četař v. v. Mikuláš Ganišin

* 1922  

  • Já jsem dostal povolovací rozkaz a musil som narukovať až do Maďarska do treťého okresu Somogy a tam som byl presně rok, akurát som prišel domů a plná dědina byla ruských vojáků, tanky Rusů, plno. U mojich rodičů se ubytovali.

  • A potom to Němci všetko zebrali, jak odchodili Němci z našej dědiny preč, tak z celé dědiny posbírali dobytek a všetko hnali pryč. A na nádraží, do vagónů, všetko to dali a poslali do Německa.

  • Šli jsme za město pět kilometrů na cvičení a někdy celé družstvo sa stridalo než jsme došli těch pět kilometrů, tak to družstvo neslo ten kulomet na hřbetě, vojáci museli nést, já som tež nesl a ještě som pušku nechal na chodbě, bo som si myslel, když budu nést kulomet, nemusím brať pušku a bylo to špatně. Oni zjistili, kdo tu pušku nechal na chodbě, tak mě zavolali do kancelářa maďarský vojáci-důstojníci a pravili mi - taky mi trest dali – padesátkrát napíšu, že rozkazy splním, oni mi řekli, že když se vojak ide, musí brať aj pušku. No a já som si myslel, když nesu kulomet, nemusím brať pušku, tak som nechal na chodbě a padesátkrát som musel napsat po maďarsky … Že „rozkaz splním“. Na chodbě u služby jsem napsal, tak to víte, bylo… Tak som ještě Maďarom zadarmo som rok slúžil. Zadarmo! A nedostal jsem nic za to.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lučina (okres Frýdek-Místek), 16.05.2014

    (audio)
    délka: 01:03:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když můj kamarád šlápl na protipěchotní minu, zachránilo mne mýdlo v kapse, které jsem čerstvě nafasoval.

Mikuláš Ganišin
Mikuláš Ganišin
zdroj: Tomáš Foldyna

Četař v. v. Mikuláš Ganišin se narodil 25. září 1922 ve východoslovenské vesnici Prislop. Otec měl větší hospodářství, na kterém pracoval spolu s jeho dalšími šesti sourozenci. V roce 1943 musel narukovat do maďarské armády a byl cvičen u kulometné roty. Po roce se vrátil domů, to už vesnici osvobodila sovětská armáda a Mikuláš Ganišin byl odveden do internačního tábora, ze kterého byl vzat do 2. telefonické roty 1. československého armádního sboru. Po výcviku se stal frontovým vojákem a setkal se osobně i s Ludvíkem Svobodou. Prošel boji u Rymanówa, Dukelského průsmyku, Karpaty, Prešov, Levoču, Poprad, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Vrútky, Žilinu, Moravu a Čechy až do Prahy. Když jeho kamarád šlápl na minu, od zranění střepinou jej zachránilo mýdlo v kapse. Po válce pracoval na rodném statku, poté se oženil a odešel do Slezska na výstavbu Žermanické přehrady jako betonář, poté řidičem na výstavbě přehrady na Morávce, pak byl dvacet let pracovníkem Válcoven plechu. Má dceru Annu, ovdověl v roce 2005. Obdržel osm českých a československých vyznamenání a tři ruské medaile.