Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ivan Fišera (* 1941)

• narozen 10. dubna 1941 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě

• otec Vladimír Fišera členem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme

• otec v roce 1949 pod politickým tlakem spáchal sebevraždu

• v roce 1959 pamětník vstoupil do KSČ

• v letech 1959 až 1964 studoval filozofii na FF UK

• v rámci vojenské základní služby vyučoval vědecký komunismus na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně

• v letech 1965 až 1970 pracoval v Sociologickém ústavu

• v době Pražského jara členem politologického týmu Zdeňka Mlynáře

• v roce 1970 při stranických prověrkách vyškrtnut z KSČ

• v letech 1970 až 1975 pracoval v Institutu poradenství při Československém komitétu veřejného řízení

• v letech 1975 až 1988 pracoval ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky

• v letech 1988 až 1989 pracoval ve firmě TES

• v prosinci 1989 manažerem v centrále Občanského fóra

• v lednu 1990 kooptován do Federálního shromáždění

• v rámci OF členem Klubu sociálně demokratické orientace

• v roce 1992 vstoupil do ČSSD, po střetech s Milošem Zemanem stranu opustil (1994)

• poradcem Českomoravského sdružení odborových svazů

• vyučoval v Českém manažerském centru

• v letech 2004 až 2005 šéfem poradců premiéra Stanislava Grosse

V dětství jeho život poznamenala rodinná tragédie: Jeho otec si roku 1949 pod tlakem komunistického režimu vzal život, aby zabránil ohrožení své rodiny. Ivan Fišera přesto v mládí vstoupil do KSČ a v šedesátých letech se zapojil do jejího reformního proudu. I po roce 1989 spojil svůj život s levicovou politikou. Jak říká, jeho pohled na politiku je „realistický a nesnílkovský“. Soustavně upozorňuje na nebezpečí autoritativních populistických osobností v politice. 

Ivan Fišera se narodil 10. dubna 1941 v tehdejším Německém, dnešním Havlíčkově Brodu. Rodiče žili v Praze, ale matka sem odjela ke svým rodičům, protože otec byl v té době zapojen do odboje a rodina se v Praze necítila bezpečně. 

Jeho rodiče, Marie a Vladimír Fišerovi, byli vystudovaní právníci, oba levicově orientovaní. Matka před svatbou vyučovala na Obchodní veřejné škole a potom na Soukromé obchodní a jazykové škole pražského Spolku pro povznesení vzdělání. Otec pracoval v Československém ústavu lidské práce. Ivan měl dvě sestry, Miládku a Lenku, která se později stala herečkou a ztělesnila titulní roli ve filmu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. 

„Vybavuje se mi pořád, jak to bylo pěkné,“ říká Ivan Fišera o svém dětství. „I když byla válka, zažívali jsme šťastné chvíle.“ Otec například dětem hrával loutkové divadlo, v němž Kašpárek zachránil princeznu Čechii a zvítězil nad zlým drakem tím, že mu hodil kus lejna pod nohy. „Tuhle metodu jsem považoval za velice zajímavou a dost často jsem o ní uvažoval,“ usmívá se Ivan Fišera. 

Ty kluku německá, já tě musím zabít! 

Otec byl se svými levicovými přáteli členem odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme. Přesnou povahu jeho odbojové činnosti rodina neznala. Někteří z jeho přátel byli v průběhu války zatčeni a popraveni. Vladimíru Fišerovi se těsně a zřejmě díky i statečností jeho přátel podařilo uniknout: „Maminka vzpomíná, že měl od kohosi převzít nějaké informace na Wilsonově nádraží. Spojka ho varovala, aby tam nechodil, že už je tam šťára.“  Během okupace byl otec zaměstnán v Ústavu lidské práce; výsledky jeho práce a výzkumu měly sloužit k poválečné obnově republiky. 

K období války se váže jedna z nejranějších dětských vzpomínek Ivana Fišery: „Rád jsem si hrál na vojáčky a měl jsem malou šavličku. Jednou na ulici jsem ji vytáhl na nějakého kluka z Hitlerjugend a začal jsem křičet: ,Ty kluku německá, já tě musím zabít.’ Maminka mě popadla a utíkala pryč. Měli jsme velké štěstí, ten kluk nás nepronásledoval. Doma jsem byl poučen, že takové věci nesmím říkat, protože bychom skončili v koncentráku.“ 

