Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Fleischman (* 1969)

• narozen 12. května 1969 v Českém Krumlově

• absolvoval gymnázium v Jírovcově ulici

• od roku 1987 obsluhoval čerpací stanice státního podniku Benzina

• od osmnácti let chodil na protirežimní demonstrace, sledován StB

• v roce 1989 stál u zrodu Demokratické iniciativy

• během sametové revoluce se angažoval v českobudějovickém Občanském fóru

• působil v občanské komisi při jihočeském krajském ředitelství policie

• předsedal jihočeskému oblastnímu výboru Liberálně demokratické strany

• roku 2013 se stal členem výboru Klubu na obranu demokracie

Miroslav Fleischman se narodil 12. května 1969 v Českém Krumlově. Vyrůstal v Českých Budějovicích v oblasti Palackého náměstí. Když mu bylo šest let, přibyl do rodiny bratr Robert. Matka Marie, rozená Šimečková, i otec Miroslav měli středoškolské vzdělání a zastávali kancelářská zaměstnání. Pamětníkovi rodiče i další příbuzní se zajímali o politickou situaci v tehdejším Československu, pravidelně poslouchali vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, otevřeně mluvili o událostech roku 1968 a vysvětlovali dětem zrůdnou podstatu socialistického zřízení. Pamětníkův děda František Šimeček, kdysi soukromý krejčí, jenž míval dva učedníky a jednoho zaměstnance, mu popisoval události roku 1948.

Studentské nápady neprošly cenzurou

Miroslav navštěvoval základní školu v Nové ulici. Během dospívání se o politice začal bavit i s některými kamarády. Vnímali dezinterpretaci dějin, například zamlčování podílu americké armády na osvobození Československa v roce 1945, které znal z vyprávění svého dědy. S vrstevníky porovnávali zboží či hudbu, jež znali ze sledování rakouské televize, s tím, co bylo dostupné doma.

Roku 1983 nastoupil pamětník na gymnázium v Jírovcově ulici. Šedé chodby budovy školy tehdy „zdobily“ propagandistické nástěnky oslavující Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Rusku, komunistický puč v Československu, tehdy nazývaný Vítězný únor, či Svátek práce. Mimo běžných předmětů museli studenti absolvovat i hodiny branné výchovy, ve kterých byla Severoatlantická aliance vykreslována jako vojenský pakt založený ke zničení socialistického bloku. Gymnazisté byli cvičeni pro případ hrozící jaderné války. Kontrolní test na téma „Jak se zachovat v případě jaderného výbuchu?“ psali dokonce v plynových maskách. Ani drobná snaha studentů vyjádřit svůj názor neměla naději na úspěch. „Udělali jsme si takovou nástěnku ve třídě, kam jsme dávali různé výstřižky, ale vysloveně co jsme chtěli my. Takže jsme tam dali Kainarovy básničky. Dali jsme si tam tenkrát fotky z nového filmu Jak svět přichází o básníky nebo Jak básníci přicházejí o iluze. Ale i tu nástěnku jsme museli zlikvidovat, nebyla nám schválená. A druhá věc je tablo, které jsme měli k maturitě. To jsme měli U Smetanů, což je bývalá prodejna oděvů v ulici Karla IV., dneska je tam myslím banka. A to tablo vypadalo tak, že byly dva kolíky a mezi nimi šňůra. A na té šňůře visely naše maturitní fotky na kolíčkách, pod tím byl písek, mušle, jako že je to pláž. A byl tam deštník a zmačkaná krabička od cigaret. Ta krabička cigaret byla od marlbor a ten deštník byl Coca-Cola. A to tablo vydrželo týden, a pak jsme ho museli zlikvidovat. Ani jsme nemohli ty věci odstranit. Tablo se muselo sundat a nesměli jsme ho dál mít,“ popisuje pamětník bizarní podobu tehdejší cenzury na středních školách.

V té době sedávali s kamarády z místa bydliště na lavičce v přístěnku u popelnic. Zde je zcela bezdůvodně a pravidelně legitimoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Miroslav tak měl záznam u komunistické policie. Když pak začalo na gymnáziu docházet ke krádežím, stal se automaticky podezřelým a byl vyšetřován. Později se prokázalo, že se ničeho nedopustil.

Musel jsem něco dělat

Po maturitě si vybral studium žurnalistiky a chtěl se věnovat sportovnímu zpravodajství. Pamětníkův špatný prospěch na gymnáziu byl však překážkou pro přijetí na vysokou školu. Roku 1987 proto nastoupil do zaměstnání ke státnímu podniku Benzina a obsluhoval čerpací stanice v jižních Čechách. Tehdy už věřil, že se jednou dožije konce komunistického režimu, že to bude za pouhé dva roky, si však nepředstavoval. Totalita porušující lidská práva, postihující občany, kteří svobodně vyjadřují své názory, a zakazující cestování na Západ pamětníkovi vadila čím dál víc. Byl si vědom nevýhod a postihů, jež s sebou přinášel otevřený odpor proti tehdejšímu zřízení, situace ho však natolik štvala, že se i přesto rozhodl proti komunistům bojovat. „Určitě jsem o tom přemýšlel, ale řekl jsem si, že to je něco, co chci teď obětovat. Co musím obětovat,“ říká o zvažování sankcí, jež ze zapojení se do disentu vyplývaly.

