Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Haidler (* 1933  )

Pokud vím, že režim, ve kterém žiju, je založený na lži, násilí a klamání, tak se k němu přece nemůžu veřejně přidat

  • narodil se v Liberci 14. 6. 1933

  • 1938 – rodina nuceně odstěhována z Liberce do Říčan u Prahy

  • 1945 – rodina se stěhuje do Frýdlantu, do domu po odsunutých Němcích

  • 1952 – vyhozen ze septimy, nastupuje na rok do výroby – do továrny na výrobu textilní strojů Totex

  • 1953–55 – po maturitě nastupuje na vojnu, po vojně redaktor listu Vesnice Frýdlantska

  • 1958 – půl roku tlumočníkem z ruštiny ministerstva vnitra, poté dva roky v dělnických profesích

  • 1960 – v krajské redakci ústeckého Průboje, dálkově studuje práva

  • roku 1967 vstoupil do KSČ

  • 1968 zveřejnil články o soudních rehabilitacích

  • po okupaci odchází z Průboje

  • 1972 – odsouzen k nepodmíněnému trestu za vyzrazení státního tajemství

  • půl roku vězněn v Plzni na Borech

  • roku 1990 se vrátil do Průboje jako šéfredaktor

  • 2008 – vyšla jeho první kniha Jobova zvěst, následovaly Prokletá setba, Smrt na holičkách

  • publikace Očkovaný Satanem obdržela Cenu Klubu autorů literatury faktu v rámci Cen Miroslava Ivanova za rok 2013

Chroničtí osídlenci pohraničí

Jaroslav Haidler žije celý život v pohraničí – v Liberci, Frýdlantu a v Ústí nad Labem. Na začátku války byla jeho rodina z Liberce vystěhována do Říčan u Prahy a na konci války se zase přistěhovala tam, odkud byli vysídleni němečtí obyvatelé, vlastně nedaleko od města a krajiny Jaroslavova dětství – do Frýdlantu. Jeho otec byl zaměstnancem Zemského úřadu v Praze a vyhlédl pro rodinu pěkný dům po německé rodině Fünkeových. Byl tam vyslán už 10. května 1945.

První stěhování z Liberce do Říčan, ač proběhlo za asistence vojáků, pětiletému Jaroslavovi neutkvělo. Poslední dny války se mu do paměti vryly o poznání hlouběji. „Tenkrát tam v těch Říčanech, to byl skutečně důstojník československý armády, kterej se, stejně jako Moravec, dal do služeb Němců a potom, po válce, hned když to začalo, tam najednou přiběh a zastřelil toho Němce. Ale to byli starý tátové, žádný vojáci, kdyby to byli vojáci, tak budou rádi, že můžou zahodit zbraně a už neválčit - to byla sprostá, prachsprostá vražda.“

Slehlá tráva po vlasovcích

Díky tomu, že matka syna vodila na hodiny ruštiny k běženkyni Dornomintové, nemusel spoléhat jen na to, co se mezi lidmi povídá. V květnových dnech se dvanáctiletý Jaroslav Haidler setkal se členy Národní ukrajinské armády, přičemž mu ukrajinský voják Míša potvrdil, co už Jaroslav Haidler o Sovětském svazu věděl od svého otce, bývalého legionáře. Když druhý den ráno vyrazil k místu, které Míša označil za ležení vlasovců, čekalo ho zklamání. „Málem bych brečel, když jsem místo vojáků našel jen kobylince. V pondělí mi pak o přestávce Venca vysvětlil, že vlasovci byli odveleni proti esesákům táhnoucím na Prahu. Zklamán jsem se vracel domů oklikou. Uviděl jsem něco, co mi vyrazilo dech. Po okresce směrem na západ se pohybovala kolona prchajících Němců. Utíkali z polského pomezí před Rusy. Na vozech, mnohdy podobných těm, na kterejch nás stěhovali z Liberce, seděli starci, ženy i děti. Ačkoliv mě kolem stojící lidi varovali, abych se moc nepřibližoval k pankejtu, neposlechl jsem. Přímo jsem hltal jejich strachem se tetelící oči a vychutnával klopýtání těch s ranci na zádech. Cítili ty naše nenávistné pohledy. Báli se podívat směrem k nám, aby nevyvolali incident. Měl jsem divokou chuť zvednout šutrák a hodit ho po někom. Jenomže čím víc jsem sledoval ten nekonečnej proud utíkajících zoufalců, začal jsem je litovat. Sám jsem byl překvapenej, jak rychle mne opouští nenávist, kterou jsem pociťoval po smrti Heydricha při čtení sloupců se jmény popravených v Národní politice,“ píše Jaroslav Haidler ve své knize Očkovaný Satanem (AOS Publishing, 2013), která leží na pomezí beletrie a literatury faktu a otevírá se právě zážitky z května roku 1945.