Ještě dramatičtější vzpomínky si uchoval na období samotného konce války, kdy byl svědkem přivážení raněných na korbách náklaďáků do budovy reálky naproti jejich bytu  na Letné. Vzpomíná také na napjaté okamžiky, když se se sousedy ukrývali ve sklepě a vyšlo najevo, že jeden Němec, který tam byl s nimi, schovával pod kloboukem pistoli. Otec se sousedem Bártou ho odzbrojili a předali ho členům Revoluční gardy. „S Němci se zacházelo i později dost tvrdě. Pod našimi okny táhly proudy Němců, civilistů, někteří byli pomalovaní hákovými kříži zelenou křídou. Šli s dětmi a byli takoví sinalí.“ Jindy byl Ivan Fišera svědkem toho, jak lidé nedaleko Letenského náměstí „měli v parádě” příslušníka SS. Bylo to ve dnech, kdy Němci už asi dva dny po skončení povstání stříleli na lidi ze střech holešovických činžáku. Jen z vyprávění se dozvěděl o mučení dalšího člena SS, kterého Pražané pověsili hlavou dolů a upálili. „Vždycky, když jsem někde cítil spáleninu, znovu se mi to vybavilo.“  

Vladimír Fišera se podílel před koncem okupace na zakládání národních výborů v Nebušicích.  Bezprostředně po konci války pak on i Marie Fišerová vstoupili do KSČ: „Oni viděli, že osvobození přišlo z Východu, sovětští vojáci se v Praze chovali relativně slušně. Vítali je a věřili, že velký Josef [Stalin, pozn. red.] všechno zařídí,“ konstatuje Ivan Fišera.  

Brzy po válce ale jeho otec začal ztrácet iluze: „Všechno svědčí o tom, že postupně zjišťoval, jak to je, a bylo to pro něho velmi těžké.“

„Buď skončíš sám, nebo…“

Roku 1947 nastoupil Ivan do první třídy. Čtení se učili takzvanou globálkou, metodou, která spočívala v tom, že žáci se učili číst najednou celá slova. Ivanovi to činilo velké problémy a nakonec se naučil číst s pomocí tety z klasického slabikáře Poupata. Hrál si se stavebnicí Merkur, chodil si hrát do letenského parku nebo do Stromovky a tatínek ho také učil střílet ze vzduchovky. 

Vladimír Fišera se stal ředitelem Ústavu lidské práce, což současně obnášelo i pozici náměstka na ministerstvu pracovních sil a sociální péče. Po únorovém převratu roku 1948 se nad ním postupně začala stahovat mračna. Přesné okolnosti toho, proč otec upadl v nemilost, Ivan Fišera nezná: „Začal jim být nějak nepohodlný a hrozilo mu, že bude zatčen.“ Krátce před smrtí si prý stěžoval, že jeho zfalšovaný popis se objevil na příkazu ke zřízení „pracovních táborů“. 

Krátce před svou smrtí v prosinci 1949 manželce řekl: „My už nejsme samostatný stát, nemáme vlastní měnu, jsme plně ovládaní Rusy.“  Když se Marie Fišerová 6. prosince večer vrátila domů, našla ho doma oběšeného. Ivan Fišera se domnívá na základě různých neurčitých informací, že mohl být k sebevraždě donucen: „Jednomu člověku na ministerstvu se ten den prý svěřil, že si bude muset něco udělat, aby zachránil rodinu. Podle jiného tvrzení mu řekli: ,Buď skončíš sám a postaráme se o tvou rodinu, nebo to rodina odnese.’“ 

Ivan vzpomíná, že v té době se na něj tatínek zlobil, protože nosil ze školy špatné známky. Snad i proto nařídil, aby mu nedávali všechny dárky k Mikuláši. O jeho smrti se dozvěděl až za dva nebo za tři dny, kdy mu řekli, že tatínek už nežije, prý zemřel na „srdeční mrtvici“ (infarkt). Záhy se do jejich bytu dostavili vyšetřovatelé, kteří zabavili otcovy písemnosti a několik knih. Ivan Fišera si vybavuje také jeho pohřeb ve velké obřadní síni strašnického krematoria: „Dodneška slyším svůj zoufalý pláč, který se rozléhal po celé té velké hale.“ 

Skutečnou příčinu otcovy smrti zjistil Ivan Fišera až v sedmnácti letech. Náhodou mu ji odhalila jeho přítelkyně, jejíž otec pracoval na stejném ministerstvu: „Nikdy nechtěj vědět, jak tvůj táta umřel,“ podřekla se. Na tento popud se začal v rodině vyptávat a dozvěděl se pravdu. „A to byl šok. Nejdřív jsem se chtěl pomstít, potom jsem se rozhodl dělat vše pro to, aby se takové události už nikdy neopakovaly.“ 

Od Pavky Morozova k Bedřichu Engelsovi

Od dětství do dospívání prošel Ivan Fišera velmi bouřlivým ideovým vývojem. Jako dítě byl formován ideologickými historkami raných padesátých let o Pavlíku Morozovovi a malém Leninovi. Na konci základní školy, když pracoval u příbuzných na venkově na brigádě při selekci brambor, mu vyprávěl jeden menší sedlák o kolektivizaci. „Začínal jsem si to uvědomovat a byl jsem strašně proti režimu,“ vzpomíná. Četl Masarykovy spisy a přiklonil se ke katolické víře.

