Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr. Libor Grubhoffer , CSc., Hon. D.Sc., dr. h. ,c. (* 1957)

• narozen 30. dubna 1957 v Poličce

• vyrůstal v Oldřiši u Poličky, kde jeho rodiče provozovali hostinec Na Bělidle

• v letech 1972 až 1976 studoval gymnázium v Poličce

• v letech 1976 až 1981 studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy

• v letech 1981 až 1982 odsloužil základní vojenskou službu u tankového praporu v Jihlavě

• od roku 1982 pracoval rok ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích

• v letech 1983 až 1986 pracoval pod vedením doc. MUDr. Dimitrije Slonima v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze

• od roku 1986 pracoval v Parazitologickém ústavu Biologického centra ČSAV v Českých Budějovicích

• aktivní během sametové revoluce v Českých Budějovicích

• v roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru molekulární a buněčná biologie a genetika

• v letech 2004 až 2011 byl děkanem Biologické fakulty Jihočeské univerzity

• v období 2012 až 2016 byl rektorem Jihočeské univerzity

• v roce 2019 žil v Českých Budějovicích, kde byl ředitelem Biologického centra AV ČR

Libor Grubhoffer se narodil 30. dubna 1957 v Poličce. Společně se dvěma staršími sestrami Marií a Helenou vyrůstal v Oldřiši u Poličky, kde jeho rodiče Vlasta (rozená Leinweberová) a Jindřich Grubhofferovi provozovali hostinec Na Bělidle. Hostinské řemeslo se v rodě Grubhofferových dědilo z generace na generaci. Libor navštěvoval pětiletou obecnou školu v Oldřiši a v roce 1968 začal dojíždět do základní devítileté školy v Poličce. Jak na obecné škole v Oldřiši, tak i na základní škole v Poličce docházel Libor na hodiny náboženství, a to až do sedmé třídy.

Již od svého dětství slýchával od rodičů i prarodičů vyprávění o perzekuci, které rodina čelila v padesátých letech. V roce 1953 provedla jednotka Sboru národní bezpečnosti na základě udání u Grubhofferových domovní prohlídku. Na půdě nalezla tři pytle pšenice a vydělané srnčí kůže. Otce Jindřicha i dědu Jindřicha tehdy vzali do vazby. Otce nakonec zprostili obžaloby, dědu odsoudili na dva roky nepodmíněně. Po dobu výkonu trestu dědečka se rodina musela přestěhovat do pastoušky v obci. V té době se o hospodu Na Bělidle starali Liborovi příbuzní. Později se Liborovi rodiče a prarodiče mohli do hospody vrátit a opět ji provozovat.

V roce 1968 bylo Liborovi 11 let. Na srpnové události si velmi dobře vzpomíná. Ve svém vyprávění popisuje příjezd polské armády do Oldřiše: „Najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, tanky. Silnice u nás od hospody je tři metry. Takže to byl pro mě děsivej zážitek. Dědeček okamžitě začal stahovat rolety. A mě popadl takovej strach a zároveň ta klukovská zvědavost. Klečel jsem na lavici u okna a škvírkou mezi roletou a rámem toho okna jsem pozoroval projíždějící tanky.“ Když po prázdninách přišel do školy v Poličce, vnímal nesouhlas učitelů s vojenskou intervencí. Ten se však postupně vytratil.

Univerzitní studium díky předsednictví SSM?

Na základní škole bavila Libora biologie a chemie a už tehdy se na doporučení učitele rozhodl pro obor biochemie. Po základní škole pokračoval ve studiu na gymnáziu v Poličce. Zde si ho jednoho dne zavolal ředitel a oznámil mu, že bude předsedou školní organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Libor tento příkaz nedokázal odmítnout. Zároveň nabyl přesvědčení, že v jeho kádrových papírech ze základní školy chybí informace o navštěvování hodin náboženství. Po ukončení gymnázia v roce 1976 se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kam byl přijat. Stejné štěstí však neměli někteří jeho spolužáci, kteří výuku náboženství ve svých kádrových papírech zaznamenanou měli.