Už tehdy se Jaroslav Haidler naučil obezřetnosti k informacím, které slyšel ve škole, mezi lidmi a od matky. Naučil se je třídit a ověřovat. Tehdy přímo od ukrajinského vojáka. A později v praxi pokračoval jako nebojácný novinář. Učil se spoléhat na vlastní rozum, cit a morálku. Bohužel musel být obezřetný i vůči vlastní matce. Ač v dětství skautka a dcera zakladatele libereckého Sokola, komunistické ideologii beznadějně propadla.

Bezpáteřní matka

„Moje máma, to je zajímavá postava, protože byla jedna ze dvou prvních absolventek na jablonecký obchodní akademii. Tam vždycky byli kluci a ony byly dvě, nějaká Borůvková a Šlapáková Jindra, první absolventky – ženský. Maturovaly v letech 24 a 27. Sama byla taky skautka. A proto mě překvapilo, jak je to možný, že se po roce pětačtyřicet dokázala tak bezmezně oddat komunistický ideji. Já si to vysvětluju tak, že bohužel neměla páteř, tak se nechala ohnout. Vždycky jsem se jí ptal: ‚Mami, jaks mohla do tý partaje vlízt?‘ Vždycky mě oslňovala: ‚Ježišmarjá, Sověti nás osvobodili, v sedmačtyřicátym nám tady pomohli s obilím.‘ Nutila mě číst Juldu Fuldu – V zemi, kde zítra znamená včera, já jsem si to přečet a říkal jsem jí: ‚Mami, dyť to jsou strašný krávoviny!‘ Táta byl o hodně starší, byl na ruský frontě za Rakouska a pak mi vyprávěl, jaká je tam bída. A říkal, to přece není možný, aby co tam ukazovali Fučíkovi, byla propaganda. No a takhle jsme se s mámou handrkovali, ale ona mi přece jenom vždycky pomohla, to musim přiznat.“

Otec byl o jedenáct let starší než matka. Zásadnější než věkový rozdíl byl však rozdíl názorový. Otec byl podle všeho demokrat, který se vzestupu komunistů v poválečném Československu velice obával. S matkou mívali časté rozepře. Naštěstí se příliš nevídali. Když přišel domů otec, matka odcházela na schůzi. „Všechny negativní stránky mám po mámě,“ říká Jaroslav Haidler. „Akorát nejsem tak ohebnej jako ona.“ Vliv na pevnost pamětníkova charakteru měl bezpochyby otec a k ujasnění hodnot nezastupitelně přispěl i Skaut. Už v pěti letech byl Jaroslav vlče. Po přestěhování do Frýdlantu v roce 1945 však vstoupil do tamního nově založeného Skauta a teprve tam začal myšlenky skautské organizace naplno vnímat. „Vedli nás k tomu, abychom se nikdy nezpronevěřili svému češství.“ Kromě toho docházel do Českobratrské mládeže. „Seš načichlej kostelem,“ zlobila se matka. Obranných látek proti matčině víře v poněkud zločinnou ideologii měl tedy dostatek.

Rozsakrovanej táta

Oč větší bylo neporozumění s matkou a porozumění s otcem, o to nezměrnější bolest musela Jaroslavu Haidlerovi způsobit zpráva o otcově nenadálé smrti. Na gymnáziu tehdy chodil do sexty. Když jednoho odpoledne přiběhl domů, našel tam uplakanou matku, která ho přivítala slovy: „Táta se nám zabil.“ Údajně zahynul při autonehodě. Byla to otřesná a zároveň slavnostní chvíle. Matka i syn si byli v žalu konečně blízko. Jaroslav Haidler ale zprávě o autonehodě od počátku nevěřil. Intuice ho dovedla do otcova pokoje. Otevřel noční stolek a našel tam odkaz v podobě otcova deníku. Řádky, které četl, mu hypotézu o otcově protistátní činnosti potvrzovaly. Autentický deník se bohužel ztratil kdysi při stěhování, ale pro účely knihy se jej pamětník pokusil zrekonstruovat.

Že šlo o přestřelku, potvrzoval i pohled do otevřené rakve: „Později jsem si říkal, i kdyby byla pravda, že jel v tom autě a u Krásnýho lesa narazil na ten strom, přes ten přejezd musel jet pomalu. Ono se říkalo, že táta něco pil, je pravda, že se někdy napil, ale nevěřim tomu, když jel autem, že by pil. A kdyby, jak říkám, do toho stromu vrazil, tak by nemoh bejt tak rozsakrovanej. A přitom autu se nic nestalo. Rozumíte? Autu se nic nestalo a přitom táta byl rozmašírovanej! Bohužel ho ošetřoval ještě tenkrát Němec. A ten se asi bál říct, že byl táta postřelenej, že byl rozstřílenej! Protože, to pak mně říkal později, když jsem dělal ve fabrice, bejvalej policajt, kterej taky vypad a byl ve výrobě, že to byla velká akce, kterou Vendelín zprasil.“ Vendelín Žižka byl náčelník okresního oddělení ministerstva vnitra ve Frýdlantu. Jako Žižka figuruje v knize. Jeho skutečné příjmení bylo Jelínek.