Začal studovat na Páté jedenáctiletce na Břevnově (dnešní Gymnázium Jana Keplera). Na začátku studia, roku 1956, byli studenti nuceni hlasovat pro rezoluci odsuzující „kontrarevoluci“ v Maďarsku: „Dost dlouho dobu jsme na protest mlčeli, než jsme konečně zvedli ruce. Aspoň tímhle způsobem jsme dali najevo, že s tím nesouhlasíme.“ 

V průběhu středoškolského studia objevil v otcově knihovně Engelsův spis Podíl práce na polidštění opice, která ho velmi oslovila: „Líbilo se mi to, začal jsem směřovat k jakémusi materialismu.“ 

V osmnácti letech, kdy nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec vstoupil do KSČ. „Nikdy jsem té ideologii úplně nepodlehl. Ale nezapomeňte, že po roce 1956 se doufalo, že situace se zlepší.” 

Pryč s…!

Na vysoké škole se stal předsedou fakultního výboru ČSM: „Částečně ze zbabělosti, nedokázal jsem tomu vzdorovat. Ale byla to pro mě velmi důležitá zkušenost. Poznal jsem, co je to řízení a poznal jsem také zblízka velká negativa KSČ.“ 

Jako předseda fakultního výboru zasedal v přijímací komisi, která rozhodovala o přijímání studentů na školu, a byl svědkem mnoha nespravedlností, kdy talentovaní studenti nemohli na školu kvůli kádrovým škraloupům svých rodičů. „Bylo strašné, jak se neuvěřitelně plýtvalo talenty,“ konstatuje. 

Další vyhrocenou situaci musel řešit ke konci studia v souvislosti s oslavou majáles roku 1963. Studenti se sešli před budovou Filozofické fakulty, na prostranství před Rudolfinem, a nejdříve skandovali recesistická hesla jako „Pryč s…! Pryč s…!“ nebo „Chceme společné hranice s Čínou!“ Potom se v davu objevil jakýsi mladík, který, jak později pochopil, mohl být nasazeným policejním provokatérem. „Ten to začal od nás přebírat a dávat do toho grády.“ Ivan Fišera se pokračování akce už nezúčastnil, ale později se dozvěděl, že studenti se začali chovat bouřlivěji a shazovali kladky tramvají. 

On jako tehdy člen obvodního výboru ČSM  později zasedal v komisi, která událost hodnotila. „Jedna dívenka se před komisí zmínila o tom, že její maminka, která pracuje na vnitru, říkala, že to byla záměrná policejní provokace,“ konstatuje Ivan Fišera. Podle jeho slov se podařilo průšvih zahladit tak, že přinejmenším pro studenty Filozofické fakulty prošel bez vážnějších následků. 

Nepřiměřeně praktický student filozofie

„Při studiu filozofie jsem působil trošku nepřiměřeně prakticky,“ uvádí Ivan Fišera vyprávění o tom, jak se dostal ke svému oboru, sociologii. Během studia na vysoké škole nastoupil na jím vymyšlenou praxi do redakce novin a byl vyslán do kladenských oceláren, aby napsal reportáž o zdejších těžkých pracovních podmínkách v letních vedrech, „jak se v létě v Poldovce vaří pivo ve sklenici“ „Začal jsem se zajímat o tom, jak zde lidé pracují a žijí. Potom jsem šel ještě do Tatrovky a napsal jsem v podstatě sociologicky orientovanou práci. Nazval jsem to Vztahy mezi dělníky a technickou inteligencí.“ Sociologie jako obor ovšem tehdy ještě byla v Československu zavržená a režim ji pokládal za „buržoazní pavědu“. 

Po skončení vysokoškolského studia nastoupil do Filozofického ústavu ČSAV, ale vzápětí musel na vojnu. Jeho vojenská služba probíhala převážně na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně, kde na katedře společenských věd vyučoval budoucí důstojníky vědecký komunismus. Právě tento obor se podle něj v Československu 60. let stal mostem ke skutečné sociologii. V rámci vojenské služby například se významně podílel na sociologickém průzkumu o tom, jak vojáci základní služby tráví osobní volno. „Občas jsme vtipkovali, že budeme obviněni z ,buržoazního pozitivismu’.“ 

Po návratu z vojny se vrátil do Filozofického ústavu ČSAV, od roku 1965 pak působil jako vědecký pracovník v nově založeném Sociologickém ústavu. 

