Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Fleischmann (* 1949)

• narodil se 15. června 1949 ve Francii v Boulogne-Billancourt, na předměstí Paříže

• Otec Ivo Fleischmann byl český básník, francouzsky píšící prozaik, překladatel, literární historik a kulturní rada na čs. velvyslanectví v Paříži

• Maminka Stanislava, zvaná Staša, byla grafička a fotografka

• Fleischmannovi žili v Paříži v letech 1946 - 1950 a od roku 1964

• v roce 1969 zůstali v Paříži jako političtí azylanti

• Petr v Paříži vystudoval lyceum Jacques Decour, poté filozofii na pařížské Sorbonně

• později v 70. letech absolvoval obor dějiny a civilizace na Evropském univerzitním institutu ve Florencii

• v květnu 1968 byl omylem zadržen francouzskou policií při studentských nepokojích v Paříži

• v srpnu 1968 Petr překládal pro zpravodajství francouzského rozhlasu Evropa 1 bezprostřední události v Praze

• v roce 1971 byl Petr jedním z 50 azylantů, které francouzské ministerstvo vnitra z politických důvodů neprávem týden izolovalo na Korsice

• působil jako učitel, byl také odborným asistentem na Institutu politických věd v Paříži

• do vlasti se vrátil po sametové revoluci a založil zde rodinu

• v 90. letech byl novinářem, šéfredaktorem zpravodajství v různých médiích

• v letech 1992 - 1994 byl členem Rady České televize

• v letech 1994 - 1996 šéfredaktorem zpravodajství televize Prima

• v letech 1997 - 2006 tajemníkem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR

• člen redakční rady kulturně politické revue Přítomnost, autor článků a prací z oblasti politologie

• v r. 2005 mu byl udělen titul rytíře francouzského Národního řádu za zásluhy

Zatímco Československo se na jaře 1968 uvolňovalo z okovů totalitního režimu, v téže době v Paříži vzplálo povstání levicově orientovaných studentů kritizujících kapitalismus, konzumerismus a konzervatismus předchozí generace. Petr Fleischmann byl v té době studentem pařížské Sorbonny a jen stěží vysvětloval svým spolužákům, že jejich ideje mohou vést k totalitě, z níž se právě Československo snaží vymanit. Nebyla to jediná dramatická situace, do níž ho život ve francouzském exilu zavedl. Ostatně na velkých dějinných křižovatkách se v minulosti ocitlo mnoho jeho předků, kteří byli mimořádnými tvůrčími osobnostmi.

 

Po válce do Francie

Petr Fleischmann se narodil 15. června 1949 ve Francii v Boulogne-Billancourt, na předměstí Paříže. Jeho otec Ivo Fleischmann byl básník, prozaik, překladatel a literární historik, maminka Stanislava, zvaná Staša, se kromě výchovy dětí realizovala jako grafička a fotografka, je také autorkou unikátní vzpomínkové knihy Vrstvami. Petrův mladší bratr Michel Fleischmann dnes působí v diplomatických službách ve Francii.

Otec ve třicátých letech studoval na francouzském a na reálném gymnáziu v Praze, za války se zapojil do odboje a v posledních dnech války se podílel na vzniku deníku Mladá fronta, posléze i na založení nakladatelství téhož názvu. V roce 1946 se oženil se Stašou Jílovskou, která pocházela z významné intelektuální rodiny. V roce 1946 manželé odjeli do Paříže na československé velvyslanectví, kam byl Ivo povolán jako kulturní přidělenec a i díky tomu poznal řadu významných francouzských umělců a literátů.

Fleischmannovi sledovali ze vzdálené Paříže poválečný vývoj v Československu, který v únoru 1948 dovršil komunistický převrat. Změna režimu se osudově dotkla Stašina otce Rudolfa Jílovského (vlastním jménem Rudolf Klein), předválečného slavného kabaretiéra, za války protinacistického odbojáře, mimo jiné byl také blízkým přítelem Ferdinanda Peroutky. Po válce působil jako generální ředitel tiskových podniků Československé strany lidové. Po vyhazovu z práce po únoru 1948 emigroval do New Yorku, a to aniž by věděl, že na něj byl připravován zatykač. V roce 1948 či začátkem roku 1949 ještě nebyl problém, aby jakožto emigrant navštívil dceru s rodinou v Paříži v jejich bytě, kde je ostatně navštívili i jiní Češi směřující do exilu, mezi nimi i Jiří Voskovec.

