Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Anna Fassatiová (* 1958)

• Anna Fassatiová, rozená Gíretová, se narodila 27. března 1958 v Topoľčanech na Slovensku

• po maturitě na gymnáziu začala studovat při zaměstnání Vysokou školu ekonomickou v Banské Bystrici; studium nedokončila

• nejdříve pracovala jako uklízečka, v letech 1979–1989 působila ve Středoslovenském muzeu v Banské Bystrici

• po seznámení s manželem Tomášem Fassatim založili v roce 1980 pod hlavičkou Socialistického zväzu mládeže Galérii F; o pět let později byla její činnost zakázána

• v roce 1989 manželé odešli do Čech

• v letech 1989–1995 byla pamětnice zaměstnána na Okresním úřadu v Benešově

• v roce 1990 se podílela na založení Muzea umění a designu v Benešově, od roku 1995 zde působila jako zástupkyně ředitele

• v roce 2017 pod politickým tlakem z muzea odešla

• za činnost v 80. letech a šíření samizdatu obdržela v roce 2022 status účastníka třetího odboje

• oceněna titulem Osobnost benešovské demokracie (2018) a cenou Srdce Benešova (2024) za celoživotní přínos kultuře a budování občanské společnosti

Životní příběh Anny Fassatiové přináší svědectví o občanské odvaze a neústupnosti vůči totalitní moci, ale i o touze vnést do života krásu prostřednictvím umění a kultivace prostoru, který nás obklopuje. V 80. letech minulého století se společně s manželem stali důležitými postavami neoficiální kulturní scény v Banské Bystrici. O kulturní rozvoj nepřestali usilovat ani po sametové revoluci při budování Muzea umění a designu v Benešově. Život Anny Fassatiové je spojen s vytrvalou snahou chránit kulturní hodnoty, rozvíjet občanskou společnost a trvat na pravdě i za cenu osobního rizika.

Věděla jsem, že nesmím říkat, že mám tetu v Americe

Anna Fassatiová se narodila 27. března 1958 v Topoľčanech na Slovensku jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Její otec Vladimír Gíret pocházel z Rudna na středním Slovensku. Jeho rodiče v meziválečné době odešli za prací do Spojených států, kde se narodila otcova starší sestra Anna. Ta pak po roce 1948 do USA emigrovala, což znamenalo pro ostatní členy rodiny riziko: „My jsme tetu vždycky zapírali, protože kdybychom řekli, že máme rodinného příslušníka v Americe, tak bychom mohli mít problémy. Já jsem už od takových čtyř let věděla, že nesmím říkat, že mám tetu v Americe.“ Když začala druhá světová válka, byl otec odveden do proněmecké armády Slovenského státu. Při první příležitosti utekl k partyzánům a účastnil se těžkých bojů o Telgárt a Vernár. Když se dostal do zajetí, podařilo se mu uprchnout přes Nízké Tatry do rodné vesnice, kde ho rodiče ukrývali až do konce války. O této etapě života později odmítal mluvit; mlčení pro něj bylo, tak jako pro mnoho jiných, součástí způsobu, jak se s válečnými zkušenostmi vyrovnat. Po válce odešel studovat do Bratislavy.

Matka Emília, rozená Žišková, se narodila v obci Hybe, nedaleko Liptovského Mikuláše. Pocházela ze zámožnější zemědělské rodiny vlastnící dům na náměstí. Během války část domu zabrali němečtí důstojníci, ale k rodině se chovali slušně. Paradoxně větší strach zavládl z postupující Rudé armády, před kterou rodiče ukrývali své dospívající dcery. Po válce se Emília proti vůli rodičů přestěhovala do Bratislavy, kde se setkala se svým budoucím manželem. Společně žili nějaký čas v Nitře a pak se odstěhovali do Tovarník (dnes součást Topoľčan), kde získali bydlení v nově postavených bytovkách.

