Michal Giboda

* 1938  

  • „Kdo přišel do nemocnice, my jsme se nepídili po tom, jestli je Rudý Khmér, polpotovec nebo pravý Kambodžan. Jen občas nás spolupracovníci upozornili, pozor, to je polpotovec. My jsme v tom nedělali rozdíl, byl to pacient. Ale oni nad námi drželi trochu ochrannou ruku, protože v té době byly na jihu kaučukové plantáže a to měli na starosti Rusové jako experti. A stalo se, že tam přišli polpotovci a deset Rusů tahali postupně z auta a stříleli je do zátylku. A ti kambodžští vojáci, kteří je měli chránit, utekli. My jsme měli ochranku, ale jsem přesvědčený, že kdyby tam něco bouchlo, tak nás opustí. Protože oni říkali: ‚Tak co, vás je tu deset. Ale tady zemřelo 1,5 milionu lidí.‘“

  • „Byl to jeden chlap z Británie (kontaktní spojení WHO) a já jsem mu napsal dopis, tehdy nebyly e-maily, že jeden takový kmen leishmanie mám, s přesnými daty, kdy a kde se ten člověk infikoval, kdy jsme to izolovali atd. A on mi okamžitě odpověděl, abych ten kmen poslal. A já blbec, místo toho, abych do toho investoval ještě stovku a poslal mu to, tak jsem šel za šéfem odboru, že bych to tam rád poslal. A on říkal: ‚Jsi blázen? Toto chceš poslat do kapitalistické ciziny, do Liverpoolu?‘ – ‚Proč ne, vždyť tam je škola tropické medicíny, tak proč...?‘ – ‚No to já musím ještě probrat s ředitelem.‘ A ten už měl na mě pifku, protože věděl, že mám migrační tendence, tak si mě zavolal. A protože jsem do té Anglie napsal, že to bylo izolováno v okolí Basry v Iráku, tak mě ředitel obvinil, že jsem vyzradil státní tajemství.“

  • „Pol Pot měl takový systém, že každých asi 800 nebo 900 metrů byla cesta překopaná jámou širokou asi metr a hlubokou půl metru, aby se nedalo jet rychle. Tak jsme jeli, klimatizace žádná, ale všechno bylo otevřené, takže profukovalo. A já jsem se díval na ty domky na muřích nožkách přikryté palmovými panely a říkám si: Ježíšmarjá, Michale, kam ses to dostal? A už to trvalo dlouho a já říkám: ‚Kdy už bude to Takeo?‘ – ‚A vždyť jsme už v Takeu!‘ – ‚Toto je Takeo?‘ Provinční město, krajské město, významem něco jako Ústí nad Labem. A jeli jsme kolem takové deštěné stodoly a říkali: ‚Tam je tuberkulózní nemocnice.‘ Tohle že je nemocnice? Tak to pomáhej Pámbů. A teď jsme přišli k nám. Když byla nějaká budova zděná nebo betonová, tak byla polorozbouraná. Nahoře to bylo prázdné a dole místo oken mříže...“

  • „Vzpomínám si, že z Prahy do Bukurešti jsme letěli letadlem, kterým přiletěli Zátopek se Zátopkovou a Jan Zachar, olympijský vítěz v boxu, tak to se mi strašně líbilo. A když jsme letěli, pozvali nás do kokpitu, abychom se podívali, jak to vypadá řídit letadlo, to byly pomalu dakoty. A já jsem se rozhodl, že budu pilot, nic jiného než pilot. Tak jsem dokonce po gymnáziu jel do Prahy na přijímačky do Ústavu leteckého zdravotnictví. Poprvé v Praze! Nevěděl jsem, kde co je, ale z vojenské správy nás tam nějak navigovali. Uspěl jsem, ale protože otec byl předseda Demokratické strany, která ve volbách v roce 1948 prohrála s komunistickou stranou... Na Slovensku zvítězila, ale v Čechách zvítězili komunisté, takže jsme se ocitli na druhém břehu řeky, a tím pádem jsem byl v nemilosti. Takže jsem dostal lakonickou odpověď: ‚Všechny podmínky pro přijetí do leteckého učiliště jste splnil, ale pro vysoký počet zájemců nemůžete být přijat.‘ Takže dodnes mám nesplněný sen.“

  • „A už jsme šli. A my jako děti jsme měly z toho ohně velkou legraci. Mně bylo asi čtyři nebo pět let, když se to stalo. Krávy a prasata běhaly po vesnici a my jako děti je naháněly a měly jsme z toho velkou legraci. Načež naši už byli za vesnicí, muselo se jít. Ale zjistili, že nejsem k mání, tak otec zůstal s vozem stát. A jeden Němec přišel a že: los, los, los, aby už šel. Otec vysvětloval, že čeká na syna, ale ten asi nerozuměl a začal mu střílet na nohy jako varování. Takže když jsem se přiblížil, tak jsem dostal za vyučenou, že se musím držet u vozu a nikam neodcházet.“

  • „Ale museli jsme být chránění a já jsem se jednou pustil, už jenom na zkoušku, do té vesnice Bara. Za pět minut už za mnou byli vojáci a že: Ne, ne, abych se vrátil, že nemůžu jít sám. A fakt je, že když jste se někde objevil, v tu ránu jste byl obklopen minimálně dvaceti lidmi. A oni nic neřekli, jen se před vás postavili a dívali se na vás. Z každé strany. Zejména děti. A děti ještě na vás sahaly, jestli jste přízrak, nebo skutečný člověk.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.03.2014

    (audio)
    délka: 04:50:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tvůrčí člověk, který nemá možnost realizovat svoje myšlenky, je deprimovaný, ztrácí kuráž a důvod pracovat. Je to srovnatelné s fyzickým nátlakem

Michal Giboda se narodil 16. listopadu 1938 ve východoslovenské obci Štefanovce. Po maturitě na gymnáziu ve Vranově nad Topľou odešel studovat do Bratislavy biologii a tělesnou výchovu, promoval v roce 1960. Aktivně se věnoval atletice a působil i jako trenér a sportovní novinář. Po vojně v Dukle Tábor dále studoval, tentokrát zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Amose Komenského v Bratislavě. V roce 1971 získal doktorát v oboru parazitologie. V té době se Michal Giboda uplatňoval i jako dokumentarista a scenárista v Československé televizi. Od roku 1981 působil jako vědecký pracovník Parazitologického ústavu Československé akademie věd v Českých Budějovicích. V roce 1983 odjel na roční pracovní pobyt do československé nemocnice v Kambodži. V následujícím období se podílel na řešení různých výzkumných programů a řadu let strávil v zahraničí (opět Kambodža, dále Laos, Jemen, Kuba) výzkumem tropických parazitů. Za tuto práci obdržel řadu zahraničních ocenění. V 90. letech působil jako vedoucí katedry mikrobiologie na San Juan Bautista School of Medicine v Portoriku. Je autorem téměř devadesáti odborných publikací. V současnosti vede občanské sdružení Dialog vědy s uměním a je členem Syndikátu novinářů České republiky.