Viděl jsem, že bili i kolemjdoucí

Miroslav se začal účastnit pražských protirežimních demonstrací. Na zásah policie proti protestujícím občanům vzpomíná během natáčení: „Najednou se vynořili z bočních ulic, zdánlivě neorganizovaně, a naběhli mezi nás a snažili se nás rozhánět. Takže nás rozehnali, na té první demonstraci, a my jsme se zase nějak sešli dohromady a zase jsme šli dál. Ale víceméně se ten průvod tenčil, tenčil a myslím, že se jim to celkem podařilo rozehnat.“ Popisuje i násilné chování zasahujících příslušníků: „Viděl jsem určitě, že některým lidem zkroutili ruce a odvádějí je pryč. Viděl jsem, že bijí i kolemjdoucí, kteří absolutně nevěděli, o co jde a co se děje, a v podstatě se k té demonstraci jenom připletli. Viděl jsem, že bili i staré lidi. […] Jednoho staršího pána, který šel o holi,  přetáhli. Ale ten pán nelenil a asi dvakrát nebo třikrát tou holí přetáhl naopak toho policistu. Ten byl tak překvapený, že ten starší pán normálně odešel, a ten policista zůstal překvapeně jenom koukat.“ Miroslav si i po více než třiceti letech pamatuje, co během demonstrace cítil: „Je to hrozný. Je to vlastně ponížení člověka a zoufalství. Co se tady děje, že není možné se svobodně sejít a svobodně vyjádřit jakýkoliv názor? Člověk se cítí tak nějak divně.“ V rozhovoru popisuje i situaci, kdy se nejvíc bál: „Strach jsem zažil při Palachově týdnu. Byl jsem na demonstraci den potom, co proběhl ten nejbrutálnější zásah. A fakt jsem měl strach, že to bude veliký. Ale jít jsem tam chtěl a byl jsem tam. Ten zásah potom byl, ale nebyl tak intenzivní jako den předtím nebo jako potom 17. listopadu.“

Přes disidentku Evu Kantůrkovou, jejíž adresu znal z vysílání západních rádií, se spojil s jihočeským chartistou Janem Zimou z Plané nad Lužnicí. Začal sbírat podpisy pod prohlášení Několik vět. S Janem Zimou a přáteli, manželi Sýkorovými, založili jihočeskou skupinu nově vznikající strany Demokratická iniciativa a Miroslav se stal jejím mluvčím. Protestovali proti věznění mladičké táborské disidentky Renaty Pánové. Sbírali podpisy na její podporu, uspořádali ekologickou brigádu v lese a výdělek jí zaslali. Jejich aktivita neušla pozornosti komunistické policie. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je dokonce hlídali během práce v lese. Nic netušící hajný, který brigádu zprostředkoval, byl předvolán k výslechu.

Strach jsem neměl, nevím proč

Státní bezpečnost (StB) se začala zajímat i o Miroslava. Asi měsíc a půl poté, co se zapojil do jihočeského disentu, se na něj estébáci vyptávali nadřízených v zaměstnání. Vedoucí mu i přes zákaz o zájmu tajné policie řekli. Týden nato mu příslušník StB osobně doručil předvolání k vysvětlení na českobudějovickou služebnu na tehdejší Malinovského třídě. Od Jana Zimy byl pamětník předem poučen o klasickém průběhu výslechu, jemuž jsou přítomni dva estébáci hrající role hodného a zlého. Pamětník byl až překvapen, do jaké míry tajní policisté tento scénář dodržovali. O prvním, zhruba jedenapůlhodinovém výslechu nám během natáčení řekl: „Ten zlej byl tedy Milan Janoušek. I když samozřejmě, už jsem nezažil to, co zažili některý disidenti v sedmdesátých nebo na začátku osmdesátých let. Nikdy mi nebyla dána nějaká rána. Tak bylo docela zajímavé, že ten zlej mi třeba vyhrožoval takovým stylem, že říkal: ,Podívejte se, my z vás nebudeme dělat druhýho Havla. Nemyslete si, že vás zavřeme za nějakou vaši politickou činnost. Na to už my jsme vyčuraný. V okamžiku, kdy vás zavřeme, takhle mladýho, jako Havla, tak se o vás bude hlásit na Svobodný Evropě, na Hlasu Ameriky. Udělají z vás mučedníka a z nás lumpy. Vy děláte na pumpě a my na vás pošleme hospodářskou kriminálku a něco na vás uhrajeme. A my vás zavřeme za hospodářskou činnost a ani pes po vás neštěkne.‘ Tak takovým způsobem vyhrožovali. Pak bylo zajímavé, jakým, až legračním způsobem zostuzovali právě třeba Havla nebo Kantůrkovou. Snažili se poukázat, jak ty lidi mají za to, co dělají, peníze, a já za to nikdy nebudu mít nic, zatímco Havel se topí v penězích a jezdí v mercedesu. Tak jsem se snažil vysvětlit, že Havel samozřejmě jezdí v mercedesu, že mě to zaprvé nezajímá a že to má třeba za to, že píše knížky a na Západě se hrají jeho hry. Že to jsou prostě peníze, které si normálně vydělal. Takže takhle probíhal ten první výslech. Zajímavé je, že když jsem tam šel, tak jsem vůbec neměl strach. I když jsem si myslel, že až tam půjdu poprvé, nebo jestli tam půjdu poprvé, že se s prominutím počurám strachy, tak jsem vůbec ten strach neměl. Nevím proč.“ Estébáci navštěvovali pravidelně pamětníkovy nadřízené v zaměstnání a nabádali je, aby mu nedávali výhodnější, stálé místo na jediné pumpě. Jindy dorazil tajný policista přímo za Miroslavem a požadoval, aby podepsal závazek, že nepojede do Prahy na protivládní demonstraci. Nedlouho po prvním výslechu absolvoval pamětník další. Třetí pozvánku do sídla StB na 25. listopadu 1989 už mohl naštěstí ignorovat.