Otcův vrah – synův poručník

Právě jeho Jaroslav Haidler považuje za otcova vraha. Údajně otce přistihl při předávce zbraní blízko státních hranic. K přímé konfrontaci však nikdy nedošlo. Ať už proto, že se stal později náčelníkem frýdlantské Státní bezpečnosti a jeho mocenský vliv ještě vzrostl, nebo zejména z toho důvodu, že se po smrti Jaroslavova otce stal jeho poručníkem. Jaroslav Haidler předpokládá, že byl matčiným milencem. Nemyslí si, že by vůči němu matka chovala nějaké podezření. A zřejmě nechovala podezření ani vůči svému manželovi: „Máma do poslední chvíle byla toho názoru, že to byla nešťastná náhoda, a když jsem jí říkal, že to bylo jinak, tak říkala, to jsou pomluvy, to bys neměl říkat o svým tátovi. Já jsem říkal, tak já nic říkat nebudu, já budu mlčet, ale ty si to přeber. No ona si to přebrala po svým. Ona byla takříkajíc splachovací.“

Nově objevená fakta o příčině otcovy smrti, která potvrdil i otcův spolupracovník, s nímž se Jaroslav Haidler setkal v továrně Totex, pamětníka s otcovou smrtí alespoň částečně smířila: „Já jsem byl pyšnej na tátu. Že v sobě našel sílu a že jsem se v něm nezklamal, že to, co mně vyprávěl, že tím žil a že se nenechal režimem pokořit. Pro mě byl táta oázou, mohl jsem mu říct všecko! O svých prvních láskách, o všem možným… Táta byl shodou okolností na rodičovskym sdružení těsně předtím, než přišel o život. A tam mu řekli, že jsem na vyloučení a že jsem antisocialistickej, že podrývám morálku... A táta mi říkal: ‚Človeče, ty mi děláš radost!‘ A já na to: ‚Táto, jak to myslíš?‘ A on: ‚No přeber si to, ale spíš tu lepší variantu...‘“

Falešní hrdinové

Jára si to tedy po svém přebral a dělal otci radost dál…

Odmítal například v den výročí osvobození Sovětskou armádou postávat u hrobu, kde žádní osvoboditelé nebyli. Raději jel randit s děvčetem a do školy šel až druhý den. „Umíte si představit tu stupidnost, že mě tam blbec, jeden z těch svazáků, označil za ideologického diverzanta, ale rozumíte, on tomu vážně věřil! To je to nejhorší! Já že jsem řek, že tam ležej ne teda osvoboditelé, ale ožralí vojáci, že to byli lidi, který nepadli při osvobozování Jablůnkova (pozn. aut. ve skutečnosti Frýdlantu, Jablůnkov figuruje jen v knize). A mě štvalo, že se tam každej rok chodilo, že se tam klanělo, věnce, všecko osvoboditelům, a já jsem věděl, že to není pravda. A ono to prasklo, to jsem tam chodil s ňákou žábou, Drahuše se jmenovala, ono se chodilo na 9. května a já jsem tenkrát, protože to bylo vždycky volno, se jel představit babičce tý žáby. A když jsem se vrátil, tak z toho byl poprask, jak to, že já nebyl v tom průvodu! My jsme dycky utekli. Ze školy jsme vyšli, šel takovej šlahoun, celá škola, a my jsme vždycky utekli. A tenkrát jsem tam nebyl a jéžišmarjá, starej prostopášník, a Max už teda řádil jako důtky v pytli.“

Svazáky byl označen za politického diverzanta a ředitel školy Max Pergler (v knize Nejedlý) si povolal do kanceláře Jaroslavovu matku, která mu ovšem řekla to, co Jaroslav: osvoboditelé v hrobě nejsou. Jen jeden německý voják a dva ruští, kteří ovšem rozhodně nepadli za svobodu. Za jejich smrt nemůže německý nepřítel, ale spíše alkohol… Matka šla za syna orodovat k řediteli školy. Věděla, že má pravdu. Ředitel jí to nevymlouval, ale odmítl to přiznat veřejně: „Soudružko, i když je to pravda, tak to nemůžeme říct, protože bysme tím zpochybnili vedoucí úlohu strany!“ To matka musela uznat.

Sbor Aloisie Garadžiové

Navzdory svému ideologickému fanatismu si však ředitel školy své mladé třídní nepřátele dokázal lehce získat. Dovedl bravurně zahrát na piano písničky Jaroslava Ježka pro Osvobozené divadlo a Jaroslav Haidler jazz miloval. I když do Svazu mládeže nevstoupil, nechal se nalákat alespoň do Sboru Aloisie Garadžiové – nositelky Řádu práce za chov telat. Chlapci a děvčata jezdili po vesnicích, hráli na nástroje a zpívali, aby přesvědčili vzpurné sedláky, že jednotné zemědělské družstvo je jejich jedinou budoucností. Dodnes si Jaroslav Haidler pamatuje donekonečna omílané heslo: „Ať do nás, kdo chce, řeže, nezhyne Svaz mládeže.“ Jako mládežnická kulturní úderka jezdili agitovat za společné hospodaření. Postup byl vždycky stejný. „Přivezli nás autem do vesnice před národní výbor. Starosta vyhlásil kašlajícím rozhlasem, že do vsi přijela mládežnická úderka s kulturním programem. Pokud byl ve vsi kulturní dům, vystupovali jsme tam. Většinou to však bylo v začouzenějších a málo osvětlenejch hospodách. Vystupovali jsme v modrejch košilích. Na kalhotech nezáleželo. Já dostal modrou košili darem od OV ČSM,“ můžeme číst v knize Očkovaný Satanem.

