Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Michal Gabriel (* 1960)

Kdyby táta žil, tak se na AVU nedostanu. Vznik Tvrdohlavých jsem vnímal jako politický počin

  • narodil se 25. února v roce 1960 v Praze

  • otec František Gabriel byl po okupaci v roce 1968 vyloučen z KSČ

  • v roce 1978 nastoupil na SUPŠ v Praze

  • od roku 1984 se účastnil neoficiálních studentských výstav s názvem Konfrontace

  • na Akademii výtvarných umění nuceně diplomoval o rok dřív v roce 1987

  • stal se zakládajícím členem umělecké skupiny Tvrdohlaví

  • v roce 1995 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého

  • od roku 1998 je profesorem, později docentem a děkanem na FaVU VUT v Brně, kde vede stále ateliér sochařství

Sochař Michal Gabriel mohl skončit jako ekolog a chovatel koní. V socialistickém marasmu sedmdesátých let si nakonec vybral cestu řemesla, která ho dovedla až k volnému umění. Stal se z něj sochař, jehož realizace vídáme po celé České republice. Jako student Akademie výtvarných umění se aktivně účastnil neoficiálních výstav Konfrontace a následně byl přizván i do úzké a úspěšné umělecké skupiny Tvrdohlaví. Jeden z představitelů silné výtvarné generace zapáleně hledal svou vlastní cestu výtvarného projevu, a to jak za minulého režimu, tak i v současnosti. 

Rodiče na ministerstvu

Michal Gabriel se narodil 25. února roku 1960 na Praze 7. Jeho otec František Gabriel se narodil na začátku první světové války a svou již druhou rodinu zakládal v pokročilém věku a se zdravotními problémy. Ideologicky se ztotožňoval s proletářskou politikou KSČ až do chvíle, kdy v Praze 21. srpna 1968 uviděl první sovětské tanky. „Otce to zničilo. Poprvé jsem ho viděl brečet. Okupace byl zlom, úplný zvrat. Odmítl se s nimi bavit a oni ho na oplátku ze strany vyškrtli,“ popisuje Michal Gabriel důležitý moment v životě jeho otce. Jako člena ho na základě vzdoru a kritiky okupace ze strany vyloučili a jeho povolání řidiče na ministerstvu kultury viselo na vlásku. 

Maminka Jarmila, rozená Fialková, pocházela z moravské maloměstské rodiny. „Maminky otec byl právník a mysleli si, že si vezme dobrou třídní partii. Nebýt komunistického puče, asi by se s otcem nevzali,“ popisuje Michal Gabriel s tím, že změna režimu změnila i rozložení tříd ve společnosti, díky kterým nebyl takový problém, že si proletář vzal maloměstskou dívku z právnické rodiny. „Na konci války, když studovala maminka gymnázium, tak celou třídu bez optání naložili do vlaku směr Drážďany. Asi tam měli pomáhat při úklidu. Výpravčí však před rozbombardovaným městem zastavil vlak a řekl dětem, ať se ve skupinkách vrátí zpátky domů,“ dodává pamětník. Později se Jarmila Fialková rozhodla studovat v Praze žurnalistiku na filozofické fakultě a stejně jako její budoucí manžel věřila komunismu. „Máma pracovala v divadelním ústavu na ministerstvu kultury. Stejně jako otec věřila Sovětskému svazu a o ničem jiném nebyla řeč, až do osudného roku 1968, kdy se také vyjadřovala kriticky a musela si hledat jiné povolání. Nakonec ale zůstala na ministerstvu.“

První pocit smrti

Michal Gabriel měl od prvních momentů ve škole problém s učiteli, ale vzdoroval po svém, tak trochu po vzoru svého tichého otce. „Já nezlobil, ale prostě jsem se s nimi odmítal bavit. Pořád jsem jenom mlčel. Pak už to začal být problém, protože mě chtěli přeložit do zvláštní školy. Psychologické testy však ukázaly, že jsem nadprůměrný,“ vypráví svůj specifický protest proti autoritám z lavice prvních tříd základní školy. 

