Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dalibor Gut (* 1950)

21. srpen 1968 byl pro mě zvrat, tehdy mi všechno došlo

  • narozen 9. dubna 1950 v Praze

  • absolvoval Střední zahradnickou školu v Mělníku

  • svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

  • během pohřbu Jana Palacha fotografoval smuteční průvod

  • vystudoval Vysokou školu zemědělskou

  • po roce 1989 začal podnikat v oboru zahradní architektury

Dalibor Gut se narodil 9. dubna 1950 v Praze. Vyrůstal v dělnické rodině, oba jeho rodiče pracovali v pekárně, ale volný čas trávili se svým jediným synem. Jemu se tím dostávala velká míra pozornosti, jak si s odstupem času s vděčností uvědomuje. A přestože se narodil a vyrůstal v Praze, mnoho času s rodiči trávil na venkově. Pravidelně odjížděli do hor a prázdniny trávili u prarodičů nebo u strýce v jižních Čechách. A po škole Dalibor s kamarády vyrážel do skal pražské Divoké Šárky. V přírodě ho to bavilo nejvíc, ale nejen kvůli dobrodružství, která v ní zažíval, chtěl jí i porozumět, a to se později stalo rozhodujícím pro výběr jeho budoucího povolání. Stal se tak prvním, kdo v rodině přerušil dlouholetou pekařskou tradici.

Děda bojoval na Piavě a věděl, že kdyby byl Bůh, tak to nikdy nedopustí

Rodiče jeho matky dostali po válce od státu domek s malým hospodářstvím v pohraničí. Vesnice, kam pak za nimi Dalibor s rodiči jezdil, se jmenovala Bílá. Původně to ale byl Weissenbach a zkomolený český název „Višpach“ se ujal víc. „Moje babička za války sloužila u sedláka a po válce dostali s dědou domek s malým hospodářstvím ve Višpachu, ale pak po nich chtěli, aby vstoupili do družstva,“ vypráví pamětník a pokračuje vzpomínkami na své prarodiče: „Babička byla věřící, ale děda byl sociální demokrat. Za první republiky byl tím pádem vyvrhel. Bojoval na Piavě v první světové válce a věděl, že kdyby byl Bůh, tak to nikdy nedopustí. A pak dokonce vstoupil i do partaje (pozn. komunistické strany), ze které zase vystoupil. Když mi bylo asi deset let, tak všude vykládal, že jim hodil partajnickou legitimaci na hlavu...“ Dědeček se nechal přemluvit a do družstva vstoupil, ale jeho syn, Daliborův strýc, odmítl a odstěhoval se do Českých Velenic, kde si našel práci v pekárně. A pro Dalibora se České Velenice, ležící přímo u rakouské hranice, staly dalším místem, kde s rodiči trávil letní a zimní prázdniny. 

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak jsme tady zavření

České Velenice, městečko na nejjižnější hranici Čech, byly v době pamětníkova dětství z velké části obehnané ostnatými dráty. Ležely hluboko v hraničním pásmu a Dalibor vzpomíná, jak je Pohraniční stráž pokaždé legitimovala. Museli udat, za kým a proč přijíždějí. Kontroly probíhaly ve vlacích, na nádraží, na příjezdových silnicích i na lesních cestách. Do okolních hlubokých lesů ale směl jen málokdo. Kromě pohraničníků to bylo pouze několik prověřených místních, většinou dobrovolných pomocníků Pohraniční stráže. Až mnohem později Dalibor zjistil, že v zakázaném hraničním pásmu teče průzračně čistá řeka plná pstruhů. On ale patřil k většině, která do lesů v hraničním pásmu nesměla.

„Byl to Bohem zapomenutý kraj,“ vypráví pamětník a dodává, že teprve v Českých Velenicích si naplno uvědomil, jak je Československo od okolních zemí izolované. „To bylo velmi smutné, mohlo se akorát na jednu stranu.“ České Velenice se od jiných měst lišily ještě v jednom. Se sousedním rakouským Gmündem tvořily souměstí a spojenými městy procházela státní hranice s hraničním přechodem. Z rakouské strany volně průjezdným, z české nikoli. Dalibor dál vzpomíná: „My jsme viděli do Gmündu, ale když jsme chtěli jít na tu stranu směrem do Rakouska, stačilo sto nebo i jen padesát metrů, tak už tam byli vojáci… Kousek za městem bylo koupaliště postavené zřejmě ještě za první republiky, a když bylo pěkně, tak ráno vojáci otevřeli drátěná vrata a mohli jsme se koupat... Celé to bylo obehnané pětimetrovým plotem s ostnatým drátem, okolo byly strážní věže a na nich vojáci se samopaly. No, a jednou se stalo, že tam našli nějaké opuštěné šaty, tak nás vojáci vyhnali a pak všechno prohledávali. Mysleli si, že ty dráty někdo přelezl.“ 

