Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Gazdíková (* 1936)

• narodila se 8. února 1936 v Brumově – Bylnici

• strýc Josef Rusek byl válečným veteránem a hrdinou

• svědkyně letecké bitvy nad Bílými Karpaty

• svědkyně lokálních válečných událostí

• svědkyně lokálních událostí z období komunismu

„Pane katecheto, prosím, pusťte děcka domů, nad Štítnou se něco děje,“ rozkřičela se slečna z fary. Děti už cestou domů viděly na nebi stříbrná těla letadel. Evě Gazdíkové (roz. Ruskové) bylo tehdy osm let. Až později se dozvěděla, že byla svědkem jedné z dramatických bitev o vzdušný prostor, které se odehrály nad územím dnešní Moravy.

Peřiny pro nevěstu

Vyrůstala v milující bohabojné rodině. Její otec Zdeněk Rusek se živil jako bednář a maminka Aloisie, přesto, že byla, jako tehdy většina žen, v domácnosti, přispívala významně k rodinnému rozpočtu – provozovala krejčovskou dílnu. „Maminka byla vyučená dámská krejčová, dílnu měla u nás v domě, dokonce tam měla i učednice a tovaryšky. Ona byla pokroková žena a také velká vlastenka, sokolka,“ vzpomíná Eva Gazdíková.

Život, jaký se žil v průběhu třicátých, čtyřicátých let může dnes připomínat idylu – ale jen naoko. Doma se, ještě před zavedením elektřiny, žilo, četlo, pracovalo, modlilo a vyprávělo při svíčkách. Každý, už od dětského věku, měl svoje povinnosti. Bylo potřeba postarat se o drobná domácí zvířata. Rodina se společně scházela u jednoho stolu. „Když někomu upadl chleba na zem, museli jsme ho zvednout a políbit, protože chleba je boží dar. Také se dralo peří. Babička vždy říkávala, že z něj jednou jako nevěsty budeme mít svatební peřiny, což se nakonec stalo,“ usmívá se Eva Gazdíková. 

Můj strýc hrdina

Rodinnou pohodu narušila druhá světová válka, která zkřížila osud hned několika lidem. Tatínkův bratr Josef Rusek hned v září 1939 pod záminkou, že jako instruktor firmy Baťa zavede v Jugoslávii výrobu obuvnicko – gumového zboží, odcestoval do Borova. Svůj pracovní úkol zde splnil a do armády vstoupil rok poté, co opustil Protektorát. Prošel tvrdým výcvikem a stal se členem Československého pěšího praporu č. 11. Bojoval u Tobruku a později také u Dunkerque. Získal Československý válečný kříž, medaili za chrabrost, ale i polský válečný kříž za bitvu o Tobruk. Tyto informace jsou získány z archivních pramenů, pamětnice si pamatuje pouze to, že její strýc byl válečný hrdina. 

Příběh Eviny tety Karly, maminčiny sestry, je z úplně jiného soudku. Milovala muže německé národnosti, Jozefa Frietschka. Vzali se a štěstí netrvalo dlouho – Jozef narukoval do wehrmachtu. Dokázal přežít, vrátit se domů, ale brzy nato musel nastoupit do odsunu: „Maminka se tehdy tetičky Karly nějak zastala, že Karla nakonec do odsunu nemusela. Co si pamatuji, tak se jí nechtělo, byla Češkou a cítila se tady doma.“

Sama Eva pozorovala válku očima dítěte. Do školy nastoupila v roce 1942. Povinná němčina, na zdi visel portrét nenáviděného říšského vůdce Adolfa Hitlera. Jeho mládež – děti z nacistické organizace Hitlerjugend obsadily měšťanskou školu. Eva se každé ráno cestou do stařičké, původně obecní, školy dívala, jak kluci a holky v bílých podkolenkách nastupují v řadách a vztyčují vlajku a pravice. Přesto, že v Brumově  sídlili obávaní němečtí „financi“, kteří dohlíželi na pohyb lidí při hranicích (aby zamezili např. černému obchodu a pašování zboží či lidí) a jejich děti zde také chodily do německé školy, líčí Eva Gazdíková válečná léta v Brumově jako poměrně klidná. Jen jí přišlo divné, když viděla na ulici bezradně stát pana Bermanna – Žida, který  v obci provozoval obchod a teď o něj najednou přišel. Na kabátě měl velkou žlutou Davidovu hvězdu. Jeho život, stejně jako život celé jeho rodiny, vyhasl v jednom z koncentračních táborů. 

Utíkejte, něco se děje!