Jako osmiletý chlapec zažil okupaci v srpnu roku 1968 na vlastní oči. Rodina Gabrielů bydlela v Praze na Břevnově a viděl, jak se tanky valí po ulici Pionýrů (dnešní Patočkova) přes Pohořelec. „Jednou jsem šel s mámou do práce přes Pohořelec dolů na Malou Stranu a najednou za námi byli sovětští vojáci. V tu chvíli si pamatuji, že jsem pocítil poprvé v životě strach, že může přijít konec. Ani tak jsem se nebál o sebe, ale o mámu,“ vciťuje se do události z roku 1968. Klukovský pohled na okupaci doplňuje jeho protest, kdy pod okna sousedky napsal křídou: „Rusáci, táhněte domů!“ I ve škole, kam chodil v té době do druhé třídy, byla cítit zvláštní atmosféra. „S klukama jsme věděli, kde bydlí utáboření Rusové kousek od školy. Vyprávěli jsme si historky o tom, jak jsou na některých místech zakopáni mrtvý Rusové a podobně,“ popisuje vhled na okupaci z dětské perspektivy. 

Nemocná normalizace

Ideologický zlom v rodině zastínily zdravotní problémy v rodině. Sám Michal Gabriel byl svědkem mrtvice své babičky a otec se zotavoval z infarktu v roce 1969, kdy od lékaře slyšel, že může vydržet maximálně deset let, což se také vyplnilo. V rodině se tak společenská témata uklidila na druhou kolej. „Já si jen pamatuji, jak jsem v pubertě otci vzdoroval a on se mi snažil vysvětlit, že na Západě to taky není jenom růžové,“ popisuje s tím, že většinu času spolu spíše tiše nesouhlasili. 

Michal Gabriel základní školu dokončil bez velkých ambicí se stigmatem čtyřkaře. Místo střední školy tak mířil do učení na truhláře. „Tam jsem se poprvé svobodně nadechl. Vše bylo nové, vše bylo jinak a já byl spokojený. Vyučil jsem se a šel si dodělat maturitu na Uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově,“ zmiňuje prvopočátek svého příklonu k řemeslu, které se mu stalo celoživotním spojencem. 

K myšlenkám o volné tvorbě ho stimulovala bohatá knihovna, kterou si maminka přinesla z Moravy, kde v dětství nacházel knihy o umění. „Miloval jsem starověk, renesanci, mými hrdiny byli Leonardo da Vinci, Michelangelo a Praxiteles.“ Nasával tak bohatě také babylonskou a egyptskou kulturu, což se později viditelně promítlo do jeho sochařského umění. 

Po maturitě se ocitl na křižovatce. Buď se stane restaurátorem, pokusí se být volným umělcem na Akademii výtvarných umění, či se vydá naplno věnovat nové lásce a vášni, kterou pro něj byli koně. „Maminka nechtěla, abych se flákal, a tak mě v sedmdesátých letech vzala za kamarádkou, která chovala koně. Svezla mě na jednom z nich a já se do toho absolutně zamiloval,“ popisuje zajímavou odbočku ve svém příběhu Michal Gabriel. 

Na koni začal jezdit v pražských Řeporyjích v Hucul Clubu, kde se starali o druh koní, kteří byli existenciálně ohrožení. Skupina lidí kolem Svazu pro ochranu přírody a krajiny (TIS) pod vedením Otakara Leiského Gabriela okouzlila. „Leiský se rozhodl, že huculské koně zachrání. Vykonávali různé brigády v přírodě a za vydělané peníze skupovali koně, které odváželi na Zmrzlík. V Krkonoších pak vznikl základ pro chovnou stanici, kde bylo stádo asi 30 koní,“ vypráví pamětník kapitolu života, která se málem stala odbočkou od umění zcela jiným směrem. 

Tehdejší underground tak vnímal skrze aktivisty, kteří pomáhali přírodě tak jako on. „Můj život před akademií byl nasměrován na záchranu koní a přírody. Byl jsem tak blízko k myšlenkám zelených, poznal jsem akce Greenpeace, ale nakonec mi něco říkalo, že se mám věnovat umění,“ ukončuje Michal Gabriel ve vyprávění tuto etapu života, která se samozřejmě promítla i do jeho následující volné tvorby. 

„Kdyby táta žil, tak se na akademii nedostanu“

Když se v roce 1982 zúčastnil přijímacího řízení na Akademii výtvarných umění, jeho otec byl již tři roky po smrti. Do přihlášky vyplnil, že otec již nežije, a tak se nemusel konfrontovat s jeho pokřivenou politickou historií po roce 1968. „Někdo mně příznivě nakloněný se mě z té komise ještě přišel na otce zeptat, a když jsem mu řekl, že ho vyloučili ze strany, tak úplně zezelenal a řekl, že o tom nesmím vůbec mluvit,“ popisuje možné ohrožení svého potenciálního studia. „Kdyby táta žil, tak se na AVU nedostanu. Prošel jsem a dál jsem to neřešil.“ První ročník v sochařském ateliéru prošel a nevšímal si tolik svého okolí. Zažil zde sochaře Kolonku, který za život udělal pouze bustu Fučíka a vznikaly o něm mýtické příběhy, jako že spí v bedně s hlínou přímo na akademii. 