„Byli to mladí lidé, levicově orientovaní, a nejdříve netušili, že únor 1948 bude představovat nějaký zásadní zlom. Viděli to tak, že bude nový režim, ale nadále bude možné cestovat a republika bude jako dosud otevřena Západu. Jak mi táta říkal, pak se ale z Francie s hrůzou dovídali, co se děje, například o procesu s Miladou Horákovou,“ říká Petr Fleischmann. Byl mu necelý rok, když byl jeho otec Ivo Fleischmann v roce 1950 odvolán zpět, do již komunistického Československa. „Otec byl členem komunistické strany, jeho přátelé z mládí, z odboje, skončili v exilu, ale on se do Československa vrátil. Měl totiž pocit, že musí něco dělat, aby se věci změnily k lepšímu,“ dodává pamětník.

Ivo Fleischmann po návratu působil na ministerstvu kultury, od roku 1956 byl redaktorem Literárních novin.

 

Dětství v 50. letech

Petr prožil dětství v padesátých letech, kdy si živě vzpomíná na intenzivní debaty rodičů, například ohledně událostí v Maďarsku v roce 1956. To se tehdy ocitlo na pokraji hospodářského zhroucení, původně pokojné demonstrace se proměnily v obří protest a následnou protikomunistickou revoluci s požadavky osvobodit se z područí SSSR, revoluce však byla krvavě potlačena. „Rodiče byli kritičtí vůči postupu Sovětů a ty diskuse se mi vryly do paměti a značně mě ovlivnily,“ vypráví Petr Fleischmann.

Padesátá léta mu také připomněla dávné rodinné trauma. Na jejich dopisní schránce se totiž začala objevovat načmáraná Davidova hvězda. Šlo o projev nenávisti vůči Židům.

 

Český antisemitismus

Petrův dědeček z otcovy strany Maxmilián Fleischmann (nar. 1875), významný pražský advokát, který pracoval i pro Československý stát, byl židovského původu. Krátce po obsazení republiky Hitlerem v březnu 1939 byl již nemocný, upoutaný na lůžko, když ho navštívilo gestapo. „Třásli s ním a snažili se z něj něco dostat. Táta se tam s jedním z těch Němců porval.“ Zemřel v prosinci 1939, před smrtí se ještě nechal účelově rozvést, jeho sourozenci a jejich rodiny zahynuli v plynových autech v polském Chelmnu.

„Jde mi z toho mráz po zádech. To, co si zažil, muselo být děsné. Aby ochránil svou rodinu, nechal se rozvést a oficiálně se přestěhoval na jinou adresu,“ dodává Petr Fleischmann. Dědečka Maxmiliána v prosinci 1939 jeho syn Ivo Fleischmann nalezl doma ležícího na zemi, zavolal taxi a následovalo zoufalé martýrium. Žádná nemocnice ho nechtěla přijmout, protože byl Žid. „Pozor, to nebyli Němci, ale Češi! Odmítli ho, protože byl Žid. Nakonec ho přijala nemocnice Na Františku, kde zemřel. Otec pak těmto Františkánům, kteří se zachovali skutečně křesťansky, děkoval,“ vypráví s pohnutím Petr Fleischmann.

