José Daniel Ferrer García

* 1970

  • "Vždycky mi říkali, že jsou ochotni mě nechat rybařit, i když je to nelegální. Nechali nás rybařit bez problémů, pokud jsme režim nekritizovali ani se proti němu nijak neaktivizovali. Byla doba, kdy jsme se báli, že ztratíme zdroj příjmů, a tak jsme hráli hru kompromisu: ani jsme se s nimi nekonfrontovali, ani jsme neukončili náš tajný aktivismus proti režimu. To vedlo k tomu, že nás v březnu 1996 přepadli agenti politické policie, národní policie a také inspektoři rybolovu s brokovnicemi. Spustili palbu na mého bratra Luise Enriqueho a tři další rybáře. Mého bratra nezranili, ale zranili dva mladíky, kteří s námi rybařili. Jeden utrpěl dvacet devět zranění brokovnicovými náboji a druhý třicet osm. Toho dne, když jsem je viděl zraněné, prošpikované těmi malými dírami po kulkách, jsem řekl Luisi Enriquemu: 'Zítra jedu do Havany a nevrátím se, dokud nenajdu Oswalda Payá, Elizarda Sáncheze, Vladimira Rocu nebo Martu Beatriz Roqueovou. Musím najít někoho z opozice. Přidáme se k opozici.' O tři dny později jsem odjel do Havany hledat někoho z opozice, protože jsem se cítil tak nesvůj, tak rozrušený, že dva naši přátelé, dva rybářští parťáci, byli zraněni. Cítil jsem se naprosto bezmocný. Chtěl jsem proti režimu udělat něco drastického, jako pomstu za to, co udělali, a za všechny věci, které nám tak často dělali. Pak se mi ale podařilo trochu uklidnit svůj vztek a odjel jsem do Havany. Začal jsem hledat, vyšetřovat, bez jakéhokoli směru, bez kontaktů, bez čehokoli, protože počáteční kontakty, které jsem navázal s lidmi, kteří nevzbuzovali důvěru, se rozpadly, když opustili zemi. Jel jsem do Havany a začal jsem se po městě, ulici po ulici, roh po rohu, vyptávat na opoziční vůdce, kteří byli nejčastěji slyšet v Rádiu Martí. A lidé se na mě dívali velmi zvláštně, jako by se ptali: Odkud se ten blázen vzal a ptá se na tyhle věci, jako by byl ve Švýcarsku, jako by byl v Miami?“

  • "Kolem dvanácti let jsem objevil něco, co pro mě bylo zpočátku velmi nové a později navždy poznamenalo můj život: krátkovlnné rádio, vysílání mezinárodních stanic. Pamatuji si vysílání Nizozemského rádia, Mezinárodního rádia France, Španělského rádia Exterior, Hlasu Ameriky a oficiální vysílání ze Spojených států. Když mi bylo patnáct, začal jsem poslouchat Rádio Martí, stanici, která pro Kubánce byla něčím jako Rádio Svobodná Evropa pro národy pod komunistickým jhem během studené války. Díky těmto stanicím jsem začal slyšet jiné hlasy a nacházet odpovědi na mnoho svých otázek. Začal jsem se učit o lidských právech, o odboji ve východoevropských zemích, o povstáních, ke kterým došlo proti komunismu: povstání v Poznani v Polsku v roce 1956, také v Maďarsku v 50. letech, Pražské jaro v roce 1968, přímo tady v tehdejším Československu. Dozvěděl jsem se o spisovatelích jako Alexandr Solženicyn a jeho díle Souostroví Gulag. Dozvěděl jsem se také o Havlovi, *Moci bezmocných*, o Wałęsovi a Solidaritě. A to mi pomohlo pochopit, že existuje jiný svět, ne ten falešný svět, který nám vnucoval kubánský komunistický režim. Za to, že jsem ve škole a v sousedství říkal to, co moji rodiče říkali za zavřenými dveřmi a co jsem slyšel v krátkovlnném rádiu, jsem začal dostávat důtky od dvanácti, třinácti, čtrnácti let. Brali mě do ředitelny na druhém stupni základní školy; volali mým rodičům, vyhrožovali mi, vyhrožovali mým rodičům. Říkali, že když budu v těchto věcech pokračovat ve škole, veřejně, a budu odporovat učitelům, skončím ve vězení pro mladistvé, což je v podstatě věznice pro nezletilé. Moji rodiče mě samozřejmě hubovali a dokonce trestali, aby zjistili, jestli dokážou ovládat můj sklon říkat na veřejnosti to, co se smí říkat jen doma. Chtěli se vyhnout problémům, které by mohly postihnout nejen mě, ale i je. Tak roky plynuly a dorazili jsme do roku 1988. Na začátku roku 1988 jsem byl povolán na povinnou vojenskou službu. Už v sedmnácti a půl letech – v tom roce mi bylo osmnáct – jsem se rozhodl změnit taktiku. Řekl jsem si: je příliš nebezpečné vyjadřovat své názory a říkat, co si myslím tady ve vojenské jednotce. Budu mlčet, spolknu, co si myslím, neřeknu to. Ale nakonec, když jsem si získal důvěru jiného rekruta, skončil jsem tím, že jsem řekl, co si myslím. A vždycky něco prosakuje, protože na Kubě, jak se to stalo ve všech zemích s komunistickým systémem, vás může zradit ten, od koho to nejméně čekáte. Tyto režimy dokonce vytvářejí agenty, jednotlivce, jejichž úkolem je působit proti systému, být kritičtí, aby někdo padl do pasti a řekl: 'Tenhle chlap myslí jako já, řeknu mu, že s ním soucítím, s tím, co si myslí,' a nakonec se stanete terčem odsouzení."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.05.2026

    (audio)
    délka: 02:47:54
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem guajiro, venkovan, který chce vidět Kubu svobodnou

José Daniel Ferrer, 2026
José Daniel Ferrer, 2026
zdroj: Post Bellum

José Daniel Ferrer García se narodil 29. července 1970 v Palmě Soriano v provincii Santiago de Cuba a vyrůstal ve venkovské oblasti Manganeso v rodině, na kterou měl velký vliv nástup komunismu na Kubě. Od mládí zaujímal kritický postoj vůči režimu a v roce 1991 zahájil svou humanitární činnost, nejprve v rámci iniciativ zaměřených na zajištění obživy a potravinové pomoci ve své komunitě. V následujících letech se plně zapojil do aktivismu za lidská práva, účastnil se projektu Varela a byl zatčen během Černého jara 2003, kdy byl odsouzen k 25 letům vězení. Ve vězení setrval v letech 2003 až 2011 a po svém propuštění na základě „mimosoudního propuštění“ založil a vedl Kubánskou vlasteneckou unii (UNPACU), jednu z hlavních opozičních organizací v zemi. V letech 2011 až 2025 byl vystaven zatýkání, vězení, sledování, bití a neustálým omezením, ale i nadále podporoval sítě sociální pomoci, výdeje jídla, zdravotní péči a pomoc zranitelným osobám. V roce 2025 byl donucen k exilu a od té doby pokračuje ve své politické a humanitární činnosti mimo Kubu. Rozhovor pro Paměť národa byl natočen v květnu 2026 během jeho návštěvy Prahy.