Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Hájková (* 1934)

• narozena 11. srpna 1934 v Praze

• 2. světovou válku prožila v pražských Vršovicích

• po válce vstoupila do Junáku

• rok studovala zdravotně-sociální školu

• pracovala jako úřednice v Tesle Hloubětín

• k dennímu studiu nedostala svolení kvůli špatnému kádrovému profilu

• vystudovala večerní školu ekonomicko-hospodářského zaměření

• celý život žila v pražských Vršovicích

Jako dítě starosti rodičů, jak obstarat jídlo, nevnímala. „Když zrovna nehoukaly sirény varující před nálety, chodili jsme si ven prostě hrát,“ přibližuje Eva Hájková denní realitu druhé světové války v pražských Vršovicích.

Inzulin i přes hrozbu smrtí

Eva Hájková se narodila v roce 1934 v Praze. Kromě starostí s nedostatkem potravin a potravinovými lístky řešili rodiče ještě nedostatek léků na tatínkovu cukrovku. I léky totiž byly na příděl, a pokud jejich zásoby došly, pacienti zkrátka umírali. Otec Evy měl během války štěstí na lékaře, který mu tajně přenechal inzulin po jiném pacientovi, který zemřel. „Za to mu ale hrozil trest smrti, protože léky měl správně odevzdat úřadům, naštěstí mu to prošlo,“ vzpomíná Eva.

Když dnes první středu v měsíci rozezní ulice pravidelná zkouška sirén, vybaví si Eva Hájková, jak s rodinou utíkali do improvizovaných krytů ve sklepě jejich domu. „Byly tam uložené potraviny a voda, kdyby na dům náhodou padla bomba, abychom přežili i v troskách. Mezi sklepy byly probourané zdi do vedlejších domů, abychom měli únikovou cestu,“ vysvětluje.

Kus střepiny zamotaný v šatech

Možná proto, že nálety na Prahu nebyly tak časté, mnoho lidí situaci s varovnými sirénami časem začalo podceňovat. „Otec s námi šel do krytu jenom jednou, když uviděl, jak nízko letadla nad městem letí,“ vzpomíná. Babička, která měla chatu ve Kbelích u letiště, při jednom z náletů málem přišla o život. Při útěku směrem k zákopům nedaleko ní dopadla puma a ona byla vážně raněna střepinou. Měla štěstí v neštěstí – dostala se do nemocnice včas a přežila. „Když nám v nemocnici dávali potrhané a zkrvavené šaty, které měla na sobě, našli jsme v nich i kus té střepiny. Utrhlo jí to celý bok až na kyčelní kost,“ vybavuje si Eva babiččino zranění.

Dva dny nezvěstná

Ani samotný konec války se neobešel bez rodinného dramatu. Ačkoliv část Prahy už byla osvobozená, na Pankráci se nacisté ještě drželi. Maminka Evy šla do babiččina bytu a u hřbitova se ještě střílelo. „Naštěstí nebyla zraněna, ale vrátila se domů až za dva dny. Vyprávěla, co tam viděla, jak se Němci chovají k zajatcům, že házejí mrtvoly na hromady,“ uzavírá své vzpomínání na válku.

Zase jsme neměli nic

Z poválečných let si Eva připomíná krátce trvající svobodu a následný nástup komunistů k moci. „Po válce jsme dostávali pomoc od Američanů, jídlo v konzervách, čokolády, džusy, maso [tzv. Marshallův plán]. Pak to ale komunisti ukončili a znova přišly lístky. Soudruzi nám zajistili, že jsme neměli zase nic,“ dodává. Když zrušili i Junáka, do kterého Eva nadšeně chodila, přišlo velké rozčarování: „Němci a pak komunisti, pořád se to opakovalo, jen dva roky byl klid. Za komunistů nebylo normální nic, jeden člověk se bál druhého, pořád jsme byli ve střehu: ‚Nemluvit, dávej si pozor, co říkáš.‘ Padesátá léta, to bylo peklo.“

Bez nároku na studium

Sen o studiu malby a kresby na soukromé škole se Evě rozplynul v momentě, kdy komunisté soukromé školy zavřeli. Přihlásila se tedy do zdravotnické školy, která byla ovšem po roce fungování uzavřena také. S pomocí rodičů pak sehnala místo úřednice v továrně Tesly v Hloubětíně. Při zaměstnání vystudovala večerní hospodářskou školu. Denní studium jí bylo zamítnuto kvůli nedostatečně kvalitnímu kádrovému profilu a s bizarním odůvodněním: „Bylo mi řečeno, že nemám nárok studovat, protože nezdravím ‚Čest práci‘ a neoslovuju nikoho ‚soudruhu‘. Zdravila jsem ‚Dobrý den‘ a používala oslovení ‚pane‘. Taky jsem nevstoupila do Svazu mládeže, tam mě nikdo nedostal,“ vysvětluje absurditu doby. Své vyprávění uzavírá Eva Hájková slovy: „Jsem ráda, že jsem si s vámi obnovila vzpomínky, ale nebyly ty časy nic pěkného.“