Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Halounová (* 1929)

• narodila se 28. března 1929 v Praze na Žižkově

• otec pracoval jako číšník v kavárně Slavia, režisér Martin Frič si jej zde vyhlédl do malé role v Císařově pekaři

• za války byl totálně nasazený v závodech ČKD, se štěstím unikl bombardování v březnu 1945

• pamětnice s rodinou stavěla barikády na Žižkově během Pražského povstání

• po válce se účastnila zemědělských brigád v Sudetech na statcích po vyhnaných Němcích

• v roce 1947 se sblížila s italským studentem Gabrielem Morellem, jejich vztahu zamezil nástup komunistů k moci, poté znovu navázali a udržovali kontakt

• odešla do Jablonce nad Nisou, kde pracovala ve sklárnách, potkala zde manžela Antonína Halouna

• manžel byl přesvědčeným komunistou, po invazi v srpnu 1968 ze strany vystoupil, synové pak nemohli studovat střední školu

• starší syn trpěl nemocí dermatomyositis, kvůli léčbě museli pašovat léky i studie ze Západu, vyhledali také léčitele Jana Mikoláška

• v době natáčení v roce 2023 žila v Jablonci nad Nisou

Když se v poválečném Československu náhodně setkala s italským studentem ze Sicílie Gabrielem Morellem, věřila, že spolu prožijí krásné roky. Jejich plány však překazil komunistický převrat v roce 1948. Zdeňka Halounová, tehdy ještě Čecháková, ztratila naději. Hranice se neprodyšně uzavřely. Ačkoliv naléhala na úřady, aby ji umožnily vycestovat do Itálie, nepodařilo se jí to. S jejím milým ji najednou dělily tisíce kilometrů, a tak se musela smířit s tím, že už se možná nikdy neuvidí. To se sice nevyplnilo, ale každý nakonec vedl jiný život.

Zdeňka Halounová se provdala, narodili se jí dva synové a přežívala v nesvobodě. Gabriele Morello mezitím získal stipendium na univerzitě v Oxfordu a později Stanfordu, kde si udělal profesuru, a v roce 1956 založil v Palermu první manažerskou školu v jižní Itálii. Jejich osudy se znovu propojily až po sametové revoluci, kdy spolu začali udržovat pravidelný kontakt, který přetrvával ještě v roce 2023.

Poslušnost musela být

Zdeňka Halounová, rozená Čecháková, se narodila 28. března 1929 na pražském Žižkově. Prožívala šťastné dětství, ačkoliv, jak sama říká, doma musela hodně pomáhat, její rodiče byli přísní a „poslušnost musela být.“ V prvních letech jejího života zažívala její rodina ne zcela šťastné časy. Kvůli velké hospodářské krizi museli žít skromně a nemohli si příliš dovolit. Situace se nezlepšila ani v dalších letech. Když v roce 1939 začala druhá světová válka, Čechákovi se museli znovu potýkat s nedostatkem. Zdeňka Halounová vzpomíná na válečný přídělový systém, potravinové náhražky a také na to, jak její maminka svým dvěma dcerám přešívala staré oblečení.

Zdeňka Halounová od dětství cvičila v Sokole, svou oblíbenou činnost během války však nemohla vykonávat, protože nacisté organizaci rozpustili. Volný čas tak trávila hlavně venku s přáteli. Po ukončení základní školy chtěla nastoupit na obchodní akademii, kam ji ovšem během války nepřijali. „Protektorátní systém se snažil o to, abychom co nejméně potřebovali výuku a muselo se chodit do práce ve válečné výrobní sféře... Na vysněnou školu jsem se proto nedostala a vyučila jsem se v obchodě, obor drogérie-parfumérie,“ říká. Během války prožila mnoho dramatických událostí, nejvíc se jí ovšem zapsalo do paměti bombardování Prahy 14. února 1945. Tehdy shodila americká letadla na hlavní město pumy omylem. Jejich původním cílem byly německé Drážďany. Její rodině se naštěstí nic nestalo.

V květnu 1945 se účastnila pražského povstání a společně s žižkovskými sousedy stavěla barikády. „V hlavních i v těch pobočních ulicích na Žižkově se postavily barikády. Mám z toho dokonce fotografii. Takže takhle jsme se angažovali v rámci těch možností, které byly,“ vzpomíná.