Příběh tím ale nekončí. Protižidovské nálady přetrvávaly ještě dlouhé roky po válce, ale samotný dědečkův původ nebyl důvodem, aby Fleischmannovým někdo na schránku čmáral Davidovu hvězdu. Tím byla bezpochyby všeobecná antisemitská atmosféra, která doprovázela nejen velké procesy, ale celá padesátá léta. Otec Ivo se mimo jiné - a to již dříve - dostal do konfliktu s literárním vědcem Václavem Černým, který byl po roce 1945 profesorem na Univerzitě Karlově. Ivo Fleischmann k němu chodil na přednášky o literatuře. „Byl [Václav Černý] na jednu stranu velice uznávaná akademická osobnost, na straně druhé se veřejně málo ví, že byl poměrně nesnášenlivý člověk. Bylo do nebe volající, že v roce 1945 na fakultě vedl antisemitské řeči. Ivo Fleischmann, který byl v té době redaktorem Mladé fronty, napsal článek, v němž Václava Černého i za jeho nehorázné antisemitské poznámky na půdě Karlovy univerzity kritizoval,“ vypráví Petr Fleischmann. Vzpomíná také, že si maminka na domovní schůzi s ironií postěžovala, že si myslela, že jsou všichni komunisté, a ti přece nejsou antisemité. „Po té schůzi za ní přišla soudružka a řekla jí: ‚Nic si z toho nedělej, vždyť vy přece Židi nejste.‘ Jako by sousedku pohoršovalo to, že se stává obětí antisemitismu někdo, kdo semita není, a ne antisemitismus jako takový.“ 

 

Nový život ve Francii

Roku 1964 ukončil Petr základní školu v Praze Vršovicích a poté se zásadně změnil jeho život. Jeho otce znovu vyslali do Paříže, tentokrát jako kulturního radu, a celá rodina se přestěhovala do tohoto města. Petr byl vržen do cizojazyčného prostředí, na které se musel adaptovat, studoval ve francouzském jazyce, který ještě zcela neovládal. Každý den cestoval přes půl Paříže do chlapeckého lycea Jacques Decour pod Montmartrem. Rodiče mu vybrali tuto školu díky tomu, že povinným cizím jazykem zde byla na výběr ruština, kterou se učil už v Československu. Nechtěli ho zbytečně zatěžovat dalším cizím jazykem. „Mysleli jsme, že ruština pro mě bude hračka, ale to byl omyl. Francouzi v ní byli mnohem napřed. Byly tam mnohem vyšší nároky než v Praze, a nejen na jazyky,“ vypráví Petr Fleischmann o svých krušných začátcích. V literatuře psali úvahy, analýzy, rozvíjelo se samostatné myšlení, tedy něco, co z české školy neznal. Adaptoval se však rychle, francouzštinu ovládl za pochodu a v červnu 1965 už měl vyznamenání.

 

1968: Levicoví studenti ve Francii chtěli změnit svět

V roce 1968 už byl Petr studentem filozofie na pařížské Sorbonně. Zatímco na jaře 1968 se Československo uvolňovalo z kleští totalitního komunistického režimu, ve společnosti probíhaly liberalizační procesy, rušila se cenzura, obnovovaly se komunisty zakázané organizace a spolky, akademická a kulturní sféra se otevírala Západu, ve Francii vypukly v květnu 1968 levicově motivované studentské nepokoje. Situace kulminovala v okamžiku, kdy studenty stávkující v komplexu Sorbonny začala zatýkat policie. Petr tehdy na Sorbonně studoval filozofii a také on se připletl do chumlu studentů a ocitl se v policejním antonu. „Sorbonnu na žádost rektora obklíčila policie a tím to začalo. Všechny, kdo byli na dvoře, když jsme vycházeli z budovy, nastrkali do antonů a odvezli na stanici, kde studenty legitimovali. Já byl cizinec a syn diplomata, tak mě hned pustili, aby z toho neměli problémy,“ vzpomíná.

Po propuštění se Petr na Sorbonnu a do přilehlých ulic vrátil a naslouchal různým debatám, které mezi studenty probíhaly. Protestovali proti tehdejší konzervativní společnosti, proti materialismu předchozí generace, měli požadavky na změnu celé společnosti, stavěli barikády, což podle Petra Fleischmanna nedávalo smysl, protože nebylo proti komu. Přesto nepokoje vedly k týdenní generální stávce, která ochromila celou zemi.

Petr byl v paradoxní situaci. Zdejší levicově smýšlející studenti bojovali za ideje, které se podobaly těm, které dovedly Československo do marasmu a z nichž se právě na jaře 1968 snažilo vyhrabat.