Vítězství je naše

O plánované studentské demonstraci 17. listopadu 1989 pamětník věděl, ale vzhledem k tomu, že byla povolená, nepovažoval za nutné zúčastnit se jí. V sobotu se dozvěděl o brutálním zásahu. Za pár dní začal pracovat pro nově vznikající Občanské fórum, kde se věnoval styku s veřejností. Zároveň pokračoval v budování Demokratické iniciativy, která se ještě před vypuknutím revoluce 11. listopadu prohlásila za politickou stranu a zažádala na ministerstvu vnitra o oficiální registraci. Během rozhovoru vzpomíná na první listopadovou demonstraci v Českých Budějovicích, jíž se účastnilo jen pár lidí. Den po dni se však počet demonstrantů zvyšoval. „Ohromilo mě až plné náměstí v době generální stávky. V tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že je vítězství naše,“ popisuje Miroslav sedmadvacátý listopad 1989, den, kdy uvěřil, že probíhající společenské změny již nikdo nezastaví.

Pamětník působil v občanské komisi při jihočeském krajském ředitelství policie. Jejím úkolem bylo posoudit, kdo z bývalých příslušníků komunistických policejních sborů může pracovat v nově vznikající policii. Zde se opět setkal se „svým zlým estébákem“ Milanem Janouškem. Vstoupit do nově budované policie jemu ani dalším bývalým zaměstnancům StB komise neumožnila.

Osud Demokratické iniciativy

V lednu 1990 byla zaregistrována Československá demokratická iniciativa (ČDI) a Miroslav se stal předsedou jejího jihočeského oblastního výboru. ČDI zpočátku působila v rámci Občanského fóra a získala několik poslaneckých míst jak ve Federálním, tak v Národním shromáždění. V červnu 1990 se proměnila na Liberálně demokratickou stranu (LDS). Na počátku devadesátých let vznikala v Československu další politická uskupení s liberálně demokratickým obsahem. Hlavním konkurentem LDS se stalo Občanské hnutí, ve kterém se objevila řada známějších disidentů. LDS na tuto situaci reagovala zvolením nového vedení v čele s předsedkyní Viktorií Hradskou. Ta stranu spojila s nově vnikající Občanskou demokratickou aliancí. Část členů, včetně Miroslava, tento postup neschválila, a strana se tak rozštěpila. Oblastní vedení LDS v jižních Čechách odmítlo předat majetek oblastní stranické organizace skupině okolo Viktorie Hradské a pamětník byl jako její předseda zažalován. Soud, který probíhal téměř deset let, Miroslava osvobodil a zrušení strany prohlásil za neplatné. Po rozpuštění LSD dostal pamětník nabídku spolupracovat s Českou stranou sociálně demokratickou, ale pro její levicový program ji odmítl. V politice se přestal angažovat.

V roce 1997 se jemu a jeho partnerce Janě Šťástkové narodila dcera. Do konce devadesátých let pracoval pamětník jako provozní na čerpací stanici a dalších dvacet let byl obchodním zástupcem prodejny rybářských potřeb. Roku 2017 nastoupil na pozici obchodního zástupce kompostárny v Týně nad Vltavou.

Od roku 2013 se Miroslav zapojil do činnosti Klubu na obranu demokracie (KOD), jenž navázal na odkaz nezávislé skupiny Demokratické iniciativy. Založením KOD reagovali předlistopadoví disidenti na vzrůstající politickou a morální krizi české společnosti s cílem bránit a posilovat demokratické principy.

Poselství

Lidem, kteří totalitní režim nezažili na vlastní kůži, by Miroslav doporučil využít možnosti svobodně rozhodovat o svém životě. „Ať si každý nakládá se svým životem, jak chce. To dřív nešlo. Ať si každý váží svobody a demokracie, nejsou samozřejmé. Lidé by se měli zajímat o politiku a o historii a znát je,“ sděluje na závěr rozhovoru své poselství.

V roce 2020 žil Miroslav Fleischman v Českých Budějovicích.