Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Fischerová (* 1941)

• narodila se 19. prosince 1941 v Malém Březně v Ústí nad Labem

• její otec byl Rakušan, matka Češka

• otec padl za války jako voják wehrmachtu do zajetí, domů do Malého Března se vrátil až v roce 1947

• kvůli otcovu německému původu byla rodina nuceně vystěhovaná do obce Hřebečná v Krušných horách

• otec pamětnice pracoval v jáchymovských dolech

• do Ústí nad Labem se rodina směla vrátit až v roce 1954

• pamětnice se vyučila pánskou krejčovou

• s manželem se poznala v Hřebečné, vzali se v roce 1957 a měli spolu čtyři děti

• v roce 2022 žila pamětnice v Ústí nad Labem, měla devět vnoučat a tři pravnoučata

Janě Fischerové bylo sice jen šest let, ale na nucený odchod z rodného domu v Malém Březně si dobře pamatuje. „Když nás tenkrát odváželi, tak jsme jeli autem s nábytkem do Ústí nad Labem na nádraží. Stavili jsme se ve Svádově u dědy v zahradnictví,“ vypráví a v očích má i po pětasedmdesáti letech slzy. „Bylo nás víc takových rodin, co je režim uklidil pěkně do hor. I naše sousedy.“

Rodina Bartových se spolu s dalšími nežádoucími rodinami sešla na Západním nádraží v Ústí nad Labem. Každá dostala půl železničního vagonu na nábytek a na věci, které s sebou vezla do nového bydliště. „Psal se květen roku 1947 a byla  jsem v první třídě. Z té mi museli dát vysvědčení dřív, abych mohla odjet s rodiči. V něm mám napsané, že jsem s rodiči přesídlila do vnitrozemí na příkaz Úřadu ochrany práce v Ústí nad Labem. Místo ve vnitrozemí jsme se ocitli hluboko v Krušných horách,“ upřesňuje pamětnice. 

Část vyhnaných rodin přijela do Perninku a odtamtud putovala dál do Hřebečné nad Jáchymovem. „Byla tam spousta volných baráků, nejdřív nám přidělili jednu chalupu, úplnou ruinu. V okolí ústil nespočet větracích šachet z dolů,“ vzpomíná Jana Fischerová na hluboké jámy, do kterých házela kamínky a dlouho čekala, než dopadnou na dno. „Tatínek zašel na tamní národní výbor a nakonec jsme dostali jiný dům, měl číslo popisné dvacet šest,“ vypráví pamětnice.  

Obec Hřebečná leží vysoko v Krušných horách, zhruba deset kilometrů od Božího Daru. Zimy tam byly podle vyprávění Jany Fischerové jako řemen a ani v létě nebylo snadné se po okolí jen tak volně pohybovat. „Všude dokola se rozkládaly lágry a celé okolí byla vojenská zóna, kam se smělo jen na speciální propustku. Tatínek jezdil do práce v jáchymovských dolech, naštěstí nefáral, ale pracoval v dílnách.“

V domě v Hřebečné nebyla voda, pro ni se muselo do potoka, elektřina v zimě vypadávala. „Otec byl hodně šikovný a postavil si sám elektrocentrálu. Používal ji, když vypadla elektřina, a tak se alespoň ve spodní místnosti svítilo,“ vzpomíná Jana Fischerová. „Dole byla jedna velká místnost a menší na půdě, přes chodbu chlívek, kde jsme později chovali kozy na maso,“ popisuje dům v horách.      

Kvůli tatínkovu původu musela rodina z Ústí pryč

Jana Fischerová se vlastně ani neměla narodit. Její rodiče se původně rozhodli, že budou bezdětní. Dost cestovali, zaměstnávala je spousta koníčků a dítě jim do života příliš nepasovalo. Otec ale musel do války a matka se bála, že v ní padne a ona zůstane úplně sama. A tak přišla 19. prosince 1941 na svět jako jediné dítě do smíšené rodiny Rakušana a Češky.

„Děda byl na vandru, protože jako zahradník chodil za prací. Z Rakouska si přivezl babičku,“ vysvětluje pamětnice se smíchem tatínkův původ a také důvod, proč musela rodina z Ústí nad Labem po válce nuceně odjet.