Otec roztrhal členskou knížku Svazu československo-sovětského přátelství

Na dětství mezi sourozenci a početnou partou kamarádů Anna Fassatiová ráda vzpomíná, i když musela být odmalička hodně samostatná. Matka pracovala jako učitelka v mateřské škole a sourozenci zůstávali často doma sami. Náročnější bylo i školní prostředí, ve třídě se učilo až 48 žáků a vyučování probíhalo na směny. Anna ale učení zvládala snadno, dokonce lépe, než dávala najevo. Nechtěla totiž příliš vyčnívat a nejdůležitější pro ni bylo zapadnout mezi ostatní děti. Formativním zážitkem jejího dětství se stal rok 1968. Když v srpnu vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa, děti samy doma byly rozrušené zprávami, které se rychle šířily. Později, během napjaté atmosféry rodinné porady, otec před očima dětí roztrhal členskou knížku Svazu československo-sovětského přátelství. Tento čin na ni hluboce zapůsobil, stejně jako okamžik, kdy otec odmítl v zaměstnání – nábytkářském podniku Mier – pozici náměstka: „Tatínek byl člověk, který se vypracoval z takové základní pozice až na vedoucího odboru plánování. A v roce 1968, po vstupu sovětských vojsk, ho chtěli udělat náměstkem, ale tatínek odmítl. Mně bylo tenkrát deset let, ale pamatuji si, jak vedl rozhovor s maminkou, že to neudělá, protože by musel udávat a vyhazovat své kolegy. Já jsem tomu nerozuměla v té době a nikdy jsme o tom nemluvili. A přesto si to přesně pamatuji.“

Stejně dobře jako základní školu zvládala Anna i gymnázium. Tak jako většina mladých lidí i ona si v sobě pořád nosila naději, která narážela na realitu. Takovou tvrdou srážkou byly i první volby v normalizačním Československu: „Moje první volby byly v době, kdy jsem maturovala na gymnáziu a za námi chodili soudruzi, dnes bychom řekli politici. Přišel nějaký soudruh a dělal nám přednášky. My jsme sice měli takové dotěrné dotazy, ale vždycky to bylo nějaké rozumné, v klidu. A já jsem opravdu věřila, že volby můžou být i spravedlivé a že jsou i svobodné. A pak jsem šla do volební místnosti a oni mi dali lístek, že to mám vzít a hodit do té schránky. Byla jsem přesvědčená, že tam ještě bude něco dalšího, že tam bude plenta… Nakonec jsem tedy lísteček hodila, vyšla jsem ven a pak jsem brečela. Šla jsem k potoku, tam jsem si sedla a vybrečela jsem se. Zklamání bylo veliké. Nevím, že jsem byla tak naivní. Co jsem čekala?“ 

Fotografie nabízely prostor ke svobodnému přemýšlení

Po maturitě se Anna ucházela o studium na Vysoké škole ekonomické v Banské Bystrici. A přišlo další zklamání. Přijímací zkoušky udělala úspěšně, ale přes své výborné výsledky nebyla přijata v řádné formě studia; umožnili jí však tehdy tzv. dálkové studium, které muselo být spojeno se zaměstnáním. Nejprve pracovala jako uklízečka a knihovnice na škole, později našla místo ve Středoslovenském muzeu v Banské Bystrici. Tam se plně ponořila do práce v oblasti vzdělávání, kultury a výtvarného umění – oblastí, které ji zcela pohltily a předznamenaly její další profesní dráhu a vlastně i osobní život. Díky práci se seznámila se svým budoucím manželem Tomášem Fassatim, absolventem FAMU z Prahy, který narukoval na jednoroční vojenskou službu do slovenské Banské Bystrice, kde se poté usadil. Začal pracovat v Československé televizi, a právě díky natáčení v muzeu se seznámil s Annou, se kterou se roku 1981 vzali a o dva roky později se jim narodila dcera. Ale ještě předtím, již v roce 1980, založili v Banské Bystrici galerii fotografie a grafického designu s názvem Galéria F. 