Zítra se něco stane

Na konci října 1967 došlo v Praze k demonstracím studentů ze strahovských kolejí, kteří protestovali proti častému vypínání elektřiny pod heslem „Chceme světlo!“ a byli násilně rozehnáni Veřejnou bezpečností. Ivana Fišeru brutální zacházení se studenty silně zasáhlo, takže vážně uvažoval, že vystoupí z KSČ.  Ke změně jeho rozhodnutí přispěl rozhovor se zástupcem ředitele Sociologického ústavu, vzdělaným sociologem Zdeňkem Strmiskou, který mu tehdy řekl: „Ivane, nedělej to. My tě budeme potřebovat.“ 

Velmi brzy poté nastalo politické uvolnění takzvaného Pražského jara. Ivan Fišera se stal členem politologického týmu vedeného Zdeňkem Mlynářem, tehdejším ředitelem Ústavu státu a práva ČSAV. Tým se teoreticky zabýval možnostmi, jak změnit současný politický systém. Scházeli se například na Turnerově chalupě na Šumavě, ale i na jiných místech po celých Čechách.

„Byla to skupina lidí, kteří připravovali progresivní změny a snažili se o první koky k vytvoření pluralitního politického systému,“ říká Ivan Fišera. Petr Pithart jako jeden z členů týmu přišel s myšlenkou, že KSČ  by stála mimo vládu. Všechny teorie však stále narážely na skutečnost, že v Ústavě byla od roku 1960 zakotvena vedoucí úloha KSČ. „Za daných podmínek se s tím vlastně nemohlo nic dělat, protože demokracie bez systému plurality  skutečně svobodných partají není demokracie,“ konstatuje Ivan Fišera. 

Od nástupu Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka KSČ posilovala jeho naděje, že společnost by se mohla změnit, ale současně cítil i obavy: „Měl jsem pocit, že některá vystoupení zbytečně dráždí Rusy.“ 

„Ivane, něco se stane,“ řekl mu 20. srpna 1968 doktor Eduard Novák, další starší a vlivný pracovník Sociologického ústavu. „Asi přijdou.“ 

Následující den ve čtyři hodiny ráno vzbudila Ivana Fišeru jeho matka: „Ivane, vstávej, Rusové jsou tady.“ Z okna své mansardy uviděl tanky, projíždějící pod okny. „Mně tekly slzy vzteku a zoufalství a pořád jsem si mumlal: „Kdybych měl pušku, aspoň deset bych jich oddělal, než by oddělali mě.“ 

Vydal se pěšky do práce a na Hradčanském náměstí se střetl se sovětským vojákem, který ho nepustil přes areál Hradu. První Ivanova emotivní reakce vyprchávala a začal uvažovat racionálněji: „Když jsem došel na Staroměstské náměstí a slyšel jsem o prvních mrtvých.  „Jednoznačně jsem si řekl, že každého lidského života je škoda. Jsou situace, kdy si musí národ říct, že nastala doba, kterou je třeba v nějaké rozumné podobě přežít.“ 

Kolegové ze Sociologického ústavu vydali rusky psané letáky, vysvětlující závěry 14. mimořádného sjezdu KSČ v ČKD ve Vysočanech. Tyto letáky podle něho byly důležité proto, že pomáhaly vysvětlovat nic netušícím prostým sovětským vojákům, že v Československu není kontrarevoluce. Uskutečnili také průzkum veřejného mínění, z něhož jednoznačně vyplynulo, že přibližně 95 procent Pražanů podporuje Alexandera Dubčeka. Fišera neformálně odevzdal výsledky tohoto průzkumu civilní hradní stráži v naději, že budou předány výše, i když naděje, že tím něco ovlivní, byla takřka mizivá.  

Doba vypadala beznadějně. V následujících měsících uvažoval o emigraci.  Měl dokonce pozvání na Stanfordskou univerzitu, ale rodinné důvody to neumožňovaly. 

Syčáci jsou v politice lepší než slušní lidi

Postupující normalizace dostihla Ivana Fišeru v roce 1970, kdy byl předvolán ke stranickým prověrkám. Kádrující kolegové byli podle Fišerových zkušeností tvrdší ke starším straníkům, čtyřicátníkům, kteří stáli v čele reformního proudu – ti byli ze strany vylučováni.  K mladším členům strany, k nimž Fišera patřil, byli shovívavější – byli jenom „vyškrtáváni“.  

