Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Gregor (* 1918  )

Válečná zkušenost je bohužel nesdělitelná

  • narodil se v roce 1918 v židovské rodině

  • vyrůstal a gymnázium absolvoval v Liptovském Mikuláši na Slovensku

  • studoval chemii v Praze, roku 1939 se vrátil na Slovensko

  • sympatizant organizace Volná myšlenka

  • roku 1940 pro účast v odboji zatčen a internován v koncentračním táboře

  • jako Žid přidělen k vojenské službě u pracovního praporu na Slovensku

  • odbojová činnost

  • útěk z pracovního tábora k partyzánům

  • zranění a transport do nemocnic ve Lvově a v Soči

  • po válce dokončení studia, práce v týmu profesora Wichterleho

Mládí a studia

Vyrůstal a do školy chodil v Liptovském Mikuláši na Slovensku, mezi jeho učitele patřil i Jaroslav Žák, autor populárních knih o studentském životě, trampingu aj. Gregor byl židovského původu, ale v mládí mu byly blízké spíše názory lidí soustředěných kolem organizace Volná myšlenka. „V ní jsme vystupovali protinábožensky. Náboženství nebylo důležité, ale výchova nám samozřejmě nějaké základy dala.“

Po maturitě začal studovat chemii na Vysoké škole technické v Praze. „V rámci Volné myšlenky jsme se od náboženství distancovali. … Já jako vysokoškolák jsem měl v úmyslu jít do Španělska bojovat za demokracii.“

Válečná léta – odbojářem, vězněm i partyzánem

Po okupaci se vrátil na Slovensko a aktivně se zapojil do odboje. „Byla to letáková akce, v jejímž rámci jsme dávali i vlajky na komín fabriky. Policisté mě šacovali, našli letáky a byl jsem souzen. Podle zákonů Československé republiky jsem dostal malou výměru.“ Okamžitě po skončení trestu v Ružomberku a příchodu domů byl ale znovu zatčen a na krátkou dobu (asi 3 měsíce) internován v internačním táboře v Ilavě. „On to nebyl vlastně koncentrační, ale internační tábor, já jsem tam seděl na samotce, takže s lidmi jsem se setkal akorát tak při kýblování, vynášení záchoda. Podmínky tam byly velmi primitivní. V objektu fungovala i polepšovna pro mladé.“

Byl propuštěn, aby mohl nastoupit vojenskou službu, a to u zvláštního pracovního praporu („VI. robotný prapor“), v němž byli soustředěni Židé, kteří nesměli mít žádnou vojenskou hodnost. „Smáli jsme se, že jsme u ‚protileteckých výhybkářů,‘“ říká v narážce na uniformy, jež museli nosit. Šlo vlastně o neformální ghetto pro 1500 lidí. Všichni židovští záložáci, důstojníci a vůbec nositelé jakýchkoli hodností byli degradováni.

Gregorova rota byla nasazována na různé těžké práce, například v kamenolomu, vojáci neměli žádné vycházky. Někteří těžké podmínky nevydrželi a dezertovali. Prapor jako celek byl určen k likvidaci v táborech smrti, kam měli být Židé po skončení vojenské služby deportováni. „Ke dni ukončení pracovní služby nás odevzdali do sběrných táborů, z kterých se deportovalo do polských táborů smrti.“ Deportace byla nakonec o několik měsíců odložena, což jim pravděpodobně zachránilo život.

I během těžké vojenské služby pokračoval Gregor v odbojové činnosti – zajišťoval kontakt mezi politickými vězni v Bratislavě, a později v Nitře, a jejich rodinami. Do Bratislavy jezdil nebo i chodil tajně v uniformě půjčené od táborového hlídače, poněvadž po celém Slovensku v té době pracovaly posílené policejní hlídky. „Utéci třeba za hranice? To je naivní představa. Odejít nebylo kam, tak jsem se do tábora zase vracel.“ V této činnosti pokračoval i po ukončení vojenské služby v květnu (nebo červnu) 1943 („byli jsme předáni ministerstvu vnitra“) a převelení do tábora v Seredi, který předtím sloužil jako zmíněná přestupní stanice do Osvětimi a německých koncentráků. V té době se mezi Gregorovými spoluvězni začalo mluvit o útěku a připojení se k partyzánskému odboji. „Tábor tvořily staré kasárny z první republiky.“

Gregor uprchl z tábora ještě před vypuknutím slovenského povstání a připojil se k partyzánům. „Povstání postupně narůstalo. Myšlenka přiláká lidi a postupně se to organizovalo.“Aktivně se účastnil bojových operací v oblasti mezi Liptovem a Pohroním. Při jedné akci byl zraněn po výbuchu miny a letecky transportován do Lvova a odtamtud až na Kavkaz, do Soči. Vzpomíná si, že atmosféra ve vojenské nemocnici nebyla právě svobodná, málokdo z vojáků se odvážil otevřeně komentovat politickou situaci v zemi. Jeden zraněný člověk mu přesto řekl o gulagu: „Gdo něbyl, budět. Gdo byl, nězabudět.“

Po válce: opět chemikem

Po válce Gregor dokončil studium chemie na vysoké škole a pracoval ve vědeckém týmu profesora Wichterleho. „My jsme dělali třeba zkoušky poranění očí na prasečích očích z jatek, když jsem se pokoušeli nahradit sklivec vyteklý z poraněných očí. Pak jsem se dostal k práci více vyžadující mé chemické vzdělání. Moje aspirantura se prodloužila kvůli mému zdraví, pracoval jsem jako odborný asistent, pak mě přeložili do Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, kde jsem se zabýval velmi zajímavou chemií.“ Vypráví o vývoji speciálních sloučenin boru s vodíkem (boranů), které se mohou uplatnit např. při léčbě nádorů v mozku. „S prací samostatného vědeckého pracovníka jsem ale musel skončit. To byla léta všelijaká. V poválečných letech jsme ale byli idealisté, jako děti... Člověk věřil všemu.“

Poselství 

Učili mě – cokoliv děláš, dělej s rozumem. Já ale nedovedu předjímat budoucnost… Věci se nemají dělat pro peníze. Samozřejmě, bez peněz nelze žít, chleba si člověk musí koupit, ale peníze – to nejsou ideály.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Dalibor Zíta)