Galerie vznikla v roce 1980 za spolupráce Československé televize, městského národního výboru a okresního osvětového střediska. Na činnosti se podílely i další organizace města, kdy spojovacím článkem byl většinou Socialistický svaz mládeže těchto organizací. Na samém počátku využívala jen vstupní vestibul kina Hvězda, ale postupně expandovala do téměř celého objektu. Svojí koncepcí navazovala na zkušenosti specializovaných galerií v Československu, ale i ve světě. Zpočátku zde probíhaly „neproblematické“ výstavy, ale postupně se program stal ambicióznějším. Vznikaly například výstavy levicově smýšlejících fotografů, jejichž tvorba se nepodbízela komunistické moci a byla obsahově a formálně na úrovni, složitě se tiskly grafické materiály, plakáty. Nedílnou součástí programu se staly semináře a sympozia, kam zvali odborníky z Prahy, Bratislavy, Moravské galerie i Národní galerie. Vznikaly i sborníky rozmnožované na cyklostylech, často tajně. Galerie přinášela tvorbu československého i zahraničního uměleckého okruhu a ukazovala realitu běžného života, často způsobem, který nebyl v souladu s oficiální linií. Vystavovali zde například Henri Cartier-Bresson, Irena Blühová, Jindřich Štreit, Bohdan Holomíček či Dušan Šimánek. Díky tomu, že slovenské orgány měly horší přehled o českých zakázaných autorech, podařilo se prosadit i výstavy, které by v Čechách neprošly. Lidé se učili „číst mezi řádky“ a fotografie tak nabízely prostor ke svobodnému přemýšlení.

Podsouvali mi, že žiju nemorální život

Proces schvalování toho, co je vhodné a co ne, samozřejmě probíhal vždy a měl svá pravidla: „Výstavy musel schvalovat církevní tajemník, pak tam chodil vedoucí odboru kultury nebo nějaký pracovník z Krajského národního výboru KSČ, kteří tomu v podstatě nerozuměli, takže vyřadili nějakou fotku, co se jim zdála závadná, ale výstavu ponechali.“ Již od roku 1981 začala do galerie docházet Státní bezpečnost, kdy došlo k prvnímu střetu před zahájením celostátního sympozia sociálně dokumentární tvorby. Fotografové z celé republiky zde mohli volně podle svého výběru na dva dny instalovat své fotografie, které tak logicky neprošly schválením běžnými cenzurními orgány. Když to pracovník, který nad chodem sympozia dohlížel, zjistil, okamžitě zakázal instalaci, a i když byla sobota ráno, dokázal svolat i komisi: „Začali nás zvát na výslechy. První manžel. Ten vyšel ven a pak jsem šla já. Pamatuji si, jak začali: ,Vy žijete s tím člověkem? Kde vlastně bydlíte?‘ A člověk byl takový poslušný, takže jsem odpovídala: ,Ano, tady v garsonce.‘ Přitom každý jsme měli svoji vlastní družstevní garsonku. Prostě šli na tohle téma, jako co já s ním můžu mít a že je to vlastně takové neetické nebo jak bych to nazvala, nemorální. Že já žiju nemorální život. Prostě normálně chodím dálkově do školy, pracuji, ale to, že mám přítele, tak to je nemorální. A teď začali s výstavami a že musí skončit sympozium. A já říkám: ,To nemůžete udělat! Tady je nositelka Řádu práce, Irena Blühová. Včera jsme s ní měli otevření v muzeu, byly tam školy.‘ A je to zarazilo. Tak říkám: ,A víte, kdo byla Irena Blühová? Nositelka Řádu práce, která založila nakladatelství Pravda.‘ Tak jsem si na tohle vzpomněla, možná tam byly další věci, ale sympozium pokračovalo. A přitom Irena Blühová byla sice komunistka, založila to nakladatelství, ale byla pronásledovaná, dostala utrum. Jenomže oni to nevěděli.“ Tlak na omezení činnosti galerie ale rostl. Rozhodujícím impulzem k jejímu ukončení byla výstava polských autorů v době, kdy bylo Polsko po vzestupu Solidarity označováno československým režimem za nepřátelskou zemi. Výstava přilákala pozornost stranických funkcionářů i církevního tajemníka a v roce 1985 byla činnost galerie zastavena pod záminkou reorganizace kulturního prostoru. 