„Řekni nám, soudruhu, proč bys chtěl zůstat ve straně,“ zahájil prověrku jeho nový ředitel Radovan Rychta. „Ale tady soudruh, jak ho poslouchám, ve straně nechce zůstat,“ ozval se jiný ortodoxní, ale asi poctivější člen komise. Vzápětí promluvil další, spíše mladší „konjunkturální“ funkcionář:  „Oni jsou vůbec v politice lepší syčáci než slušní lidi.“ Několik dalších členů komise protestovalo: „Ale soudruhu, to jsi trochu přehnal.“  Pak už nic nebránilo vyškrtnutí Ivana Fišery z KSČ, což on kvitoval s uspokojením. Když vyšel ze zasedačky, kolega nestraník mu s vážnou tváří řekl: „Když se tak na tebe dívám, já teď do strany vstoupím.“ „Prosím tě, proč?“ dotazoval se Ivan Fišera. „Abych jednou prožil stejnou radost, jakou si užíváš dnes ty.“      

Brzy nato následovala také výpověď ze zaměstnání v Sociologickém ústavu. Díky náhodnému setkání s bývalým důstojníkem Antonínem Raškem, v té době již vyloučeným ze strany, Ivan Fišera našel novou práci v Institutu poradenství při Československém komitétu vědeckého řízení. V této instituci byli soustředěni vynikající odborníci na řízení, někteří ještě s předválečnými i moderními zahraničními zkušenostmi. Byla to vynikající škola. Úkolem Ivana Fišery bylo například vyvíjet nové manažerské metody a přednášet o nich řídícím pracovníkům z firem. „Učil jsem rád a přitom jsem vzpomínal na svého otce, který se podobné osvětové výuce věnoval za německé okupace. Taková výuka v okupované zemi byla sice riziková, ale současně velmi potřebná a perspektivně myslícími „šéfy“ podporovaná.“ 

Byrokratická guerilla, naděje pro těžké období

Koncem roku 1974 byl Institut poradenství zrušen. Přibližně v tomto období byl Fišera vyslýchán StB, která se jej neúspěšně snažila přimět k podpisu a spolupráci. Po zrušení Institutu s několika kolegy ze svého oddělení přešel do Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky, kde ve své práci pokračoval. 

Stav normalizačního režimu v té době působil zkostnatěle a nehybně, bylo třeba hledat, co by lidi povzbuzovalo a dávalo jim naději.  Ivan Fišera tehdy přišel s provokujícím termínem „byrokratická guerilla“: „Cítil jsem, že v naší tehdy skoro beznadějné situaci pod sovětskou okupací je důležité, aby schopní lidé v oficiálních strukturách schopní lidé nepodlehli rezignaci.  V tomto duchu jsem napsal článek, který Pavel Rychetský poslal na Západ,“ uvádí Ivan Fišera. „Protože o mém autorství tohoto článku nikdo za minulého režimu nevěděl, někteří mohli mé chování v té době chápat jako kolaborantské a podle toho o mně mluvit.“ O Fišerově autorství věděl jen jeho kolega Miloš Albrecht, který o tom však na autorovo přání pomlčel. Tento článek, vytištěný v exilovém časopise Listy (číslo 2, ročník 1981), dostal Iven Fišera do rukou až v roce 1991. Pozdější osud článku byl předmětem hned několika nedorozumění. Redakce Listů článek tehdy otiskla pod pseudonymem „K. Jernek“. To způsobilo, že skutečný K. Jernek, kterého Ivan Fišera neznal, byl za článek později krtizován některými disidenty. Článek byl znovu otištěn v květnu 2005 v revue Akord, kde ho uveřejnil Fišerův přítel Zdeněk Kotrlý. Ten ale neuvedl původní datum zveřejnění (1981), což vedlo k novému nedorozumění, protože někteří nepozorní čtenáři, považující článek za výstižný, jej spojovali se současnou dobou.

Nehybné období poloviny 70. let bylo přerušeno příležitostí dělat něco smysluplného pro budoucnost. Ivan Fišera se stal vedoucím oddělení. Mezi návrhy na další činnost, které předložil, byl vybrán vzdělávací program pro vrcholová vedení podniků.  Dnes bychom mohli říci „dlouhodobé kreativní  teambuildingy“  pro vrcholová vedení poměrně velkých  podniků. Ivan Fišera často zval zkušené odborníky, kteří měli zkušenosti s řízením firem ze zahraničí, případně i z doby před únorem 1948. „Pro vrcholová vedení socialistických podniků to byl vždy varovný a mobilizující šok, protože si plně uvědomili zaostávání, způsobené nesmyslným způsobem stranického řízení,“ říká Ivan Fišera.  „V důsledku toho se vedení podniků začala dívat více do budoucnosti a kritičtěji a otevřeněji hodnotit podmínky pro podnikání v tehdejším Československu.“ 

Prvním podnikem, pro který Ivan Fišera tento dlouhodobý workshop připravil, byl původně baťovský Kovosvit Sezimovo ústí. Následoval Motor České Budějovice, kde byl ředitelem inženýr Ludvík Kalma, později po roce 1989 předseda představenstva ve Škodě Auto. 

