Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Jan Graubner (* 1948  )

Neměli bychom zjednodušeně odsuzovat

  • narozen 29. srpna 1948 v Brně
  • v roce 1966 maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole ve Strážnici
  • roku 1968 nastoupil v Olomouci na studia teologie
  • v roce 1973 přijal kněžské svěcení od biskupa Josefa Vrany
  • v letech 1973 - 1982 působil jako kaplan v Gottwaldově a ve Valašských Kloboukách
  • v letech 1982 - 1990 byl farářem ve Vizovicích
  • v roce 1990 vysvěcen na biskupa
  • od roku 1992 působí jako olomoucký arcibiskup

Tatínka znali dlouho jen z fotografie v uniformě

„Pocházím z podnikatelské rodiny. Děda s babičkou založili šicí firmu, která se po znárodnění jmenovala Šohaj. Když mi pak později vytýkali můj buržoazní původ, říkal jsem jim, že jsem se narodil až po znárodnění. Doma jsme měli pokojné zázemí. Jako děti jsme byli chráněni od zlého venku, ale zakoušeli jsme to, že když se táta pořád bránil vystěhování z domu, tak nakonec zavřeli jeho bratra, tátu odvedli k Pomocným technickým praporům a mámu s dětma vystěhovali k sedlákovi do výminku. Tatínka jsme pak dlouho znali jen z fotografie v uniformě,“ vzpomíná Jan Graubner na svoje kořeny a atmosféru, která provázela jeho dětství.

 

„Myšižrant“

Jan Graubner se narodil 29. srpna 1948 v Brně. Dětství a dospívání prožil ve městě Strážnice v okrese Hodonín, kde se také nacházela firma jeho prarodičů. Po znárodnění v roce 1948 žili Graubnerovi ještě chvíli v jejím areálu. Tlak na vystěhování sílil. Maminka Ludmila (roz. Michálková) Janu Graubnerovi později vypravovala, že od jisté doby ji přestali lidé zdravit a raději přecházeli na opačnou stranu ulice. Také na vrátnici znárodněné firmy jí dávali najevo, že zde není vítána. Často jí prohlíželi kočárek, jestli pod dítětem nevyváží ukradený materiál. Pamětníkův otec Jan Graubner byl v té době u Pomocných technických praporů. Dostával slabý žold, který sice posílal rodině domů, ale ženě s pěti dětmi to nemohlo stačit. Malý Jan měl čtyři roky, když se rodina nuceně stěhovala do sedláckého výminku, který se nacházel rovněž ve Strážnici. Obývali zde jednu větší místnost, k níž patřila ještě kuchyně. Žili velmi chudě, oblečení se dědilo ze sourozence na sourozence, hodně se přešívalo, vyspravovalo. Trvalo deset let, než se početné rodině podařilo získat důstojnější bydlení v jednom ze strážnických činžovních domů.

Graubnerovi byli rodinou, která i přes to, že se komunistický režim vůči věřícím lidem tvrdě vymezoval, chodila do kostela pravidelně a z hlubokého přesvědčení. Jan odmala ministroval. „Když pan učitel mluvil ve škole o zlých kapitalistech, tak se vždycky nezapomněl podívat na mě. Dokonce i potom na gymnáziu si ze mě profesor dělal legraci a říkal: ,Tys byl tím myšižrantem, tak nám vysvětli, co je to confiteor,´“ vypravuje pamětník.

