Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Havlík (* 1923  †︎ 2015)

• narodil se v roce 1923 ve Štěchovicích do rodiny učitele

• v říjnu 1943 byl totálně nasazen do severoněmeckého vojenského přístavního města Kiel

• v Kielu absolvoval hasičský výcvik

• v pohotovostní požární jednotce likvidoval následky bombových útoků

• po roce se vrátil do Čech

• po válce vystudoval geodezii a založil rodinu

• zemřel 23. listopadu 2015

Otec mě chtěl před totálním nasazením v říši uchránit

Jiří Havlík se narodil v roce 1923 ve Štěchovicích do rodiny učitele a vyrůstal se svou o šest let mladší sestrou. Když mu matka v jeho jedenácti letech zemřela, otec se podruhé oženil se svou švagrovou.

Pamětník se nikdy nepovažoval za příliš nadaného studenta, ale otec si přesto přál, aby šel na studia. Po absolvování měšťanské školy, kterou vychodil v Davli, nastoupil tedy na střední školu do Prahy, kde bydlel u své tety, a po maturitě si vybral technický obor – zeměměřičství, které ho zaujalo už na středoškolské prázdninové brigádě.

Zuřila však válka, němečtí okupanti vysoké školy zavřeli a vyhlídky na studia byly mizivé. Otec tedy v neblahé předtuše, že mu syna odvedou do říše, ho přihlásil na soukromé gymnázium. Ukázalo se však, že to nebylo nic platné.

Co s sebou do říše

„V měsíci říjnu 1942 zasáhl osud opět do mého života. Nikdy jsem si předtím nepředstavoval, kam se dostanu. Přišlo to tak náhle, že jsem tomu nemohl uvěřit, ale celkem brzy jsem se s tím smířil...“ zapsal si do svého deníku Jiří Havlík. „Někdy koncem září přišlo mi předvolání na Okresní úřad Praha-jih a během dalšího týdne jsem dostal další předvolání na wehrmacht referát. Tam nám přímo řekli, že jedeme do říše a co si máme vzít s sebou.“

Jak uvádí dochovaný povolávací rozkaz, studenti si měli vzít platné potravinové lístky, poukázky na ošacení, příruční kufřík, misku na jídlo, pohár na pití, „dvě košile a dvoje spodky, tři páry ponožek, triko, dva ručníky, tři kapesníky, jednu vlněnou přikrývku, povlečení a hygienické potřeby“.

„Příštího dne v úterý šestého jsme se měli dostavit do Radiopaláce. Odhlásil jsem se ze školy a vrátil se domů večer. Tatínek byl zdrcen tou zprávou, ale já jsem s tím byl smířen. Nedalo se nic dělat. Večer jsem si sbalil a druhý den se mnou jel tatínek do Prahy parníkem... Pokoušel se mě ještě zachránit v mém osudu, ale marně... Ráno za mnou přijel, aby se se mnou rozloučil. Ani, chudák, dobře nevěděl, kam odjíždím. Prvně jsem ho viděl dojatého a poznal jsem, že mě má rád,“ popisuje vypjaté okamžiky před odjezdem do neznáma pamětník, který pak už jen z vlaku spolu se stovkou totálně nasazených mladých chlapců sledoval ubíhající krajinu. Mířili na severozápad, do Hamburku, a pak ještě o sto kilometrů dál, k Baltu, do válečného přístavního města Kiel.

Fasování výbavy

Už v Hamburku vyfasovali mladíci výbavu pro svůj budoucí život a práci, a jak pamětník sám potvrdil, měl štěstí, protože o tuto výpravu totálně nasazených se nacisté starali poměrně dobře. Věděli, že je jako pracovní sílu potřebují, a chovali se k nim celkem slušně. Jak si Jiří Havlík zaznamenal do deníku, dostali: dvě čepice – modré lodičky, jednu zelenou blůzu, jednu modrou sváteční blůzu, jedny pracovní kalhoty, jedny sváteční kalhoty, jeden plášť modrý, jeden plášť pracovní, dvě kravaty, dvě modré košile, čtyři límce, tři trikotové košile, troje spodky, tři páry punčoch, dvoje vysoké boty, jedny šněrovací boty, jedny pracovní, jedny zelené rukavice, jeden kominíček, jeden svetr, dva límce na kabát, hadry do bot, jednu helmu, jeden pásek, dva batohy, lahev, šálek, příbor, masku, dva obvazy, tři kapesníky, šle a ovinovačky.

V Kielu nás přivítal nálet

„Za šera jsme již dojeli na hlavní nádraží, odkud nás vedli postranními uličkami k dočasnému našemu bydlišti, do slavného hotelu Kaiser Friedrich, rohového to domu ulice... Byli jsme pak zavedeni do sálu, kde již pro nás byly připraveny kavalce po třech nad sebou k sobě hustě sražených, takže v uličkách mezi nimi prošel sotva jeden člověk. Konečně jsme obsadili každý jednu postel a skříňku před ní, počali rozbalovat věci. Již jsme se chystali ke spaní, když zazněly sirény na poplach. Hned jsme se spořádaně odebrali do předem pro nás určených krytů, kam nás dovedli naši důstojníci. To byl první zážitek s helmou na hlavě a maskou. Já sám jsem myslím neměl mnoho strachu, neboť jsem dosud nepoznal nebezpečí a nedovedl jsem si nálet představit. A ovšem že to byl pěkný nálet, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme vyšli v jedenáct hodin po skončení alarmu a kolem sebe viděli záře ohňů... Takového se nám dostalo uvítání v Kielu. Hned první den jsme dostali křest ohněm, se kterým jsme pak bojovali celý rok.“

Nuda, kabarety, básně... nálety

Jiří Havlík se svými soukmenovci prodělával tvrdý vojenský dril a pracovní výcvik, v němž se chlapci připravovali na hašení požárů po náletech. Na konci listopadu 1942 se přestěhovali do vytouženého hotelu Eichhof, od něhož si slibovali větší prostor a pohodlí. Jejich očekávání se do určité míry naplnilo.

„Je těžko líčiti všechny variace našeho života v Eichhofu, který byl někdy tak jednotvárný, že jsme přímo bohabojně proklínali všechnu tu nudu, která se na nás tak vytrvale věšela. Někdy bylo opravdu velkým uměním nalézti zaměstnání pro čs. pol. manny, kteří měli bohužel tak málo zájmu na tom, aby byli přece nějak prospěšni své dobrotivé živitelce, Velkoněmecké říši.“

Volné chvíle vyplňovali pořádáním vlastních kabaretních představení, psaním deníků, navazovali milostné vztahy s místními děvčaty a Jiří Havlík se také díky mladému básníkovi Antonínu Tejnorovi začal zajímat o poezii. (Antonín Tejnor – pozdější lingvista, bohemista a překladatel z němčiny.)

„Při škrábání brambor dole ve sklepě jsme se s ostatními sblížili nejvíce. Byl tam s námi Tejnor, který psal básně, mnohé své i cizí uměl zpaměti, vykládal o literatuře a nás to zaujalo. Začal jsem si básně zapisovat, nejen jeho, ale i dalších básníků,“ vysvětluje pamětník v době natáčení přítomnost básní ve svém válečném deníku.

Typický obraz náletů

Relativně poklidné časy však byly jen tichem před bouří. Například 17. ledna 1943, když se anglická letadla vracela přes Kiel z náletu na Berlín, začala střílet. „Palba se zvětšovala, když jim světlomety našly cíle. Stál jsem též před krytem, když ohnivé střely snižovaly své paraboly a blížily se k zemi. V běhu do krytu uslyšel jsem ještě ránu a výbuch a zář ohně, která nastala ze spadlého letadla, které se ihned vznítilo. Za nějaký čas vyjely již čtyři těžké grupy z naší pohotovostní služby k hašení. Všichni se vrátili až k ránu, začouzení a mokří,“ zapsal si pamětník.

První hasičský výjezd

Dne 4. dubna 1943, po návratu z týdenní dovolené v Čechách, pamětník poprvé vyjel k hašení ohně. „V neděli večer v jedenáct hodin byl ohlášen alarm a ve dvanáct jsme již vyjížděli prvně v životě hasit oheň ve Weitzstrassem, v jednopatrové dílně a garáži s asi deseti auty. Dílna byla skoro již vyhořelá, takže jsme měli snadné hašení a ve čtyři hodiny jsme již balili hadice ke zpáteční cestě. V okolí bylo ještě několik ohňů způsobených fosforovými bombami... Při tomto náletu napadala většina bomb mimo město na východ za Garden, kde také hořely vesnice a statky, a při tom dostali práci i naši engifťáci, kteří museli odstraňovat z ulice fosfor vypalováním a vytahovat v polích nevybuchlé bomby.“

Engifťáci (čističi)

