Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Fikr (* 1925  †︎ 2025)

• narozen 17. srpna 1925

• vyrůstal v selské rodině v obci Skalička na Královéhradecku

• na konci války zažil řádění Němců i divoké sovětské osvobozování

• s manželkou začal hospodařit na statku v Hubílesi

• v roce 1958 vstoupil do JZD

• zemřel 30. května roku 2025

Josef Fikr strávil celé své dětství a dospívání v obci Skalička na Královéhradecku. Pamatuje si i na události konce druhé světové války, které celou obec tragicky poznamenaly. Skalička na konci války přišla zbytečně o tři místní obyvatele, které Němci popravili.

„Bylo to hodně smutné, celá vesnice byla otřesená,“ vzpomínal bolestně. Ani se sovětským osvobozeneckým vojskem však v obci nezavládl klid. Rudá armáda vzbuzovala mezi lidmi ve Skaličce strach. Rok 1945 byl pro Josefa a celou rodinu nešťastný i z ryze z osobních důvodů. V srpnu Josefovi zemřel tatínek a on tak musel převzít starost o rodinné hospodářství.

Tatínek tajně organizoval dodávky obilí

Josef Fikr se narodil 17. srpna 1925 v obci Skalička do domu číslo popisné 17. Jeho rodiče Václav a Anežka Fikrovi měli menší hospodářství a své děti vedli k lásce ke zvířatům a práci na statku. „Otec mě ve třech letech posadil na koně. Takže když mi bylo pět a byly žně, tak jsem už jezdil na sekacím stroji,“ vysvětlil a zároveň dodal, že právě láska ke koním se ho celý život držela. Práce na statku tak byla součástí každodenního života nejen Josefa, ale také jeho o rok starší sestry. „Kamarádi už běhali po návsi, my jsme jako děti byli uvázáni u práce a tenkrát jsme to těžce nesli,“ vyprávěl dnes již s úsměvem.

V období druhé světové války zajišťoval Josefův tatínek mletí obilí pro obec, tajně organizoval dodávky pro místní obyvatele. „Jezdili jsme do Předměřic, kde otec se stárkem sjednal termín, kdy Němci tolik nehlídali. Jelo se pro první dodávku oficiálně a následně pro druhou, kterou už vozili načerno. Vděk po válce ale nepřišel žádný,“ povzdychl si Josef s tím, že v knize, která poté o obci vyšla, nebyla o jeho tatínkovi jediná zmínka.

Josef nejdříve navštěvoval školu v nedaleké Číbuzi. Mezi lety 1941–1943 chodil do školy ve Smiřicích. Tehdy se musel učit němčinu, o což prý vůbec nestál. „Náš ředitel vždy zdvihal ruku a hajloval. My jsme se ale ani nehnuli. Všichni jsme byli Češi a svůj národ jsme nikdy nezradili,“ řekl pevně.

Tři oběti ve Skaličce

Konec druhé světové války byl v obci ve znamení posledního řádění německých vojáků. V květnových dnech byla na silnici okolo Skaličky nasazena hlídka wehrmachtu. „Přejížděli silnice a každého kontrolovali. Sledovali, zdali neprojede nějaký člověk, který by chtěl Němcům škodit. Jezdili právě skrz naši Skaličku,“ začal vyprávění o jednom ze zásadních traumat, které postihlo celou obec. Místní tehdy ze silnice sledovali, jak Němci na letišti pálí vše, co nemohli odvézt.

„Tříčlenná hlídka přijela a hned všechny začala rozhánět. Mezi nimi byl i pan Vosyka. Když viděl, že je tam nebezpečná hlídka, chtěl se vrátit domů, bydlel totiž hned vedle,“ popsal. Vojáci ho však spatřili a přivolali k sobě, prošacovali jej, a když nahmatali revolver, na místě Františka Vosyku zastřelili. „Byla to hrozná událost. Hned se sesypal k zemi a sousedi ho odvezli domu,“ dodal.

Bohužel to však nebyla poslední oběť květnových dnů roku 1945 ve Skaličce. Po tragickém incidentu s Františkem Vosykou přijela do obce další německá auta. „Vyskákali z nich vojáci a rozběhli se po ulicích. Stříleli do dvorů. My jsme bydleli na konci, já si myslel, že odjedu ke svému děvčeti, ale tatínek nechtěl, abych to riskoval,“ vyprávěl.

Celá rodina se schovala ve světnici tak, aby je minula kulka, která by mohla proletět oknem. Někteří lidé ale zpanikařili a z vesnice začali utíkat. I po nich vojáci začali střílet. „Schovat se nebylo kde, obilí bylo ještě nízké,“ řekl. Při úprku přišel o život přítel pamětníkova otce Václava Fikra. „Zasáhla ho střela do tepny, která šla k srdci. Na místě vykrvácel. Odnesli jsme ho na hasičských nosítkách domů,“ vysvětlil pamětník.

Na spodním konci vesnice bylo však podle Josefa řádění Němců ještě horší. Vrhli se také do místní hospody, kterou měl na starosti hostinský Buben. „Oni k němu často z letiště chodili. Věděli, že k nim nemá dobrý vztah, a tak se mu chtěli pomstít. On to vycítil, zadními dveřmi oběhl hospodu, utíkal přes dvorek na půdu. Ale vojáci ho postřelili,“ popsal. Muž i přesto vylezl na půdu, kde se zahrabal do sena. Vojáci jej však našli a umlátili. Hostinský Buben se tak stal třetí obětí konce války ve Skaličce. Lidé pak uctili památku památku usmrcených sousedů 12. května 1945. Ve Skaličce mají dnes všichni tři padlí svou pamětní desku.

Úleva po válce nepřišla, do domů vtrhli Rusové

Když v rádiu ohlásili konec války, byl Josef zrovna na dvoře rodinného domu. „V půl jedné po obědě jsem se dozvěděl o kapitulaci Německa. Tím to skončilo. Byli jsme šťastní jako nikdy v životě. Na tu chvíli jsme přeci čekali tak dlouho,“ zmínil.

Zbytek roku 1945 však chutnal poněkud hořkosladce. Německé vojáky v obci vystřídali sovětští. Ani oni si neodpustili drancování majetku a šikanu místních obyvatel. „Když se k nám do obce nastěhovali ruští vojáci, tak jich hodně bylo na letišti. Jednou navštívili i nás. My jsme už byli v postelích. Převedli nás do kuchyně. Nechali si tam jen mou sestru,“ vysvětlil Josef. Maminka prý pak začal křičet a bránit svou dceru, oba vojáci se do kuchyně vrátili a Josefova sestra mezitím stihla vyskočit oknem, přelézt plot k sousedům a schovala se u nich.

Zbytek rodiny ještě té noci odešel do stodoly, kde tatínek prostydl a dostal zápal plic a pohrudnice. V srpnu 1945 Václav Fikr zemřel. Starost o hospodářství připadla právě na syna.

V listopadu roku 1947 nastoupil Josef na vojnu do Gayerových kasáren v Hradci Králové. Povinnou vojenskou službu měl však zkrácenou, protože jej doma čekalo hospodářství, o které se neměl kdo starat. „Komunistický převrat v únoru 1948 jsem prožil právě na vojně. Všude měli tehdy komunisté slavnosti, ta propaganda byla úplně všude,“ vzpomínal.

Tlaku dlouho odolávali, JZD je nakonec neminulo

V roce 1948 se Josef po pětileté známosti oženil. Jeho manželka Věra pocházela z obce Hubíles, poznali se ale právě ve Skaličce, kam často jezdila za tetou. Atmosféru v obci však po komunistickém převratu popsal jako tíživou, lidé si přestali navzájem věřit. „Celá strana Skaličky směrem k Lochenicím byla komunistická. Některé ženy byly tehdy opravdu špatného ražení, nepřály nikomu nic dobrého. Odešel jsem do Hubíles, tam to bylo lepší,“ popsal.

Právě s manželkou a jejími rodiči Josef začal hospodařit. Zprvu se jim dařilo, pořídili si nové hospodářské stroje. Tlak komunistické strany však postupně sílil. „Museli jsme pěstovat nesmyslné věci. Cibuli, len, rajská jablíčka, to byla strašná práce. Byli jsme na to s manželkou jen dva,“ vzpomínal.

Když lidé podávali hlášení o tom, jakou vlastní mlátičku, povolená byla velikost do 24 coulů. Josef Fikr však měl větší stroj o šestadvaceti coulech. „Tak jsem všechny znaky na mlátičce odstranil. Nahlásil jsem menší velikost a zůstala nám, ale riziko to bylo. To bych šel také do trestnice, kdyby se to provalilo,“ popsal.

Tlak nepovoloval, ale do JZD s manželkou nakonec v roce 1958 vstoupili. „Pak jsme byli jen otroci, poslouchat jsme museli kdekoho, kdo tomu třeba ani nerozuměl. Jinak to nešlo,“ dodal.

Přišel srpen 1968 a s ním změna. K horšímu

Komunisté jej do strany několikrát lákali, nikdy do ní ale nevstoupil. Srpen 1968 popsal jako další katastrofu. „My jsme předpokládali, že režim dlouho nevydrží. No a přišel srpen 1968 a s ním přišla i změna. Bohužel k horšímu,“ řekl. V době normalizace se s manželkou věnovali práci, ale především dětem. Josef Fikr šel do důchodu v 60 letech, ale v JZD zůstával i poté. Pomohl vystavět nový kravín. Rok 1989 všichni přivítali s nadšením, byla to pro něho obrovská úleva.

Jeho recept na dlouhověkost zní překvapivě a příznivcům zdravé výživy dokonce podivně. „Chutnal mi cukr a dost jsem solil. A chutnal mi i bůček a pečínka a přesto jsem se dožil takového věku, a to bez větších potíží,“ shrnul v roce 2021 s úsměvem šestadevadesátiletý kmet.