Michal Gabriel chodil do ateliéru sochaře Jana Hány, který byl v té době také rektorem AVU. Ve druhém ročníku se na půdě akademie objevili Jiří David a Stanislav Diviš, kteří velmi brzy iniciovali pořádání neoficiálních výstav zvaných Konfrontace. „V té době na akademii studenty doslova utrápili hlínou. To byly jenom živé modely, jednoduché formy. Dlouho to do nás trápili, až nás utrápili a hlínu mi totálně znechutili. Konfrontace vše rozpohybovaly,“ popisuje kontrast, který na půdě školy vznikl vůči ztrouchnivělé bolševické cestě nejmenšího odporu na AVU. 

I Michal Gabriel stejně jako ostatní studenti, kteří měli ambici vytvářet vlastní volnou tvorbu mimo řád a pravidla školy, si našel svůj paralelní vesmír, kde hledal zkušenosti a inspiraci. Zcela zásadní pro něj bylo setkání se sochařem Kurtem Gebauerem, kterému dělal asistenta a přivydělával si u jeho prací, které připravoval na světovou výstavu. 

„Kurt mi ukázal jiné materiály a formy, s kterými šlo pracovat. Já byl vždy spíše typ procesuální, a ne konceptuální. Oba jsme pracovali a upovídaný Gebauer mě zaučoval, což mi vyhovovalo,“ konkretizuje význam známé osobnosti, která pomohla budovat jeho vlastní práci. Konzervativní a režimu nakloněný Jan Hána se po objevení několika volných prací Gabrielovi s asistenty jeho dílům vysmíval, ale nemělo to žádný účinek. 

„Pro Konfrontace jsem dělal rychlé, expresivní sochy, byla to taková schizofrenie vůči tomu, co se dělalo na škole. Nová vlna, exprese se spojily a ta skupina kolem byla úplný výbuch. Nebylo to politické, ale mohli jsme si navzájem ukazovat svoje práce,“ popisuje svůj pohled na neoficiální výstavy v osmdesátých letech, které vznikly z popudu Jiřího Davida a Stanislava Diviše. 

Sám se připojil až na druhou Konfrontaci v Krymské ulici a pokračoval i v následujících akcích. „Samo o sobě to bylo skvělé. Viděl jsem tam poprvé Františka Skálu, jak běží s oštěpem, nebo Jana Ambruze, který přivezl v batohu otepi bolševníků, z kterých svázal pyramidu a tu pustil do rybníka,“ popisuje jednu z Konfrontací, která se odehrála v malé vesnici Svárov. Podezřelá individua s expresivním chováním a podivnými uměleckými díly vzbudila podezření místních a na udání je přijela honit policie. „Oni sami nevěděli, co s námi. Bylo to trapné, jak nás pochytali mezi sochami,“ vzpomíná na zcela výjimečný střet s policií.  

Samotné Konfrontace vnímal Michal Gabriel jako polití živou vodou, jako svobodné místo, kde byla možnost komunikovat o uměleckých formách. Účast na neoficiálních výstavách vygradovala jednou z dalších akcí, která však nespadala do Konfrontací. Výstavu v mikrobiologickém ústavu udal jeden z pracovníků, který byl pohoršen obrazem Jiřího Davida a dalšími díly. „Pravděpodobně volali Janu Hánovi z ÚV, že takhle si nepředstavují, že budou studenti akademie pracovat. Celý pedagogický sbor se jel na výstavu podívat a my jsme pak čelili kárnému řízení,“ přidává i svůj pohled na absurdní konflikt na půdě školy, který v důsledku znamenal vyhazov Stanislava Diviše a o rok zkrácené studium s diplomem pro Jiřího Davida a Michala Gabriela. 

„Já měl bojovnou náladu a myslel jsem, že je snad zmlátím. Ostatní mě uklidnili, ale celé to bylo úplně absurdní. Oni neměli argumenty, jedině takové, že jsme porušili řád školy a vystavujeme si samostatně bez povolení,“ komentuje konec na AVU Michal Gabriel. 

