Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Frýdmanová (* 1954)

• narozena 9. října 1954

• oba rodiče byli pedagogové

• absolvovala Gymnázium Na Pražačce, na vysokou školu nebyla v době okupace v roce 1968 přijata

• většinu života pracovala jako vychovatelka v dětském domově

• během sametové revoluce se účastnila demonstrací

• po pádu režimu vystudovala Knihovnický institut v Národní knihovně a stala se vedoucí knihovny v Klánovicích

• v roce 2025 žila v pražských Klánovicích

Klánovická starousedlice. Tak o sobě mluví Jitka Frýdmanová, která v okrajové části Prahy bydlí celý život. Narodila se ale v Žatci, odkud pochází její otec. Vedle pražských tak v jejím životě hrály roli i sudetské kořeny. 

“Babička byla sudetská Němka a děda Čech. Musela se naučit česky, mluvila vždy s přízvukem,” vybavuje si Jitka Frýdmanová babičku z otcovy strany. Ačkoliv byla jejím rodným jazykem němčina, už za války se s celou rodinou hlásila k Čechům. “Táta mi vyprávěl, že musela několikrát na gestapo, kde ji přemlouvali, aby své čtyři syny přehlásila jako Němce. Ale ona se nedala,” popisuje své kořeny pamětnice. Kdyby přitom babička nátlaku gestapa podlehla, měli by coby německá rodina za války větší příděly potravin. Na druhou stranu by se ale po válce nejspíš nevyhnuli odsunu, kterým část rodiny musela projít. Kinštovi ne. “Pamatuji si, jak babička vždycky říkala, že Hitler byl blbec,” tlumočí pamětnice vzpomínky svých předků. Sama se narodila až devět let po válce, v říjnu 1954. 

Otec pracoval v dolech

Jitka Frýdmanová, rozená Kinštová, se narodila 9. října 1954 v Žatci. Když přišla na svět, její otec pracoval jako učitel. Roky předtím přitom strávil u Pomocných technických praporů (PTP), protože se v roce 1948 pokusil přejít hranice do západního Německa. Rodina měla na Západě vzdálené příbuzné. “Byl čtyři měsíce zavřený v Ruzyni. Měl štěstí, že měl dělnický původ, jinak by mu to prošlo mnohem hůř,” myslí si dnes pamětnice. U PTP pracoval jako horník. “V dolech byl dva roky, pak si šel dokonce vydělávat ještě do dolů v Ostravě,” končí Jitka Frýdmanová tu část vyprávění, kterou má ve vzpomínkách jen zprostředkovaně od svých předků. Z těžké hornické práce se otci podařilo uspořit nějaké peníze, a protože byl absolventem gymnázia a v 50. letech Československo trpělo nedostatkem učitelů, bývalý pétépák se stal kantorem. Na umístěnku se dostal do severozápadních Čech, kde potkal svou budoucí manželku. Společně se pak přestěhovali do Klánovic.

Tam společně vychovávali dceru Jitku, která odmala vyrůstala v učitelském prostředí. Maminka byla vychovatelka ve školní družině a tatínek učil tělocvik a češtinu. Malá Jitka většinu dětství strávila jako jedináček, až v 11 letech se jí narodil mladší bratr. Kvůli krátké mateřské dovolené, kterou ženy v době socialismu mívaly, se ale musela do péče o dítě zapojit spolu s rodiči. “Skončila mi taková ta svoboda jedináčka, měla jsem víc povinností. Ale bráchu jsem samozřejmě milovala,” hodnotí zpětně polovinu 60. let. 

Invaze přišla, když jsme byly na chmelu

Mnohem větší náraz reality zažila v roce 1968, kdy do Československa přijela vojska Varšavské smlouvy. Jitce Frýdmanové bylo necelých 14 let a v létě jezdila za žateckou babičkou a přivydělávala si na chmelových brigádách. “Tam bylo každému jedno, kolik je brigádníkovi let. Kdo si sedl ke košíku a česal, tak prostě česal,” vysvětluje, jak to, že se navzdory nízkému věku k přivýdělku dostala. 21. srpna tak strávila s klánovickou kamarádkou na chmelnici. “Ráno se vstalo, aby tam člověk v půl osmé byl. Rádio jsme nepouštěly, ale když jsme tam přišly, tak bylo vidět, že si lidé spíš povídají a moc nepracují,” popisuje momenty krátce předtím, než se obě děvčata o okupaci dozvěděla. Kamarádka Andrea na chmelnici přinesla své tranzistorové rádio. “Když to zjistili, tak se u nás všichni shlukli a poslouchali jsme strašlivé zprávy z Prahy. Lidi byli vyděšení,” vybavuje si Jitka Frýdmanová s tím, že kromě malého rádia neměli lidé v Sudetech jiný zdroj informací.

