Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Fejtková (* 1941)

• narodila se 5. února 1941 v Jaroměři

• dědečka Josefa Hlinku za nacismu věznili za poslech hraničního rozhlasu

• po roce 1948 jim vzali rodinné zlatnictví

• v roce 1959 rodiče odsoudili za spekulaci a zabavili jim majetek

• bratra vyhodili z vysoké školy

• v roce 1959 maturovala na střední ekonomické škole ve Dvoře Králové

• v srpnu 1968 byla v Paříži, vrátila se ale domů

• pracovala jako analytik a programátor v podniku Orgalen ve Dvoře Králové

• stala se vedoucí výpočetního střediska v podniku ZAZ v Jaroměři

• po roce 1989 byla zastupitelkou Jaroměře, zpívala v komorním sboru Cantus

• v roce 2000 zrušil nejvyšší soud rozsudek nad rodiči

• v roce 2025 žila v Jaroměři

V pondělí 27. dubna 1959 přijela Marie Fejtková jako obvykle vlakem ze Dvora Králové, kam dojížděla na střední ekonomickou školu. Z vlakové zastávky šla pěšky domů na náměstí v Jaroměři, kde v čísle popisném třináct od malička žila. Dům už rodině pár let nepatřil, rodinné klenotnictví jim komunisté sebrali, rodiče ale nechali jako zaměstnance pracovat v oční optice v přízemí. Už z dálky si všimla, že je provozovna zavřená a před domem stojí černý sedan. Se zlým tušením vešla dovnitř. „Když jsem otevřela byt, tak závan kouře. Naši nekouřili, nikdo doma nekouřil, i bratři chodili na pavlač. Podivní lidé, otevřené skříně, rozhrabaný nábytek a všechno. Tatínek stál v jednom koutě a maminka v jiném,“ popisuje pamětnice. Šla k mamince, objala ji, políbila a řekla: „Mami, já jdu hrát na varhany.“ K tatínkovi ji ani nepustili blíž. 

Odešla do jaroměřského Husova sboru Církve československé. „Tam jsem hrála na varhany, než jsem začala brečet. To už mi přinesl můj spolužák, syn faráře, kapesník,“ vypráví. Rodina faráře Hančila ji pozvala k sobě, ale nesnažili se ji uklidnit lakováním skutečnosti na růžovo. „Připrav se spíš na to horší, ale neboj se, jsi silná a přežiješ to. Kdybys něco potřebovala, víš, kde jsme,“ řekli jí. 

Večer se šla podívat domů. Našla zakouřený byt a v něm jen bratra Jirku, kterého celý den drželi na policejní stanici a vyslýchali. Rodiče po domovní prohlídce odvezli do vazební věznice v Hradci Králové. Pamětnice je znovu viděla až 10. července v budově okresního soudu v Jaroměři, kdy si s nimi mohla na pár minut promluvit. V následujících letech se s nimi setkávala už jen při návštěvách v pardubickém a valdickém vězení. 

Dědu za války zavřeli

Marie Fejtková se narodila 5. února 1941 v Jaroměři do rodiny zlatníka Jiřího Fejtka a jeho ženy Marie rozené Hlinkové. Měla dva starší bratry Jiřího a Jaromíra. Otec se vyučil ve Vídni a na zkušenou šel do Prahy. Potom pět let žil a pracoval v Paříži. Nakonec se ale vrátil do Jaroměře, aby po svém tatínkovi Josefu Fejtkovi převzal rodinné klenotnictví. Dědeček Josef Hlinka se živil jako stárek ve mlýně a působil na několika místech. Když pracoval v Hořenicích u Jaroměře, zatkli ho během heydrichiády za poslech zahraničního rozhlasu. Dva roky ho věznili v Ulmu, kde ho poslali na práci do mlýna. „Když mlynářka zjistila, že je schopný stárek, měl děda fešácký kriminál i jídlo, protože paní měla manžela a syna ve válce a schopný pracant se hodil,“ vypráví pamětnice. 

V jejich rodině byl středem bytu jídelní stůl, u kterého se všichni scházeli, jedli a vyprávěli. Vyslechla si tam i vzpomínky na válečné období, třeba jak zkomolila německé hlášení z rádia: „Oznámila jsem mamince, že hlásili ´řízky a uzený´, místo ´říšské území´.“ Zpráva o jídle v době, kdy ho neměli moc, ji totiž zaujala. Nejvíc se těšila, že po válce dostane novou panenku. „Měla jsem krásnou panenku, která ale musela být zabalená v zavinovačce, protože neměla nohy,“ vzpomíná. Vybavuje si také, jak se při sirénách protivzdušné obrany chodili schovat do sklepa o dva domy vedle: „Trávili jsme tam čas na dvorku, bratři skákali z velkého schodiště a maminka občas seděla v natáčkách, protože v tom samém domě byla kadeřnice.“  Při oslavách osvobození v květnu 1945 ji chtěli dva sovětští důstojníci povozit ve vojenském autě, jako malá dívenka se ale bála. 