Přírodovědeckou fakultu studoval v letech 1976 až 1981. Pravděpodobně na základě jeho kádrové složky a aktivní práce v SSM na gymnáziu se ho i Svaz socialistické mládeže na fakultě snažil přimět, aby se zapojil do jeho činnosti. Toto však kvůli zkušenostem z gymnázia Libor odmítal. V pátém ročníku se oženil s Hanou, rozenou Štrofovou. V roce 1981 se jim narodil první syn Václav. Po promoci chtěl pamětník pokračovat na Přírodovědecké fakultě v doktorském studiu. Místo měl domluvené a byl přijat, prý ho však nedoporučili svazáci. Domluvil si tedy práci ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích - Rybitví v toxikologickém oddělení, kam nastoupil po absolvování vojenské základní služby. Tu odsloužil u tankového praporu v Jihlavě, v Žižkových kasárnách. Silným zážitkem z vojny byl pro Libora rozkaz uvedení jednotky do pohotovosti pro případnou bratrskou pomoc během Polské krize v prosinci 1981. (V roce 1980 vzniklo v Polsku nezávislé odborové hnutí Solidarita vedené Lechem Walesou, kterému mezi Poláky prudce stoupala popularita. Solidarita brzy přestala být jen odborářským sdružením a stala se hnutím odporu proti komunistické moci. Na  její vzrůstající vliv reagovala v noci z 12. na 13. prosince 1981 komunistická polská vláda vyhlášením výjimečného stavu. V polských ulicích se objevili vojáci s tanky a obrněnými transportéry. Řada představitelů Solidarity byla uvězněna či jinak perzekvována.)

Působení v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze

Z Výzkumného ústavu organických syntéz v Pardubicích, kam po vojně nastoupil, přešel v roce 1983 do Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Zde pracoval pod vedením doc. MUDr. Dimitrije Slonima, vynálezce vakcíny proti dětské obrně. Pamětník vzpomíná na zasahování politické moci do vědy, jež v tomto ústavu zažil. Ve svém vyprávění popsal přesouvání nedokončeného výzkumu Dimitrije Slonima do Moskvy: „Pracoval i na dalších vakcínách proti vzteklině, proti klíšťové encefalitidě. Některé z nich se nedaly dokončit, protože z moci politické byly převedeny do Moskvy. Protože Moskva musí mít právo pečovat o zdraví socialistického člověka v celé RVHP. Takže věci, které se udělaly u něho v Praze, musely být převedeny do Moskvy. Tam buďto dopadly špatně a nikdy z toho nic nebylo, anebo nám začali dodávat velké objemy té vakcíny…“ (Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla obchodní organizace založená v Moskvě v roce 1949. Sdružovala evropské socialistické státy a Sovětský svaz.) 

Vzhledem k bytové krizi, jež v 80. letech dvacátého století panovala nejen v Praze, nedokázal Libor sehnat v hlavním městě bydlení pro rodinu, za kterou musel o víkendech dojíždět do Poličky. Z tohoto důvodu se rozhodl odejít do nově vznikajícího Parazitologického ústavu Československé akademie věd (ČSAV) v Českých Budějovicích, kde mu byl přidělen byt na sídlišti.

Při odchodu z Ústavu sér a očkovacích látek byl v roce 1985 pod pohrůžkou, že nedostane kádrové potvrzení k obhajobě kandidátské práce, odeslán na sennou brigádu na Šumavu. Na levém břehu nádrže Lipno u rakouských hranic pomáhal se sklizní sena. Vzpomíná, jak se pohyboval v tehdy běžně nedostupném pohraničním pásmu a dalekohledem se díval na rakouské vesnice. Tehdy nevěřil, že bude již za několik let možné na Západ volně cestovat.

Cesty za železnou oponu

Do Parazitologického ústavu ČSAV v Českých Budějovicích nastoupil pamětník v roce 1986. Ještě před rokem 1989 se mu dvakrát podařilo pracovně vycestovat na Západ. V roce 1988 strávil týden ve Vídni na pracovišti Virologického ústavu Vídeňské univerzity, které se zabývalo výzkumem klíšťové encefalitidy. V roce 1989 byl na pracovním pobytu ve švédské Uppsale, kam vycestoval na pozvání profesora K. Soderhalla. Součástí pozvání, jež bylo jednou z podmínek možnosti vycestovat ze socialistického Československa, byla i režimem tehdy vyžadovaná záruka postarat se o Libora devizově, tedy složit určitou výši devizových peněžních prostředků do banky. O povolení k vycestování musel Libor požádat i tehdejšího ředitele Parazitologického ústavu Jana Prokopiče. Ten k údivu pamětníka řekl: „Tak dobře, soudruhu, tak jeďte. A dobře tam reprezentujte naši vědu.“ K vycestování na Západ potřeboval také povolení kádrového oddělení ČSAV v Českých Budějovicích, jež mělo přímou vazbu na Státní bezpečnost. Před odjezdem do zahraničí dostal Libor od kádrováka poučení o tom, s kým se nesmí v zahraničí stýkat.

Listopad 1989 a demokratizace české vědy

Z pobytu v Uppsale se pamětník vrátil v září roku 1989. Stále však, navzdory vývoji v okolních socialistických státech, neviděl výrazný posun v politické situaci doma. Při sledování zpravodajství Československé televize večer 17. listopadu 1989 podle zmatečné situace ve studiu usoudil, že se v Praze cosi děje. O víkendu šel s některými kolegy jako obvykle do práce. Sledovali ze zpráv aktuální situaci a rozebírali ji.

V pondělí 20. listopadu svolali na sedmou hodinu ranní schůzi závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) a zorganizovali setkání všech zaměstnanců v jídelně. Zde rozebírali situaci v Praze a vyslechli si i delegaci studentů ze Zemědělské fakulty. Někteří zaměstnanci ihned začali pomáhat studentům, například zajišťovali svými vozidly dopravu.

Libor Grubhoffer společně s Františkem Greinerem v následujících dnech založili v Biologickém centru Občanské fórum (OF). Komunistům, kteří každé ráno schůzovali, jednoho rána oznámili, že na pracovišti již Komunistická strana Československa (KSČ) nemůže fungovat a zasahovat do chodu vědeckých pracovišť. Postupně, jak probíhala revoluce, přešli i bývalí členové KSČ k OF.

V prosinci 1989 Libora zvolili do komory zástupců pracovišť Akademie věd (AV). Zúčastnil se zasedání v Praze, kde byl předsedou AV zvolen profesor Otto Wichterle. Byla zrušena vedoucí úloha KSČ ve vědě a připraven nový zákon o Akademii věd. Na pracovištích došlo k demokratické obměně vedoucích pozic systémem volby vědeckých rad, které volily ředitele. Rok 1989 přinesl pamětníkovi i jednu důležitou osobní událost. Narodil se mu druhý syn Marek.

Práce na Jihočeské univerzitě

Libor zůstal i po sametové revoluci pracovat v Parazitologickém ústavu v Českých Budějovicích, kde se věnoval výzkumu klíšťat. Současně se podílel na zrodu Biologické fakulty Jihočeské univerzity (JČU) na podzim roku 1991. Její vznik byl pro Biologický ústav klíčový. Z Parazitologického ústavu odešla po roce 1989 řada vědců na lépe placená místa do soukromých farmaceutických firem. Nutně tak potřeboval nové vysokoškolské absolventy.

V roce 1992 odcestoval Libor do Spojených států na roční studijní pobyt na Arizonskou univerzitu. Po návratu pracoval dále v Parazitologickém ústavu a současně se věnoval práci pro Biologickou fakultu. V roce 2001 byl jmenován profesorem v oboru molekulární a buněčná biologie a genetika.

Po rozvodu s první manželkou se pamětník v roce 2002 oženil s Danielou, rozenou Vyžrálkovou. V roce 2004 se jim narodila dcera Anna. V roce 2004 Libora Grubhoffera zvolili děkanem Biologické fakulty a zůstal jím sedm let. V letech 2012 až 2016 byl rektorem JČU. Funkci rektora se snažil obhájit i pro období 2016 až 2020. Během tří neúspěšných kol nezvolili žádného kandidáta. Pamětník se rozhodl do čtvrtého kola voleb již nekandidovat. V červnu 2017 Libora Grubhoffera jmenovali ředitelem Biologického centra Akademie věd. Tuto funkci zastával i v době tohoto rozhovoru.

Třicet let máme svobodu

Libora vždy lákala práce se studenty. Za totality se ale předpokládalo, že mladší generaci vědců mohou vykonávat pouze osvědčení soudruzi. Pamětník do strany vstoupit nechtěl.  Studenty tak mohl svobodně učit až po sametové revoluci. Stejně tak měl možnost věnovat se naplno své vědecké práci, aniž by musel kličkovat před všemocnými představiteli KSČ. V době natáčení nám pamětník o znovunabyté svobodě řekl: „My jsme záhy pochopili, že ta svoboda je obrovské břímě, že to vůbec není jednoduchý dar, který jsme dostali. Po celou dobu těch třiceti let se s tou svobodou snažíme vyrovnat.“ Problémem pro něj byla skutečnost, že svobodu si někteří lidé vykládali bez zodpovědnosti, bez zásad elementární slušnosti a korektnosti, bez potřeby dobrého svědomí. „Jsou jen dvě kategorie, které jsou na naprostém vrcholu lidského bytí – svoboda a láska, ale zacházet s oběma není jednoduché,“ konstatuje pamětník v závěru rozhovoru.