Jiří Havlík se ve svém deníku zmiňuje o výrazu „engiftung“: „Tvořil samostatnou část Bereitschaftu (pohotovosti). Z jejich živnosti vyplývalo přízvisko ‚metaři‘. V rohu galerie měli svůj azyl, kde si zřídili Bar Casanova oplývající různými neřestmi. Jinak byli mezi nimi přeborníci v ulejvání. Nastupovali zpravidla poslední a měli nepřekonatelný odpor k ranním rozcvičkám. Ve svých gumových oblecích vyhlíželi nadmíru komicky.“

Velkonálet: nejméně 300 mrtvých za deset minut

Dne 14. května 1943 poznal pamětník, co je to „velkolálet“, když v pravé poledne začaly na Kiel padat bomby a o deset minut později dopadla poslední. „Za tuto krátkou dobu byly rozbity všechny dílny Germania a Deutsche Werků a čtvrť za nimi. Bylo to tak nenadálé a rychlé, že jsme neměli čas o tom přemýšlet.“

Hořela celá čtvrť Garden, hasit se vydaly desítky vozů námořních hasičů a také pohotovostní jednotka s Jiřím Havlíkem. Ohně hasili do večera a v noci pak chlapci ještě drželi hlídky.

„Bylo to příšerné, stát v té ztichlé spoušti, pod temnou nocí, a vědět, že kolem leží desítky mrtvých těl pohřbených v sutinách domů, jejichž části ležely i na ulici. Úředně bylo hlášeno 300 mrtvých, dle odhadů to byly ale tři až čtyři tisíce,“ zapsal si pamětník.

Do hořícího Hamburku jsme se nemohli ani dostat

Tento zážitek z Kielu, kdy kolem ležely kusy lidských těl, považuje pamětník za jeden z nejhorších. Něco podobného prožil také v Hamburku, vzdáleném sto kilometrů od Kielu, kam také jezdila kielská skupina zasahovat.

„Jeli jsme v noci, Hamburk byl celý v plameni a my jsme se museli jako hasiči dostat do města. Ale ulice hořely z obou stran. Abychom mohli mezi domy vůbec proběhnout, museli jsme po obou stranách stříkat proudy vody, kterými se probíhalo dovnitř hořícího města,“ vzpomíná Jiří Havlík.

Do deníku si zapsal verše Antonína Tejnora „Hamburg“, které asi nemohou vystihnout pocity zmaru a blízkosti smrti lépe:

„Nevím, zda Nero kdys nad zapáleným Římem

chtěl písni naslouchat o zpustošení Tróje.

Já slunce plakat zřel, byť zahalené dýmem,

s tvým srdcem, Hamburgu, hořelo srdce moje.

Kéž slova cynická už nevyřknou má ústa,

až budu vyprávět o plamenné té smrti.

Chci milovati lež, když pravda je tak pustá

jako tvé spálené a pobořené čtvrti.

Snad první prška bomb se nad Saint Pauli snesla,

snad vřela Reeperbahn a Hamburg mokval krví,

snad ještě křičel dav svá rozpálená hesla

když ranou umlčen umíral člověk – prvý.

Jsi to ty, Hamburgu? Ach, jinak jsme tě znali,

když říjnem opilý jsi vítal naše hlasy...

Mlčí tvé ulice, ó poražený králi,

a ve zřícených zdech jsou hroby slavné krásy.

Řekni, kdo ochrání tě před čelistmi hyen?

Kdo bude hrobníkem tvých světel vyhaslých?

Cizinec neznámý, tvým vděkem opomíjen,

stavím ti náhrobek v zahradě veršů svých.

Možná že po čase i já též zapomenu,

kde stála Altona, kde hlavní nádraží,

však bědné zástupy, jež opustily scénu,

mi padly na duši jak těžká závaží.“

Jiří Havlík se vrátil se skupinou chlapců domů zhruba po roce, když na jejich místo nastoupila další várka totálně nasazených z Čech. V tomto náročném roce a drsné zkoušce dospělosti obstál i díky předválečným zkušenostem ze Skauta a Sokola, které navštěvoval. „Tam jsem se naučil, jak přežít v přírodě i ve větším kolektivu, jak se chovat k druhým, a to mi celou situaci usnadnilo,“ říká pamětník, který po válce vystudoval geodezii a ve svých třiceti letech založil rodinu s Helenou, učitelkou jazyků. Jeden z jejich synů, Miloš, se stal úspěšným houslistou.