Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Gregorini (* 1939)

• narodil se 28. prosince 1939 v Lovosicích

• 31. července 1945 byl svědkem tzv. ústeckého masakru, Češi házeli Němce z mostu do Labe

• v roce 1946 s bratrem chodili do církevní školy v Krupce na Teplicku

• v roce 1954 začal studovat střední průmyslovou školu v Teplicích

• v roce 1958 nastoupil do teplických Elektrozávodů, docházel i do Krušnohorského loutkového divadla

• v roce 1961 se stal zaměstnancem Ústředního loutkového divadla Praha, přestěhoval se do Prahy

• v roce 1962 narukoval na vojnu do Karlových Varů

• v roce 1964 se stal zástupcem vedoucího osvětlovačů ve Smetanově divadle

• 14. července 1966 se oženil s manželkou Alenou, rozenou Lvovou

• v roce 1968 odjel na roční pracovní stáž do Kolína nad Rýnem

• v srpnu 1971 se narodila dcera Markéta

• v říjnu 1974 se narodil syn Michal

• v roce 1975 vstoupil do Komunistické strany Československa

• v roce 2014 definitivně odešel z divadelního prostředí

• v roce 2023 žil v Kytíně na Praze-západ, kde vedl dětský a ochotnický sbor a hrál v kostele na varhany

V necelých šesti letech zažil Bedřich Gregorini masakr, při němž Češi 31. července 1945 v ulicích Ústí nad Labem ubíjeli k smrti místní sudetské Němce. Některé z nich shazovali ze střekovského mostu do Labe. Rozbuškou k bezuzdnému násilí se stala exploze muničního skladu ve čtvrti Krásné Březno, při níž zahynulo 27 československých vojáků a civilistů. Krvavou odvetou byla štvanice na sudetské Němce, přesný počet obětí není dodnes známý. Jako nejnižší číslo uvádějí historici 43, nejčastěji ale mluví o 80 až 100 usmrcených Němcích.

Elisabeth Gregorini, matka dvojčat Bedřicha a Jindřicha, měla argentinský pas. Do rodných Lovosic se vrátila před válkou kvůli matce, která chtěla být u porodu vnoučat. Žena mluvila německy a španělsky, chlapci jen německy. Po válce proto nesměli před Čechy ani promluvit. Věděla, že by je to všechny stálo život. Nenávist k Němcům byla obrovská kvůli nacistickým válečným zvěrstvům.

Pamětník na poslední červencový den roku 1945 vzpomíná: „Chytali na ulici německé občany, bylo to jednoduché, protože Němci museli nosit bílou pásku. Měli dlouhé klacky prošpikované dlouhými hřebíky, a když chytli Němce, tak ho obestoupili a utloukli ho k smrti. To jsme viděli.“

Z nádraží chlapci s matkou sledovali, jak dav shodil z mostu do Labe nejprve kočárek a za ním ženu. 

Matka přijela rodit do Lovosic z Argentiny

Bedřich Gregorini se narodil na konci roku 1939. Po studiu na průmyslové škole v Teplicích pracoval jako osvětlovač v divadle. Později se vypracoval na jednoho z největších odborníků v oblasti divadelní techniky. V roce 1968 odjel na roční pracovní stáž do tehdy západního Německa. Během své práce navazoval pracovní kontakty v západních zemích s firmami, které se zabývaly jevištní technikou. Státní bezpečnost ho proto označila za prověřovanou osobu a vedla na pamětníka spis s názvem Gregor.

Jeho matka Elisabeth Gregorini pocházela z Lovosic. Od poloviny dvacátých let ale žila v Argentině. Rodina ji tam poslala za bratrem na farmu spravovanou německou komunitou. Poznala tam Miguela Gregoriniho, kterého si vzala. Při narození jejich syna Edgara na počátku třicátých let Elisabethina matka odjela z Lovosic do Argentiny, aby pomohla své dceři s vnoučetem.  

V roce 1939, když byla Elisabeth Gregorini opět v jiném stavu, nechtěla už její matka znovu podnikat cestu do Argentiny a požádala dceru, aby přijela porodit do Lovosic. Dvojčata Bedřich a Jindřich se narodila 28. prosince. Během války se jim návrat do jižní Ameriky nezdařil. Miguel Gregorini a syn Edgar na matku a dva bratry čekali doma v Argentině marně. Elisabeth Gregorini pracovala během války v krejčovském salónu u nádraží v Lovosicích.