Petr žil především tím, co se v té době dělo v Praze. „Chodil jsem v Paříži mezi těmi barikádami a byl jsem tam takový zúčastněný - nezúčastněný, spíš jen fascinován tím, co se kolem mě odehrává.

Vzpomíná například, jak tam studenti okupovali divadlo Odeon, kde probíhala diskuse o změně společnosti, co se má znárodnit, co zakázat apod. „Já jsem se do toho vmísil, požádal o slovo a řekl jsem, že jsem Čech a že to, co chtějí, nejde. Dovede je to tam, kam to dovedlo nás. To, co oni chtějí nastolit, u nás je už zpochybňováno a snažíme se z toho nějak dostat. Reakcí byl příšerný křik a snad že jsem fašoun. Bylo tam snadné někoho nařknout z krajní pravicovosti, z fašismu. Byl jsem z divadla vyhozen. Seděl jsem pak venku na schodech, nade mnou se objevil muž s maďarským přízvukem a ten mi řekl: ‚Já jsem ti rozuměl.‘ Takže tam mezi námi, kdo víme, co ten komunismus znamená v praxi, bylo pochopení.“

Petr Fleischmann ale přesto přespával na Sorbonně, kde se konala okupační stávka. „Přiznám se, že to bylo spíše dobrodružství a prožívání historického momentu a také jsem byl motivován tím, že jsme tam byli s dívkami pohromadě,“ vysvětluje.

Nebyl několik dní doma, zneklidněná maminka ho hledala u přátel, u francouzské, zámožné, levicově smýšlející rodiny. „Přítelkyně mé maminky se pohoršila, že o sobě mamince nedám vědět, když riskuji život na barikádách. A pronesla památnou větu: ‚To mé děti se vždy vracejí z barikád na večeři.‘ Nutno dokreslit, že se u nich dodržovalo dekórum, děti si vzorně sedly ke stolu a služebná donesla večeři,“ směje se Petr Fleischmann. Jeho matka si prošla historickými zkušenostmi z konce války, a tak věděla, že ze skutečných barikád, kde jde o život, se na večeři nechodí. V Paříži se naštěstí do studentů nestřílelo, i když tam docházelo k ničení majetku a lítaly dlažební kostky.

 

Vy máte tanky, my Coca-Colu

Petr Fleischmann vysvětluje, že francouzské komunistické straně se nelíbilo, co se dělo ve studentském hnutí. To bylo levicové, ale ne komunistické. „Studenti, s nimiž jsem se stýkal, neměli rádi SSSR. Mnozí, hlavně trockisté, měli dobře zmapovaný represivní systém, věděli, kde byly lágry, gulagy apod. Levicoví studenti se rozhodně nepovažovali za stoupence sovětského režimu a světa. Levičáci nebyli prokomunističtí, nebyli prosovětští, ale chtěli změnu společnosti, která se nelišila od těch představ, které možná měli komunisté v té fázi, kterou můžeme nazvat ještě idealistickou.

Petr se tedy se svými spolužáky dostával do střetu i po sovětské invazi do Československa v srpnu 1968. „Od mých spolužáků padaly zajímavé věty, jedna je taková úsměvná. Ta věta zněla: ‚Vy máte možná tanky, ale my máme Coca-Colu a ta Coca-Cola, to je stejná forma útisku jako ty tanky u vás.‘ Zkrátka když levičáka postavíte před to, čemu nakonec dává přednost, tak ten sovětský systém mu z toho vycházel možná o trošiličku lépe. Protože ‚pokud je tady opravdu nepřítel nás levičáků, tak je to přece ten kapitalismus,‘“ říká Petr a dodává: „Ti mí spolužáci ze Sorbonny, kteří tyto levicové myšlenky razili, byli často děti z velice, velice dobrých, buržoazně založených rodin. Posléze, když je to přešlo, stali se z nich dobří správci majetku svých rodičů.“

 

1968: Čeští uprchlíci měli někdy nereálné představy

V srpnu 1968 byl Petr na prázdninách v Československu, shodou okolností se zpět do Francie k rodičům vrátil 20. srpna večer. Nad ránem ho vzbudil otec s tím, že Československo je okupováno Sověty. Brzy nato se ocitl ve francouzském rozhlase Evropa 1, kde překládal zprávy o dění v Československu a také kontroverzní projev Alexandra Dubčeka, který pronášel k občanům po návratu z Moskvy.