V létě, přesněji 29. srpna roku 1944, se na nebi nad Brumovem odehrálo děsivé, ale i fascinující video. „Pustili nás z fary, protože přiběhla slečna a křičela, že se něco děje. Tak jsme šli honem domů. A na obloze bylo tolik letadel! Byli to Američani a Němci se je snažili sestřelit a my jsme se dívali, jak se tam nahoře vzájemně mydlí. Ti padlí tu mají i pomníček,“ vzpomíná Eva Gazdíková na událost, kterou dnes známe jako Leteckou bitvu nad Bílými Karpaty, během níž se střetly právě americké „létající pevnosti“ – bombardéry B-17 Flying Fortress s německými stíhači. Spojenci tehdy přilétali ze základen v Itálii, aby zasahovali strategické pozemní cíle. Takto byla například masivně bombardovaná Ostrava anebo v listopadu 1944 Zlín. Na místech dopadů částí zničených letadel a na slavičínském hřbitově jsou dnes pomníky jako válečné memento. 

Na samém konci války zavřeli i původní starou obecnou školu – ustupující vojáci wehrmachtu si zde zařídili lazaret pro raněné. Výuka dětí probíhala tak, že tehdy pan řídící Varmuža obcházel jednotlivé rodiny, a kde bylo potřeba, vyložil látku anebo do příště uložil domácí úkoly. V Brumově se v posledním válečném roce, kdy spojenci podnikali silné nálety na německá města, objevovali uprchlíci, šlo převážně o děti a ženy a proslýchalo se, že utíkají z rozbombardovaných Drážďan. 

Dne 1. května 1945 vešla do Brumova svoboda – přinesli ji rumunští vojáci. Rodina měla tehdy v plánu, že kdyby se fronta přiblížila nebezpečně blízko, utečou do lesa. „To dělalo hodně lidí. Měli vykopané zemljanky a v nich se schovávali. My jsme měli ve sklepě postel, lavici a nachystané zásoby a v případě, že by bylo opravdu zle, odejdeme taky,“ vypravuje Eva Gazdíková. Naštěstí na to nedošlo. Rodina se až po válce dozvěděla, že dědeček Josef Rusek ze Šanova z otcovy strany spolu s babičkou Marií během války poskytovali úkryt partyzánům. 

Z církve jsem nikdy nevystoupila

Začala nová etapa. Eva s pěkným prospěchem ukončila základní školu a zatoužila stát se učitelkou. Maturovala v roce 1953, který s sebou nese i několik zásadních dějinných zvratů, ať to je úmrtí diktátora J. V. Stalina a hned po něm komunistického prezidenta Klementa Gottwalda anebo měnová reforma, přezdívaná jindy jako Loupež století. „Prezident Zápotocký jeden večer říkal, že máme stabilní měnu a na druhý den měna padla. Já jsem měla našetřeno asi tři tisíce korun a o ty jsem přišla. Ale hodně lidí na tom bylo ještě hůř, třeba keťasové – to byli lidé, co během války šmelili s potravinami a dokázali si našetřit slušné jmění. Byly i případy, že během měny si někdo vzal i život,“ vypravuje Eva Gazdíková, která již jako novopečená učitelka dostala umístěnku do Zašové. 

V Zašové dodnes stojí starý klášter, založený trinitáři v době pobělohorské. V 50. letech, která jsou mimo jiné známa komunistickým tažením proti kléru a všemu duchovnímu, zde ještě přebývaly řádové sestry. „V tom klášteře byla zbudovaná škola, kde jsem učila. Ty sestřičky byly strašně fajn, staraly se o staré, o nemocné, o děti. A jednoho dne zmizely,“ říká pamětnice. Většina řádových sester byla tehdy internována v centralizačních klášterech, kde jeptišky žily pod tvrdým dohledem a stejně tak tvrdě musely pracovat. 

Na učitelský stav pohlíželi komunisté obzvlášť přísně – kantoři byli ti, kdo měli vychovávat budoucí socialistickou generaci. Přesto, že režim učitelům vyloženě zakazoval účast na náboženském životě, Eva Gazdíková se jej nikdy nevzdala. Ani tehdy, když na ni tlačili, aby vystoupila z církve. Nemohla kvůli svědomí a nemohla ani kvůli své mamince, která ji k víře přivedla. Přesto učila celý svůj profesní život: „Také na mě zkoušeli, jestli nechci vstoupit do komunistické strany, to jsem se vždy vymluvila na to, že se na to necítím dost zralá,“ usmívá se pamětnice a dodává k tomu: „Jak mi pád komunismu změnil život? Skončila doba, kdy mi pořád někdo něco nutil, a začala doba, kdy jsem zase mohla svobodně chodit do kostela.“ Eva Gazdíková žila v době natáčení rozhovoru v Domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.