Za Jaroměří začínaly Sudety a tak po válce pamětnice zaznamenala odsun německých obyvatel. Maminka mívala německou kamarádku z Heřmanic, která se s ní ale před rokem 1938 přestala přátelit. Koncem války se mamince ozvala. Její rodinu pak ale také odsunuli. Dědečka Josefa Hlinku povolali jako osvobozeného vězně, aby hlídal shromážděné Němce před odsunem. „Brzy toho nechal, protože se mu nelíbilo, že se k nim čeští dozorci chovali špatně,“ říká Marie Fejtková. Dodnes jí doma visí na zdi malba Krkonoš, kterou dědečkovi daroval jeden Němec za to, že se k němu choval slušně.

Piano pustili ze schodů

Oba rodiče byli zapálení členové Sokola a celá širší rodina se účastnila posledního všesokolského sletu v roce 1948. Maminčina rodina patřila k Církvi československé a pamětnice až do důchodového věku chodila o nedělích hrát na bohoslužby v jaroměřském Husově sboru. V roce 1947 nastoupila do dívčí školy v Jaroměři, zažila sloučení školní docházky s chlapci a několik dalších školních reforem. „Ve škole jsem byla upovídaná, trochu jsem měla tendenci se prát. Když někdo někomu křivdil, tak jsem se do toho okamžitě vložila,“ říká. Zpívala v dětském sboru a od malička hrála na klavír. 

Doma se už od období protektorátu poslouchal zahraniční rozhlas a rodiče mluvili o všem otevřeně. Poté, co se komunisté v roce 1948 chopili moci, řekla maminka malé Marii, že teď vládnou zlí lidé. „Skončilo to tak, že tatínek přestal být zlatníkem, musel odevzdat všechno, co bylo majetkem obchodu. Vezl dvě aktovky se zlatým zbožím do Prahy na puncovní úřad. Musel všechno odevzdat a nic za to nedostal,“ vzpomíná. Z jejich zlatnictví se stala oční optika. Otec se vyučil a oba rodiče v optice od roku 1950 pracovali jako zaměstnanci. Jejich dům nebyl, jak říká, žádná vila se zahradou, do které by se chtěl nějaký komunistický funkcionář hned nastěhovat, mohli tam tedy zůstat v nájmu. „Začali jsme mít hluboko do kapsy a byl smutek, jak mizeli sousedé. Třeba zmizel pán, který prodával látky. Nebo výlohy s nápisy, že tam žili ti, co ostatní okrádali a hamonili si,“ popisuje atmosféru počátku padesátých let. Nechápala, proč maminka pláče, když odsoudili a popravili Miladu Horákovou. Plakala společně s ní a pořád se ptala, jestli to je nějaká jejich příbuzná. Maminka odpověděla: „Ne, to je nespravedlivá, zlá msta.“

Bratru Jirkovi hrozilo, že na vojnu půjde k Pomocným technickým praporům, nakonec nastoupil k protiletadlové obraně v Plzni Líních. Po vojenské službě pracoval jako inventurník pro klenoty tří krajů a přispíval na domácnost. Bratr Jaromír začal studovat v Praze, dostával stipendium za výborný prospěch a ve volnu si přivydělával na brigádách. Marie Fejtková nastoupila na střední ekonomickou školu ve Dvoře Králové. V roce 1959 pak přišla rána, která jim obrátila život naruby. Rodiče odsoudili za porušování devizového hospodářství a spekulaci. Při domovní prohlídce u nich doma našli zbytky zlata, které si tatínek uložil na horší časy. Měl na starosti kromě své rodiny i starou maminku a dvě duševně nemocné sestry. Maminka u soudu dostala čtyři roky a tatínek šest let. Oba pak odsoudili ke ztrátě občanských práv, k zákazu pobytu v Jaroměři na pět let a ke ztrátě veškerého majetku. 

Majetek byl podle pamětnice důvodem, proč rodiče uvěznili. Po soudu k nim domů chodili úředníci a zabavovali věci rodičů. „Odstěhovali třeba piano tak, že ho pustili z kamenných schodů dolů. Sebrali rádio, maminčiny klenoty a stříbrné sady nádobí, které pro mě a bratry maminka měla,“ říká. Vzpomněla si také na zdánlivou drobnost, že když rodiče odvezli do vazby, zmizely z bytu i jejich klíče. Nevěděli, kde jsou, a Marie Fejtková se sama doma bála. „Postavila jsem si ke dveřím židli, na ni tři hrnce, kdyby ke mně někdo šel, tak by mě to muselo probudit,“ vybavuje si. 

Pamětnice a bratři najednou museli hospodařit sami. Ona obstarávala nákupy, prádlo a vaření, bratr Jirka živil rodinu. Známí a sousedé jim ale pomáhali. Občas jí někdo poslal přes pana faráře peníze nebo jí farářova manželka vyprala prádlo. Ve frontě na maso si ji vzala prodavačka stranou a naložila jí tašku zásobami na nedělní oběd. Před návštěvou úředníků dostali varování předem a mohli schovat knihy, o které nechtěli přijít. 

Tatínkovi nesměla ani podat ruku

Třásla se, jestli ji nechají maturovat. „Když naše zavřeli, hned jsem to řekla třídnímu, ale dál jsem to nešířila. Že jsem chodila ubrečená do školy, toho si díky brýlím nikdo moc nevšiml. Na veřejnosti jsem ale moc nebrečela. Já své city umím schovávat. Když je třeba,“ vysvětluje. Ředitel školy ale řekl, že rodiče ještě nejsou odsouzení, a její maturity se to netýká. Složila ji ze všech předmětů na jedničku. „Obrečela jsem, když nás soudružka chválila, jak jsme připravení budovat socialismus. Myslela si, že mě dojala, ale mně spíš bylo líto, jak to sdělím rodičům, když jim smím psát dopis jen jednou týdně,“ vzpomíná. Bratra Jaromíra si koncem letních prázdnin 1959 povolali do školy do Prahy. „Řekli mu, že není hoden studia za dělnické peníze, protože nezažil, co je to bída a hlad,“ vypráví Marie Fejtková. Bratr tedy nastoupil místo do čtvrtého ročníku na vojnu.

Rodičům směli napsat jeden dopis za týden, tak se naučili psát sterilní texty, jak je Marie Fejtková nazvala. Tatínek šel do vězení s glaukomem a na jeho dopisech pozorovali, jak se mu postupně zhoršuje zrak: „Háčky a čárky už byly jinde, než měly být.“ Jednou za čtvrt roku směli přijet do vězení na návštěvu. Ve Valdicích to na pamětnici vždycky působilo ponuře. Po příjezdu na nádraží se štrúdl lidí přesouval k sokolovně, kde odevzdali občanské průkazy, a velitel je potom složitými chodbami odvedl do návštěvní místnosti. „Chodby byly tmavé, smrduté a vyzdobené komunistickými hesly, takže jsme vždy dostali ideovou náplň. Pak stůl, dva vězni u velkého stolu a jeden hlídač,“ popisuje. Tatínka nesměli obejmout ani mu podat ruku.

V Pardubicích chodby také zapáchaly a zdobily je nápisy, ale režim tam byl přece jenom trochu mírnější. „Mamince jsme mohli vozit dvě kila ovoce a šampón nebo mýdlo,“ vzpomíná si. Když bylo hezké počasí, seděli s maminkou na dvoře a mohli se i obejmout a políbit. Maminka později vzpomínala na to, když s ní byly na cele řádové sestry: „Byly pořádné, slušné a tiché. Když musely mýt cely, tak říkávaly, že na kolena, to je jejich, a nenechaly mýt podlahu nikoho jiného.“ Povídala si s nimi o knihách nebo o historii. Maminka pracovala nejdříve v krejčovské dílně, později v prádelně. Odseděla si celé čtyři roky.

Při návštěvách chtěla pamětnice i její bratři vypadat vždy vesele a upraveně. „To bylo to jediné, co jsme jim mohli dát. Oni to s radostí akceptovali. Myslím, že jim dělalo náramně dobře, když viděli, že žijeme dál. Hlavně je zajímalo, jestli chodíme do divadla, na koncerty, na koupaliště, jestli žijeme,“ podotýká. Ona sama se snažila chodit mezi lidmi hrdě s hlavou vztyčenou, protože se neměla za co stydět.

Tatínek oslepl

Maminka si celý trest odseděla v pardubické věznici. Tatínek ve Valdicích navlékal korálky a spoluvězni mu pomáhali plnit normu. Asi po třech letech ho přemístili do zemědělského pracovního tábora v Sýrovicích. To už byl ale úplně slepý a spoluvězni protestovali, že je při práci nebezpečný pro ně i pro sebe. Pár dní pobyl ve vězení na Mírově a pak ho odvezli do vězeňské nemocnice v Bohunicích u Brna. Měl štěstí a díky primáři tamní civilní oční kliniky se dostal k němu na oddělení, kde ho pamětnice navštívila. Pak ho ze zdravotních důvodů předčasně propustili z výkonu trestu. „Byl červenec 1963, přišla jsem z práce domů a taťka doma. Přivezli ho policisté v autě,“ vypráví. 

Rodiče se vrátili ještě do jejich původního domu na náměstí. V roce 1976 se ale museli přestěhovat do bytu na Jakubském předměstí. Maminka onemocněla a zemřela na leukémii. Tatínek dostal invalidní důchod, naučil se psát na stroji, psal knihy svých vzpomínek a dopisoval si s kamarády z Československa i ze zahraničí. S bílou holí chodil na procházky a zemřel až v osmdesátých letech. Marie Fejtková s bratrem Jirkou žili s rodiči v jedné domácnosti a starali se o ně, bratr Jaromír se oženil a měl dvě dcery.

Okupaci prožila ve Francii

Po maturitě Marii Fejtkovou nevzali do zaměstnání ve státní bance v Jaroměři, kam měla umístěnku. Sehnala ale místo účetní v lázních Velichovky, kde strávila sedm let. Potom začala pracovat ve výzkumném lnářském ústavu v podniku Orgalen ve Dvoře Králové jako analytik a programátor sálového počítače Minsk, což jí velmi šlo i bavilo. V srpnu 1968 odjela vlakem na třítýdenní zájezd do Paříže. „Měla to být moje nejkrásnější dovolená. Jednak jsem se těšila na francouzštinu a za druhé, že konečně uvidím Paříž, kterou znám z toho, jak nám ji tatínek uměl popsat,“ říká. 

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna ji zaskočil, v novinách četla zprávy o střelbě, v serióznějším tisku moc informací nenašla. „Paříž se proměnila v české město, protože všichni, kdo byli v jiných částech Francie, sem přijeli a dál nejeli, protože hranice byly 21. srpna zavřené,“ vypráví. Bratr jí poslal pohled s textem: „Budu tě čekat, jak jsme se domluvili,“ přestože domluvení na ničem nebyli. Pochopila vzkaz a hlavně kvůli rodičům se vrátila – nechtěla si zavřít dveře domů. Z jejich zájezdu nikdo ve Francii nezůstal. „Věděla jsem, že se vrátím a že se pak už do Paříže znovu nepodívám, což mi bylo velmi líto,“ říká.

V práci při následných prověrkách brali její návrat jako plus. Domluvili se s kolegy a na otázky o okupaci odpovídali vždy jen slovy, v novinách píší že… Vyhnuli se tak vynucenému schvalování  pobytu cizích vojsk na československém území a prověrkami prošli. 

Asi v roce 1973 dostala pracovní nabídku z podniku Závody Antonína Zápotockého (ZAZ) v Jaroměři, kde budovali nové výpočetní středisko. Přijala a začala tam pracovat jako programátor na počítači Odra 1204.  Přestože několikrát odmítla vstoupit do KSČ, stala se díky svým schopnostem vedoucí výpočetního střediska. Aby projevila alespoň nějakou aktivitu pro socialismus, souhlasila, že povede oddíl pionýrů. Ke svému překvapení ji práce s dětmi těšila a bavila a v oddíle zůstala až do devadesátých let. V sedmdesátých letech také úspěšně vystudovala fakultu řízení na Vysoké škole ekonomické v Praze.

Rozsudek rodičů zrušili

V listopadu 1989 se léčila s glaukomem a po 17. listopadu slyšeli s bratrem zprávy o dění v Praze na Hlasu Ameriky. Při návštěvě kolegů v práci podepsala prohlášení proti zásahu na Národní třídě. Účastnila se protestních shromáždění v Jaroměři a už přemýšlela nad budoucností, když se ptala kamarádů: „Jste připravení, až jedny vyhodíme, tak je nahradit?“ Nezříkala se zodpovědnosti, kandidovala za Občanské fórum a v prvním volebním období působila v zastupitelstvu i radě města. Dlouhá léta pak byla členkou finanční komise.

V restituci jí a bratrům vrátili dva domy a polnosti po rodičích, šlo jim ale hlavně o rehabilitaci rodičů. V roce 2000 žádali Nejvyšší soud ČR o revizi rozsudku. „Dostali jsme vyrozumění, že byl rozsudek zrušen v plném rozsahu v platnosti tehdy platných zákonů. Je to paradox. Byli souzeni, aniž by byly k souzení důvody,“ podotýká.

Nezapomenutelným zážitkem, který ji dodnes dojímá, byla návštěva Václava Havla v Jaroměři v lednu 1990. Vzpomínala tehdy, jak v šedesátých letech hrála s jaroměřským divadelním souborem jeho hru Vyrozumění. 

Z podniku ZAZ odešla, když vyhrála výběrové řízení na ekonomického náměstka jaroměřské nemocnice, kde působila pět let. Mnoho roků zpívala s komorním pěveckým sdružením Cantus a v důchodu externě vyučovala na několika školách. V roce 2025 žila v Jaroměři a mladé generaci vzkazuje: „Zadarmo dostanete něco jen od rodičů a blízkých. Za všechno ostatní se platí. Čím je to lákavější, tím víc zaplatí, i když třeba ne vždy jen penězi.“