Na samotné hudební vystoupení se obvykle sešlo dost lidí. Když však před diváky předstoupil ředitel se svým proslovem, lidé se vytráceli. A tak mladé muzikanty a zpěváky nutili obcházet jednotlivá stavení a zvát na schůzi s kulturním programem osobně. Polapení hospodáři pak v hospodě střežené milicionáři obvykle vstup do JZD podepsali… V knize Očkovaný Satanem Jaroslav Haidler popisuje osudnou návštěvu u ukrajinského sedláka, který do Československa přišel se Svobodovou armádou. Když ho chlapci upozornili na možné zatčení, pozval je do chalupy a u kořalky a slaniny jim vyprávěl o skutečných poměrech v Sovětském svazu – o hladomoru na Ukrajině, bourání kostelů, popravách bez soudu a dalších zločinech domnělých bratrů. Když chlapce v podroušeném stavu uviděl ředitel, okamžitě dostali dvojku z mravů, což nebyl jediný trest.   

Na hromadě nejvíc zmetků

„Měl jsem jedno životní heslo. K tomu mě dovedl můj kantor prof. Dočekal na gymplu, který říkal: ‚Žij rovně, Jaroslave.‘“ Heslem se skutečně řídil, a to tak důkladně, že byl vyloučen ze septimy. Bez maturity mu zbývalo jediné – přidat se k dělnému lidu. Nastoupil tedy do frýdlantské továrny na výrobu textilních strojů Totex. Jaroslav Haidler o sobě ovšem prohlašuje, že je manuální antitalent. Když brousil různé součástky, bylo to nebezpečné i pro další dělníky. A když ho přeřadili na technickou kontrolu, aby vyřazoval zmetky, měl jich za sebou jednoznačně největší hromadu. Praktický přínos takové práce tedy nebyl valný. Největším přínosem bylo setkání se zmiňovaným otcovým spolupracovníkem, sesazeným policistou, který Jaroslavu Haidlerovi potvrdil domněnky o otcově protistátní činnosti.

V Totexu naštěstí pamětník nezůstal dlouho. Pouze rok. Matka využila své konexe, aby se polepšený syn mohl vrátit na gymnázium a maturitu dokončit. Tehdy ředitel nechal při škole u frýdlantského zámku zřídit internát pro politicky narušenou mládež, kde byl Jaroslav Haidler konečně mezi svými. Mezi dětmi třídních nepřátel – dětmi právníků, lékařů, farářů a dalších intelektuálů. Vedle ředitelny byla malá místnost s aparaturou, která umožňovala občasný kontakt se svobodným světem. „Já jsem vždycky šel a večer jsem pustil jazz a ono to šlo asi do všech tříd. Najednou jazz skončil a ozvalo se: Posloucháte hlas Svobodné Evropy, mluví k vám Sláva Volný.“ Jaroslav Haidler nechal rušené vysílání běžet, protože byl na něj zvědavý. Vysílání mělo mimořádný ohlas. Zvláště od vedení internátu. „Max byl kariérista, chtěl se vyšvihnout, udělal z nás protistátní skupinu, začal nás vyšetřovat, chtěl, aby ty kluci, všichni, co byli u nás na pokoji, svědčili proti mně.“ Max Pergler nezapřel, že je synem četníka, který v roce 1931 střílel na dělníky protestující proti snižování mezd a nezaměstnanosti u duchcovského viaduktu. „Celou grupu nás pod dozorem školníka vedl dolů, tam bylo sídlo StB a začali nás vyslýchat. Kupodivu to byl rozumnej člověk a poznal, že to je blbost, a pustili nás.“

Ještě před maturitou si Jaroslav Haidler u ředitele udělal poslední vroubek. 5. března 1953 gymnáziem a internátem otřásla tragická zpráva: Josif Vissarionovič Stalin zemřel. Od rána se po chodbách internátu rozléhala ponurá hudba a v deset hodin dopoledne byla celá škola nahnána do auly. „Max tam začal něžnit, rozpovídal se, a když byl v nejlepším, musel jsem kýchnout, pak podruhé a Max na mě vyjel: Co si to dovoluješ? Znevažuješ tryznu!“

Navzdory všemu Jaroslav Haidler úspěšně odmaturoval. Jeho snem bylo studium historie. Ředitel měl ovšem jinou představu. „Ty nemůžeš jít na vysokou školu, ty musíš poznat dělnost lidu, musíš si svůj kádrovej profil napravit.“ A tato slova se naplnila.