Současně Anna Fassatiová a její manžel rozvíjeli aktivity na zlepšení životního prostředí. Na nově vznikajícím sídlišti v podhůří Nízkých Tater, kam se přestěhovali, začali budovat arboretum. Opět pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže získali výsadbu a pustili se do vysazování stromů u obytných domů. Nakonec ale na Slovensku nezůstali. V létě 1989 se rodina přestěhovala do Čech, do Votic, protože manžel chtěl být blízko nemocným rodičům. Nebylo ale jednoduché získat práci. Anna Fassatiová se stala vedoucí školní jídelny v Miličíně, kde prožila i období sametové revoluce. Venkov nepřijímal změny s takovým nadšením jako Praha, spíše s obavami. Když si pamětnice v době generální stávky připnula trikolóru, nesetkala se s podporou, ale s obavami a strachem svých kolegyň.

Muzeum v Benešově, prostor pro svobodné umění

Po roce 1990 se manžel zapojil do činnosti Občanského fóra v Benešově, kam se přestěhovali, a stal se jedním ze zakladatelů kulturní komise. Manželé Fassatiovi využili otevřený svobodný prostor pro to, v čem nacházeli smysl již na začátku jejich vztahu. Anna Fassatiová se v roce 1990 na necelý rok stala zaměstnankyní Okresní kulturní správy a podnikla první kroky k založení budoucího muzea. Následně se muzea oficiálně ujal její manžel a pod křídla ho vzalo město Benešov. Velký rozsah aktivit nově vzniklé organizace bylo náročné zvládat jen se dvěma mzdovými úvazky, které pro ni byly vyčleněny, a proto se pamětnice na činnosti soustavně ve svém volném čase dobrovolně podílela. V roce 1996 prošla výběrovým řízením a začala zde znovu pracovat; v prvním období jen ve dvojici se svým manželem, a postupně, když se muzeum personálně rozrůstalo, se stala zástupkyní ředitele. Muzeum se postupně stalo respektovanou institucí, přijatou do Rady galerií ČR, a získalo odborné renomé také v zahraničí. V roce 2015 se transformovalo na příspěvkovou organizaci. Krátce poté došlo na benešovské radnici ke změně politické reprezentace a na muzeum byl vyvíjen silný politický tlak. Začaly pokusy dosazovat „vlastní lidi“, zasahovat do nezávislosti muzea a omezovat práci odborných pracovníků. Atmosféra přerostla ve veřejné útoky, konstrukce obvinění a mediální očerňování. Situace dospěla tak daleko, že manželé Fassatiovi z muzea v roce 2017 odešli. Následovalo období, kdy pamětnice obtížně hledala nové pracovní uplatnění. Po zdravotní operaci nastoupila do Jazykového centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; po vypuknutí pandemie covidu odešla do důchodu.

Za protikomunistickou činnost, kterou společně s manželem vykonávali v 80. letech prostřednictvím Galérie F a při šíření samizdatu získala Anna Fassatiová v roce 2022 ocenění účastníka třetího odboje. V roce 2018 převzala ocenění „Osobnost benešovské demokracie“ a v roce 2024 jí město udělilo cenu „Srdce Benešova“ za dlouhodobý přínos městu, památkovou péči a zásadní roli při vybudování Muzea umění a designu, které překonalo krizové období a nadále je uznávanou kulturní institucí.