Babička oba malé chlapce, Bedřicha a Jindřicha Gregorini, hlídala a vychovávala. Maminka trávila většinu dne v krejčovském salónu. Po bombardování Drážďan v únoru 1945 byli oba chlapci na návštěvě u maminky v práci. Pamětník vypráví: „Dopoledne přijel první vlak z Drážďan. Do salonu přišel pán, byl celý umouněný, v ruce držel háčkovanou dečku, co se dávala na stůl. Chtěl trochu vody. Řekl, že ta dečka je to jediné, co mu zůstalo z jeho domu a z jeho rodiny.“

Osvobození jsme prožili ve sklepě

Osvobození severních Čech Rudou armádou prožívali oba chlapci s matkou v jedné z vil pod Lovošem, horou nad Lovosicemi. Trávili tam čas s matčinou kamarádkou a jejími dvěma syny. Sedmého května 1945 pod jejich okny projížděla směrem na Prahu Rudá armáda. Sudetské Němky se při příjezdu Sovětů ukryly raději s dětmi do sklepa. „Na silnici pod námi jedním směrem jela Rudá armáda do Prahy a v opačném směru po poli nad námi ujížděla německá armáda. Jeden z Němců se otočil a vystřelil na projíždějící Sověty,“ líčí pamětník nezapomenutelný okamžik.

V reakci na výstřel jeden ze sovětských tanků zastavil a namířil hlaveň na dům, kde se ukrývala rodina pamětníka. Nevystřelil. Bedřich Gregorini popisuje: „Jeden z rudoarmějců ale přišel, rozkopl sklepní okno a s kulometem vlezl dovnitř. Uviděl tam dvě ženy a čtyři děti. Matce a její kamarádce bylo něco přes třicet let. Dodnes nechápu, že ženy neznásilnil, protože v Lovosicích tak Sověti činili často,“ konstatuje pamětník. Jeho babička nastoupila do odsunu krátce po skončení války. Rozloučili se a už se pak nikdy nesetkali.        

Viděl jsem, jak Češi ubíjejí Němce klacky s hřebíky 

Po skončení války se Elisabeth Gregorini pokusila o návrat do Argentiny znovu. Pomoci jim měl německý notář z Ústí nad Labem. Matka se dvěma šestiletými syny ho navštívila 31. července 1945. V kanceláři ho nezastihli, našli až jeho mrtvé tělo na ulici. „Dlouho nešel, tak jsme šli s matkou zpátky na nádraží a na ulici ležel mrtvý muž, za kterým jsme jeli. To už byla situace, kdy v Krásném Březně vybouchla munička a čeští vlastenci byli přesvědčeni o tom, že to udělali Němci,“ vzpomíná na okolnosti ústeckého masakru pamětník.

Matka s chlapci proto pospíchali na nádraží, aby z města odjeli vlakem zpět do Lovosic. „Šli jsme na nádraží, které bylo vybombardované, takže jsme viděli na střekovský most. A tam jsme viděli, jak letí do Labe kočárek, my mysleli, že s dítětem, a za ním letěla matka. Pak jsme se dozvěděli, že kočárek šel zvlášť a pak matka s dítětem. Měla štěstí, vylovili je nějací Holanďané, kteří tam kotvili s lodí. Řada Němců ale takové štěstí neměla, vyplavali až v Drážďanech,“ uvádí pamětník.

Kvůli babičce nám propadlo vízum do Argentiny

Elisabeth Gregorini usilovala o návrat do Argentiny za manželem Miguelem a synem Edgarem i v dalších dnech po válce. Na argentinském zastupitelském úřadu v Praze získala jednorázové vízum na vycestování do Argentiny s přesným datem a hodinou odletu. S podmínkou, že druhou šanci nedostane. Vše se ale zkomplikovalo. Marion Gretler, sestra Elisabeth Gregorini, hrála do roku 1939 v Neues Deutsches Theater v Praze, v dnešní Státní opeře. S ostatními herci se jí podařilo utéct před Hitlerem do Švýcarska. Odtamtud po válce zařizovala transport své matky do Švýcarska.

