Anna Hašková, roz. Andrlíková

* 1935  †︎ 2008

  • „Ten Zámrsk, ten byl tak trošku vedený jako vojensky. My jsme museli se zdravit salutováním, no pochopitelně cvičáky, to měl na starosti ten Ježek, on ten vrchní už věděl, kdy budou nějaký ty cvičáky, to bylo: k zemi, vztyk, plížit, a tak mně nejednou z toho ulehčil, že byla nějaká práce... takže jsem někdy byla mu za to vděčná."

  • „O naší [skupině] to už sepsali protokol, to už se mnou vedli jen takovou konfrontaci, co zase napovídal ten [Josef Fric], toho teda zavraždili a ten popisoval, kde všude byl, tak všechny nás pozatýkali, poněvadž v Praze nás soudili, tam nás bylo asi šestnáct, z toho jsme tam byli tři mladiství – to byl taky bratr tohohle Pepíka, šestadvacátého června jsme měli soud, ale do toho soudu se odehrálo ještě mnoho a mnoho takových nechutných věcí, prostě v tý vyšetřovací vazbě, tam to nebylo lehký, tam nám dali nějakou paní, byla z Lokte… nemohli jsme nikomu věřit, s tou paní Hájkovou jsme si hodně pověděly, ale tahleta ženská byla hned od začátku zvídavá, tam člověk prostě nemoh uvěřit. Okýnko bylo vysoko, vycházky byly jenom dvakrát v týdnu, v tom kole, ale s maminkou jsem se nesešla, až u toho soudu.“

  • „Prostě to byl ústav, kde nás měli převychovat, ono se jim to nepovedlo, v nás, ve všech, nesmělo by to bývalo začínat násilím, protože to nám strašně ublížilo. Na to politické školení nás měl Pittner ze Slovenska, on potom byl ministr. Navíc tam byly kroužky, byl tam recitační kroužek, byl tam pěvecký kroužek, byl tam rytmický kroužek.“

  • „To je pochopitelné, že člověk nevěděl nic, a teď ty bachařky, to se nedá vůbec… ty na nás pohlížely hrozně. Pro mě byl snad nejhorší zážitek, když nás nahnali... poněvadž tam to bylo, já jsem to znala ještě z publikací za Německa, ty koupelny, ty sprchy, nás nahnali, z kolika cel, ale nikdy se nestalo, že bych se tam setkala s maminkou, na to oni byli dost opatrný. Ale když jsem viděla, že nás hnali prostě po tý chodbě svlečený! Já jsem do tý doby opravdu neviděla nikoho, protože to byla doba, kdy ještě ten ostych u těch lidí byl, takže mně to bylo strašně to… Když si vezmu, že tam stály dvě ty dozorkyně a ještě mezi nima muž, teď pustili tu vodu, já třeba jsem s sebou neměla žádný mycí prostředky, ručník mně dali jenom takovej lněnej a mýdlo s tím jelenem… Vzpomínám si, že třeba pustili vodu teplou, sotva jsme se namydlily, a voni tu teplou vypnuli, takže tekla studená, prostě měli z toho ještě doslova srandu, že nás takhle ponižují, na to mám velmi, velmi špatný vzpomínky.“

  • „S náma bylo naloženo tak, že nás umístili do cely. Nejhorší bylo snad, když jsme se museli svléknout. Ty rodiče měli takovej ostych. To jednání, to člověk nikdy nemůže zapomenout... Tatínkovi bylo hodně přes šedesát let a maminka byla o šestnáct let mladší. Dali nás na cely, byli jsme otočený ke zdi, nejdřív, mám dojem, že odvedli tatínka, ani jsme nebyli s ostatníma lidma, kontakt na Pankráci nebyl možný, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Já jsem teda byla na cele, kde byla jedna paní, paní Hájková. Na tu moc ráda vzpomínám, poněvadž to byla téměř moje maminka. Proto říkám, že tam ty lidi, s kterýma já jsem se setkala, že i to mělo něco do sebe, že byli strašně hodní. Jeden pro druhého bysme udělali maximum. Já si vzpomínám, že ta paní Hájková olámala kůrčičky z toho kousíčku chleba, co nám dali, a dávala mi je, že v tom jsou vitaminy, abych měla. Neměla jsem jako mladistvá žádný výhody. Jídlo bylo takový jako pro všechny, ale jídlo tak špatný, že ještě dnes, když si na to vzpomenu... Dvakrát mě vedli v noci do vyšetřovací vazby – chtěli mě ještě namíchat do nějaký skupiny na Svitavsku, kde jsem nevěděla absolutně o ničem. Nepřeju nikomu to vyšetřování – to většinou bylo v noci, nechce se mi na to ani vzpomínat.“

  • „... v tý cele, tam jsme si nemohly lehnout, nesměly jsme si sednout, takže tam jsme byly stále v pochodu, akorát jsme chodily. Nevím, kdy byla večerka. Další bylo, že v noci se svítilo a nesměl člověk strčit ruce pod deku, ty ruce musely být na dece. Potom mě rozbolel zub. Ten zub by se býval dal zachránit, taky ve večerních hodinách, pochopitelně se zavázanýma očima, když se šlo k tomu lékaři, tak mě vedli dva příslušníci, přes několik katrů... a ten pan doktor se přimlouval, že je škoda toho zubu... Vzpomínám si dodneška na pohlazení od toho lékaře...“

  • „Ale dočkala jsem se, že mě převezli do Zámrsku, do ústavu pro mladistvé. Já jsem tomu nemohla uvěřit, poněvadž tam už to vybudovali kluci, ten pavilon pro nás, pro děvčata, protože v tý době se rušily Lnáře, takže tam přišly děvčata i ze Lnář. Tam už byly pokoje bez mříží, záclony... Já jsem si myslela, že je to na mě nějaká pastička, že to ani není možný, poněvadž to bylo pro člověka úplně šokující, a i do toho příslušníka, co mě vezl – byl ke mně úplně jiný. Na tom Pankráci, tam byl člověk jenom číslo, pouze číslem, kdežto v tom Zámrsku už člověka oslovovali, vykali nám dokonce. Po příchodu do toho Zámrsku byl nástup a rozdělení na práce. Bylo řečeno, že je možnost jít do krejčovský dílny, do truhlárny, do zemědělství a do zahradnictví... Na mě zbylo zahradnictví. Bylo nás sedm děvčat do zahradnictví, přebral si nás takový starý člověk. Ten člověk měl to srdce takový měkčí. I v tom Zámrsku se našli takový kariéristi, že jim šlo o ty hodnosti. Snad nejhorší tam byl strážmistr Ježek, o kterým nevíme nic, kam on se ukryl... K tomu zahradnictví jsem měla poměr... tak si říkám, tak tady už budu ve svým živlu..."

  • Celé nahrávky
  • 8

    Vysoké Mýto, 25.10.2007

    (audio)
    délka: 02:00:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Já snad nelituju ničeho, poznala jsem mnoho dobrých lidí, který bych asi normálně nikdy nepoznala, a toho já si strašně vážím.“

Anna Hašková po propuštění ze Zámrsku
Anna Hašková po propuštění ze Zámrsku
zdroj: archiv pamětnice

Anna Hašková, rozená Andrlíková, se narodila 19. července 1935 v katolické rodině drobného zemědělce v Oldříši (okres Svitavy). Byla nejmladší ze tří sourozenců. Pracovala jako tkadlena, v továrně se skamarádila s Annou Fricovou, která se přestěhovala zpět ke svým rodičům poté, co jejího manžela Josefa zavřeli pro pokus o opuštění republiky, a která měla v té době malou dcerku. V lednu 1952 se Josefu Fricovi podařilo z vězení uprchnout, schovával se u rodičů Anny Haškové, ona sama dělala spojku mezi ním a jeho rodinou. Zanedlouho byl ale Josef Fric prozrazen, později znovu souzen a popraven. Pochytáni byli také ti, kteří mu pomáhali. Anně Haškové bylo v té době pouhých šestnáct let. Byla odsouzena pro trestný čin velezrady na dva roky odnětí svobody a propadnutí poloviny majetku. Byla vězněna v Praze na Pankráci a po vynesení rozsudku se dostala do ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Zemřela v roce 2008.