 

Opatřete si dělnický původ

O kněžském povolání uvažoval Jan Graubner již v době, kdy se po základní škole rozhodoval, že půjde studovat gymnázium. Jako dítě ze silně věřící rodiny si dobře uvědomoval, že jej nejspíš nepřijmou. Ale zkusil to. Na jeho přijímací pohovor ke studiu přišel předseda národního výboru i předsedkyně Sboru pro občanské záležitosti. Jan Graubner vzpomíná na větu, která toho dne u přijímací komise zazněla: „Že mne přijmou pod podmínkou, že se jim podaří mě převychovat. Že než budu maturovat, řeknu rodičům, že mám svoji hlavu a že do kostela už nepůjdu.“ Přestože jej přijali, Jan s ministrováním a návštěvami kostela nepřestal. Před maturitou měl již jasno v tom, že půjde studovat teologii. Zkoušku dospělosti řádně složil v roce 1966 a na radu jednoho známého kněze se však nejprve hlásil na medicínu. Přijímací zkoušky složil zdárně, ale jeho třídní z gymnázia mu do posudku napsal: „Světový názor, který zastává, mu zásadně brání v poznání přírodních věd, proto jej ke studiu nedoporučujeme.“

Ještě téhož roku o letních prázdninách se Jan pokusil přihlásit na teologii do Litoměřic. Když se ho však při přijímacím pohovoru ptali na jeho dělnický původ, skončilo to doporučením, ať jde alespoň na rok pracovat a vhodný kádrový profil si touto cestou opatří. Jan nastoupil do gottwaldovských strojíren jako skladník. Po dvou letech manuální práce se znovu hlásil na teologii a tentokrát měl štěstí. V roce 1968 došlo k otevření pobočky litoměřické Cyrilometodějské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. To, že jej sem přijali, připisuje Jan Graubner i tomu, že se tehdy díky pražskému jaru záležitosti původu a přesvědčení neposuzovaly tak přísně.

 

Atmosféra vzdoru a bezpráví

Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožil Jan Graubner již jako student teologie. „V noci nás otec budil. Běhal po bytě a křičel: ,Jsme okupováni, jsme obsazeni!´ A já jsem si to poskládal dohromady. Předtím jsem byl se skupinou mladých ve východním Německu a bylo nám divné, co tam je za velké vojenské cvičení. Když jsme jeli z Berlína domů, viděli jsme velké kolony vojenských aut, které směřovaly někam k našim hranicím, ale nám to ještě v tu chvíli nedošlo. Pak mi bylo jasné, co jsem to tam viděl. Když jsme pak porazili v hokeji Rusko, tak nadšení kluci utíkali na věž, aby zvonili velkými zvony. V roce šedesát devět jsme měli jako celý seminář jet do Říma, ale před odjezdem nám oznámili, že se nikam nejede, protože se právě zavřely hranice,“ líčí Jan Graubner pohnuté události konce let šedesátých.

S nastupující normalizací přibývalo zákazů a ubývalo učitelů. Když na fakultě vyhodili člověka, který učil církevní právo, povolali soudruzi na jeho místo odborníka na pedagogiku a katechetiku. „Řekli mu: ,Ty musíš umět učit všechno, tak jdi učit právo.´ A on před nás přišel, v atmosféře bezpráví a vzdoru to všichni přijali s humorem, a řekl: ,Čestně vám prohlašuji, že právu nerozumím. Jsem vám ochoten předčítat ze skript pana Ryšky, který tu nesmí být. Kdybyste snad něčemu nerozuměli, tak ho najdete na chodbách, tam vám to snad vysvětlí,´“ líčí pamětník absurditu doby po roce 1968.

 

Setkání s biskupem Vranou

Již na studiích Jan Graubner tušil, že teologická fakulta i celkově československá katolická církev je plná lidí, kteří spíše než s Kristem spolupracují se Státní bezpečností. „Trochu nás to připravovalo na pozdější práci mezi kněžími, kdy jsme věděli, že jsou mezi námi členové Pacem in terris či spolupracovníci StB. Jejich cílem bylo rozdělit nás, takže já kdybych se s nimi přestal bavit, budu s nimi vlastně spolupracovat. Tak jsem s nimi mluvil o počasí. O nezávadných věcech. Ale nezapomněl jsem na ně, když měli narozeniny nebo svátek,“ vypravuje pamětník.

Kontroverzní postavou dějin české katolické církve ve 20. století je bezesporu tehdejší biskup a apoštolský administrátor olomoucké diecéze Josef Vrana, který Janu Graubnerovi udílel jáhenské i kněžské svěcení. Biskup Vrana spolupracoval se Státní bezpečností a otevřeně podporoval sdružení Pacem in terris, mezi jehož úkoly patřilo podrývání církevní hierarchie a prezentace postojů vyhovujících právě komunistickému režimu, předkládaných ve jménu katolické církve. Jan Graubner na Josefa Vranu vzpomíná takto: „Myslím si, že to nebyl člověk, který by zradil své kněžství. Byl to člověk, který volil tuhle diplomatickou cestu, kde si uměl to svědomí volněji ohnout. Na druhou stranu ale vím, že když třeba na těch kněžských schůzích mluvil o politických věcech, podával je tak, aby to měl z krku. Netroufal si nic shodit, ale jednou jsme ho jako tři zlínští kaplani pozvali na kafe a mezi námi mluvil úplně jinak. Povzbuzoval nás k tomu, ať nemáme strach a pracujeme, že jsme tady od toho. Vnímal jsem ten rozpor, ale můj dojem byl, že to nějak nesl v sobě jako oběť,“ uzavírá Jan Graubner.

V Gottwaldově působil Jan Graubner jako kaplan v letech 1973 - 1977. Během té doby se, jako mnoho dalších duchovních, dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. „Byly chvíle, kdy mě estébáci vyslýchali anebo si mě odvezli na celý den pryč. Šlo o to, že my jsme dělali i zvony a že se někde v nějaké fabrice ztratil cín, tak jestli se nedostal k nám do našich zvonů. Byl to celodenní výslech, ale zvony byly jen záminka. Pak byli ještě dvakrát u mě, chápal jsem to jako pokus o navázání kontaktu, chtěli mne získat pro spolupráci. Trvalo to tři čtvrtě hodiny. Vysvětloval jsem si to tak, že tehdy byly čtyřicetipětiminutové kazety a kufřík ležel na zemi mezi jimi a mnou. A že chodili poslouchat na kázání také s kufříkem, to lidi říkali: ,Zase tam byl ten chlap, co stál na kůru pod reproduktorem,´“ vzpomíná Jan Graubner na chvíle, kdy jej StB kontaktovala a pravděpodobně se snažila nahrávat i jeho bohoslužby.

 

Už tě tu mají plné zuby

Po čtyřech letech kaplanského působení v Gottwaldově byl Jan Graubner převelen do Valašských Klobouků. Od Státní bezpečnosti zde měl klid. „Spíše se tam vedl diskusní ping pong s národním výborem. Manželka jednoho pracovníka z výboru chodila do kostela a vždy ve středu po mši mě zastavila a vyprávěla mi, co říkali soudruzi na národním výboru na moje nedělní kázání,“ líčí pamětník. Úřady hledaly cestu, jak Jana Graubnera z fary v Kloboukách přesunout jinam. Pozvali jej do Gottwaldova, kde mu biskup Josef Vrana spolu s církevním tajemníkem oznámili, že provozuje nedovolený podomní apoštolát. Janu Graubnerovi pomohla výmluva, že od lidí často přijímá jen pozvání na oběd, protože celkově je silně pracovně vytížen a nemá ani čas si uvařit. „Pak to zkoušeli ještě přes jiného faráře odvedle, který mi říkal: ,Ty bys neměl chodit po domech, protože soudruzi by to mohli vnímat jako příživnictví.´ Když tyhle věci nepomáhaly a blížilo se biřmování, přijel biskup Vrana. Na schodech se zastavil a říká: ,Nedalo se nic dělat, musíš odtud. Už tě tu mají plné zuby,´“ vzpomíná Jan Graubner.