To se podařilo. Babičku, kterou z Lovosic těsně po válce odsunuli, teď čekala cesta vlakem z Německa do Švýcarska. Přes Prahu ale projížděla v den, kdy Elisabeth s chlapci měla odletět zpět do Argentiny. „V Praze ji někdo musel převézt z jednoho nádraží na druhé. Byla Němka a neuměla česky. Matka proto jela do Prahy, aby babičku převezla. Babička se ve zdraví dostala do Švýcarska, kde u tety dožila. Ale nám propadlo to vízum,“ konstatuje s povzdechem pamětník.

Strávili jsme rok v klášteře v Krupce

Elisabeth Gregorini dostala nabídku práce u vyhlášeného pražského salónu Hany Podolské. Přijala ji. Aby bylo o chlapce postaráno, umístila syny Bedřicha a Jindřicha do kláštera v Krupce na Teplicku. Vychodili tam první třídu, naučili se ministrovat a žili tam klášterním životem. „Za ten jediný rok, strávený mezi školou a modlením, jsme se naučili dobře česky. Úplně jsme ale zapomněli mluvit německy,“ vzpomíná Bedřich Gregorini.

V roce 1947 se Elisabeth Gregorini narodila dcera a s oběma syny se přestěhovala do Teplic. Chlapci tam dokončili základní školu a začali se věnovat muzice. Bedřich hrál na harmoniku, Jindřich na saxofon. Na teplické průmyslové škole založili kapelu G-sextet. Po maturitě hráli v Central baru v tehdejší Zelené ulici. Bedřich Gregorini nastoupil na umístěnku do teplických Elektrozávodů. „Nikdy jsem nevěděl, kolik jsem tam bral, protože jsem si mnohem víc vydělal s kapelou,“ usmívá se pamětník.

Když bylo Bedřichovi Gregorini a jeho bratrovi osmnáct let, požádali o československé státní občanství. „My jsme totiž nebyli ani Němci, ani Argentinci, ani Češi. My jsme měli takové šedivé cizinecké legitimace,“ vysvětluje pamětník. Policista, který je znal, je varoval, že pokud přijmou občanství, budou muset na vojnu. Což ale ani jednomu z bratrů nevadilo. Kvůli zánětu mozkových blan odešel Bedřich Gregorini na základní vojenskou službu až v roce 1962. Narukoval k vojenské kapele do Karlových Varů.

Chtěli jsme emigrovat, kvůli rodině jsme si to rozmysleli

Bedřich Gregorini se svým bratrem docházeli pomáhat divadelním technikům do Krušnohorského loutkového divadla už od třetího ročníku střední školy. V roce 1961 přijal pamětník nabídku práce v Ústředním loutkovém divadle v Praze. Následující rok narukoval a po propuštění do civilu v roce 1964 ho udělali zástupcem vedoucího osvětlovačů v pražském Smetanově divadle. Spolupracoval se všemi velkými pražskými divadly, stal se náměstkem technického ředitele Národního divadla. V roce 1966 se oženil se svou dívkou Alenou, rozenou Lvovou. 

Bedřich Gregorini procestoval s divadlem s výjimkou Rumunska celou Evropu, ale také Japonsko nebo Kanadu. Srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zastihla pamětníka na divadelním zájezdu v Itálii. Dozvěděl se o ní z novin. S manželkou Alenou uvažovali o emigraci. „Maminka mi tehdy řekla, že emigrace je špatná věc, že bych to měl zkusit legálně,“ vzpomíná na radu matky Bedřich Gregorini. Při pracovní cestě po Německu a Lucembursku se ve Frankfurtu odpojil od divadelní výpravy. V ruce měl doporučující dopis od vedení divadla pro technického ředitele divadla v Kolíně nad Rýnem.

V září 1968 získal Bedřich Gregorini potřebné pracovní vízum, v pražském divadle si vyjednal roční neplacené volno a nastoupil na roční stáž jako divadelní osvětlovač v Kolíně nad Rýnem. Manželka Alena v té době přerušila studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a jako manželka směla pamětníka následovat do Německa. Pracovala v kuchyni jednoho z obchodních domů. Pronajali si byt v domě a šetřili. Tušili totiž, že se do Československa vrátí.

„Zůstal tady bratr, který pracoval v divadle, zůstala tady sestra, která celý život hrála v orchestru Film – Opera – Koncert. Věděli jsme, že když někdo emigruje, způsobí to problémy celé rodině. Manželka byla navíc jedináček a její rodiče si moc přáli, abychom se vrátili,“ vypočítává pamětník důvody, proč si nakonec emigraci rozmysleli. Při svém pracovním pobytu v Německu si Bedřich Gregorini vyjednal s pořadateli Wagnerova festivalu v Bayreuthu, že tam může každý rok pracovně přijet s pěti osvětlovači z Čech. S manželkou se vrátili do Čech na podzim 1969. 