Ve druhé světové válce otec jako německý občan narukoval do wehrmachtu a padl do zajetí. „Tatínek byl v zajetí u Angličanů, chodili vykládat vagony s potravinami. Občas si něco z toho, co jim procházelo rukama, dávali do podvlíkaček a směňovali za cigarety,“ slyšela pamětnice občas vyprávět od otce o době v zajetí. 

Ze zajetí ho propustili v roce 1946, rovnou domů ale nešel. „Rok pracoval v Německu, v nějaké loděnici. Za byt a stravu. Vrátit se k mamince nechtěl, a dokonce jí to napsal. Jeho rodina ho ale přemluvila,“ vysvětluje Jana Fischerová.

Z Německa šel otec do Čech pěšky a načas se v Ústí nad Labem schoval u své sestry. „Po nějaké době se šel úředníkům udat, že tu je, a musel asi na dva měsíce do vězení. Úřady všechno prošetřily a tatínka nakonec propustily,“ dodává pamětnice.

Když se tedy otec vrátil domů, bylo Janě už skoro šest let. Vůbec ho nepoznala a stěží si ho pamatovala. „Na to si dobře vzpomínám, vůbec jsem ho neznala, byl to pro mě cizí člověk. Ze začátku jsme si k sobě nemohli najít cestu,“ přiznává pamětnice a doplňuje, že s maminkou doma hovořila česky, s tatínkem ale zásadně německy.

Pálil v domě jeřabinku

Sama pamětnice tenkrát tíhu osudu příliš nevnímala, na svoje dětství v divoké krušnohorské přírodě vzpomíná ráda. Bylo podle ní bezstarostné a plné dobrodružství. „V Hřebečné jsem chodila do základní školy, byla to dvoutřídka. Tam jsem chodila až do páté třídy,“ usmívá se Jana Fischerová a dodává, že jednou dostala špatnou známku ze čtení. „Měli jsme ředitele, který na mě křičel, že blbě čtu. Asi tam byl také za trest. A já jsem prostě nečetla, a tak jsem dostala pětku. Maminka mi v tu chvíli začala kupovat knížky a od té doby jsem vášnivá čtenářka.“

Její maminka Marie byla nedoslýchavá a s divokou dcerou měla samé trápení. „Já jsem pořád někde lítala, pořád mě někde naháněla,“ říká se smíchem pamětnice a dodává, že tatínek se o ni moc nezajímal, protože stále něco kutil. „Vzpomínám si, že jsme chodili do tamních lesů na hliník. Bylo tam plno obrněných německých transportérů. Nejdříve jsme šli na procházku, tatínek vymontoval hliník z těch aut a schoval ho v lese. Šel si pro něj až v noci,“ vypráví Jana Fischerová. Kdyby tatínka někdo viděl, jak odnáší součástky vojenských vozidel z lesa, mohl ho podle ní i zastřelit.

Na horách žily děti, které tam zůstaly po odsunu německých obyvatel. Vedle nich tam vyrůstaly děti přistěhovalců. Podle pamětnice utvořily dobrou partu. „Bylo tam hrozné množství opuštěných domů, my jsme je jako malí chodili prolézat,“ dodává s úsměvem. Jednou jeden kluk ve škole řekl nějaké dívce, že je německá svině, a byl z toho pořádný poprask. Obvykle jsme totiž mezi sebou rozdíly nedělali,“ říká pamětnice. 

Rodina Bartových chovala v Hřebečné kozy na maso a mléko. Se zvířaty jim pomáhala i babička ze Zlína, která se k nim po smrti svého manžela uchýlila. „Tatínek jezdil čas od času do Ústí nad Labem za svojí sestrou na motorce a vždycky s sebou přivezl nějakou kozu, jednou dokonce i psa pro mě. Všechno vozil v ruksaku,“ vzpomíná Jana Fischerová, jak se zvířata k nim do hor většinou dostávala.

Její tatínek byl velmi společenský, potrpěl si na foxteriéry a doma v Hřebečné pálil jeřabinku. Chodili za ním kamarádi a sousedé na kořalku, a tak byla v domě vždycky spousta lidí. „Náš tatínek na děti moc nebyl. Jednou jsem si hrála u kamarádky, která měla mladého tatínka, který s ní řádil. Úplně jsem jí záviděla,“ vypráví a podotýká, že i tak byla otci neustále v patách a on ji neodháněl. „Tatínek mě trpěl, já byla samá ruka, samá noha a velký uši. Když jsem s ním chodila po známých na horách, vždycky jsem tam něco dobrého dostala. To se mi líbilo,“ dodává pamětnice.