Celé toto období Ivan Fišera popisuje jako mimořádně cennou, více než desetiletou zkušenost s odborníky v oblasti technických, ekonomických, organizačních a manažerských oborů. 

Manažerem Občanského fóra

„Já jsem očekával, že něco takového přijde,“ říká Ivan Fišera o pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Předpokládal ovšem spíše, že první impulz vzejde zevnitř komunistické strany. 

On sám pracoval v letech 1988-1989 ve v poradenském a výzkumném ústavu TES, který ho v listopadu 1989 vyslal, aby se seznámil s aplikacemi manažerských her na pracovní výuce v Kazachstánu. Vzhledem k neutěšeným podmínkám ubytování i proto, že se v Moskvě dozvěděl o událostech na Národní třídě, se rozhodl k předčasnému návratu do Prahy. Cestu od jezera dnes zvaného Balkaš u hranic s Čínou do hlavního města absolvoval v nákladním autě, od jehož řidiče se dozvěděl hodně o tehdejších poměrech v Kazachstánu i v celém SSSR: separatistické tendence jednotlivých republik ovládaných Ruskem, silný vliv islámu, řádění mafií, katastrofální materiální podmínky. V Moskvě jej navíc zarazily nerealistické představy, jak řešit tíživou ekonomickou situaci v tehdejším SSSR.  To v něm vyvolalo vážné obavy o budoucí vývoj v tomto ambiciózním velmocenském kolosu. Byl moc rád, když s kolegou mohli odletět. 

Do Prahy dorazil 21. listopadu 1989. Chvíli se o něm prý uvažovalo jako o kandidátu na post ministra školství v první polistopadové vládě, v níž ještě byl velký podíl komunistů. K tomu ale nakonec nedošlo. Místo toho nastoupil Ivan Fišera na pozvání Pavla Rychetského a Zdeňka Jičínského do práce v centrále Občanského fóra ve Špalíčku. „Stal jsem se tam vlastně jakýmsi manažerem, který to měl řídit po technické stránce,“ říká. Práce byla velmi intenzivní, do kanceláře neustále proudili lidé s nejrůznějšími požadavky. Službu měl i na Štědrý den 1989 a jako dispečer koordinoval humanitární pomoc OF při prosincových událostech v Rumunsku. 

„Využil jsem svých poznatků ze západního stylu řízení a navrhl jsem, aby řídící operativa OF měla tři nebo čtyři volené představitele, kteří budou mít možnost rozhodovat samostatně, případně pří přípravě nějakého veřejného prohlášení ve dvojici, aby byla zajištěna větší odpovědnost při rozhodování.  Díky tomu bylo rozhodování velmi operabilní,“ říká Ivan Fišera. Spolupracoval zejména s Ivanem M. Havlem a Petrem Kučerou. Petr Pithart plnil náročnou vedoucí a reprezentační roli, jíž později přejal Jan Urban.  

Atmosféra ve Špalíčku byla občas vypjatá, přepracovaní lidé nervózní a někteří nespokojení, kdytž chtěli prosazvat své specifické zájmy. Celkově se však do voleb dařilo udržovat nezbytnou funkční soudružnost OF. Ivan Fišera patřil k těm, kteří se snažili situaci zklidňovat. 

Dát demokracii šanci

Na konci prosince 1989 začaly kooptace poslanců Občanského fóra do stále ještě komunistického parlamentu. „Já sám jsem mnohé přesvědčoval, že do toho nutně musejí jít. To se mi stalo osudným, protože v druhé vlně kooptací mi řekli, že tam musím jít i já.“ Na konci ledna 1990 tak také nastoupil do parlamentu.

Zároveň začaly přípravy na červnové volby – první demokratické volby po více než čtyřiceti letech. Občanské fórum s dalšími v té době již existujícími politickými stranami vedlo diskuse o tom, jaký vybrat volební systém: „Dlouho jsme uvažovali, zda to má být proporcionální systém nebo systém většinový. Já sám jsem viděl v této situaci proporcionální systém jako výhodnější pro Občanské fórum. Obával jsem se, že řada komunistických bardů byla z dřívější doby lépe připravená a bylo tu riziko, že by mohli vyhrát.“ Rozhodnuto bylo také o pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu i o tom, že strany, které získají alespoň 3,5 %, dostanou od státu peníze na další činnost. První volby měly být pouze na dvouleté období do roku 1992: „My jsme se snažili hrát co nejvíc férovou hru a dát demokracii šanci, aby se po tom počátečním dvouletém zmatku mohl vytvořit normální parlament, ne tak narychlo dělaný jako v roce 1990,“ říká Ivan Fišera. 