Ten den moc chmelu neočesaly. Babička pamětnice si pro ně přišla a druhý den je v Žatci vyzvedl její otec. “Auto jsme neměli, takže ho nějaký jeho kamarád vzal. Nikdo nevěděl, co bude,” přiznává. Z relativně klidného severozápadu Čech se tak děvčata vrátila do vojáky obsazené Prahy. Jeden tábor vojáci dokonce rozložili v klánovickém lese. “Tam už existoval nějaký areál, je tam dodnes. Cvičí se tam policejní psi. A to oni obsadili a měli tam posádku.” Posádka tam zůstala až do roku 1991, kdy Československo po sametové revoluci opustil poslední voják Varšavské smlouvy. 

Otec chodil psát nápisy

Cesta zpátky domů byla všechno, jen ne klidná. Dospívající Jitka si všímala otočených cedulí a nenávistných nápisů. “Potkali jsme kluka, který rumploval s nějakým rozcestníkem a tahal ho ze silnice, aby armády netrefily,” přidává další vzpomínku. Vojáci je po cestě dvakrát zastavili. “Chtěli mapy. Táta s tím kamarádem, panem Křížkem, dělali, že nerozumí rusky. Oni teda moc nerozuměli, ale my vzadu jsme rozuměly, protože jsme ruštinu měly od čtvrté třídy,” vysvětluje. Její otec po jedné z krátkých rozmluv s vojáky mírně zvýšil hlas, což je ale vyprovokovalo. “Dodnes si pamatuji, jak cvakli nohama a namířili na nás samopaly. Jeden důstojník stál u okýnka a k tomu byly otevřené dveře. Byla to ošklivá chvilka.” Otec se ale z konfliktu s vojáky příliš “nepoučil”. Když dorazili do Prahy, každý večer chodil s kyblíkem vápna psát nápisy, které posílaly cizí vojáky domů. “Celá republika byla tehdy popsaná. ‚Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša‘, ‚Moskva tisíc kilometrů‘,” vyjmenovává Jitka Frýdmanová, co za nápisy v azbuce jako čtrnáctiletá luštila na silnicích. Vedle toho vycházela řada tiskovin a rezolucí, které přítomnost vojáků na československém území odmítaly. Jitka Frýdmanová má dodnes řadu dokumentů schovaných.[1] “Všichni podepisovali, že je tady nechceme a že je to proti deklaraci lidských práv. Tatínek byl i dvakrát v lese za vojáky s tou rezolucí. Byl docela odvážný,” hodnotí jeho dcera po letech. 

Kromě celostátní krize rodinu Kinštových zasáhla i osobní tragédie. Čtrnáct dní po začátku invaze zemřel klánovický dědeček. “Hodně sledoval politiku a z pražského jara se hodně radoval, protože byl ještě prvorepublikový. Okupace asi byla poslední kapka, která ho zabila,” myslí si dodnes pamětnice. 

Tátovi se čistky vyhnuly, mstili se až na mně

Ačkoliv se její otec v prvních dnech invaze aktivně vymezoval proti, posrpnové čistky v práci se mu vyhnuly. “V jejich škole byli takhle aktivní tři, dva vyhodili, a mého tátu ne. Říkalo se, že to papalášům zakázaly jejich manželky, protože byl výborný kantor a připravoval jejich děti na zkoušky.” Klánovické děti v době působení pana učitele Kinšta měly takřka stoprocentní úspěšnost v přijetí na střední školy. Otec tak dostal za svou protiokupační činnost nějakou sankci, ale učit mohl dál. 

I jeho dcera se v roce 1970 dostala bez problémů na gymnázium. Problém nastal až u maturity. “Na podzim si mě vzal pan třídní profesor stranou a řekl mi, že klánovická organizace Komunistické strany Československa mě nedoporučila ke studiu na vysoké škole.” Jitka Frýdmanová si dodnes myslí, že šlo o pomstu za otcovu aktivitu v době po invazi. O zákazu mu ale nikdy neřekla, raději si vymyslela, že na vysokou školu nechce. Pedagogické dráze se ale stejně začala věnovat. Po maturitě nastoupila do klánovického dětského domova, kde strávila celý život až do revoluce. Dokonce si při práci mohla dodělat i střední pedagogickou školu. Tu dokončila už jako vdaná paní se sedmitýdenním synem. Po něm přišly další dvě dcery a Jitka Frýdmanová tak byla doma i v práci obklopena dětmi. 

Právě nejstarší syn Vojta byl stejně jako ona kdysi svědkem jedné z nejdůležitějších událostí novodobé historie Československa. V jeho 11 letech ho rodiče brali s sebou demonstrovat, když komunistickému režimu zvonila hrana. “Furt jsem mu říkala, ať si to pamatuje, protože už to v životě nezažije,” vybavuje si pamětnice radostné období. Po revoluci ji čekala ještě jedna změna. V 50 letech pověsila dráhu vychovatelky v dětském domově na hřebík a vystudovala Knihovnický institut v Národní knihovně. Stala se vedoucí knihovny v Klánovicích, kde zůstala až do odchodu do důchodu. V době natáčení v roce 2025 žila v pražských Klánovicích.

[1] Dokumenty jsou dostupné v Dodatečných materiálech.