Kariéra zemědělského redaktora

Dělnost lidu Jaroslav Haidler poznával po dvouleté povinné vojenské službě v okresních novinách Vesnice Frýdlantska. Obstojné místo redaktora mu zařídila starostlivá matka. Docílila toho, že ho schválilo i tzv. byro. Pamětník tehdy neměl žádné novinářské zkušenosti. Jeden list Vesnice Frýdlantska na zaučení bohatě stačil. Jaroslav Haidler na tu dobu vzpomíná se značným pobavením. První den našel v redakci brožurku, kde se dočetl, že úkolem socialistického tisku je informovat, propagovat a kritizovat. A této zásady se poťouchle držel. Jeho první článek se jmenoval Komu se nelení, tomu se zelení a vycházel ze zprávy místního JZD o tom, že si skladník Materna na konto družstva vykrmil prase. Svého oblíbeného profesora Dočekala z gymnázia poprosil o pérovku, která družstevníka karikovala – strkal praseti do zadku šlauf a usilovně pumpoval. „No průser jako mraky!“komentuje Jaroslav Haidler následné dění. Skladník Materna, člen okresního výboru strany, mu přišel osobně vynadat a Jaroslav Haidler musel na kobereček k okresnímu tajemníkovi. Argumentoval tím, co si přečetl v příručce, a uspěl.

Pamětník úroveň listu nepochybně pozvedl. Remitenda značně poklesla. Přizval si ke spolupráci jako fotografa bývalého učitele, který po 45. roce noviny zakládal. Zavřeli ho za pedofilii a po propuštění nenašel místo jinde než v pohřební službě. Tak dva třídní nepřátelé ovlivňovali veřejné mínění. 

Jaroslav Haidler byl sice ještě několikrát pokárán za to, že znevažuje socialistické zemědělství, například když nedal dostatečný prostor proslovu tajemníka nebo JZD nazval „Penzionem pro stračeny“ (v socialistickém zřízení se totiž penzion i stračeny pokládaly za buržoazní přežitky), v jeho vyprávění však nezaznívá žádná křivda nebo stížnost, jen pobavení. Na otázku, zda vnímal takový způsob novinářské práce jako realizaci, odpovídá: „Dělalo mi velké potěšení, když jsem moh ty papaláše něčím naštvat.“

Třináctá komnata a žena jako alibi

Za fatální přešlap svého života ale považuje své krátké angažmá na ministerstvu vnitra v roce 1958. „Objevil se tam u mě docela sympatickej blonďák a říká mi, jestli bych nechtěl dělat tlumočníka sovětskýmu poradci.“ Na otázku, co taková práce obnáší, muž odpověděl: „No nic, budeš překládat materiály, který ti dá Státní bezpečnost k posouzení, jinak on chlastá, tak s ním budeš chodit do hospody nebo někdy možná děti přivezeš, poněvadž jeho žena je taky k ničemu…“  Údajně Jaroslava Haidlera pro tuto práci doporučil Okresní výbor KSČ. Jemu ale bylo hned jasné, že zapracovala angažovaná matka… „Tak jsem se stal, představte si, zaměstnancem ministerstva vnitra! Ještě mi říkal: ‚Tam přijdeš, fůra věcí, o tom budeš moct napsat fůru reportáží, možná knížku!‘ Nejdřív mě učil, co to je verbovka, konspirační byt apod., ty pojmy jsem se musel naučit…“ Jenomže zanedlouho mu bylo jasné, „že z toho nic nebudu moct napsat, a zadruhý, že jsou to pěkný svinstva. (…) To ses upsal čertu,“ říkala mu žena. Naštěstí pamětníkův školitel přišel už za tři měsíce s tím, že jeho nadřízený odchází a on ho bude zanedlouho následovat, takže teď může svou funkci Jaroslavu Haidlerovi předat. Pod jednou podmínkou. Musí se se svou dívkou rozejít, protože její švagr byl odsouzen na deset let za protistátní činnost. (Švagr se jmenoval Ferdinand Thaler, byl odsouzen za spolupráci s agentem CIA, kterého u sebe nechal přespat. Ve skutečnosti však šlo o agenta StB. Thaler byl vězněn až do amnestie v roce 1962.) Jaroslav Haidler s odpovědí neváhal: „Já se žením, já si ji beru!“ Druhý den tedy podepsal, že nebude o skutečnostech, které se dozvěděl, mluvit, a pracovní poměr mohl být rozvázán. „Rozumíte, to bylo strašný štěstí, jinak jsem se dostal do strašných průšvihů a neskončilo by to se mnou dobře. To bylo v roce 1958. Pak mi to pomohlo, když jsem dělal rehabilitace, protože jsem všechny tyhlety finty znal, a jen jsem pak žasnul, jak se ty estébáci u soudu bránili, jak zdůvodňovali mučení a noční výslechy! Hned jsem to napsal, protože jsem věděl, že lžou. Teprve teď z toho mám hrůzu. Tenkrát jsem si to neuvědomoval.“