Do čela kandidátek Občanského fóra v jednotlivých krajích se dostaly převážně známé osobnosti. Ivan Fišera kandidoval jako „dvojka“ za Jiřím Dienstbierem za Západočeský kraj. 

Volební kampaň Občanského fóra ho příliš neoslovila: „Nelíbilo se mi to heslo  ,Víme – chceme – dokážeme‘. Protože moc toho nevíme. Že chceme, no a co? A že dokážeme, tím jsem si vůbec nebyl jistý.“ Volební výsledek OF mu nicméně udělal velkou radost. 

Po volbách, a po více než půl roce intenzivního pracovního úsilí, si konečně vzal dovolenou. V té chvíli ho nečekaně přepadly zdravotní problémy v podobě vyhřezlé ploténky. Nemohl ale záda doléčit, protože se brzy musel vrátit do práce. 

Pod deštníkem Občanského fóra

Občanské fórum bylo od samého počátku velmi názorově diverzifikované, byli v něm lidé pravicového i levicového zaměření různých směrů. „Byli jsme tam proto, abychom zajistili rozjezd demokracie. Měl to být jakýsi deštník, pod kterým se postupně budou profilovat budoucí politické strany,“ říká Ivan Fišera. 

On sám později vstoupil do klubu poslanců sociálně demokratické orientace, jehož členem byl například i Valtr Komárek. „Dávali jsme najevo, že jsme byli zvoleni za Občanské fórum a naší povinností je dodržovat sociální program Občanského fóra,“ zdůrazňuje. 

Názorové rozdíly v rámci OF se nicméně stále prohlubovaly. Na podzim 1990 se do jeho čela dostal Václav Klaus, který prosazoval proměnu OF v klasickou politickou stranu pravicového zaměření. „On reprezentoval takový tvrdší, ostřejší způsob myšlení,“ říká Ivan Fišera. Jeho neúspěšným protikandidátem byl umírněnější Martin Palouš. 

K úspěchu Václava Klause Ivan Fišera dodává: „Všude na světě se stává, že lidé dávají přednost silnému lídrovi, který vystupuje tvrdě. To skýtá pocit jistoty, třebaže je to falešný a nebezpečný pocit. Tito lídři, kteří o sobě nepochybují, vyvolávají v lidech pocit bezpečí a dav se k nim snadno připojuje.“ 

Ivan Fišera se také kriticky staví ke Klausovu projektu kupónové privatizace; už na začátku devadesátých let byl přesvědčen, že podfinancované československé podniky se zaostalými technologiemi a málo vzdělanými manažery potřebují především vstup západního kapitálu. To ale ekonomové typu Václava Klause nechápali: „Oni byli posedlí tou tržní hrou, ale nepronikli do nitra firem a lidských zdrojů,“ konstatuje. Na začátku 90. let sice zůstal ke kupónové privatizaci formálně loajální, ale vyslovil nedůvěru Václavu Klausovi osobně. „Zpětně to hodnotím tak, že ta privatizace nebyla dobře udělaná. Setkala se tu neochota vysvětlovat ze strany jejích strůjců a neschopnost tomu rozumět ze strany poslanců, kteří o tom hlasovali,“ uzavírá Ivan Fišera. 

Navrhl svátek Štědrý den

On sám se v parlamentu mimo jiné prosadil s návrhem zákona, který Štědrý den prohlásil státním svátkem. Uvědomoval si, že československá ekonomika počátku 90. let si nemůže dovolit přidávat další volné dny. „Ale vždyť víme, jak to bylo,“ dodává. „Mámy vždycky na Štědrý den utíkaly z práce, aby to všechno stihly připravit, a někteří chlapi se ještě někdy opili. Takže by nebylo špatné, kdyby Štědrý den byl volný den, svátek. Trošku humorné na tom, bylo, že se toho hned chytily křesťanské strany. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Štědrý den vůbec není církevní svátek.“ Ekonomové sice namítali, že volný den navíc bude pro státní rozpočet znamenat velkou ztrátu, Ivan Fišera však oponoval, že na Štědrý den ve skutečnosti lidé stejně moc nepracovali. „Měl jsem takový sen, že mámy a tátové na Štědrý den vezmou děti přes den někam na procházku a že to bude takové pěkné. A v jednom případě se mi to opravdu vyplnilo. Mnoho let potom jsem byl na Štědrý den na procházce u Sušice, potkali jsme tam takovou rodinu, já jsem se s nimi dal do řeči a povídal jsem jim o tom svátku. Říkal jsem jim, jakou mám radost, že takovou rodinu vidím. A ta rodina byla šťastná.“ 

Podivné osobnosti, které se prosazují

Po volbách v roce 1992 se Občanské fórum definitivně rozpadlo na ODS a OH. Ivan Fišera poté vstoupil do ČSSD a v témže roce napsal pro stranu nový program, inspirovaný britskou Labour Party. Jedním z důležitých bodů v něm byl i požadavek vstupu do NATO. Ivan Fišera měl stále v paměti svou návštěvu v SSSR v roce 1989 a z Ruska měl velké obavy. Zúčastnil se také školení NATO v Bruselu, které ho o nutnosti vstupu do NATO ještě více přesvědčilo. 