Vstoupil jsem do komunistické strany

V prosinci 1969 se Bedřich Gregorini vrátil do Národního divadla. Účastnil se rekonstrukce Smetanova divadla. Jezdil do zahraničí do západních států a vybíral dodavatele jevištní techniky a světel. V roce 1973 skončila rekonstrukce Smetanova divadla. Ředitelem techniky se tam stal Arnošt Berger, ředitelem divadla byl Přemysl Kočí. Pamětník v roce 1973 povýšil na vedoucího provozu Smetanova divadla, působil i ve Stavovském divadle. Spolupracoval na rekonstrukci Národního divadla, na starost měl osvětlovací techniku, její výběr.

Bedřich Gregorini měl na starosti vše, co se týkalo technické stránky divadelního představení. Jevištní techniku, konzultace s režiséry a jevištními návrháři. Na začátku rekonstrukce Stavovského divadla na počátku osmdesátých let pomáhal „odstrojovat“ jeviště a interiéry divadla pro filmaře a Miloše Formana, který využil rekonstrukce Stavovského divadla k natáčení snímku Amadeus. 

V roce 1975 vstoupil Bedřich Gregorini do Komunistické strany Československa (KSČ). Jak sám říká, někdo tehdy tak učinil, aby udržel dítě na vysoké nebo střední škole, jiný to dělal, aby budoval kariéru. „Já dítě na škole neměl, práci jsem měl dobrou, neměl jsem důvod to dělat z prospěchu. Ke vstupu do strany nás přemluvil Arnošt Berger, který byl sám přesvědčeným komunistou. Argumentoval, že pokud tam nevstoupíme, mohl by naši práci dostat někdo ze straníků, kdo naší práci třeba vůbec nerozumí. Tak nás do toho pět nebo šest šlo a snažili jsme se,“ vysvětluje vstup mezi komunisty pamětník. 

Podle Bedřicha Gregoriniho se na Závodním výboru KSČ Národního divadla nikdy neřešila politika, ale výlučně divadlo. Ředitel divadla, podle pamětníka, dění v divadle před politikou upřednostňoval. „Kočí to vysvětloval tak, že když by měl dva sólisty, stejně dobré, tak musí dát práci tomu, který je ve straně. Ale když nebude straník tak dobrý, vezme raději toho druhého. A tak to i dělal. Pamětník popisuje, jak měl Přemysl Kočí příkaz vyhodit Bena Blachuta za to, že podepsal Dva tisíce slov. „Kočí to ale neudělal, protože operní pěvec Beno Blachut byl zkrátka nenahraditelný.“

Tvrzení ve spisu Gregor jsou výmysly

V lednu 1982 založila Státní bezpečnost spis s názvem Gregor. Bedřich Gregorini byl pro Státní bezpečnost prověřovanou osobou. Zajímala se o to, kam jezdí do zahraničí, s kým se tam stýká, o čem tam mluví. Zájem měla bezpečnost i o to, jestli nezpronevěřuje valuty, nezískává od západních firem provize za nasmlouvané dodávky jevištní techniky. K tomuto účelu Bedřicha Gregoriniho sledovalo dalších pět spolupracovníků Státní bezpečnosti. Pocházeli z divadla a blízkého okolí.  

Podle svazku pravidelně Státní bezpečnost informoval o chování Bedřicha Gregoriniho například agent Pramen. Podával informace o tom, jak se pamětník chová na pracovišti, s kým mluví, jaký má politický názor a jak si plní svěřené pracovní úkoly. Státní bezpečnost kontrolovala písemnou komunikaci Bedřicha Gregoriniho se zástupci firem v Německu a Holandsku. Agent Pramen podle svazku upozorňoval na schůzky Gregoriniho a zástupců západních výrobců jevištní techniky. Odehrávat se měly na toaletách v divadle nebo u pamětníka doma.

Agent Pramen také informoval příslušníky Státní bezpečnosti o tom, že si má Bedřich Gregorini odvádět na konto do Švýcarska peníze získané od západních firem jako provize. Další hlášení agenta s krycím jménem Pramen upozorňuje na ovlivňování podoby scény oper Dalibor a Prodaná nevěsta, které má Národní divadlo odehrát v Rakousku. Gregorini měl údajně scénu změnit v rozporu s jejím autorem za účelem nezdaru představení před rakouským publikem.