Poštovní rentgen

Následující zaměstnání, jako např. inventurník v Jednotě, už pochopitelně postrádala prestiž ministerského postu. V roce 1960 ale Jaroslav Haidler nečekaně získal nabídku od šéfredaktora deníku Severočeského kraje Průboj Diblíka. Nejprve byl krajánkem, posléze se přestěhoval do Ústí nad Labem. Nejprve byl zemědělským redaktorem a poté, co začal dálkově studovat práva, se stal redaktorem rubriky Bezpečnost, kriminalita a soudy. Díky tomu mohl pracovat s materiálem z archivu Státní bezpečnosti i z probíhajících obnovených soudních procesů s lidmi, kteří byli v padesátých letech nezákonně odsouzeni. Právě tyto články pak po roce 1968 zajímaly vyšetřovatele.  

„To jsem byl ještě v Průboji a přišel za mnou chlap, že by pro mě něco měl a jestli se nebojim. Já jsem říkal, že bych byl nějakej velkej hrdina, to ne, ale o co kráčí? A on, heleďte, vim o tom, že v budově pošty, to byla ta stará pošta v Ústí Na předmostí, dvoupatrák, nahoře byla místnůstka, kde byla skříň zasazená do dveří, a když se otevřela, vzadu neměla stěnu a tam dávali členové strany, a to byl jenom poštmistr a jeho zástupce nebo předseda strany, dopisy, na kterých měla Státní bezpečnost zájem. Tzn. buď si je vzala přímo, anebo on tam měl takovej foch, to otevřel a přečetl, a když tam nebylo nic, co by je zajímalo, tak to dal zpátky, a když tam byl nějakej kompromitující kontakt, tak si to vzali s sebou, ofotili a pak to vrátili.“ Tip dal Jaroslavu Haidlerovi muž, který možná na poště pracoval, a představil se proto zřejmě pod falešným jménem. Pamětník za ním musel až k sanatoriu nad Ústím, muž se evidentně bál, ale popsal celý tajný mechanismus tzv. rentgenu. Jaroslav Haidler článek nazvaný Jak to bylo s rentgenem? v Průboji uveřejnil v březnu 1968. Do okupace vojsky Varšavské smlouvy stihl ještě napsat o odsouzené ženě týrané a znásilněné v litoměřické věznici, o průběhu obrodného procesu za dveřmi bezpečnosti, o studentských patáliích, které zažíval na frýdlantském gymnáziu a internátu, o nespravedlivě odsouzených v padesátých letech… Vzhledem k tomuto politickému angažmá se tedy z dnešní perspektivy může jeho vstup do KSČ jevit jako nelogický. On ale logický byl. Jaroslav Haidler se pro tento krok rozhodl na podzim roku 1967, zejména pod dojmem knih Ladislava Mňačka Opožděné reportáže z roku 1963, kde autor demaskuje nespravedlnosti režimu, a Dlouhá bílá přerušovaná čára z roku 1965. Jaroslav Haidler chtěl zkrátka stranu měnit zevnitř. Prokázal v tomto ohledu podobou naivitu jako v roce 1958, kdy se stal tlumočníkem sovětského poradce. Po srpnu 1968 musel samozřejmě z redakce Průboje odejít.

K popelářům mě nevzali

Novou kariéru zahájil paradoxně na poště. Pokud tehdy někdo marně čekal na velikonoční pozdrav z Ústí nad Labem, pak ať tyto věty chápe jako nepříliš kajícné doznání: „To byla legrace, to víte, já chodil po Ústí, to bylo před Velikonocema, fůra pozdravů, já to tam neznal, už málem zavírali, měl jsem to vrátit, mně zbyla fůra, tak jsem to poslal po Labi…“ Trest nebo vysvobození přišel samo sebou záhy: „Nebyl jsem tam ani měsíc a přišel befel z Okresního výboru KSČ, že tam nemůžu bejt, protože bych roznášel letáky.“ 

Týden nato sháněl nové místo, hlásil se i k popelářům, ale nevzali ho. Až v zeleninovém stánku na Střekově, kde Jaroslav Haidler tehdy bydlel, hned naproti krajskému výboru, unikl nařčení z příživnictví. Vedoucí obchodu znal jeho články, a jelikož zrovna pracovní sílu hledal, místo mu nabídl. V době, kdy proti němu bylo vzneseno obvinění, pracoval u Zeleniny jako závozník.

Obvinění znělo velmi závažně: vyzrazení státního tajemství. Státním tajemstvím byl míněn především onen rentgenna ústecké poště. Tedy obecně známý fakt, že se v Československu praktikuje cenzura osobní korespondence. Nežádoucích článků v době Pražského jara napsal Jaroslav Haidler víc. Např. Muž s „ohněm“ ve tváři, který popisoval týrání a sexuální zneužívání mladé vězeňkyně v litoměřické věznici. Ironií osudu se právě s tímto šovinistickým bachařem pamětník setkal, když nastupoval do litoměřické vazební věznice. Muž dobře věděl, s kým má tu čest, a řekl: „Tak vidíš, hajzle, jak boží mlýny melou!“ „Ale ani mě nezmlátil!“ radoval se Jaroslav Haidler, poučen procesy z padesátých let.

