Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šaul Gattenyo (* 1940  )

Za války mě nikdo neuhodil, ale vzala mi celou rodinu

  • narozen 21. srpna 1940 v Bělehradě v židovské rodině

  • v roce 1941, po okupaci Srbska, stěhování do Skopje

  • březen 1943 – makedonští Židé soustředěni ve Skopji před deportací

  • matka svěřila pamětníka chůvě Zoře Pičulin

  • Zora se s ním do konce války skrývala v klášteře Letnice

  • po skončení války adoptován babiččinou sestrou Ester Biti

  • v roce 1948 odjel s Ester do Izraele

  • vystudoval matematiku, pracoval jako středoškolský učitel

  • 1975 – Zora Pičulin oceněna titulem Spravedlivý mezi národy

  • pravidelně navštěvoval Zoru v Lublani až do její smrti v roce 1998

  • spolupracuje s památníkem Jad Vašem

Šaul Gattenyo, bývalý středoškolský učitel matematiky, pracuje už několik let jako dobrovolník pro izraelský památník holokaustu Jad Vašem. Na kurzu, který pro své spolupracovníky muzeum pořádá a jehož se účastnil, se seznámil s jinými přeživšími. „Někteří měli číslo na ruce, často prošli Osvětimí, Treblinkou a dalšími vyhlazovacími nebo pracovními tábory. Jejich zážitky byly tragické a strašné. Mě za války sice nikdo ani neuhodil, ale sebrala mi oba rodiče a celou rodinu,“ připomíná Šaul Gattenyo, jeden z mála makedonských Židů, kteří přežili holokaust.

Mezi Bělehradem a Skopjí

Narodil se v srpnu 1940 v Bělehradě do židovské rodiny jako jediné dítě. Maminka Vinka pocházela ze Srbska a otec Leon Gatenjo z Makedonie. Za necelý rok, po okupaci Srbska nacisty, utekla rodina do makedonské Skopje, kde žili otcovi příbuzní. To vše ovšem zná pamětník jen z vyprávění, stejně jako další události, které rodinu postihly během války. „Byl jsem tehdy malý a pamatuji si jen útržky. Vše mi vyprávěla až mnoho let po válce má zachránkyně Zora,“ uvádí. Zora hraje v jeho životě zásadní roli.

V březnu 1943 zabralo většinu Makedonie Bulharsko, které bylo za války spojencem Německa. Okamžitě po okupaci byli téměř všichni makedonští Židé internováni v táboře Monopoly, bývalé továrně na zpracování tabáku ve Skopji, odkud pokračovali do vyhlazovacího tábora v Treblince. Internace se pochopitelně nevyhnula ani pamětníkově rodině. Šaul Gattenyo, tehdy dvouapůlletý, však vážně onemocněl zánětem uší a maminka dostala povolení odvést chlapce do nemocnice. „Jak jsem zjistil později, snad to bylo i díky iniciativě pravoslavného kněze dr. Čekady, který nesouhlasil s internací Židů a snažil se upozorňovat nacisty na to, že takové chování je hřích,“ uvažuje pamětník. Čekadovi se podařilo zachránit z tábora Monopoly pět dětí, mezi nimi i malého Šaula, a zajistit jim úkryt v klášterech.

Považoval jsem ji za matku

Záchrana by ovšem nebyla možná bez zásadního přispění Zory Pičulin, chůvy, která o Šaula Gattenyo pečovala od jeho dětství. Zora mamince nabídla, že se o dítě postará. „V nemocnici mě maminka předala Zoře, která mamince slíbila, že bude od té doby vystupovat jako moje matka,“ vypráví pamětník. Noční tajný odchod se Zorou z nemocnice, stejně jako nocleh u její známé Milici, a několikadenní pobyt v klášteře ve Skopji zná až z pozdějšího vyprávění. „V klášteře se ale báli, že nás objeví. Němci i Bulhaři podnikali razie a hledali Židy, takže se Zora se mnou vydala dál, do dalšího kláštera,“ líčí pamětník. Po několikadenní cestě našla Zora s dítětem úkryt do konce války v klášteře Letnice u kosovských hranic. „Zora se nabídla, že v klášteře bude pomáhat s vařením a úklidem. Přijali nás, ze mě udělali křesťanského chlapce Sašu a naučil jsem se a dodnes umím křesťanské modlitby. Zora byla jako moje maminka. Ostatně až do konce války jsem si myslel, že je to má skutečná matka,“ přiznává pamětník. V klášteře se oba dočkali konce války.

