Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Harmáček (* 1937)

Pro mě to byl dárek. K osmým narozeninám jsem dostal osvobození Staňkova

  • narozen v roce 1937 v Praze

  • dětství prožil ve Staňkově v Plzeňském kraji

  • pamatuje nálety na Plzeň v letech 1944 a 1945

  • v květnu roku 1945 zažil osvobození americkou armádou

  • působil jako učitel a následně i ředitel na základní škole v Mníšku

Václav Harmáček se narodil 8. května 1937 v Praze, dětství však strávil u svých prarodičů ve Staňkově u Domažlic. Během druhé světové války zažil jako dítě nálety na Plzeň, před kterými se ukrývali do sklepa. Jednoho večera se ale Václav neschoval, a tak viděl letadlo, které osvětlovalo budoucí bombardované území Plzně pilotům letadel s náloží.

Na obloze plula žhavá koule

Život Václava Harmáčka začal bohužel nešťastně. Po jeho narození mu onemocněla maminka, a když mu byly necelé dva roky, zemřela. Vychovávali ho tak prarodiče, se kterými žil ve Staňkově u Domažlic. Za druhé světové války byli obyvatelé v západočeských městech často svědky leteckých náletů na Plzeň a nejinak tomu bylo ve Staňkově. Václav vzpomíná, jak se jako žák druhé třídy jednou neschoval po výzvě sirén do krytu jako obvykle. ,,Už jsem slyšel hukot letadel a jedno to letadlo se najednou rozsvítilo, mně se úplně zdálo, že po obloze pluje taková žhavá koule. Teprve později jsem se dozvěděl, že to bylo letadlo, které mělo za úkol trošku osvětlit budoucí bombardované území, aby se piloti letadel, která vezla bomby, lépe orientovali.“ Byl tak svědkem jednoho z náletů, které ke konci války zničily plzeňské Škodovy závody.

Osvobození jako dárek

Ve Staňkově také prožil osvobození města americkou armádou a konec druhé světové války v květnu roku 1945. ,,Pro mě to byl dárek, protože jsem vlastně ke svým tenkrát osmým narozeninám dostal osvobození Staňkova. A ještě větší dárek byl konec druhé světové války,“ vypráví Václav. Byl tenkrát nadšený z obrovské americké kolony všech možných vojenských vozů a tanků, jejíž část se usídlila na náměstí, kde strávila tři týdny. Místní tak byli denně mezi vojáky, a i přes jazykovou bariéru se dokázali dorozumět. Václav si pamatuje, jak spolu s dalšími dětmi dostávali od Američanů žvýkačky nebo čokolády, lezli po tancích a jezdili s vojákem v gazíku – vojenském terénním voze. ,,To byla největší odměna, to jsme se každý chlubil: ‚Já jsem jel v gazíku!‘ Pokud jsme mohli, tak jsme byli mezi vojáky. Tenkrát rodiče o nás nemuseli mít strach. Pokud nás hledali, našli nás tam.“

Splněný sen

Po válce Václav navštěvoval měšťanskou školu, a když ji dokončil, začalo se řešit, kam bude směřovat dál. Jeho otec byl řezník, což situaci trochu komplikovalo, protože za komunismu dostávaly na školách přednost hlavně děti dělníků. Nakonec ale mohl nastoupit na gymnázium i díky tomu, že jeho dědeček pracoval jako horník - důlní tesař, a to bylo tehdy předcházené povolání. Přesto to ze začátku vypadalo, že to Václav nebude mít jednoduché. ,,Tak si mě pan ředitel Sedláček na konci čtvrté měšťanky zavolal a řekl mi: ‚Chceš jít studovat? Tak tě pustíme na gymnázium a potom půjdeš studovat vysokou báňskou.‘ Už tehdy jsem dostal takové předurčení.“ Václav svůj osud ale zvrátil a dělal všechno pro to, aby si splnil svůj sen a mohl se stát učitelem. Po vojně, kde se seznámil se svojí budoucí ženou, si roku 1959 dodělal doplňovací maturitu, aby mohl aprobovaně učit. Ve stejném roce se oženil a poté začal učit v Nýřanech poblíž Plzně.

Později se s manželkou přestěhoval do Mníšku u Liberce, kde učil matematiku a fyziku na místní základní škole. Jako učitel s žáky podnikal spoustu výletů do přírody, jezdili například do Jizerských hor, Krkonoš a Jeseníků. Studenty deváté třídy pak bral i do Vysokých Tater. Vzpomíná, jak byly trasy po horách často náročné, ale vždy na výlety jezdila většina třídy. Na škole také založil a vedl včelařský kroužek, který byl velmi oblíbený. Později se Václav stal na základní škole v Mníšku ředitelem. Následně učil ještě ve škole ve Frýdlantu, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu.

Václav Harmáček vedl poklidný život a rád vzpomíná na časy strávené na škole. V roce 2022 žil v Mníšku v Libereckém kraji, kde prožil většinu svého života. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Kuchařová)