Bezprostředně poté se Západ otevřel československým uprchlíkům, mnoho Čechů přicestovalo i do Paříže. Francouzi nabízeli ubytování v soukromí. Petr pomáhal s organizací a tlumočením při zprostředkování této humanitární pomoci. „Docházelo tam k velice trapným situacím. Někteří Francouzi velkoryse nabízeli ubytování, ale jejich nabídky byly odmítány, protože to nebylo na metru a tak podobně. Požadavky některých československých uprchlíků byly opravdu neuvěřitelně nadnesené a řekl bych až urážlivé pro ty Francouze, kteří odcházeli zklamáni, když se u nich nechtěl nikdo ubytovat, protože bydleli třeba na předměstí Paříže, což některým těm uprchlíkům nevyhovovalo,“ vypráví Petr Fleischmann. Zvláštní zkušenost měl i jeho otec, který pomohl zajistit studijní stipendia pro uprchlé Čechy. Stávalo se prý ale také to, že získané peníze na studia utratili za nákupy a pak se vrátili do Československa.

 

Politický azyl ve Francii

Po sovětské invazi se Fleischmannovi rozhodli, že se zpět do Československa nevrátí. Ivo Fleischmann se koncem roku 1969, poté, co byl odvolán, rozhodl požádat o politický azyl ve Francii. Do roku 1986 působil jako vedoucí vědecký pracovník v Centre National de la Recherche Scientifique a současně přednášel o Československu v Institut National de Langues et Civilisations Orientales při pařížské univerzitě. V osmdesátých letech vydal v prestižních francouzských nakladatelstvích dva romány napsané přímo ve francouzštině.

Fleischmannovi byli Československým státem odsouzeni v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky, otec Ivo ještě navíc za údajné poškozování zájmů republiky v zahraničí.

 

Nedobrovolná „dovolená“ na Korsice

V roce 1971, poté, co významný francouzský politik Michel Debré označil intervenci v Československu coby „nehodu na cestě francouzsko-ruských vztahů“, se konala státní návštěva sovětského generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany SSSR Leonida Iljiče Brežněva ve Francii. Francouzský bezpečnostní aparát byl v pohotovosti, snažil se eliminovat případné nepokoje a nepřátelské projevy vůči představiteli mocenského státu komunistického bloku.

Mezi rizikové osoby francouzské ministerstvo vnitra zařadilo také Petra Fleischmanna. „Přespával jsem u rodičů a věděl jsem, že se Brežněv chystá přijet do Paříže. Když tu náhle kolem deváté hodiny ranní někdo zvoní u dveří, tam dva rozšafní pánové a ptají se, zda tam bydlí Petr Fleischmann. Představil jsme se jim a oni mi řekli, že mají tu čest sdělit mi, že ministerstvo vnitra mi nabízí týdenní pobyt na Korsice. Už jsem věděl, o co se jedná, protože kdosi mi vyprávěl, že v době návštěvy, myslím že Chruščeva v padesátých letech, došlo k podobné záležitosti, tzn. k izolaci některých elementů, aby nepřišly do styku s tím dotyčným sovětským potentátem, který zavítal do Paříže.“

Do letadla obklopeného ozbrojenci spolu s ním nuceně nastoupilo dalších 48 nepohodlných osob, většinou cizinci z východního bloku, mezi nimi i několik Čechů, například Pavel Tigrid. „Policisté k nám byli velice vlídní. Oni byli pravicově orientovaní a my byli v jejich očích antikomunisté, takže s námi sympatizovali. Dostali však příkaz. Francouzským tiskem pak bylo hojně rozebíráno, že k naší deportaci neměl stát vůbec žádný právní podklad. Jedinou možností vůči nám, politickým azylantům na území Francie, bylo uplatnit jejich právo vypovědět nás ze země. Skupina deportovaných však nebyla fakticky vypovězena z Francie, ale ‚pouze‘ izolována po dobu jednoho týdne, což bylo nezákonné a trestné.“