Po osvobození vyšlo najevo, že skoro celá jeho rodina zahynula, stejně jako téměř celá makedonská židovská komunita. Zora chtěla o tehdy pětiletého hocha pečovat dál, jak to slíbila jeho matce. Zjistila, že naživu zůstala sestra jeho babičky z otcovy strany, Ester Biti, a její manžel Chananja, kteří chlapce přijali za vlastního. „Babička Ester, jak jsem jí říkal, mi pak vysvětlila, co se stalo, že Zora není moje maminka, ale že díky ní žiji. Jediná památka, která mi na maminku zůstala, je přívěšek ve tvaru mezuzy s vyrytým jménem a mým datem narození. Ten maminka dala Zoře v nemocnici, odkud se mnou utíkala,“ vzpomíná Šaul Gattenyo a dodává, že podobný přívěšek nechal zhotovit i svému malému vnukovi.

Nový začátek

Tři roky po skončení války odjeli Ester a Chananja s pamětníkem a skupinkou jihoslovanských Židů do tehdy nově vzniklého Státu Izrael. „Pamatuji si na cestu lodí, potáceli jsme se několik dní ve vlnách, z čehož jsem měl jako osmileté dítě vekou radost, i na první pomeranč, který jsem dostal,“ usmívá se Šaul Gattenyo. Začátky v nové zemi nebyly jednoduché – příchozí žili v táborech zvaných ma´abarot, ve stanech a provizorních přístřešcích v obci Šikun ha-mizrach nedaleko Rišon le-Cijon. „Jídla bylo málo, pamatuji se, že jsem k dvanáctým narozeninám, kdy jsem slavil bar micva, dostal kolo z Paříže, kde žili příbuzní. Jezdil jsem pak denně na kole do školy, tam i zpátky,“ vzpomíná Šaul Gattenyo.

Po skončení základní školy chtěl pokračovat ve studiu na gymnáziu, ale rodina ho požádala, aby nastoupil do práce a přispíval na provoz domácnosti. Gymnázium však později vystudoval, stejně jako univerzitu, kde byla jeho oborem matematika. Babička Ester i její manžel Chananja zemřeli v době, kdy studoval. „Během studií jsem stále pracoval a už na univerzitě jsem začal vyučovat matematiku na střední škole, kde jsem zůstal i po absolutoriu,“ připomíná Šaul Gattenyo. Jako většina Izraelců absolvoval tříletou vojenskou službu a byl mobilizován do Šestidenní i Jomkipurské války.

Spravedlivá mezi národy

Na svou zachránkyni Zoru nezapomněl, ovšem neměl o ní žádné zprávy. Získat kontakt se mu podařilo až díky manželovi své příbuzné, který pocházel z Jugoslávie a i po odchodu do Izraele se mu podařilo udržet styk se zemí. V září 1973 se povedlo Zoru vypátrat v Lublani, ovšem i když se pamětník snažil, aby okamžitě přijela do Izraele, Jomkipurská válka její přílet oddálila. O rok později se Zora se Šaulem Gattenyo setkali v Lublani. „Společně jsme pak jeli do Skopje, kde mi vyprávěla, co se dělo. Šli jsme spolu na všechna ta místa a v nemocnici, kde se naposledy setkala s maminkou, se Zora rozplakala,“ líčí s dojetím pamětník. Její cesta do Izraele se uskutečnila v roce 1975, kdy jí na pamětníkův popud izraelský památník Jad Vašem udělil ocenění a titul Spravedlivý mezi národy. „Ceremonie a zasazení stromu v Aleji spravedlivých byly poděkováním Zoře za mou záchranu,“ dodává Šaul Gattenyo. Od té doby ji navštěvoval v Lublani každý rok o prázdninách. Zora Pičulin zemřela v roce 1998 a je pochovaná v Lublani.

Jako jeden z mála přeživších makedonských Židů cítí pamětník povinnost vystupovat proti zkreslování holokaustu a chování jednotlivých zemí během něj. Několik let usiluje o doplnění vysvětlující tabulky k památníku, který byl v Jeruzalémě před několika lety odhalen jako poděkování Bulharsku za to, že odmítlo deportaci svých židovských obyvatel. „Předtím, v březnu 1943, ovšem nechali poslat na smrt Židy z obsazené Makedonie, mezi nimi mou rodinu,“ připomíná Šaul Gattenyo a je odhodlaný ve svém úsilí pokračovat.   

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Andrea Jelínková)