Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Fiala (* 1928  )

Otevírat brány svých srdcí

  • narozen 28. srpna 1928 v Malíně u Kutné Hory

  • v roce 1949 zatčen a vyšetřován Státní bezpečností

  • od roku 1952 sloužil tříletou základní vojenskou službu

  • od roku 1955 sledován a vyšetřován StB, přemlouván ke spolupráci

  • v roce 1968 zahájil studium na teologické fakultě v Litoměřicích

  • v prosinci 1971 vysvěcen na kněze biskupem Tomáškem

  • roku 1974 mu byl odebrán tzv. státní souhlas – pracoval jako skladník a účetní

  • od roku 1990 pracoval v Československém rozhlase

  • 1991–1996 mluvčí České biskupské konference

  • 1999–2006 prezidentem sdružení Česká katolická charita

  • v současné době (2016) žije v penzi na Praze 4

Příchod na svět

Římskokatolický kněz a člen řádu premonstrátů, páter Miloslav Fiala, se narodil 28. srpna 1928 v Malíně u Kutné Hory, který byl tehdy samostatnou obcí. Miloslavův dědeček i otec byli řezníci a provozovali své řemeslo s láskou a velkou dovedností. Občas se malý Miloslav v noci probouzel, když jeho otec pod dojmem hrůz, prožitých za první světové války na východní frontě, volal ze spaní o pomoc. O výchovu malého chlapce se starala zejména maminka, ona ho doprovodila do první třídy tehdejší obecné školy. Měla na něho velký vliv a byla velmi sečtělá. „Čtenářskou vášeň jsem po ní zdědil,“ říká pan Fiala. Jelikož se tehdy v jejich řeznickém krámu prodávalo i v neděli dopoledne, do kostela nechodili. „Občas jsme zašli na mši o Vánocích nebo Velikonocích,“ říká pan Fiala.

Studium na gymnáziu

Na obecné škole navštěvoval Miloslav výuku náboženství a po jejím ukončení byl na základě doporučení ředitele školy přijat ke studiu na gymnáziu. Setkal se zde s řadou výborných profesorů, například s profesorem Znojemským. „To byl takový přesvědčivý evangelík, který nás učil zeměpis, v Kutné Hoře hrál divadlo s ochotníky a později zde založil stabilní loutkovou scénu.“ Díky profesoru Janu Filipovi, který byl na gymnáziu katechetou, navštěvoval rád výuku náboženství. Tento profesor později doplatil na své členství v Československé straně lidové a již v roce 1945 musel z kutnohorského gymnázia odejít.

Rok 1939 a nástup fašistů

Před vypuknutím druhé světové války se nejen na gymnáziu začala zhoršovat atmosféra. Navrch začali mít členové nejrůznějších profašistických organizací, což se po okupaci naplno projevilo i mezi studenty. Miloslavův otec byl na základě udání dokonce vyšetřován a nějakou dobu vězněn. To se již psal rok 1940. Otec to vzhledem ke svým zážitkům z první světové války nesl velice těžce. „Odtud asi příprava jeho onkologického onemocnění, na které později zemřel,“ říká pan Fiala. Někteří Češi kolaborovali s Němci a na jednoho rolníka si museli dát Fialovi obzvláště velký pozor. Pro rodinu to byla těžká situace, protože dotyčný byl zároveň Miloslavovým biřmovacím kmotrem. Vyzvídal a pro Němce sháněl informace, zda otec poslouchá zahraniční rozhlasové vysílání z Londýna. „Člověk se tak učil ostražitosti vůči tomu tehdejšímu násilnickému režimu,“ říká pan Fiala. 

Konec války

Po skončení druhé světové války došlo k odsouzení některých kolaborantů. Miloslavův biřmovací kmotr byl blízko Vlašského dvora v Kutné Hoře popraven. Začala éra čistek a iniciativu přebírali komunisté. Vedoucími komunistů se stávali většinou lidé nezaměstnaní za první republiky, schůzovali a začali hovořit o převzetí moci. „Byla to taková odpudivá skupina lidí, najednou v roce 1945 zde byli pány a koncem května 1945 obsadili zdejší národní výbor,“ hodnotí jejich tehdejší aktivity v Kutné Hoře pan Fiala. O jejich počínání svědčí i fakt, že se jeden z nich odstěhoval do Jihlavy a stal se členem Československé strany lidové, aby mohl vyzvídat a ovlivňovat tehdejší lidoveckou politiku.

