Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fuchs (* 1947)

• narozen 25. října 1947 v Žatci

• v roce 1966 předčasně ukončil studia SPŠ stavební v Praze

• v letech 1966 až 1968 vojákem u tankistů v Klatovech

• v letech 1968 až 1972 zaměstnancem Charity

• členem hudební skupiny Ad antikva

• v letech 1972 až 1989 nočním hlídačem Národního muzea

• od roku 1975 filozofická studia pod vedením Metoděje Habáně

• v 80. letech organizátorem neoficiálních bytových filozofických seminářů

• v 90. letech lektorem filozofických kurzů při dominikánském klášteře v Praze

• od 90. let šéfredaktorem filozofické revue Distance a lektorem Academia Bohemica

• členem hudební skupiny Distance

Život filozofů zasvěcených hledání pravdy nebyl nikdy procházkou růžovým sadem. To potvrzuje i příběh Jiřího Fuchse. Když jako teenager zanechal studií na stavební průmyslovce, stal se pro rodinu černou ovcí. Po čase usilovného hledání našel své povolání jako mimoakademický filozof, jenž se neváhal postavit oficiální doktríně komunistického režimu ani mainstreamu doby posametové. 

Jiří Fuchs se narodil 25. října 1947 v Žatci jako třetí syn Luďka Fuchse a Miroslavy, rozené Palečkové. Krátce po narození, ve třech měsících pamětníkova života, maminka zemřela a otec pro své děti našel zázemí u rodiny svého bratra v Lounech. Maminčina smrt zůstala pro tatínka po celý život velmi bolestnou ztrátou, o které s dětmi nikdy nemluvil. Později si přivedl  novou životní partnerku, volyňskou Češku Julii, s níž žil v harmonickém vztahu a která se stala dětem – třem synům z prvního i dvěma z druhého manželství – dobrou a pečující mámou.

Byli jsme jediní, ale nám to nevadilo

Otec pocházel z masarykovské rodiny a s komunistickým režimem se nikdy neztotožnil. Praktikujícím křesťanem nikdy nebyl, ale snad ze vzdoru vůči komunistům nechal své syny pokřtít v Československé církvi. Na prvním stupni základní školy je zapsal do katolického náboženství a nedovolil, aby se stali pionýry. „Byli jsme jediní na škole, ale nám to nevadilo,“ dodává pamětník. 

O své kluky se otec staral s velkou pečlivostí, podporoval je ve sportu a rozvíjel v nich také vztah k hudbě. Jeho synovi Jiřímu, jemuž vybral za nástroj housle, se stala muzika důležitou součástí života. Vedle hudby zajímala Jiřího také historie. S českými dějinami se seznamoval především z historických románů Aloise Jiráska. „Táta nám koupil Proti všem a každý dostal jeden díl…“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Přidal jsem se k máničkám

Jako stavební inženýr trávil otec mnoho času na cestách po republice a později, když se mu zhoršilo zdraví, nastoupil jako pedagog na průmyslové škole v Dušní ulici v Praze. V roce 1958 se tak rodina přestěhovala z Žatce do bytového domu v Praze-Střešovicích. V období, kdy se rozhodovalo o profesní cestě synů, otec své kluky automaticky směroval „ve svých šlépějích“ na stavební průmyslovku. Na rozdíl od bratrů, které stavařina zaujala a z nichž se později stali ve svém oboru uznávaní odborníci, pamětník na škole trpěl a po roce a půl ji ukončil. „Pro tatínka to byla velká rána a dlouho se se mnou nebavil…“

Období před nástupem vojenské základní služby, „to jsem byl příživník. Jezdil jsem k babičce, ale u žádné práce jsem moc nevydržel. Tatínek to neunesl, a proto jsme se na nějaký čas rozešli,“ přiznává dnes pamětník. „Já jsem byl trochu konfliktní, a když jsem vypadl z té školy, tak jsem se protestně přidal k těm máničkám, jak se říkalo. To mi vlastně trochu zůstalo.“

Před celým nástupem vybalil svoji hořkost

V roce 1966 Jiří Fuchs obdržel povolávací rozkaz a narukoval k tankistům do klatovských kasáren. Na dva roky v zeleném vojenské základní služby, která ho „trochu srovnala“, vzpomíná především jako na období intenzivního studia. „Když jsem přišel na vojnu, četl jsem Huxleyho Šedou eminenci. Na cimře jsem si udělal stolek, dělal výpisky a připadal si jako nějaký intoš… Ale mě to skutečně bavilo.“

Po zprávě o invazi vojsk Varšavské smlouvy klatovští tankisté „dělali kruhovou obranu kasáren v tancích proti vetřelcům…“, ale netrvalo dlouho a akce byla ukončena. Atmosféra v kasárnách byla během srpnových událostí velmi vzrušená, „někteří lampasáci s tím sekli a odešli“, popisuje pamětník. „Ale co jsem ocenil, tak ten velitel toho pluku, když přišli Rusáci, oni byli všichni zarytí komunisti, tak ten se nám omluvil. Před celým nástupem pluku, tak tam tedy vybalil svoji hořkost, tak to jsem cenil… Jako by se zpovídal z komunistické víry, za kterou se teď styděl.“