Vypovědět azylanty mohli, azyl jim byl totiž udělen pod slibem, že se nebudou věnovat politickým aktivitám. Petr se ovšem politickým aktivitám tehdy přímo nevěnoval. Na ministerstvu vnitra o něm však zůstal záznam z doby studentských nepokojů na Sorbonně v květnu 1968, kde ho spolu s dalšími studenty zadrželi (a záhy propustili). Možná prý také hrálo roli období sovětské invaze do Československa, kdy se v Paříži snažil organizovat české studenty.

Deportované ubytovali v letovisku, ale dovolená to rozhodně nebyla. „Vnímali jsme to jako těžkou zradu a potupu a velké zklamání z francouzských úřadů, které se takto otevřely Sovětskému svazu, jenž byl tak kritizován za intervenci v Československu,“ vzpomíná Petr Fleischmann. Tato skandální událost přitáhla pozornost celého světa a na Korsiku se začali sjíždět novináři. „Hodně času jsme trávili poskytováním rozhořčených rozhovorů s žurnalisty. Pomáhal jsem Pavlu Tigridovi s těmito rozhovory, protože neuměl dobře francouzsky. Hodně jsem s ním chodil na procházky, kde jsme rozebírali různé věci,“ vypráví Petr Fleischmann. Tigridovo zadržení bylo o to skandálnější, že měl americké občanství a nebyl francouzský azylant. Američané si ho vyžádali a Francouzi ho museli z Korsiky propustit.

 

1989: Návrat do vlasti byl složitý

V roce 1977 se Petr Fleischmann přihlásil na Evropský univerzitní institut ve Florencii, první nadnárodní univerzitu založenou Evropským společenstvím, kde získal doktorát z dějepisu. Poté působil jako učitel na různých vysokých školách, později jako odborný asistent na Institutu politických věd v Paříži.

Do vlasti se poprvé od emigrace podíval v době sametové revoluce v listopadu 1989, v roce 1991 se v Praze oženil s Češkou Marií, kterou poznal rok před revolucí v Paříži. Původní plán žít ve Francii změnili, neboť žena začala v Čechách podnikat. Petr Fleischmann však stále pracoval v Paříži a neustálé pendlování mezi Paříží a Prahou se podepsalo na jeho zdraví. Ve svých 42 letech, měsíc po narození prvního syna, ho postihl těžký infarkt. „Nejsem jediný vrátivší se emigrant, kterého skolil infarkt. Potkal jsem jich několik a myslím, že je to určitý syndrom. Je v tom i určitá zhrzená láska k vlasti. Emigrant, který citově lpí na své vlasti, ale není s ní v reálném kontaktu, si o ní dělá různé iluze a vybájí si ji. Za to ale ta vlast nemůže. Po fascinaci tím, že člověk může komunikovat mateřštinou, zjišťuje, že ty obsahy, které říká, jsou úplně něco jiného, než co je v hlavách lidí, kterým to říká. Je zkrátka jiný způsob vnímání věcí. Takže byly těžkosti v komunikaci. A také, jako jsem Francouzům v roce 1968 těžko vysvětloval, co je ten reálný socialismus nebo komunismus, tak tady jsem zase narážel na neuvěřitelné iluze týkající se toho tzv. kapitalistického světa,“ vysvětluje.

Petr Fleischmann v letech 1992 - 1994 působil jako člen Rady České televize. Krátce byl redaktorem zahraniční rubriky televize Nova a v letech 1994 - 1996 působil jako šéfredaktor zpravodajství televize Prima. Poté byl dva roky redaktorem deníku Lidové noviny. V letech 1997 - 2006 byl tajemníkem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR a od roku 2006 působil jako poradce zahraničního výboru. Je členem redakční rady kulturně politické revue Přítomnost a autorem článků a prací z politologie. V roce 2005 mu byl udělen prezidentem Francouzské republiky J. Chiracem titul rytíře francouzského Národního řádu za zásluhy.