Sociálnědemokratická strana nicméně také nebyla zcela jednotná, bylo v ní několik různých proudů, zastoupených předsedou Jiřím Horákem, Rudolfem Battěkem, Jiřím Paroubkem a také stále výraznějším Milošem Zemanem. Ve volbách v roce 1992 sice získala jen 6,5 procenta, Miloš Zeman v ní ale získával čím dál tím větší vliv. Ivan Fišera je k němu stejně kritický jako k Václavu Klausovi a pojmenovává společné rysy obou politiků: „Oba jsou velmi inteligentní, lidé, kteří mají vysoké ambice. Jsou k tomu vedeni ze své rodiny, velký vliv na ně mají jejich matky. Možná mají ještě jiné důvody, které je vedou k tomu, že se intenzivně prosazují, jdou za tím s pevnou vůlí, ohromně studují a dokážou to dobře prodat. Jenže to je hodně nebezpečné. Přestože oba se zpočátku snažili orientovat na Západ, zřejmě tam nebyli úplně přijímání a oba se později velmi výrazně obrátili směrem k východnímu vládci Putinovi. Zřejmě k tomu směřovali, protože někde jinde se jim něco uzavíralo,“ uvažuje a hovoří o nebezpečí takových osobností v politice: „Největším zabijákem demokracie je nepoučený lid a tyto zvláštní, podivné osobnosti, které si ho dokáží získat. Tento typ lidí opravdu demokracii svým způsobem zabíjí, protože ji dokážou výborně zneužít.“ 

Poslední pokus zachránit federaci

Reálně hrozící nebezpečí rozdělení federace si Ivan Fišera podle svých slov uvědomil až během roku 1992, napětí mezi Čechy a Slováky však vnímal již od konce roku 1989. „Hned na začátku jsem zažil strašný šok při jednom jednání, kde Václav Havel rozmlouval s tehdejším předsedou parlamentu a přesvědčoval ho, aby uvolnil místo Alexanderu Dubčekovi, aby se on sám mohl stát prezidentem. A v jednu chvíli řekl: ,No, vždyť ono by se nic nestalo, kdybychom [Češi a Slováci] se rozdělili.’ Ve mně zatrnulo. Říkal jsem si, půjdu pryč, s tím nechci mít nic společného. Byla to pro mě rána.“ Dalším nešťastným krokem Václava Havla podle něj bylo to, že na první 

výjezd v roli prezidenta nejel na Slovensko, ale do Německa. „A to nebylo šťastné a některé Slováky to určitým způsobem pohánělo. Vnímali to jako nadřazené chování Čechů.“ 

Možné rozdělení Československa vnímal jako tragédii a snažil se mu zamezit. Za pomoci ústavního právníka Vladimíra Mikuleho předložil Federálnímu shromáždění text návrhu zákona o referendu o rozdělení československa. „Tento návrh byl zamítnut jen velmi slabou většinou, což vedlo k tomu, že zánik Československa neproběhl právě čistě,“ říká Ivan Fišera. 

Po rozdělení Československa byl Ivan Fišera rozhodnut odejít z politiky, jednak kvůli střetům s Milošem Zemanem v rámci ČSSD, jednak proto, že se necítil zdravotně dobře a po třech letech intenzivní politické práce si připadal velmi vyčerpaný. V roce 1994 ze strany definitivně vystoupil. 

Dostal nabídku pracovat jako poradce Českomoravské komory odborových svazů, později působil v Českém manažerském centru v Čelákovicích, kde mimo jiné vyučoval manažerskou strategii. 

V roce se k ČSSD částečně vrátil, když působil jako šéf týmu poradců premiéra Stanislava Grosse. 

Na politiky ze současné mladší generace pohlíží optimisticky: „Už jsou tady lidé, kteří se v cizině nemusí stydět, protože dobře hovoří cizími jazyky. Musíme pro politiku získat lidi, kteří mají tyto dovednosti, zahraniční zkušenosti a zároveň dovedou hovořit k běžným občanům, nezahánějí je do kouta tím, že nemají pochopení pro jejich strachy.“