Otevřel mi oči způsobem, který doteďka oceňuju

Po vojně Jiří Fuchs nastoupil na místo pomocného dělníka ve skladu Charity, v níž poznal bratra komunisty zrušeného cisterciáckého řádu Josefa Fritsche, jenž „mi otevřel oči způsobem, který doteďka oceňuju“. „Kontakt s tím cisterciákem, to byl pro mě novej svět, opravdu. Byl pozornej, vlídnej, vtipnej, byl to varhaník, měl rád starou hudbu… Jsem mu vděčnej, že mi nenásilně ukázal, co to je skutečná katolická víra. Vůbec neagitoval, když už jsem chtěl něco vědět, tak jsem se ptal já. To byl apoštolát jednáním.“

V charitním skladu pracoval celkem čtyři roky. Práce tam nebyla náročná a poskytovala dostatek času ke studiu filozofických knih, o nichž se zápalem diskutoval se svým kamarádem Janem Heisem. „Chodili jsme po antikvariátech a soutěžili, kdo na jak pěkný knihy padne. Vděčím mu za oponenturu, to jsme provozovali asi pět let, třeba i do půlnoci, to byly bitky…“ Z filozofů, kteří ho nejvíce oslovili, to byl především Emanuel Rádl se svou kritikou modernismu a později scholastici.  

S kapelou na přehrávkách

Vedle filozofie tvořila nedílnou součást pamětníkova života také hudba. Krátce po vojně s kamarády založil kapelu Ad antikva, s níž hráli na kytary a bicí například Corelliho barokní Concerti Grossi, což bylo ve své době velmi neobvyklé. Pamětník pobaveně vzpomíná na povinnou přehrávku před komisí, v níž seděl Petr Janda ze skupiny Olympic: „My jsme začali hrát toho Corelliho. Tam je krásná basa, kterou hrál kolega, ale on z toho za chvíli vypadl. Celou skladbu dohrál, a hrál tam úplný blbosti, že to znělo, jako by to chtěl zjazzovat. Já jsem z toho šílel! A ten Janda přišel a začal ho plácat přes rameno. Tak to prošlo.“

Čas, který si vyžadovalo studium filozofie a hraní s kapelou, postavil pamětníka před volbu, v níž zvítězila láska k moudrosti – filozofie. Následně zanechal práce v Charitě a nastoupil na místo nočního hlídače v Národním muzeu, které mu poskytovalo dostatek prostoru pro studium, psaní samizdatových filozofických příspěvků i přípravu neveřejných bytových seminářů, jichž se účastnili především vysokoškolští studenti. 

Asi na to ten talent mám

Pro další životní směřování Jiřího Fuchse bylo zásadní setkání s dominikánským knězem, filozofem a spisovatelem Metodějem Habáněm, jenž ho v roce 1975 přijal do společenství katolické církve a ke kterému se pamětník vztahuje jako ke svému učiteli. „Otec Metoděj mě přijal velkoryse a podporoval mě, abych v tom pokračoval. Já jsem teda už měl něco nastudováno. On z toho měl myslím radost, protože v tý tehdejší pustině to nebylo moc obvyklý, že se někdo zabývá tomismem, zvlášť z mý generace... Povzbudil mě, že to není chiméra ani samolibost, ale asi na to ten talent mám,“ vzpomíná Jiří Fuchs vděčně na svého mistra.  K dominikánskému otci jej přivedl kamarád Daniel Havránek, jenž některá z jejich setkání zvěčnil na fotografiích. 

Oblíbeným oponentem při filozofických diskusích byl po dlouhá léta dramaturg a literární teoretik Karel Kraus, jehož pamětník pravidelně navštěvoval „a snažil jsem se mu dokázat, proč ten jeho milovanej Heidegger je omyl. A to byly debaty hodně intenzivní.“ V roce 1977 se účastnil pohřbu Jana Patočky, s nímž se sice jako filozof neztotožňoval, ale kterého si velmi vážil pro jeho občanské postoje. Podobný postoj zaujímal také vůči osobnostem z okruhu Charty 77: „Fandil jsem jim, ale udržoval jsem si intelektuální distanci.“ V roce 1985 pamětník vstoupil do manželství, z něhož vzešli čtyři synové.

Bohužel jsme nevěděli, jak komunistický je Západ

Listopadové dny roku 1989 prožíval Jiří Fuchs s nadšením, za které se dnes trochu stydí. „Žili jsme v bludu, že jsme se osvobodili, ale bohužel jsme nevěděli, jak komunistický je Západ. Ne v tom vulgárním marxisticko-leninským, ale v tom neomarxistickým, inteligentním, na humanitních univerzitách etablovaným. Byl jsem zrovna tak naivní, jako si myslím, že dnes jsou naivní lidé, když si myslí, že přešli z totality do zlaté demokracie.“

„Novověké myšlení, které je založeno na teorii poznání, a tu teorii poznání má skeptickou, je to myšlení založené na rozporech. A rozpor v myšlení znamená rozpad myšlenky. Odezvu má v etickém relativismu, mravním nihilismu.“

Po sametové revoluci vedl Jiří Fuchs patnáct let kurzy filozofie při pražském dominikánském klášteře, stál v čele redakčního týmu revue kritického myšlení Distance, lektoroval kurzy soukromé filozofické školy Academia Bohemica a úzce spolupracoval s Občanským institutem, jehož cílem je podpora a šíření konzervativně-křesťanských hodnot.