Brigáda v Trojském zámečku

Sochařská práce Michala Gabriela absolutně pohltila. I z toho důvodu šlo prohlubování jeho činnosti a kontaktů s neoficiální scénou a undergroundem mimo něj. Při škole si přivydělával jako noční hlídač Trojského zámku, kde v noci slýchával kvílení vlků před krmením z nedaleké zoologické zahrady. V zarostlé zahradě zámku viděl rozestavěnou loď a po nocích procházel opuštěný zámek od sklepa po půdu. Kromě toho si přivydělával prací pro Kurta Gebauera a vzhledem k tomu, že žil stále s maminkou na Břevnově, potřeboval málo prostředků k životu, a to převážně materiál na práci, kterým bylo primárně dřevo. „Do malého ateliéru v Karmelitské ulici jsem si převážel pokácené dřevo. Tip mi dával pan Pavliš, který se staral o Vojanovy sady, kdykoliv se někde kácely stromy a dřevo bylo zdarma za odvoz,“ popisuje svůj „běžný“ chod života během studií i po nich. 

Na konci osmdesátých let se neudržel a vymkl se ve své tvorbě obvyklým tématům, která spíše čerpala z archaické doby ve stylu nové moderní vlny. „Když jsem viděl toho blbce Jakeše, tak jsem se neudržel.“ Vznikla tak třímetrová keramická socha s názvem Hodnostář. Propojování umění a politických témat ho však obecně nelákalo a i dnes to vnímá jako problematické. 

V důsledku formující se neoficiální scény kolem Konfrontací se začalo tvořit jádro k umělecké skupině Tvrdohlaví, jejíž součástí se stal i Michal Gabriel. „Já měl hned od počátku pocit, že se má jednat jak o umělecký, tak o politický počin, kdy semknuti budeme ve výtvarném umění pevnější,“ popisuje zpětně svůj pohled na vznik dnes již legendárních Tvrdohlavých. Znovu se jednalo o iniciativu Jiřího Davida a Stanislava Diviše. „Mohlo tam být mnohem více umělců, ale vybírali se ti, co zrovna skončili ve škole. Nechtěli jsme ohrožovat ty, kteří ještě neměli diplom, a třeba Martin Mainer byl v té době na vojně, takže to nešlo,“ popisuje úvahy o výběru členů úzké skupiny umělců. Spojení absolventů AVU a UMPRUM Michal Gabriel zpětně považuje jako základ budoucího rozkolu skupiny. 

Jeden z prvků, který se mu na motivu založení skupiny líbil, bylo porušení zákazu o sdružování uměleckých skupin. V té době totiž v socialismu měl monopol Svaz výtvarných umělců a umělecký fond. „Kdo nebyl spřízněn s bolševiky, tak tím systémem neprošel a nemohl dělat veřejné zakázky a soutěže. Mohlo vzniknout tolik skvělých soch od Gebauera, Nepraše, a občas se to podařilo, ale zcela výjimečně,“ naznačuje pamětník mechanismus moci i na poli umělecké scény. 

Z každé stavby v té době šla tři procenta na umění ve veřejném prostoru, ale jen málokdy prošel sítem komunistických funkcionářů, kteří si hlídali zakázky pro své preferované a nekonfliktní umělce. Michal Gabriel  zmiňuje i jednu z výhod, kterou fond a svaz umělců disponovaly. „Existovala tady instituce, která poskytovala umělci celý servis od právníků po dodání materiálu a placení záloh, ale dělali si to bolševici mezi sebou. V tom byli geniální,“ dodává s úsměvem pamětník. 

Od Národní třídy mě zachránilo koupání dcery

První výstava nově zformované skupiny Tvrdohlaví proběhla v Lidovém domě ve Vysočanech v roce 1987. Tehdy se Stanislav Diviš domluvil s provozovatelem „kulturáku“ Halíkem, který byl osvícený a otevřený svobodnějšímu umění. Sám s tím měl následně údajně velké problémy s nadřízenými, ale jejich práce ho bavily a byl otevřen spolupráci, v které do předčasné smrti pokračoval i s jiným sochařem starší generace Jiřím Sozanským. 

„Na výstavu přišlo kolem dvou tisíc lidí. Tehdy byl hlad po něčem novém, svobodném, a mělo to v sobě i atmosféru něčeho zakázaného,“ zdůrazňuje i politický rozměr jejich umělecké činnosti, která se však neprojevovala v dílech samotných, jako spíše v gestu vzdoru a provokace. 