Chtěla jsem manžela korigovat v jeho sympatii k bolševismu

I po osvobození stále byla v učebním poměru v obchodním domě Ara. Tehdy se povinně účastnila výjezdu do obce Neblažov u Tachova, kde pracovala v rámci zemědělské výpomoci ve vysídlených Sudetech. „Byli jsme ubytovaní v nějakých vysídlených domech. Situace byla taková, že jsme měli šanci prohlédnout si ty opuštěné baráčky a byty. Když se něco někomu líbilo, nebyl problém si to vzít. To tenkrát vůbec nikdo neevidoval, to byla divočina,“ popisuje poválečnou atmosféru v pohraničí.

Po návratu do Prahy dál navštěvovala znovuobnovený Sokol, chodila na hodiny stepu a učila se cizí jazyky. V roce 1947 se na světovém setkání studentů seznámila se svou životní láskou, sicilským studentem Gabrielem Morellem. Politická situace po roce 1948 ovšem vztahu nepřála. Zdeňka Halounová se ve snaze vycestovat do Itálie obrátila i na italskou ambasádu. Ani tam ji ovšem nepomohli. V té době se musela přestěhovat do Jablonce nad Nisou ke své sestře. „To byl zase výmysl komunistů, že byly takzvané nadměrné byty. Moje sestra se švagrem byli tady v Jablonci ve vile po vysídlených Němcích na celém poschodí sami dva a to vadilo. Takže potom pro mě přijeli do Prahy a vzali si mě sem, abych vyplnila ten chybějící prostor, abych to zaplnila,“ vysvětluje. Zdeňka Halounová opustila své rodné město jen nerada. Dalších třicet let strávila ve společném bydlení se sestrou a jejím manželem. Ačkoliv, jak říká, „všechno, co si vysnila, krachlo“, a přestávala věřit na lásku, brzy se provdala za Antonína Halouna. Ten pocházel z rodiny zakládajících členů komunistické strany v Mnichově Hradišti a sám byl jejím členem.

Zdeňka Halounová komunistické myšlence nevěřila, sama nikdy do strany nevstoupila. Už od počátku jejich manželství se snažila názory svého muže změnit, což se jí ovšem nepovedlo.  Antonín Haloun pracoval ve sklárnách a díky své píli a víře v komunistickou stranu se později vypracoval do vedoucí funkce. Zdeňka Halounová pracovala v jablonecké Bižuterii a později v podniku Silka. Narodili se jim dva synové. Starší syn Petr od pěti let trpěl vážnou nemocí dermatomyositis. Trvalo sedm let, než se jeho stav zlepšil. Během této doby Halounovi často propadali beznaději, a tak dokonce navštívili známého léčitele Jana Mikoláška.

Bratři osvoboditelé jsou tu

Kvůli nemoci syna nemohla Zdeňka Halounová pracovat, rodina musela žít z jednoho platu, a ačkoliv si později přibrala domácí práci, které se po večerech věnovala, jejich finanční situace nebyla dobrá. Až po čase se dozvěděla, že její manžel věřil v komunismus natolik, že se v obtížné rodinné situaci dokonce vzdával odměn. „Manžel byl odměňovaný za nějaké mimořádné pracovní výkony a za to, co se povedlo, co všechno zařídil. Pak jsem to našla a on se mi přiznal, že byl odměňovaný finančně a panu řediteli napsal dopis, kde se vzdává té odměny ve prospěch Ústředního výboru strany, protože to je povinnost komunisty.“

Smýšlení Antonína Halouna proměnily události 21. srpna 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „Prožila jsem to v Jablonci. Ráno nás přišli budit, že jsou tady naši bratři osvoboditelé. Od té doby se to vleklo. Manžel jim položil na stůl členskou knížku a byl problém. Neuměl nic jiného než sklářství, ale nikde ho nechtěli vzít. Nakonec dělal zednické práce,“ vypráví Zdeňka Halounová. To, že se Antonín Haloun s komunisty rozešel, pro jejich syny znamenalo nemožnost studovat na střední škole. Mladší z nich si ji později už při zaměstnání dokončil formou večerní školy.

Po třiceti letech života v Jablonci nad Nisou se Zdeňka Halounová v roce 1981 vrátila i s manželem do Prahy, kde její muž roku 1992 zemřel. Po sametové revoluci, kterou Zdeňka Halounová prožila už v Praze a s nadšením přivítala příchod svobody, znovu obnovila kontakt s Gabrielem Morellem. Přátelství na dálku je pojilo ještě v roce 2023, kdy žila Zdeňka Halounová v Praze.