Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Geleta (* 1943  )

Celý život jsem měl štěstí

  • narodil se 13. září 1943 ve slovenských Malých Chlievanech
  • jako obuvnický učeň začal hrát fotbal v dorosteneckém družstvu v Partizánském
  • v letech 1958 –1962 členem klubu Iskra Partizánske
  • v letech 1962–1976 působil v Dukle Praha
  • v letech 1977–1979 hrál v divizním týmu Motorlet Praha
  • odehrál 283 ligových a 19 reprezentačních utkání
  • třikrát mistrem Československa (1963, 1964, 1966)
  • třikrát vítězem Československého poháru (1965, 1966, 1969)
  • držitelem stříbrné medaile z OH v Tokiu 1964
  • fotbalista roku 1967
  • po ukončení kariéry zůstal zaměstnancem tehdejší československé armády

Ján Geleta se narodil 13. září 1943 v Malých Chlievanech, vesnici poblíž slovenského města Bánovce nad Bebravou. Jeho otec byl kovář a provozoval také pojízdnou mlátičku, takže část roku s ní jezdil po zemědělcích v okolí a Jána a jeho pět sourozenců vychovávala především matka. „Moje dětství nemělo se sportem nic společného,“ říká československá fotbalová legenda spojená především s týmem pražské Dukly. „Ve vsi bylo jedno hospodářství, po válce z toho komunisti udělali státní statek. Byl tam jediný traktor a ve třinácti letech jsem na něm jezdil. Akorát když mi traktor chcípl v poli, tak jsem od toho utekl a musel jsem najít dospělého, aby mi to pomohl znovu nastartovat.“

Jako dítě jsem byl trochu „vadnej“

Po základní škole nastoupil na učiliště v okresním městě Partizánske (někdejších Baťovanech). „Vyučil jsem se v oboru, který už dnes neexistuje – gumař obuvi. Zajímavé je snad jen to, že jsem lisoval ‚jarmilky‘, ženské tenisky na spartakiádu. Dvě stě osmdesát párů za šichtu, takže jsem si užil i pásovou výrobu.“ Učiliště se svou disciplínou Jána moc nebavilo, takže se rád zapojil do dalších aktivit včetně atletiky. A hned jako prvák na sebe upozornil, když vyhrál závody na 1000 m. „Rád jsem běhal, byl jsem jako dítě asi trošku ‚vadnej‘. Našel jsem kolo a klackem jsem ho honil po vesnici, neměl jsem tam kamarády, tak jsem se takhle bavil. A v mladém věku jsem tak získával kondici,“ vypráví pamětník.

A ta se mu později bohatě vyplatila. Začal hrát za B tým fotbalového dorostu Iskry Partizánske a rychle postupoval – přestože příliš neovládal fotbalovou techniku, na trenéry dělalo velký dojem nasazení, se kterým běhal po hřišti. Stejně intenzivně se věnoval tréninku: „Mně tehdy asi trošku ‚šiblo‘, nakládal jsem si hrozné dávky. Zalíbilo se mi to tak, že jsem trénoval i v noci. Koupil jsem si činky, vzpíral jsem večer na pokoji na svobodárně, chodil jsem běhat kolem řeky.“

Když pak dorost malého slovenského města porazil i Spartu, všiml si Jána Gelety trenér pražské Dukly, takže v roce 1962 talentovaný fotbalista nastoupil na povinnou vojenskou službu právě do tohoto armádního fotbalového klubu. „Začátek byl krutý. Z pěti balonů jsem dva tři zkazil a zkušení hráči mi za to dost nadávali, takže jsem kolikrát chodil po hřišti a měl jsem slzy na krajíčku,“ vzpomíná dnes s úsměvem. „Ale trenérovi jsem nějak padl do oka. Chtěl ze mě vychovat protipól Pepíka Masopusta, který byl technický, lítal po hřišti s míčem… Po mně chtěl, ať to dělám obráceně. Jedním dotykem získat balon a druhým přihrát kamarádovi, který dá branku. Jednoduchost je náročná, ale krásná a taky efektivní.“