Maminka našla doma babičku oběšenou

Jana Fischerová jezdila z Hřebečné do Ústí nad Labem Neštěmic za tetou na prázdniny. „Rodiče mě k ní v roce 1953 poslali. Bydlela jsem u tety rok a pak už se naši do Ústí nad Labem vrátili,“ říká pamětnice.

Když se rodiče směli do ústeckého Malého Března nastěhovat, byla už v sedmé třídě. „Nejdříve jsme ale museli opravit byt, který nám přidělili,“ vysvětluje pamětnice. S rodiči šla do Ústí nad Labem rovněž babička. „Jednou prala maminka prádlo u svojí švagrové v Neštěmicích, protože neměla v domě prádelnu. Když se vrátila domů, našla babičku oběšenou.“

Po návratu z Hřebečné získal otec práci v Neštěmicích naproti prvnímu přístavu, kde se opravovaly bagry a jeřáby. „Tatínek byl opravdu šikovný, i v učení měl samé jedničky.“ Na rozdíl od tatínka Jana Fischerová na učení moc nebyla a rodiče ji do něj nenutili. „Maminka byla švadlena, a tak jsem se šla učit na pánskou krejčovou.“

S tatínkem to po návratu z Krušných hor nebylo snadné, byl podrážděný a málo jedl. Už před válkou měl jít podle Jany Fischerové na operaci žaludečních vředů. „Ztratil ale odvahu a vředy se mu zhoršovaly. Byl protivný, takový typický žaludkář. Vypadal jako herec Josef Kemr na konci života,“ tvrdí pamětnice. „Pak měl tatínek rakovinu a vzali mu celý žaludek. Určitě ho na zdraví poznamenala i práce v Jáchymově,“ povzdechne si Jana Fischerová a dodává, že její otec do konce života hodně jezdil na výlety a rád fotografoval.

Namluv si tu Hanu, taky umí německy

S manželem Vítězslavem se pamětnice znala z Hřebečné, její otec a manželův strýc se kamarádili. „Jeho rodina mu říkala, ať si mě namluví, protože jsem šikovná a mluvím německy. Tak jsme to dali dohromady,“ vysvětluje s úsměvem, jak k manželovi přišla. Brali se v roce 1957, když se pamětnice vyučila pánskou krejčovou. Bylo jí devatenáct let.

Pak se mladému páru začaly rodit děti. „Museli jsme jim dávat jména, která se dají vyslovovat i v němčině, kvůli německé části mojí a manželovy rodiny,“ usmívá se Jana Fischerová a dodává, že sama se původně jmenovala Johanna, v rodině jí říkali Hana a ona sama nakonec upřednostnila oficiální jméno Jana.

Postupně se manželům Fischerovým narodil Vítek, Pavel, Richard a dcera Jana. „Naše děti německy rozumí, dívaly se na německé pohádky,“ dodává pamětnice.

Někdy mezi prvním a druhým synem, které od sebe dělí tři roky, musel manžel pamětnice na vojnu. Odsloužil si ji v Litoměřicích. „V tu dobu jsme bydleli v té slavné Matiční ulici v Ústí nad Labem. Odtamtud je to k řece Labe jen kousíček. Pořídili jsme si gumový člun a manžel začal po návratu z vojny stavět lodě. A tak se z nás stali loďaři.“ Podle pamětnice pak trávila rodina veškeré volno na vodě, většinou na Labi.

V roce 1968 jsme málem odešli z Československa

Na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 má Jana Fischerová velmi živé vzpomínky. „Šli jsme kolem takového baráku a tam bydlel starší pár. Rádi pili. Volali na nás, že tu jsou Rusáci,“ vzpomíná Jana Fischerová. Tenkrát si s manželem mysleli, že si starší pár už po ránu pořádně přihnul.

Její matka byla prý při okupaci velice aktivní. „Chodila po Ústí a pořád někam roznášela nějaké letáky.“ Jana Fischerová se ale nijak neangažovala, manžel nějaký čas dokonce uvažoval o emigraci z Československa. „Mně se moc nechtělo, manželovi ano. Tak jsem mu řekla, ať to zařídí sám. To víte, že nás nepustili. Máme doma papír, na kterém se píše, že jako dělnickou třídu nás režim nepustí. Že jsme žádaní,“ dodává pamětnice s pokrčením ramen.

„Velká legrace byla pak při tom hokeji, to byla taková odveta za okupaci,“ vzpomíná na hokejové utkání se Sovětským svazem a mistrovství světa v hokeji v roce 1969 ve Švédsku. Československo tehdy slavně zvítězilo. „Jeli jsme do centra Ústí, tam už to pěkně hlučelo. Něco tam hořelo a začaly tam přijíždět obrněné transportéry. Tak jsme to raději sbalili a jeli domů.“

Ani pamětnice, ani její manžel nikdy nevstoupili do komunistické strany. „Já jsem na to nebyla, manžela lámali už na vojně, pak také v práci. Dělal v chemičce. Vždycky se vymluvil, že na to ještě není připravený,“ vysvětluje pamětnice. Ani vidina, že by se děti dostaly na dobrou školu, ji nepřinutila do strany vstoupit. „No co, Víťa byl truhlář, ten druhý kuchař a dva mladší už to díky sametové revoluci řešit nemuseli.“

Jana Fischerová jezdila s rodinou často za příbuznými do Německa. „Měli jsme s manželem oba příbuzné v Německu. Z manželovy strany se bratranci za války moc dobře nechovali. Vstoupili do SS, a tak jsme se nimi nestýkali,“ vysvětluje.

Pamětnice dlouho pracovala v oděvní firmě Vkus Teplice. Po narození třetího syna se už do práce nevrátila. „Chodila jsem odpoledne uklízet a v roce 1974 jsme začali stavět barák. A pak se nám ještě narodila dcera,“ dodává. Sama přestala pracovat už v pětačtyřiceti letech, zradilo ji zdraví. „Místo odpočinku jsem pak synovi pomáhala v podnikání. On dělal před revolucí rámy na obrazy a po roce 1989 začal pracovat na sebe,“ vypráví pamětnice.

Sametová revoluce ji zastihla v garáži

Na události z roku 1989 má velmi jasnou vzpomínku. „V tu chvíli jsme byli v garáži a v rádiu mluvil Jiří Hanzelka, a syn vůbec nevěděl, kdo to je,“ kroutí hlavou pamětnice. „Mně to bylo tak líto, já jsem milovala cestování a Afriku, a syn vůbec netušil, kdo Hanzelka je.“

Velmi dobře si také vzpomíná na ekologické demonstrace v Teplicích, které 11. až 13. listopadu 1989 předcházely studentské manifestaci na pražském Albertově, jež se konala 17. listopadu a vyústila do brutálního rozehnání pokojného průvodu na Národní třídě. „To vám bylo tenkrát smradu. Manžel dělal v chemičce, fasovali tam mléko, aby ho pili. Oni chodili z chemičky úplně přiotrávení,“ popisuje Jana Fischerová těžké pracovní podmínky lidí, kteří pracovali v průmyslových podnicích.  

Žijeme si úplně krásně, ale zase jsme starý

Život se s pamětnicí moc nemazlil, když byly děti malé, otáčela peníze několikrát v dlani, než je za něco vydala. „K večeři jsem rozdělila deset deka salámu a bylo. Když dcera dospívala, chtěla chodit za zábavou, ale kvůli penězům mohla jen občas,“ popisuje Jana Fischerová.

Se čtyřmi dětmi to prostě bylo náročné. „Copak kluci, ti na sebe vzali cokoliv. A pak se narodila dcera Jana a chtěla se  parádit. To bylo něco jiného než kluci,“ usmívá se pamětnice. „Teď se máme moc dobře. Ale zase jsme starý,“ dodává se smíchem.

Jana Fischerová žila v roce 2022 s manželem v Mojžíři u Ústí nad Labem v domě, který si vlastníma rukama kdysi postavili. Měli devět vnoučat a tři pravnoučata. „U nás je pořád provoz,“ přiznává se smíchem. Na závěr ještě dodává, že byla celý život spokojená. „Líbí se mi na světě a je to.“

Jana Fischerová bedlivě sledovala situaci na Ukrajině, která se už více než půl roku bránila ruským vojákům. „Rusáci se tam vecpali, stejně jako k nám. Je mi to strašně líto a člověk má i strach. Oni si dělají, co chtějí,“ říká rezolutně.

A co by vzkázala budoucím generacím? „Aby se mladí zbytečně nenervovali, aby brali život takový, jaký je, a aby byli hodní na zvířata.“