Půl roku na Borech

Součástí obžalovacího spisu bylo i provinění, jehož si Jaroslav Haidler do té doby nebyl vědom. Zakládalo se na nahrávce agenta StB: „Byl jsem u rehabilitace krajskýho tajemníka sociální demokracie z Liberce, jmenoval se Veverka. To bylo taky strašný, jakým způsobem je tam lámali a mučili… A když to skončilo, šli jsme do Bohemky dát si kafe. A já jsem byl nadšenej tim, že ho teda osvobodili, a říkám mu, pane Veverka, tak kdy založíme sociální demokracii? A on říkal, ty ses zbláznil, hochu. Já jsem říkal proč? Dubček říká, že všechno bude, obnova, všechno, ty chyby, který byly, se napravěj… A on mi na to řek: Snad si nemyslíš, že komunisti dovolej, aby tady vznikla sociální demokracie? Ale v tý restauraci seděl chlap a čet Rudý právo, no to tenkrát čet každej blbec, tak mě to nenapadlo, ale to byl orgán Státní bezpečnosti, kterej tam měl takovejhle nějakej hajzl, tohleto si natočil a oni z toho vydedukovali, že já jsem chtěl založit sociální demokracii!“

Do vazební věznice Jaroslav Haidler nastupoval 20. dubna 1972 a 20. října téhož roku se vracel. Celu sdílel s Petrem Uhlem, který byl za své aktivity vězněn už od prosince 1969. „Uhl se ke mně choval dost chladně, pak jsem zjistil proč, protože věděl, že je s ním na cimře agent Státní bezpečnosti. Zase shodou okolností jsem toho kluka znal, protože za mnou přišel a tvrdil mi, že je ze smíšený rodiny, že utek, že dostal trest smrti a nakonec milost, já jako blbec tohle všechno napsal v dobrý víře a pak jsem se dozvěděl, že tenhle ten Mirek mi hodil špek, aby moh říct, že to není pravda, aby mě diskreditoval. On to byl takovej vykoukánek, protože počítal s tím, že když se ten přelom v 68. povede, bude za dobrýho, a když ne, tak to proti mně použije, že mě schválně informoval, že mi tam hodil špek.“ Petr Uhl už měl odseděno téměř dva a půl roku a ještě rok a půl mu odsedět zbývalo. Jaroslav Haidler měl nadějnější vyhlídky, byť se takové zpočátku nezdály: „Tři a půl roku mi napálili, jsem si říkal, no do prkenný ohrady, to je teda moc. Pak jsem si to přečet a blesklo mi hlavou – v dubnu 68 nastupuje Svoboda jako prezident a vyhlásil amnestii. Čili já jsem se odvolal na základě toho, že jsem byl nesprávně odsouzenej, Krajský soud v Ústí nad Labem mý odvolání uznal a já jsem byl uznán nevinným, ale krajský tajemník Jaroslav Hein, taky pěkná bestie, tomu se to nelíbilo, tak spolu s okresním prokurátorem, ten bydlel kousek ode mě, podali k Nejvyššímu soudu odvolání a Nejvyšší soud zjistil, že se na měsíce ta amnestie vztahuje, tak mi tři roky odpíchli a já jsem šel sedět jenom půl roku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“

Na poměry ve věznici si Jaroslav Haidler nestěžuje, původně se zdráhal své vzpomínky natáčet, protože jeho újma, kterou za komunismu utrpěl, mu ve srovnání s ostatními připadala nedostatečná. S úzkostí vzpomíná zejména na den, kdy ho navštívila žena Bohumila s tehdy třináctiletým synem Jaroslavem. „Co bylo pro mě nejhorší – návštěva. Přivedli mě do tý místnosti, takhle seděl esenbák nebo bachař, tady seděla moje žena a naproti kluk. Kluka jsem nesměl pohladit, vim, že jsem za peníze, plet jsem ňáký dráty, dělali jsme drátěný ploty, za mzdu jsem koupil kytičku, tu jsem ani nesměl ženě dát, ani jsem ji nemoh pohladit, kluka jsem nemoh pohladit, takhle jsem musel sedět, ruce mít na stole, teď si umíte představit, jak ten rozhovor asi vypadal. Žena moldánky, kluk mně pak napsal, že mříže jsou jenom za trezorem, a oni procházeli asi třema mřížema, než se ke mně dostali. Kluka to taky dost zasáhlo.“   

Osudová Zelenina, osudový Průboj

Po návratu z vězení se Jaroslav Haidler s rodinou odstěhoval do Povrlů u Ústí nad Labem, kde zrovna potřebovali vedoucího prodejny Zeleniny. Tehdy si udělal výuční list a zkoušky pro kvalifikovaného pracovníka obchodu, kde vydržel až do „masakru na Národní třídě“, jak říká. „To bylo v pátek. Hned v pondělí jsem šel do redakce Průboje a řekl jsem: jmenuju se tak a tak, pracoval jsem tu a vracím se do redakce. Řekli mi: Přijď zítra, soudruhu, bereme tě.“

Pamětníkův první článek ve svobodných poměrech se týkal výbuchu v atriu budovy krajského národního výboru, ke kterému došlo 8. února 1989. Spekulovalo se, že šlo o akci západních agentů. Náčelník StB Jaroslavu Haidlerovi přiznal, že atentát byl fingovaný. Článek vyšel 6. ledna 1990 a 12. ledna byl Jaroslav Haidler zvolen šéfredaktorem. Redakce byla samozřejmě složená převážně z komunistů, kteří se dělili na „konzervy“ a „progresivisty“. „Všichni čekali, že je budu vyhazovat. Já jsem ale na redakční poradě řekl, že chci z toho plátku udělat pořádný deník, a na to konto, kdo neodešel sám, toho jsem nevyhodil, měli jsme dokonce vlastního parlamentního zpravodaje, na tu dobu to byl solidně dělaný deník. Šli jsme hlavně proti lidem, kteří se snažili překabátit. To byla hezká práce…“

Polistopadový Průboj se slibně rozjížděl, už nebylo třeba psát o Chruščovovi a kukuřici, jak Jaroslav Haidler pro pobavení vysvětluje: „To byl takovej šlágr. Chruščov a kukuřice. Já jsem se přihlásil a říkal jsem, hele Egone, já v sobotu nemůžu. Představ si, žena sehnala telecí řízky a já je mám rád teplý! A on říká, ježišmarjá, strana mobilizuje, a ty budeš žrát řízky!“ Spolu s některými tématy zmizel i redakční cenzor, osiřela rubrika Život strany... Noviny začala spolufinancovat francouzská mediální společnost Hersant Média, a tak ze starého Průboje vznikl Severočeský regionální deník.

Po dvou letech se ovšem ukázalo, že změnit myšlení a redakční politiku je vlastně pořád málo. „Byl jsem možná dobrý novinář, a dokonce jsem nebyl špatný redaktor, ale vůbec jsem neměl ánunk o nějaký komerci. A byl jsem natolik důvěřivej, že jsem se o to vůbec nezajímal.“ A tak se stalo, že někteří podílníci svůj podíl prodali lidem, kteří dnes vlastní Ústecký deník, a tak noviny padly a Jaroslav Haidler rezignoval. Psal se rok 1993.

Zhruba dva roky poté za ním přišel dřívější spolupracovník Josef Formánek s nabídkou práce vedoucího editora v nedávno založeném  magazínu o cestování Koktejl. Právě tato léta Jaroslav Haidler pokládá za svá nejlepší v žurnalistické kariéře. 

Teprve po odchodu z Koktejlu se mohl naplno věnovat psaní vlastních autorských textů. Sbíral materiál a cestoval, od roku 2008 mu vyšly už čtyři knihy: Jobova zvěst, Prokletá setba, Smrt na holičkách a naposledy Očkovaný Satanem, kde v lehce pozměněné formě vypráví výsek svého života, tak jak jej vyprávěl mně – od osvobození Československa v květnu 1945 až do okupace v srpnu 1968. V novém roce by měla vyjít kniha další – Výkupné za duši. Co mají jeho příběhy společné? „Vždycky likviduju hlavní hrdiny, protože to bejvaj rozporuplný osobnosti.“

Proti vůli komoušů životem se prokoušu

Když se Jaroslava Haidlera zeptáte, zda některé roky života pokládá za ztracené, odpoví jednoznačně: „Kdybych tím neprošel, nezačal bych psát. Že jsem začal psát, to byla taková revolta. Platilo heslo: proti vůli komoušů, životem se prokoušu.“ Heslo razil spolu se svým synem, hercem a překladatelem z němčiny a hebrejštiny, bývalým ředitelem zrušeného ústeckého Činoherního studia, iniciátorem elektronické databáze českých a moravských židovských hřbitovů Jaroslavem Achabem Haidlerem. Syn kvůli špatnému kádrovému posudku samozřejmě studovat nesměl, a tak alespoň ve svých patnácti letech složil státnici z němčiny a poté, co se v Brně vyučil spojovým mechanikem, dálkově vystudoval obchodní akademii. Teprve po listopadu 1989 se mohl přihlásit ke studiu dramaturgie na pražské DAMU.    

Otec nikdy vysokou školu nedostudoval. Z právnické fakulty ho vyhodili od státnic. Neudělal zkoušku z trestního práva. Rektor mu oznámil, že ten, kdo se podílel na předokupačních mumrajích, nemůže sloužit společnosti jako právník. Jaroslav Haidler ale let, kdy místo advokátní praxe rozvážel zeleninu, nelituje: „Já jsem vždycky zastával názor, že noviny by měl dělat člověk, který někdy vykonával jiné povolání. Mně nikdy o titul nešlo. Byl jsem rád, že můžu dělat noviny. Dalo se žít. Nejvíc mě mrzí, že jsem nemohl cestovat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV