Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hádek (* 1946  )

Kulky za roh nelétají

  • narozen 13. prosince 1946 v Semilech

  • studium analytické chemie

  • práce ve Výzkumném ústavu v Turnově (v analytické laboratoři monokrystalů)

  • fotografická činnost

  • založení Klubu mladých v Semilech – jaro 1968

  • v roce 1970 odsouzen za podvracení republiky na tři a půl roku vězení

  • 1974 – práce v pivovaru v Trutnově, seznámení s Václavem Havlem

  • 1980 – zbaven státního občanství a vystěhován do západního Německa

Karel Hádek se narodil 13. prosince 1946 v Bítouchově na předměstí Semil. Rodina bydlela na náměstí v domě, kde se nacházela lékárna. Každodenní kontakt malého chlapce s provozem lékárny v těsném sousedství se stal jedním z podnětů k pozdějšímu blízkému vztahu k lékárnictví a chemii obecně.

Je to rebel

Po základní škole studoval chemii. Poměry komunistického režimu Karla natolik dráždily, že nedovedl zůstat potichu a jen nečinně přihlížet. Výsledkem byly neustálé průšvihy, nejednou byl s tatínkem předvolán jako nezletilý před trestní komisi. Většinou to skončilo pokutou.

Po studiích získal práci ve Výzkumném ústavu v Turnově v analytické laboratoři monokrystalů. Odtud odešel roku 1965 na povinnou vojenskou službu do chemické jednotky v Liberci. Ani tady se s režimem nepáral. Nosil dlouhé vlasy, a když ho velení poslalo nechat se ostříhat, obešel všechny holiče v okolí a tvrdil, že nemá peníze, aby jim stříhání zaplatil. Zpět přišel neostříhán, donutili ho tedy, aby to udělal sám. Ulejval se a často marodil.

Když Karlovi vojna v roce 1967 skončila, vrátil se do výzkumného ústavu. Mnoho peněz si tam nevydělal. Jeho koníčkem bylo focení, a tak začal koncem roku 1967 pořizovat podnikům reklamní fotografie, novoročenky nebo ilustrační snímky z výroby. Spolupracoval například s Ladislavem Opočenským. „Cokoliv člověk dělal s vlastní aktivitou, okamžitě byl režimu podezřelý. Ale ten finanční rozdíl byl pro mě obrovský, za rok jsem si focením dovedl vydělat i 300 000, na tehdejší dobu nevídaná částka, ve výzkumáku bych to v životě neměl.“

Klub mladých

Na jaře 1968 založil v Semilech Klub mladých. Pořádali mítinky, které se záhy staly populární po celé republice. Diskutovali na nich nebo prezentovali statistiky, jak se žije například v Americe a jak v Československu. „Ukazovali jsme, že se tu třeba tvoří umělá nezaměstnanost. Na mítinky jsme zvali i představitele města, ti se z toho obvykle vymluvili, třeba tvrdili, že někde jsou, ale všichni věděli, že jsou doma. Když už přišli, často se úplně ztrapnili, nedovedli odpovídat na jednoduché otázky.“

Pozvali i spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby na jednom z mítinků vystoupil. Ten to odmítl, ale napsal do Literárních listů článek „Obrodný proces v Semilech“.

Srpnová okupace

Pamětník je dodnes zvyklý pracovat do noci a ráno si pospat. Dne 21. srpna 1968 vyvolával ve fotokomoře fotky a poslouchal u toho rozhlasové vysílání. Když slyšel, že nás okupují vojska Varšavské smlouvy, jako chemik nelenil, vyrobil rychle třaskavinu a šel ji odpálit na náměstí. „Křičel jsem u toho, že nás okupují, všichni koukali z oken, ale nikdo mi nechtěl věřit.“ Mítinky Klubu mladých a citáty z nich se komunistické straně tehdy hodily jako vzor kontrarevoluce, kterou mohli prezentovat v Moskvě.

Aktivní Karel nechal natisknout protikomunistické letáky a s kamarádem vyrazili na motorce a letáky rozhazovali. „Dostali jsme se až k ruské koloně u Jilemnice, taky jsme pár letáků vyhodili. Ty se rozletěly a jeden z ruských vojáků po nás začal střílet. Naštěstí to bylo akorát v zatáčce a kulky za roh nelétají.“

Vězení pro nenormalizovatelné

V lednu 1969 se pamětník v Praze zúčastnil pohřbu Jana Palacha. V únoru 1969 šel v Semilech demonstrovat na oslavu vzniku sovětské armády. Na místní kino instaloval plakát s nápisem „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce a studeného plamene“. Státní bezpečnost vše natáčela, pak Karla příslušníci zmlátili tak, že si musel chvíli pobýt v nemocnici. Výsledkem bylo obžalování z výtržnictví a odsouzení na osm měsíců do věznice v Hradci Králové. Ačkoliv se snažil trestu vyhnout, jak mohl, čekal na amnestii nebo fingoval zánět slepého střeva, trestní stíhání bylo nakonec rozšířeno ještě o podvracení republiky se sazbou 3–10 let.

„Kamarád psychiatr mi vypracoval posudek, že mám polymorfní psychopatii, jsem vlastně poloviční blázen, a nemohou mě tudíž soudit tak přísně. Nakonec mi dali souhrnný trest tři a půl roku, v Plzni na Borech jsem seděl od března 1970 do září 1973. Moje známá primářka Jechová udělala další posudek, že jsem epileptik, abych dostal lehčí práci. Dělal jsem jen 40 procent pracovní normy, nemohli mě poslat do dolů nebo postavit k pásu.“

Nežádoucí občan

Po návratu z vězení hledal Karel zaměstnání jen obtížně. Pomáhal při stavbě Labské boudy. Chvilku pracoval v Prefě Turnov, ale z Hradce Králové přišlo nařízení iniciované ze Semil, že ho musí propustit. V Koloře v Semilech hledali závozníky, ale když se o to místo pamětník ucházel, řekli mu, že už mají plno, ačkoliv to nebyla pravda. V roce 1974 začal pracovat v trutnovském pivovaru, kolegou mu byl i budoucí prezident Václav Havel, který se stal jeho přítelem a šel mu i za kmotra při křtu. Vzpomíná na chvíle, kdy za ním jezdil na chatu u Trutnova, kterou hlídala Státní bezpečnost: „Naprosto absurdní situace: Silnice k chatě vede lesem, je na samotě, nikde nikdo. A na té silnici kousek od chaty stojí chlap v baloňáku a čte si noviny.“

Komunisté brali vše vážně a neměli smysl pro humor, takže ani hesla, která psal Karel s kamarády po Semilech (například „Brežněv je vůl, i když to smažete“), je příliš nerozesmála. Karel nepřestával fotit a kromě Václava Havla se setkával s lidmi jako Vít Olmer nebo Ludvík Vaculík. StB ho sledovala, nasazeno na něj bylo i pět nebo více agentů. „V tolika lidech šlo můj dům bez potíží uhlídat. Já jsem z něj ale odcházel zadem po kolejnici, která je tam položená přes potok. Domů jsem chodil předem. Nechápali, že stále přicházím, ale nikdy neodejdu. Navíc si museli dávat dobrý pozor, protože jsem měl kvalitní fotografické vybavení a estébáci si nemohli dovolit, abych je vyfotil.“

Sledování agenty, maření shánění zaměstnání a neustálé předvolávání na služebnu měly za cíl dostat Karla opět do vězení. Opakovaně se to nedařilo, a tak soudruzi zvolili nejjistější řešení. Pamětník vypráví: „Major Stříbrný si mě zavolal s tím, že mě buď zavřou, nebo ať odejdu z republiky. Zbavili mě občanství, dali mi cestovní průkaz pro lidi bez státní příslušnosti a bylo to. Psal se rok 1980, o šest let dříve jsem takhle pomáhal balit kamarádovi Otovi Filipovi, odcházel do Mnichova. Tentokrát pomohl v Německu zase on mně, odcházel jsem se ženou a dvěma dětmi.“

Úspěšný restart

Protože do Německa neutekl, ale přišel do Mnichova oficiálně, dostal ihned sociální příspěvek na rodinu a zaplacený kurz němčiny. V obchodech pamětníkovi vyrazila dech šíře sortimentu, najednou na vlastní oči viděl, jak moc režim doma o poměrech na Západě lže.

Karla vždycky bavily bylinky. V emigraci znovu uplatnil své znalosti chemie, pustil se do výroby léčivých olejů a biokosmetiky. Firma se postupně rozrůstala.

Když přišel rok 1989, byl Karel Hádek nadšený. Těšil se, že se vrátí domů, ale po velkých očekáváních nakonec přišlo zklamání. Jak sám říká, i dnes tu máme socialismus, jen to není tak okaté. Po návratu do České republiky sem přesunul sídlo své kosmetické firmy a později také výrobu.