 

Síť

Další kněžská cesta vedla Jana Graubnera do Vizovic. Zde se kolem něj začala formovat v podstatě ilegální síť kněží a farníků. „Církevní samizdaty se tu ke mně dostávaly ve větším množství a ode mě to šlo zase dál. Vyráběli jsme a šířili i pomůcky pro výuku náboženství. Všechno bylo na bázi důvěry. Jako kněží jsme se navštěvovali nebo jsme měli jednou za měsíc schůzky, kdy jsme po večerní mši šli na párek a čaj a přitom jsme si vyměnili informace a obsahy tašek. Byli i farníci, kterým jsem věřil, a tak jsem jim ty materiály půjčoval. Byl to risk. Měli jsme opatření. Na faře byla v sále zatemněná okna, aby nebylo vidět, že se svítí. Mládež sem přicházela různými cestami. Přes kostel, zezadu nebo normální cestou. Bývalo jich tam i šedesát. Už by se mi nevešli do kostela. Tak tehdy vznikala jakási síť, kdy se dělala setkání po domácnostech. Nově příchozí tam chodili a ti staří jim dávali materiály,“ vypravuje pamětník.

Vedle šíření církevních samizdatů se Jan Graubner setkal na konci sedmdesátých let s prohlášením Charty 77. Pohyboval se tehdy v okruhu kněží, kteří patřili k ilegálnímu hnutí Fokoláre. Duchovní hlavou tohoto hnutí byl kněz Karel Pilík, který se k Chartě 77 vyjádřil takto: „Nechme to druhým a my zkusme pracovat naplno. Když na sebe tento štítek nevezmeme, můžeme naplno působit v duchovní rovině.“

 

Neměli bychom zjednodušeně odsuzovat

Konkrétně cílenou pastýřskou práci stavěl Jan Graubner nad světské události i během sametové revoluce. Na celou tu dobu po listopadu vzpomíná jako na překotný sled událostí, kdy bylo potřeba provést v církvi řadu personálních změn a zároveň se nějak vyrovnat s kněžími, kteří za minulého režimu prokazatelně spolupracovali s StB anebo patřili k hnutí Pacem in terris.

Poté, co zjistil, že materiály z archivů nejsou kompletní a že v případě některých duchovních se ztratily úplně, rozhodl se Jan Graubner, že kněze prověřovat nebude. A to i tehdy, kdy o něčí spolupráci s režimem nebylo pochyb. Pouze jedinkrát přiměl duchovního, aby mu své materiály přinesl. A z nich se dozvěděl, jakými cestami vlastně režim do církevních struktur prosakoval. Uchazeči o studium teologie byli už dopředu, aniž o tom sami věděli, rozděleni do tří skupin. Vhodní k přijetí, nevhodní k přijetí a pak ti, kteří se přijímali na odvolání. U kandidátů na přijetí se počítalo s tím, že jim bude nabídnuta spolupráce. Komunisté je vybírali z řad zbožných vesnických kluků, u nichž se předpokládalo, že budou jednodušší, méně informovaní a snadno manipulovatelní. „A ten kněz mi to vypravoval, jak se tehdy na studia nedostal, ale během prázdnin ho někdo navštívil a poradil mu, ať se odvolá. Podal tedy odvolání, a když ho přijali, ten člověk ho znovu opakovaně navštěvoval a pak z něj vylezlo, že by také s něčím potřeboval pomoct. Ten kluk se polekal a šel s tím za představeným, který mu řekl, že toto už podepsal kdekdo, ale ať si dá pozor, aby nikomu neublížil. A když jsem pak procházel celý ten jeho materiál, zjistil jsem, že on skutečně nikomu neublížil. Pracovník si v zápisech stěžuje, že objekt nic neví, že nepřišel na schůzku. Žádná špína tam na něj není, ale je v tom seznamu. A pak byli lidé, co oficiálně nespolupracovali, ale měli tak řídké zuby, že když se jich někdo ptal, mluvili o všem možném. Nemělo by tady být zjednodušené odsuzování,“ uzavírá Jan Graubner.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava