Michal Giboda

„Ale museli jsme být chránění a já jsem se jednou pustil, už jenom na zkoušku, do té vesnice Bara. Za pět minut už za mnou byli vojáci a že: Ne, ne, abych se vrátil, že nemůžu jít sám. A fakt je, že když jste se někde objevil, v tu ránu jste byl obklopen minimálně dvaceti lidmi. A oni nic neřekli, jen se před vás postavili a dívali se na vás. Z každé strany. Zejména děti. A děti ještě na vás sahaly, jestli jste přízrak, nebo skutečný člověk.“

„Kdo přišel do nemocnice, my jsme se nepídili po tom, jestli je Rudý Khmér, polpotovec nebo pravý Kambodžan. Jen občas nás spolupracovníci upozornili, pozor, to je polpotovec. My jsme v tom nedělali rozdíl, byl to pacient. Ale oni nad námi drželi trochu ochrannou ruku, protože v té době byly na jihu kaučukové plantáže a to měli na starosti Rusové jako experti. A stalo se, že tam přišli polpotovci a deset Rusů tahali postupně z auta a stříleli je do zátylku. A ti kambodžští vojáci, kteří je měli chránit, utekli. My jsme měli ochranku, ale jsem přesvědčený, že kdyby tam něco bouchlo, tak nás opustí. Protože oni říkali: ‚Tak co, vás je tu deset. Ale tady zemřelo 1,5 milionu lidí.‘“

„Byl to jeden chlap z Británie (kontaktní spojení WHO) a já jsem mu napsal dopis, tehdy nebyly e-maily, že jeden takový kmen leishmanie mám, s přesnými daty, kdy a kde se ten člověk infikoval, kdy jsme to izolovali atd. A on mi okamžitě odpověděl, abych ten kmen poslal. A já blbec, místo toho, abych do toho investoval ještě stovku a poslal mu to, tak jsem šel za šéfem odboru, že bych to tam rád poslal. A on říkal: ‚Jsi blázen? Toto chceš poslat do kapitalistické ciziny, do Liverpoolu?‘ – ‚Proč ne, vždyť tam je škola tropické medicíny, tak proč...?‘ – ‚No to já musím ještě probrat s ředitelem.‘ A ten už měl na mě pifku, protože věděl, že mám migrační tendence, tak si mě zavolal. A protože jsem do té Anglie napsal, že to bylo izolováno v okolí Basry v Iráku, tak mě ředitel obvinil, že jsem vyzradil státní tajemství.“

„Pol Pot měl takový systém, že každých asi 800 nebo 900 metrů byla cesta překopaná jámou širokou asi metr a hlubokou půl metru, aby se nedalo jet rychle. Tak jsme jeli, klimatizace žádná, ale všechno bylo otevřené, takže profukovalo. A já jsem se díval na ty domky na muřích nožkách přikryté palmovými panely a říkám si: Ježíšmarjá, Michale, kam ses to dostal? A už to trvalo dlouho a já říkám: ‚Kdy už bude to Takeo?‘ – ‚A vždyť jsme už v Takeu!‘ – ‚Toto je Takeo?‘ Provinční město, krajské město, významem něco jako Ústí nad Labem. A jeli jsme kolem takové deštěné stodoly a říkali: ‚Tam je tuberkulózní nemocnice.‘ Tohle že je nemocnice? Tak to pomáhej Pámbů. A teď jsme přišli k nám. Když byla nějaká budova zděná nebo betonová, tak byla polorozbouraná. Nahoře to bylo prázdné a dole místo oken mříže...“

„Vzpomínám si, že z Prahy do Bukurešti jsme letěli letadlem, kterým přiletěli Zátopek se Zátopkovou a Jan Zachar, olympijský vítěz v boxu, tak to se mi strašně líbilo. A když jsme letěli, pozvali nás do kokpitu, abychom se podívali, jak to vypadá řídit letadlo, to byly pomalu dakoty. A já jsem se rozhodl, že budu pilot, nic jiného než pilot. Tak jsem dokonce po gymnáziu jel do Prahy na přijímačky do Ústavu leteckého zdravotnictví. Poprvé v Praze! Nevěděl jsem, kde co je, ale z vojenské správy nás tam nějak navigovali. Uspěl jsem, ale protože otec byl předseda Demokratické strany, která ve volbách v roce 1948 prohrála s komunistickou stranou... Na Slovensku zvítězila, ale v Čechách zvítězili komunisté, takže jsme se ocitli na druhém břehu řeky, a tím pádem jsem byl v nemilosti. Takže jsem dostal lakonickou odpověď: ‚Všechny podmínky pro přijetí do leteckého učiliště jste splnil, ale pro vysoký počet zájemců nemůžete být přijat.‘ Takže dodnes mám nesplněný sen.“