"Kolem dvanácti let jsem objevil něco, co pro mě bylo zpočátku velmi nové a později navždy poznamenalo můj život: krátkovlnné rádio, vysílání mezinárodních stanic. Pamatuji si vysílání Nizozemského rádia, Mezinárodního rádia France, Španělského rádia Exterior, Hlasu Ameriky a oficiální vysílání ze Spojených států. Když mi bylo patnáct, začal jsem poslouchat Rádio Martí, stanici, která pro Kubánce byla něčím jako Rádio Svobodná Evropa pro národy pod komunistickým jhem během studené války. Díky těmto stanicím jsem začal slyšet jiné hlasy a nacházet odpovědi na mnoho svých otázek. Začal jsem se učit o lidských právech, o odboji ve východoevropských zemích, o povstáních, ke kterým došlo proti komunismu: povstání v Poznani v Polsku v roce 1956, také v Maďarsku v 50. letech, Pražské jaro v roce 1968, přímo tady v tehdejším Československu. Dozvěděl jsem se o spisovatelích jako Alexandr Solženicyn a jeho díle Souostroví Gulag. Dozvěděl jsem se také o Havlovi, *Moci bezmocných*, o Wałęsovi a Solidaritě. A to mi pomohlo pochopit, že existuje jiný svět, ne ten falešný svět, který nám vnucoval kubánský komunistický režim. Za to, že jsem ve škole a v sousedství říkal to, co moji rodiče říkali za zavřenými dveřmi a co jsem slyšel v krátkovlnném rádiu, jsem začal dostávat důtky od dvanácti, třinácti, čtrnácti let. Brali mě do ředitelny na druhém stupni základní školy; volali mým rodičům, vyhrožovali mi, vyhrožovali mým rodičům. Říkali, že když budu v těchto věcech pokračovat ve škole, veřejně, a budu odporovat učitelům, skončím ve vězení pro mladistvé, což je v podstatě věznice pro nezletilé. Moji rodiče mě samozřejmě hubovali a dokonce trestali, aby zjistili, jestli dokážou ovládat můj sklon říkat na veřejnosti to, co se smí říkat jen doma. Chtěli se vyhnout problémům, které by mohly postihnout nejen mě, ale i je. Tak roky plynuly a dorazili jsme do roku 1988. Na začátku roku 1988 jsem byl povolán na povinnou vojenskou službu. Už v sedmnácti a půl letech – v tom roce mi bylo osmnáct – jsem se rozhodl změnit taktiku. Řekl jsem si: je příliš nebezpečné vyjadřovat své názory a říkat, co si myslím tady ve vojenské jednotce. Budu mlčet, spolknu, co si myslím, neřeknu to. Ale nakonec, když jsem si získal důvěru jiného rekruta, skončil jsem tím, že jsem řekl, co si myslím. A vždycky něco prosakuje, protože na Kubě, jak se to stalo ve všech zemích s komunistickým systémem, vás může zradit ten, od koho to nejméně čekáte. Tyto režimy dokonce vytvářejí agenty, jednotlivce, jejichž úkolem je působit proti systému, být kritičtí, aby někdo padl do pasti a řekl: 'Tenhle chlap myslí jako já, řeknu mu, že s ním soucítím, s tím, co si myslí,' a nakonec se stanete terčem odsouzení."