Táta mlčel, chtěl, abych si na to přišel sám  

Po základní škole Dalibor nastoupil na zahradnické učiliště a po roce přestoupil na Střední zahradnickou školu v Mělníku. To když zjistil, že mu učení nedělá sebemenší potíže, a hlavně proto, že ho obor začal doopravdy zajímat. Následovala bezstarostná studentská léta, byla druhá polovina šedesátých let a ve společnosti docházelo ke změnám souvisejícím s politickým uvolněním. Podobně jako mnoho dalších, považoval pamětník socialismus za správnou volbu, ale spíš se o politiku vůbec nezajímal. „Pocházel jsem z dělnického prostředí... normální rodina, nebyli jsme disidenti a ve škole to do nás hustili, tak jsem tomu relativně věřil. A když jsem od kamarádů přinesl něco, co bylo protirežimní, tak táta vždycky mlčel nebo to nějak obešel, že na to musím přijít sám.“ 

Dne 21. srpna 1968 ráno se Dalibor z rozhlasu dozvěděl, že Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. „A mně se celé dopoledne chtělo zvracet. Bylo mi špatně, fyzicky špatně. Nevěděli jsme, co bude, a vnímal jsem ten rozpor, že všechno je jinak... A teď jsem viděl ty sovětské vojáky, ty obyčejné, jak tam trhali nějaké zelené, nezralé švestky, ušmudlaní byli. Takže se ve mně mísila nenávist s nějakou lítostí vůči těm klukům, kteří v podstatě ani nevěděli, kde jsou.“ Daliborův názor na socialismus se změnil. „Předtím jsem o politiku zájem neměl, ale tohle byl takový zvrat... všechno mi došlo...“ 

Pak jsem se o politiku začal zajímat

V srpnu 1968 byl během letní praxe ve škole, a když i do Mělníka dorazila část okupačních vojsk, chtěl odjet domů, ale učitelé studentům odjezd v obavách nedovolili. Několik dní proto Dalibor strávil ve škole a na internátě a vzpomíná na atmosféru, která tam tehdy panovala: „Od školníka až po ředitele jsme drželi při sobě. Všichni s tím nesouhlasili... ta atmosféra na škole byla úplně úžasná... mluvilo se o tom otevřeně... O politice se rozhodovalo úplně jinde, ale pro nás to bylo milé.“ Co se v těch dnech dělo v Praze, se dozvěděl až s desetidenním zpožděním, když mohl odjet domů. A hned se vydal na Václavské náměstí, stejně jako většina jeho spolužáků. A vybavují se mu další momenty z té doby. Třeba pohled na pochodující sovětské vojáky po náměstí Republiky a na to, jak se jim začal smát; zdálo se mu, že vypadají komicky. „A pak mi to došlo... kdyby jim ruplo v hlavě... tehdy to bylo ještě takové rozjitřené. Dodneška si pamatuju ten nepříjemný pocit, když jsem je míjel,“ dodává.

V té době začal Dalibor hodně fotit, vzpomíná na svou první zrcadlovku sovětské výroby, kterou dostal, když mu bylo dvanáct let, a samozřejmě toužil po lepší. „Táta se bál o peníze, nevěděl, jestli nebude měnová reforma, nebo co bude dál. A tak svolil, že mi koupí foťák... V Revoluční ulici byl velmi solidní fotografický obchod... bylo to pár dnů po okupaci... a tak jsme šli do té Revoluční a najednou se ozvala střelba. Kulky se odrážely od průčelí domů, padala omítka, a tak jsme tam někde s tátou zalehli za ty živé ploty, počkali jsme, až to skončí, a pak jsme se oprášili a šli jsme koupit ten foťák.“ 

On byl jiný, byl hrdina

Po prázdninách se Dalibor vrátil do školy a vzpomíná, jak se v listopadu 1968 jako studenti připojili ke studentské okupační stávce. Prvotní impulz vyšel od studentů vysokých škol, kteří po tehdejším vedení státu požadovali dodržování základních osobních svobod. Situace se ale nezlepšila a obsazené Československo postupně směřovalo do mnohem horšího období. A jeden ze studentů filozofické fakulty vnímal ztrátu svobody, a především postupující rezignaci a apatii ve společnosti mnohem citlivěji než ostatní. Byl jím Jan Palach a pro svobodu se rozhodl obětovat to nejcennější, co měl. Jeho pohřbu se zúčastnily desetitisíce lidí, přišly se rozloučit, uctít jeho památku i projevit soustrast jeho nejbližším. Ale také tiše a důstojně vyjádřit nesouhlas s okupací. 

Dalibor Gut se s jen o dva roky starším Janem Palachem přišel také rozloučit. Byl v Karolinu, kde byla vystavená rakev, i na Staroměstském náměstí, kudy procházel smuteční průvod. „Staromák byl plný lidí, byla tam jen ulička, kterou šel průvod pozůstalých a reprezentantů Karlovy univerzity. Jinak to tam bylo úplně zaplněné... celé to bylo důstojné. A smutné. Za pohřebním vozem šli rodiče a nejbližší příbuzní. Šli prostředkem náměstí... a bylo to dojemné,“ vzpomíná Dalibor. Měl s sebou svůj nový fotoaparát a všechno fotil. „Vylezli jsme s kamarádem na lešení, které bylo až ke střeše kostela sv. Mikuláše. Ale nebyli jsme sami, vylezla tam možná i stovka lidí, a to lešení se začalo hýbat a hrozilo, že se zřítí. Tak Veřejná bezpečnost začala megafony shánět lidi dolů a většina to lešení opustila. Jenže my jsme byli až nahoře pod okapem, tak jsme si lehli na zednické podlážky a asi jsme tam zůstali sami,“ vypráví dál. Díky tomu se mu podařilo zaznamenat pohřeb Jana Palacha z neobvyklého pohledu a zatím nikdy nepublikované fotografie se Dalibor Gut rozhodl věnovat Paměti národa.

K osobnosti Jana Palacha a jeho tragické oběti na závěr dodává: „I v tom režimu, který následoval, byl život důležitý a hezký. A že ten začátek byl pro nás hrozný... ale v mezinárodním kontextu, Západ to věděl... tehdy mi to připadalo zbytečné... ale dnes to vidím jinak. On byl jiný než já... já bych k tomu nikdy nenašel odvahu. On byl hrdina.“

Němci byli velmi solidární

Dalibor v roce 1969 odmaturoval a krátká doba politického uvolnění mu v létě téhož roku umožnila dostat se na brigádu do tehdejšího západního Německa. Pracoval v Hannoveru v tamním městském zahradnictví a praxe to pro něj byla přínosná. Krátce bydlel v ubytovně pro studenty, ale jako „ostarbeiter“, dělník z Východu, se musel vystěhovat. Zaměstnavatel mu pak nabídl ubytování v opuštěném domku v zahradnictví. Vzpomíná, jak na něj Hannover po příjezdu působil. Město bylo plné světel a výrazně tím kontrastovalo se šedí, kterou znal Dalibor z domova. Ve stejném čase probíhaly v Československu demonstrace proti okupaci. Uběhl rok od vpádu „spojeneckých“ vojsk a protesty proti němu byly v Československu silou potlačené. Demonstrace za svobodu Československa ale probíhaly i jinde ve světě, včetně Německa. Dalibor se jich však zúčastnit nemohl, protože musel pracovat.

Po návratu začal studovat Vysokou školu zemědělskou v Praze. Protesty proti okupaci a nesvobodě v jejich masivní podobě ustávaly, komunistický režim mnoha restrikcemi upevnil svoji pozici a lidé se přizpůsobovali (či odmítli přizpůsobit) stávající situaci každý po svém. Dalibor si změnu v chování uvědomoval i mezi studenty na vysoké škole. „To byl hrozný rozdíl, někteří z nás už začali myslet na budoucnost a už se to začalo otáčet,“ dodává. On sám našel únik znovu v přírodě, začal lézt po skalách a závodně plavat. Studium ukončil diplomovou prací o ozelenění prázdných ploch jednoho ze zemědělských družstev. Chtěl, aby rostlo více stromů na místech, která zůstávala ležet ladem, aby stromy přirozeně rozčlenily krajinu a zakrývaly nevzhledná místa. Na základě této diplomové práce mu sice nabídli místo ovocnáře, ale k realizaci jeho představ přesto nikdy nedošlo.   

Člověk si může vážit sám sebe

Svoje vlastní představy o zušlechťování krajiny si mohl splnit až poté, co sám začal podnikat. Počkat ale musel až do pádu komunismu. Bylo mu čtyřicet let a začínal nanovo, zpočátku se musel zadlužit a pak pracovat i ve volném čase, aby dokázal úvěry včas splácet. Ale nelituje a říká, že to zvládl a může si vážit sám sebe. Již téměř třicet let se věnuje návrhům a realizacím zahrad. „Já jsem po té změně začal dělat to, co mě baví, a baví mě to ještě teď. Pro mě je svoboda volnost pohybu, možnost cestovat a to, že si člověk může vybrat to, co chce dělat. A když chce, tak to dokáže.“ 

Kromě možnosti realizovat se podle svých představ využil Dalibor naplno i možnosti cestovat. Po otevření hranic se mohl podívat nejen na průzračně čistou Lužnici plnou pstruhů, ukrytou v lesích u Českých Velenic, ale mohl vycestovat i mnohem dál. Navštívil několik kontinentů a opakovaně zdolal mnohem vyšší kopce, než jsou ty v Divoké Šárce. A přestože procestoval Himálaj i jihoamerické Andy, na českou krajinu nezanevřel.   

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martina Kovářová)