Osobnost pátera Šimka

Miloslav byl po skončení války přijat na Vysokou školu obchodní v Praze v Horské ulici. V roce 1948, kdy se komunisté pomocí násilného puče dostali k moci, našel Miloslav velkou duchovní inspiraci u pátera Jaroslava Šimka a navštěvoval ho často na faře v Kutné Hoře – Sedlci. „Byl to takový azyl proti těm lžím a polopravdám, které jsme slyšeli v tisku a které do nás hustili v rozhlase.“ Páter Šimek se velmi angažoval ve Sdružení katolické mládeže, které však komunisté na podzim roku 1948 zakázali a rozpustili. S mladými lidmi pořádal různé výlety a vychovával je v křesťanském duchu. Zde měl Miloslav možnost více do hloubky poznávat křesťanskou víru, která ho držela takříkajíc nad vodou v době jeho dospívání a též v době postupného rozkladu morálky po únoru 1948.

Azyl u jezuitů

„Od svých 12 až 13 let jsem slyšel vnitřní hlas budeš premonstrátem,“ říká pan Fiala. V té době na něho mělo velký vliv přečtení knihy Františka Hamzy Šimon kouzelník. Při studiích v Praze hledal Miloslav nějaké duchovní útočiště a nalezl ho u jezuitů na Karlově náměstí. Zde se setkával s různými osobnostmi, jež na něho měly velký vliv a se kterými mohl sdílet křesťanské myšlenky a hodnoty. Za všechny jmenujme pátera Mikuláška či pátera Reinsberga z pražského Týnského chrámu. Zároveň se účastnil i týdenních exercicií v Krkonoších, které pořádal kutnohorský páter Šimek. „Bylo to spojené s přírodou a Bohem,“ říká pan Fiala. Díky tomu všemu začal uvažovat v jiných dimenzích a v té době zjišťoval, že rozhodující pro život společnosti není ekonomika. „V životě člověka je podstatné také to, co má v sobě. Nejenom ta horizontála se vším, co k tomu patří, zaměstnání, studium, rodina, atd., ale také ta vertikála,“ říká.

V hledáčku StB

U jezuitů v Ječné ulici se uvolnil jeden pokoj, do kterého se Miloslav nastěhoval. Imponovalo mu, že jezuité žili opravdovým křesťanstvím a že nic nepředstírali. Zvýšil své aktivity i v Kutné Hoře, což se ale některým sousedům nelíbilo, proto upozornili bezpečnostní orgány. Po jedné mši v Sedlci byl spolu se svým kamarádem zatčen a odvezen k výslechu na Státní bezpečnost, která ho již měla ve svém hledáčku. Byl brzy propuštěn, ale druhé zatčení brzy následovalo. Po jedné schůzce tehdy již zakázaného Sdružení katolické mládeže ho do jeho bydliště v Bubenči přišli zatknout členové StB a odvezli do na výslech do Bartolomějské ulice. „Estébáci tady v Praze pásli po tom, kde je uschován archiv Sdružení katolické mládeže,“ říká.

Správně se modlit

Umístili ho do cely spolu s dalšími 27 zatčenými. Po několika výsleších ho červeným tudorem s poznávací značkou P31133 převezli do Kolína. Tu značku si pamatoval velice dobře, auto totiž zahlédl několikrát před domem, kde bydlel. V Kolíně byl na cele sám. „Tam jsem měl dost času ke zvažování cíle a smyslu mého života,“ říká. To byl zřejmě klíčový moment, který rozhodl o jeho dalším duchovním směřování. „Buď se pokoušet v tom mizerném socialistickém hospodářství nějak uplatnit, nebo se dát na duchovní dráhu a studovat teologii.“ Pro života křesťana je důležitá modlitba a Miloslav se právě zde, v kolínské vězeňské cele, naučil modlit. Každý den dopoledne i odpoledne vždy po půl hodině klečel u stolku pod zamřížovaným oknem cely a modlil se k Bohu za správné životní rozhodnutí.

Návrat z vězení

Před vánočními svátky roku 1949 byl Miloslav propuštěn z vězení, ale jeden estébák si neodpustil na jeho adresu utrousit jedovatou poznámku: „Já tě pustím domů, ale dej si pozor, my si tě pohlídáme, nebudeš nám bourat socialismus!“ Po návratu domů o něm začali zejména místní komunisté rozhlašovat, že by neměl studovat, že by měl jít pracovat do dolů a podobě. V okolí vládlo přesvědčení, že je stále zavřený. Proto přes den nevycházel, pouze večer šel na krátkou procházku. Na Nový rok odejel do Prahy za provinciálem jezuitů, aby zažádal o přijetí za klerika. Provinciál mu však řekl: „Hochu, ty ses z kriminálu vrátil a my do něj půjdeme.“ Domluvil se na tom, že Miloslav bude obcházet komunistické schůze, aby zjistil, co se proti jezuitům chystá. Navštěvoval tedy stranické schůze, zapisoval si na papírek zajímavé informace a předával je v sakristii Pavlu Slezákovi, který je předával dál provinciálu Jezuitů.

Útěk s materiály katolické mládeže

Nebezpečnou situaci pamětník zažil při ukrývání materiálů Sdružení katolické mládeže, které přinesl do kostela svatého Ignáce postranním vchodem z Ječné ulice právě ve chvíli, kdy se zde nacházela Státní bezpečnost. O její přítomnosti ovšem nevěděl. Prošel kolem jednoho příslušníka StB oblečeného do civilu a dále do sakristie za bratrem Slezákem, jenž ho rychle varoval: „Chlapče, přicházíte v nejnevhodnější čas, je tady policie!“ Miloslavovi se podařilo vyběhnout po schodech nahoru k oratořím, které vedou po celé délce kostela, proběhl kolem varhan a dále po schodišti dolů k východu z kostela. Před kostelem hlídkovali dva příslušníci StB, kteří si ho všimli. S pytlem na zádech utíkal tedy do parku na Karlově náměstí a v hustém křoví se mu naštěstí podařilo ukrýt. Asi po čtvrt hodině se sebral, nastoupil do tramvaje a odejel za jednou známou křesťanskou rodinou, která mu materiály ochotně ukryla.

V nouzi poznáš přítele

Miloslav chtěl dostudovat navzdory snaze druhých, aby ho vyloučili ze školy. S potvrzením o uvěznění šel za právníkem Gustavem Švambergem, který byl svého času děkanem vysoké školy, kam Miloslav před uvězněním docházel. Ten mu dal šanci, když řekl: „Dám vám tři týdny na to, abyste se připravil na státní zkoušku z veškerého práva, občanského, obchodního, směnečného, šekového a bankovního.“ Miloslav se poctivě učil, doslova dřel, ale nemohl chodit na přednášky, aby nebyl nápadný. Zkoušku se mu podařilo udělat a začal opět docházet na přednášky a pokračoval ve studiu. V tehdejší době plné strachu to byl malý zázrak.

Problémy s hledáním zaměstnání a nástup na vojnu

V roce 1951 ukončil studium promocí a hledal zaměstnání. Postupně to nevyšlo ani v Československém rozhlase, ani u podniku Pramen v Čáslavi. Dal na radu jednoho kamaráda a odešel od Kutné Hory dál, kde o něm nikdo nic nevěděl. Začal pracovat v jednom konzervárenském a lihovarském podniku a v dubnu 1952 nastoupil na vojnu. Nejprve do Liberce a později do Vysokého Mýta, kde byl necelé tři roky ve funkci písaře u velitele roty. Přemýšlel o svém dalším směřování po vojně, pořídil si několik knih a studoval teologii. V té době byl již téměř rozhodnut, že se k ekonomii nevrátí. Po vojně se ještě na nějaký čas vrátil do podniku, kde původně pracoval.