Bedřich Gregorini podle svazku také zakázal své ženě vstup do komunistické strany. Členství v KSČ vyžadovalo její pracovní povýšení. Další informace ze svazku Státní bezpečnosti s názvem Gregor upozorňují na to, že se Bedřich Gregorini snaží dostat na ministerstvo kultury, do funkce ředitele odboru divadel. „Obviňovali mě, že jsem si dělal na Západě kontakty. Vznikaly ale při rekonstrukci divadel,“ uvádí k nařčením pamětník. Další nařčení Bedřich Gregorini považuje za nesmysly.  

Pomáhal jsem například dceři Pavla Landovského

Bedřich Gregorini se hájí i tím, že se jako člen KSČ snažil lidem pomáhat. O to víc vnímá jako křivdu, když pomohl i člověku, kterého navrhl do funkce hlavního osvětlovače a upřednostnil ho před svým osobním přítelem. Šlo o muže, který dlouhodobě a velmi často na Gregoriniho donášel Státní bezpečnosti, někdy za sto padesát, jindy za tři sta korun.

Spolupracovníkem a donašečem Státní bezpečnosti byl další Gregoriniho kamarád z divadla, kterého s sebou vzal pamětník v osmdesátých letech do Německa na výstavu jevištní techniky. Tam za něj napsal v němčině proslov, který měl kamarád foneticky přečíst na panelové diskusi, protože neuměl německy. Byli domluveni, že pokud by mu někdo položil otázku, udělá se mu jako zle a Gregorini ji zodpoví. Tomu samému člověku pomohl k cestě do Kanady.

„Jevištní mistr, kterého jsem držel ve funkci, na mě donášel, což mě překvapilo nejvíc. Napsal, že jsem chtěl na ministerstvo kultury. To je nesmysl, já měl rád jeviště a světla,“ vzrušeně argumentuje pamětník. Vzpomíná i na to, jak se jeden ze zaměstnanců Národního divadla při pracovním pobytu v Německu opil a sedl za volant. Při kontrole mu zakázali další pobyt a do Německa nesměl. Bedřich Gregorini mu na jeho úpěnlivou žádost pomohl, když přes technického ředitele jednoho z německých divadel zařídil, aby německá policie zákaz zrušila.

„A právě tenhle člověk na počátku devadesátých let proti mně vystoupil, když se ve Smetanově divadle jednalo o tom, kdo má kvůli komunistické minulosti odejít z divadla,“ říká s podivem Bedřich Gregorini. Pamětník přijal do divadla jako garderobiérku dceru herce a tehdejšího emigranta Pavla Landovského. A to navzdory varování nadřízených. S Landovským se znali ze střední školy v Teplicích. Umožnil také pracovní výjezd jeho dcery s divadlem do Vídně. I přes hrozbu její emigrace. Vezla si odtud hi-fi věž jako dar od tatínka. Na hranicích musela zaplatit clo, na které se jí ostatní členové zájezdu složili.   

Pořádali proti mně schůze a referenda

Na počátku devadesátých let se řada lidí chtěla pomstít bývalým komunistům. Nevyhnulo se to ani Národnímu divadlu. Tam například někteří zaměstnanci sepsali petici proti tehdejšímu řediteli Ivo Žídkovi a náměstkovi Bedřichu Gregorinimu. „Tehdy se referendum dostalo k ministru kultury, kterým byl Milan Uhde. Ten řekl, že o vedoucích pracovních divadel nebudou rozhodovat referenda, že Ivo Žídkovi věří a jeho týmu také, tak jsme svá místa uhájili,“ vzpomíná Bedřich Gregorini.

S prací v divadlech skončil Bedřich Gregorini definitivně v roce 2014. Přesluhoval třináct let. V roce 2023 žil v Kytíně, v okrese Praha-západ, kde v důchodovém věku vedl dětský sbor, ochotnické divadlo a hrál v kostele na varhany. Jeho bratr Jindřich, bývalý ředitel Divadla na Vinohradech, zemřel v roce 2019 na rakovinu. Otce Bedřich Gregorini nikdy netoužil poznat, nechtěl ani nikdy navštívit Argentinu.