Prolomení mezi oficiální a neoficiální kulturou vyvrcholilo na jaře v roce 1989, kdy získala skupina cenu Bílá vrána od časopisu Mladý svět, kterou se Tvrdohlaví rozhodli převzít. Celou akci však pojali jako happening, který měl dát jasný signál, že se jedná o ironii a další provokaci. „Dohodli jsme se, že to převezmeme, ale uděláme z toho absolutní frašku. Bizarně jsme se oblékli, zpívali svou verzi písně o Gagarinovi, ale já všechny tyhle naše divadelní projevy nesl špatně. Radši jsem se stáhl do pozadí,“ vzpomíná Gabriel. 

Konec osmdesátých let Michal Gabriel vnímal ve dvou rovinách. Intenzivní zaujetí z práce doplňovala radost z osobního života, kdy se mu narodila dcera Marie a na Silvestra roku 1989 syn Michael. Divoké a intenzivní dny však prožíval při aktivní účasti na demonstracích. „Moje tehdejší žena Milada byla aktivistka, a kdyby nebyla těhotná a neměli jsme malou Marušku, tak by byla na všech demonstracích. Takhle jsem tam musel chodit já,“ popisuje své vzpomínky na Palachův týden, ale také na dny kolem 17. listopadu, kdy se málem objevil také na Národní třídě, ale šel domů vykoupat dceru, kde dostal vynadáno, že nezůstal. „Druhý den mi volal David Černý, že na Národní někoho zabili. To byla hodně silná emoce,“ vrací se do revolučních dnů konce roku 1989. 

V té době se také vytvářela příležitost dělat politickou kariéru a angažovat se v revoluční činnosti, ale to Michala Gabriela nezajímalo. Byl zaujat svou sochařskou tvorbou a bohatě si vystačil s aktivní účastí na demonstracích. 

Po sametové revoluci přišel také rozpad skupiny Tvrdohlavých. Jiří David přišel s tím, že jejich činnost byla z velké části motivována politicky a v novém režimu tento postoj ztrácí smysl. Proto se v roce 1991 rozhodli po výstavě v Městské knihovně v Praze existenci skupiny ukončit. „Tvrdohlaví jsou pořád značka. Oficiálně jsme skončili a už jsme nepořádali pravidelná setkání, ale pořád jsme v podstatě spojení,“ zpětně komentuje Michal Gabriel „konec“ skupiny. 

V novém režimu se umělci a galeristi museli umět zorientovat na jiný systém. „Nikdo nevěděl, jak to dělat. Nebyly tu soukromé galerie. Až přišel Jan Procházka a založil galerii MXM, která mě oslovila ke spolupráci,“ vypráví okolnosti vzniku legendárního prostoru. Michal Gabriel v novém režimu vyhrával jednu veřejnou soutěž za druhou a vzhledem k tomu, že šlo většinou o anonymní výzvy, uznává, že by profesně fungoval i bez Tvrdohlavých. Dodává však, že jim bezesporu existence této legendární skupiny pomohla. „Nevnímal jsem to jako chodník ke kariéře, ale ke zviditelnění svého díla.“

Devadesátá léta byla profesně pro Michala Gabriela velmi úspěšná. Desítky realizací ve veřejném prostoru, ale třeba také vítězství v soutěži o vrata Národní galerie a vítězství v Ceně Jindřicha Chalupeckého ho zaměstnávalo ve velkém. Z politického hlediska proběhlo velké zklamání hlavně z Klausovy éry. „Ten prostor ideově zcela zničil. Ikonou pro mě zůstává Václav Havel, ale Klaus a Miloš Zeman? K tomu nemám slov. Jsem z toho normálně rozrušený.“

Jak sám Michal Gabriel zmiňuje, svou krizi středního věku vyřešil tím, že šel učit na Fakultu výtvarných umění VUT do Brna, kde učí dodnes. Nastoupil do ateliéru po Vladimíru Preclíkovi, kterému se celou fakultu podařilo vybudovat. „Taky jsem měl krizi, že skončím, ale později jsme se začali věnovat 3D technologiím spojeným se sochařstvím a dnes jsme propojeni třeba se školou SVA v New Yorku,“ popisuje dobře nastavenou cestu ateliéru, který se tomuto specifickému stylu práce věnuje jako jediný v České republice. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Jakub Kučera)