Sledován Státní bezpečností

V roce 1958 přišlo předvolání na StB do Kutné Hory. Při výslechu se ho ptali na kontakty, především s faráři, se kterými se v té době stýkal. Pod pohrůžkou, že půjde k soudu, ho propustili. Za čtvrt roku přišlo další předvolání. „Náčelník kutnohorské StB, major Ničovský, takový odpudivý chlap v kožeňáku se na mne rozeřval, jak si představuji, že budu bourat a poškozovat a dodal, člověče, vy máte nervy jako provazy!“ Po propuštění byl již Miloslav pevně rozhodnutý jít studovat teologii na litoměřický seminář. Kvůli neustálým návštěvám StB v podniku, kde pracoval, odešel do Cukrovaru Ovčáry, kde získal místo účetního. „Tam jsem vegetoval, při tom objížděl kněze, jezdil s opatem Tajovským a soukromě jsem studoval teologii.“ Od opata Tajovského obdržel tajný noviciát a byla mu udělena nižší kněžská svěcení. Někdy na jaře v roce 1960 jel s žádostí o přijetí do semináře za královéhradeckým kapitulním vikářem Jabůrkem. V dubnu 1960 ale přišlo další předvolání na kutnohorskou StB, kde mu nabídli spolupráci. Tu však razantně odmítl. Z teologické fakulty v Litoměřicích obdržel zamítavé stanovisko, že „nesplňuje předpoklady k vysokoškolskému studiu“.

Nástup do Litoměřic na teologické studium

Situace se nelepšila až do roku 1968, kdy odešel z cukrovaru a nastoupil do Litoměřic na zkrácené teologické studium. Mohl se podívat i do ciziny, kdy navštívil rakouské premonstráty. Odejel za nimi 20. srpna 1968. Následující den se od nich dozvěděl o okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Na vídeňském konzulátu si nechal prodloužit výjezdní doložku s platností na jeden měsíc. „Volali jsme do Říma biskupu Beranovi. Ten nám přes opata Tajovského vzkázal, že pokud můžeme, ať se vrátíme do vlasti, že takových věřících bude ve vlasti potřeba.“  

Po návratu do Československa a litoměřického gymnázia čelil Miloslav dalším předvoláním a výslechům na StB. „I za cenu, že mne vyhodí z teologické fakulty, jsem byl rozhodnut, že jim nepodám ani prst,“ říká. V napjaté atmosféře dokončil studium teologie a v Arcibiskupském paláci v Praze ho biskup Tomášek 21. prosince 1971 soukromě vysvětil na kněze.

Práce s mládeží v Hradci Králové

V lednu 1972 na základě žádosti kanovníka Lebedy nastoupil do redakce Katolických novin. Byl však záhy předvolán na ministerstvo kultury, kde mu nabídli místo ekonoma v katolické charitě. „Zdvořile jsem odmítl s tím, že dávám přednost duchovní správě třeba na nejzapadlejším místě Československé republiky, což je samozřejmě dohřálo.“ Byl smířen s tím, že zvolí dělnickou profesi, pokud mu bude odebrán státní souhlas k výkonu kněžské funkce. Následně odešel na děkanství v Hradci Králové, kde nějakou dobu působil v duchovní správě – organizoval tajné schůzky mládeže a také vyučoval náboženství. Setkával se zde s velkými překážkami. Třídy byly často při jeho příchodu zamknuté a on musel vyučovat náboženství v šatně.

Výlet s StB k Orlickým horám

V době jeho působení v Hradci Králové byl několikrát předvolán na StB, která na něho naléhala, aby s ní začal spolupracovat. Dali mu měsíc na rozmyšlenou, následovalo další předvolání, ale Miloslav byl pevný a neoblomný. Prodloužili mu souhlas s výkonem kněžské funkce a za čtvrt roku přišlo další předvolání. Tentokrát ho však naložili do auta a vezli asi 20 kilometrů za Hradec Králové směrem k Orlickým horám. Vzali ho na malou procházku přírodou, kde ho opět přemlouvali ke spolupráci. Řekl jim: „V žádném případě se mnou nepočítejte, jedině vy dva, pokud byste chtěli duchovně poradit, jsem vám k dispozici a nic víc.“

Za dva měsíce přišlo další předvolání, tentokrát měl rozhovor s majorem Hrubešem, šéfem proticírkevního oddělení, který na něho vytáhl záznamy z jeho kázání. Říkal si pro sebe: „Pán Bůh mi dává příležitost, abych těm estébákům vysvětlil, co ta víra obnáší pro praktický život.“ Celkem musel v letech 1949–1976 absolvovat 15 výslechů na Státní bezpečnosti.

Roku 1974 odebrán státní souhlas

V září 1974 se tlak StB vystupňoval a vyústil v odebrání státního souhlasu. Loučení při poslední mši svaté v Hradci Králové bylo velice dojemné. Přišlo se s ním rozloučit velké množství věřících. „Bůh se postará, ale o ty, kteří bdí.“ Tak zněl nápis na zdi před katedrálou, který mu dodal vnitřní klid a jistotu. Přišli za ním přátelé, že mu sehnali místo v královéhradecké rakvárně, kde by mohl být takzvaně uklizen. S díky odmítl s tím, že do rakvárny půjde rád, ale až po smrti.

Pro kněze zbaveného státního souhlasu nebylo totiž jednoduché nalézt zaměstnání. Přes jednoho známého získal místo skladníka ve strojním závodě na Rohanském ostrově v pražském Karlíně. Ředitel toho závodu se vyjádřil: „Faráři jsou naši nejlepší skladoví pracovníci, oni totiž nekradou!“ V té době pořádal Miloslav bytové semináře, navštěvoval tajné i veřejné řeholní komunity. „Byl to takový radostný zápas s totalitou. Děkuji za to Bohu dodneška, že jsem tuto skoro patnáctiletou zkušenost prožil,“ říká.

Za distribuci samizdatu vyhlášen nejlepším pracovníkem Metrostavu

Úsměvnou, ačkoliv zároveň dramatickou historku zažil Miloslav, když ve velké krabici nesl samizdatovou literaturu, kterou převzal od Ády Rázka a měl ji doručit na určené místo. Bylo to v pátek odpoledne po práci. Cestou přes Rohanský ostrov potkal předsedu KSČ Metrostavu, soudruha Mrázka, který na něho spustil: „Fialo, co to vlečeš?“ Ten pohotově odpověděl: „Náhradní díly. Je jich nedostatek, tak to sháníme, kde se dá.“ V nejbližším kvartále pak Miloslava vyhlásili nejlepším pracovníkem.

Často docházel na Karlovo náměstí do kostela svatého Ignáce a tajně zde na ochozu vlevo nad oltářem sloužil mši. Většina kněží se v té době bála pustit kněze zbaveného státního souhlasu do kostela. V létě v době dovolené pořádal tajná duchovní cvičení v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Navštěvoval arcibiskupa Tomáška na Pražském hradě. Často se spolu procházeli po zahradě a uvnitř arcibiskupství se záměrně vyhýbali místům, kde Státní bezpečnost instalovala odposlech.

Rok 1989 a nové možnosti

Po sametové revoluci, při které se pan Fiala zúčastnil různých demonstrací, se mu naskytla možnost pracovat v redakci náboženského vysílání Československého rozhlasu. Spolu s Jiřím Zajícem vytvářel křesťanské pořady, zajišťoval přenosy bohoslužeb, diskusní pořady a podobně. Byla to zajímavá práce, na kterou dodnes rád vzpomíná. V lednu 1989 se seznámil s prezidentem Václavem Havlem. Říká o něm: „Byl velice moudrý, říkal jsem si, že má smysl pro lidské potřeby a pro smíření lidí.“ Od ledna 1991 pracoval jako tiskový mluvčí biskupské konference a při té příležitosti procestoval asi 15 zemí, včetně Spojených států amerických.

Hodnocení vývoje po roce 1989 v církvi i ve společnosti

O době po roce 1989 říká: „Neodhadli jsme setrvačnost komunistického jedu do myšlení našeho českého člověka. Očekávali jsme od toho víc, že společnost bude ryze demokratická. Že naši představitelé budou usilovat pokud možno o dobro pro všechny. Že to bude ryzí demokracie masarykovského typu. Začali se vyskytovat překabátění jedinci, tu a tam nějaký estébák. Najednou to vše dostávalo takové pošpiněné rysy. Pozoroval jsem i setrvačnou únavu v řadách církve. Museli jsme se vpasovat do jakýchsi šablon, ale cítili jsme, že to nestačí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)