Slovenský mladík se ale mezi generací stříbrných medailistů z mistrovství světa v Chile 1962 rychle rozkoukal. Na hřišti mu nakonec připadlo právě místo záložníka po legendárním Masopustovi: „Byl to nejlepší fotbalista Evropy – a já byl zelenáč. Bylo mi ho až líto, když mu trenér říká: ‚Pepíčku, ty už stárneš, dostaneš devítku a tu šestku dáš Honzovi. On má chuť běhat, nechme ho běhat.‘ Já jsem měl celý život štěstí.“

Bydleli jsme na Julisce

Ovšem zdaleka nejen díky štěstí získal Ján Geleta s Duklou během šedesátých let tři československé mistrovské tituly a tři národní poháry a v roce 1967 mu jeho spoluhráč a přítel Josef Masopust předával cenu pro fotbalistu roku. Československo reprezentoval v řadě mezinárodních utkání, z olympiády v Tokiu v roce 1964 přivezl jeho tým stříbrnou medaili. „Trošičku jsme tehdy zalhali olympijskému výboru. Tenkrát na olympiádách neměli hrát profesionálové. My jsme sice formálně nebyli profesionálové, ale vlastně nás to živilo, hráči si chodili do zaměstnání jen pro peníze, ale ve skutečnosti především hráli fotbal,“ přiznává dnes. „Vyslali jsme tedy hlavně poloprofesionály, to samé ale udělaly i další socialistické státy. Takže se někdy stalo, že prohrála i mužstva, která vlastně měla být výkonnostně na vyšší úrovni, ale v jejich olympijském týmu hráli třeba študáci.“

Hrál proti nejlepším týmům a hráčům své doby, na Strahově vstřelil dvě branky Realu Madrid, dvakrát nastoupil proti Pelému. Jako všechno v životě, i záviděníhodná fotbalová sláva měla ovšem svou cenu: „Vlastně jsme s rodinou bydleli na Julisce na hřišti a moji synové prakticky vyrůstali bez táty. Kariéra ve vrcholovém sportu znamená, že člověk je sice možná slavný, ale nemá čas na děti. Měl jsem štěstí, že moje žena celou jejich výchovu vzala na sebe. Byla s nimi doma do jejich deseti let a rozhodně byla častěji na hřišti než někde v divadle.“

Během exhibičních turné s Duklou, která Československu vydělávala cenné devizy a mnohdy trvala třeba dva měsíce v kuse, navštívil Ján Geleta řadu zemí světa. „Chodili s námi ‚kožené límce‘, ale do života se nám moc nepletly. My jsme si jich ani moc nevšímali,“ vypráví o dohledu, který komunistický režim uplatňoval nad svými občany v zahraničí. „Na druhou stranu nám těch tajných vojenských věcí moc neříkali, jako sportovci jsme nic takového vědět nepotřebovali. Byli jsme vedeni jako instruktoři sportu. A ministr nás povyšoval, když jsme vyhráli ligu nebo když jsme v národním mužstvu dosáhli nějakého úspěchu. Dal nám frčku navíc a udělali nám kafe. Jednou jsme dostali nějakou knížku o Slovenském národním povstání, starší hráči se tomu smáli.“

Chumel vzpomínek

Duklu opustil až v roce 1976, nějaký čas ještě hrál v divizním družstvu jinonického Motorletu Praha. V armádě ale zůstal, pracoval jako náborář studentů pro vojenské školy. Po roce 1989 podnikal, s manželkou a synem provozoval prodejnu potravin na pražském Břevnově. Když po nástupu supermarketů začaly klesat tržby, Geletovi prodejnu zavřeli a přestěhovali se na chalupu v Křivsoudově u Vlašimi, kde se pamětník věnuje nejmladší fotbalové generaci v tamní přípravce.

„Já jsem to měl tak rád, že celá moje fotbalová kariéra mi splynula dohromady, mám z toho takový chumel,“ uzavírá Ján Geleta. „Mám z toho krásný pocit. Je mi příjemně, když si večer sednu doma, dám si pivko a říkám si, jak jsem žil…“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy