Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Grobelný (* 1953)

• narodil se 29. listopadu 1953 v Dětmarovicích

• srpnové události roku 1968 prožil na pionýrském táboře

• vyučil se kuchařem a nastoupil do vyhlášeného karvinského hotelu Jelen

• připravoval pokrmy pro vysoké komunistické funkcionáře včetně Lubomíra Štrougala ve vládních vilách

• v letech 1972–1974 absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže na rotách Dolní Dvořiště a Cetviny

• z finančních důvodů opustil gastronomii a nechal se zaměstnat v podniku VOKD

• složil zkoušky na střelmistra a pracoval s výbušninami při ražbě a hloubení důlních děl

• přežil pád do těžní jámy na dole Doubrava i zával uvolněnou horninou

• po roce 1989 se podílel na likvidaci dolů a osobně dohlížel na zasypání jámy na dole Dukla

• v roce 2011 odešel do starobního důchodu

• v době natáčení (2025) žil v Dolní Lutyni a působil jako průvodce v areálu bývalého dolu Michal

Příběh Josefa Grobelného je příběhem kuchaře, který fáral do dolu. Během svého života zažil extrémní kontrasty, které dokonale ilustrují absurditu doby před rokem 1989. Zatímco v bílém rondonu připravoval delikatesy pro nejmocnější muže komunistického režimu a lékařka odebírala vzorky jím připravených jídel, v černých fáračkách později riskoval život kilometr pod zemí s batohem plným dynamitu. Jeho příběh vede od vládních vil přes ostnaté dráty na hranicích až po zasypávání šachet, které sám pomáhal budovat. Přežil pád do hlubiny i zával kamením, aby nakonec se slzou v oku sledoval, jak mizí svět, jemuž zasvětil většinu svého života.

Otec se cítil jako uprchlík

Josef Grobelný se narodil 29. listopadu 1953 v Dětmarovicích do rodiny stolaře a železničářky. Kořeny rodiny sahají hluboko do slezské půdy, do obce Závada u Petrovic nad Olší. Jeho otec František se však v turbulentním pohraničí často označoval za „uprchlíka ve vlastním státě“. Po vzniku protektorátu se totiž Dětmarovice staly součástí říše a rodina čelila brutálnímu tlaku germanizace.

Dědeček Josefa Grobelného v zoufalé snaze ochránit rodinu a udržet si práci u dráhy podepsal tzv. Volkslistu. „Stal se takovým tím Němcem na papíře. Podepsal to, aby zachránil rodinu,“ vysvětluje pamětník. Tento podpis si však vybral krutou daň. Josefův strýc Alois musel narukovat do wehrmachtu, odkud se nakonec dostal do Anglie a vrátil se jako příslušník československých jednotek – což bylo tajemství, o kterém se za socialismu nemluvilo. Otec František, který Volkslistu nepodepsal, pracoval během války pro stavební firmy v říši a později s nadsázkou říkal, že dělal všechno od oken až po rakve.

Bratr ho brával do kina

Válečná léta si vybrala daň i v pamětníkově generaci, jeho dva sourozenci zemřeli ještě jako děti. Josef tak vyrůstal pouze se dvěma dalšími. Velkou oporou mu byl o jedenáct let starší bratr Ladislav, vyučený automechanik. „Měli jsme se s bráchou rádi, on mě jako by táhl s sebou. Když jsem byl puberťák, jezdili jsme spolu do kina,“ vzpomíná Josef Grobelný.

Už od dětství musel pomáhat s chodem domácnosti, zametal otci v dílně hobliny nebo pracoval na poli. Volný čas věnoval Pionýru, kde objevil svou celoživotní vášeň pro střelbu. Ve škole mu učení šlo, bavila ho matematika a fyzika. Původním snem byla práce v lese, ale když se nedostal na lesnickou školu, zvolil si gastronomii.

Otec ze strachu zamkl vzduchovky

Léto roku 1968 trávil tehdy patnáctiletý Josef na pionýrském táboře, když idylu prázdnin přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Najednou jsme viděli, jak létají letadla. Naráz jsme viděli tři,“ vzpomíná. Tábor skončil předčasně a cesta domů autobusem vedla krajinou zaplněnou protiokupačními plakáty.

V Dětmarovicích se chlapci naskytl surreální pohled – jeden ze sovětských tanků sjel z krajnice a zůstal bezmocně viset na vzrostlé třešni. Zatímco někteří místní nosili vojákům vodu, doma u Grobelných panovaly obavy. Otec František okamžitě zamkl dětské vzduchovky do skříně. „Říkal: ‚Ti Rusáci jsou takoví blbci, že jak by tě viděli s flintou, jsou schopni tě zastřelit,‘“ vybavuje si pamětník otcova slova, která definovala novou realitu.

Vařil delikatesy pro smetánku

Vyučil se kuchařem a nastoupil do prestižního hotelu Jelen v Karviné, kde číšníci nosili smokingy a jedlo se stříbrnými příbory. Jeho talent mu brzy otevřel dveře do utajovaného světa vládních vil. Dostal se do týmu, který vařil pro stranické špičky, včetně obávaného tajemníka Miroslava Mamuly či premiéra Lubomíra Štrougala.

„Mamula byl cholerik. Pamatuji si, jak dupnul do stolu, až skleničky nadskočily, a řval na ředitele podniků, proč neplní plán,“ líčí pamětník atmosféru strachu. Naopak premiér Štrougal byl v jídle skromný. „Přál si jen teplou šunku s bramborovou kaší a kompotem,“ popisuje. V kuchyni vždy seděla lékařka, která odebírala vzorky jídel. Důvodem nebyl strach z atentátu, ale pragmatismus. „Říkala nám: ‚Pánové, my ty vzorky bereme jen proto, abychom v případě, že se soudruh ‚potento‘, věděli, z čeho to bylo,‘“ vzpomíná Josef Grobelný.

Uprchlíkům míchal krupicovou kaši

V roce 1972 narukoval k Pohraniční stráži. Sloužil v kuchyni i na čáře se zbraní v ruce, odmítá však, že by hranice byla místem neustálé střelby. „Za ty dva roky si nepamatuju, že by někoho zastřelili,“ tvrdí. Přesto se setkal s lidskými dramaty.

Nejsilnější zážitek se týkal zadržení rodiny z NDR, která se pokoušela utéct na Západ i s malým dítětem. Místo výslechu čekal pamětníka jiný úkol: „Ve dvě hodiny ráno mě vzbudili, abych tomu malému ‚žgole‘ uvařil krupicovou kaši, aby nemělo hlad.“ Uprchlíky si pak odvezla Státní bezpečnost a jejich osud zůstal neznámý.

Kvůli penězům sfáral pod zem

Po návratu z vojny se Josef Grobelný vrátil k vaření, ale realita normalizačního pohostinství ho neuspokojovala. „Kuchařina byla mizerně placená. Tehdy stovka znamenala mzdu za jeden den,“ vysvětluje. Když se naskytla příležitost jít do dolů s náborovým příspěvkem 10 000 korun, neváhal.

Vyměnil rondon za fáračky a nastoupil k podniku VOKD (Výstavba ostravsko-karvinských dolů). Začátky byly krušné – z čisté kuchyně se přesunul do absolutní tmy, prachu a hluku. „Poprvé v kleci, to se s vámi zhoupne a jedete kilometr dolů do tmy jako ve výtahu. Ale za týden už mi to ani nepřišlo,“ popisuje pamětník. Začínal od píky, nosil materiál a tahal těžké ocelové výztuže, ale brzy se vypracoval.

Na zádech nosil kila dynamitu

Josef Grobelný složil zkoušky na střelmistra. V hierarchii dolu to byla elita, ale práce vyžadovala matematickou preciznost. Střelmistr byl „chodící vánoční stromeček“ – ověšený přístroji a brašnou s rozbuškami. „Kalkulačky byly v dole zakázané. Museli jsme z hlavy spočítat nálože pro tři sta děr,“ vysvětluje náročnost své profese.

Nepracoval na těžbě uhlí, ale budoval infrastrukturu dolu. Při hloubení jam používal stovky kilogramů trhaviny najednou. Riziko bylo všudypřítomné, zejména v podobě nevybuchlých náloží – selhávek. „Raději jsme nabíjeli o hodinu déle a pečlivě, než abychom pak museli hledat selhávky,“ říká Josef Grobelný.

Svatá Barbora ho třikrát zachránila

Podzemí neodpouštělo chyby, a pamětník se tak třikrát ocitl v ohrožení života. Jednou se pod ním na dole Doubrava propadla podlaha v šachtě. „Příroda si pomohla a náhoda ještě víc. Propadl jsem se, ale zachránil mě bezpečnostní pás, takzvaná kometa. Zůstal jsem viset metr nad hlubinou,“ popisuje mrazivý zážitek.

Podruhé ho zavalil obrovský kus horniny. Měl však neuvěřitelné štěstí – kámen se zasekl o příruby potrubí těsně nad ním. „Chlapi ten kámen museli zvednout, sám bych se zpod něj nedostal. Svatá Barbora nade mnou opravdu držela ruku,“ dodává. Mnozí jeho kolegové ale takové štěstí neměli. Josef Grobelný vzpomíná na tragické nehody způsobené porušením předpisů, kdy se „předpisy psaly krví“.

S Poláky pil pivo z tupláků

Život na šachtě byl i o specifické kultuře. Pamětník se díky znalosti jazyka účastnil polských hornických slavností „karczma piwna“. Vzpomíná na bizarní rituály, kdy horníci v uniformách pili pivo na povel. „Kdo se provinil, dostal ‚dyby‘ – zavřeli ho do dřevěné klády a mohl pít pivo jen brčkem.“

Vztahy s polskými horníky na českých šachtách však po roce 1989 ochladly, když začaly nastupovat externí firmy. Josef Grobelný popisuje nárůst krádeží a zhoršení morálky. „Předtím jsme si mohli nechat peněženku na lavičce, ale jak přišli Poláci z externích firem, všechno muselo být pod zámkem,“ vzpomíná.

Se slzou v oku zasypal šachtu

Konec jeho kariéry se nesl ve znamení útlumu. Paradoxně to byl on, kdo musel likvidovat doly, které léta budoval. Osobně dohlížel na zasypání dolu Dukla. Technický postup byl prostý, ale emočně zdrcující – pásy se obrátily a hlušina se sypala zpátky do země. „Se slzou v oku jsme to přichystali. Pak přišel střelmistr, udělal pic a celá šachta spadla,“ líčí smutný konec.

Josef Grobelný odešel do důchodu v roce 2011. Na hornictví však nezanevřel a stal se průvodcem v areálu bývalého dolu Michal, kde ukazuje mizející svět mladé generaci. „Mladí by to museli zažít, jinak si to nedovedou představit. Že děláte po kotníky ve vodě, v průvanu, kde mrzne, a v absolutní tmě,“ uzavírá své vyprávění muž, který poznal chuť moci ve vládních vilách i chuť uhelného prachu kilometr pod zemí.