Albertina Farská, roz. Lang

* 1921  

  • „Ten moment, kdy jsem se dostala do Osvětimi, do Birkenau, se nedá zapomenout. Na jedné straně byli ti už vyzáblí, hladoví… a já najednou v transportu neviděla maminku a strašně jsem křičela. Když jsem ji našla, byly jsme tam všechny, i se sestrou. Mengele… to jsme se museli??? svlékat a utíkat okolo a on se tak na nás díval a jen ukazoval život – smrt – život – smrt. A moje maminka, že jí bylo sedmačtyřicet, by bývala mohla jít na další transport – oni nás vlastně potřebovali na práci –, ale že mé sestře bylo devět, tak samozřejmě nechtěla. Já jsem zas nechtěla odejít. Ale ona to nedovolila, šla se mnou až k východu a dala mi ještě s sebou zprávu pro mého otce – cítila, že to přežiji. Ale ona šla do plynu. I se sestrou. A nás dali na takový kopeček a my jsme viděli??, jak to tam hoří…“

  • „Na jedné cestě jedna holka u nějakého statkáře ukradla něco na boty, poněvadž my měly takové boty, co nebyly už boty. A ten chlap to nahlásil a nás postavili do řady a každou sedmou chtěli zabít. Já teď už nevím, jestli moje kamarádka nebo já jsme byly ta sedmá – ono to bylo jedno, protože ona by šla se mnou a já bych šla s ní. Ale potom přišel Červený kříž a zastavil to – tak nás nezabili.“

  • „A my jsme tenkrát spaly na prknech v divadle – to byli s námi ještě ti staří esenci, ti nám tolik neubližovali –, a když jsme se ráno probudily, byly jsme tam samy, my dvě – ale byly jsme už tak apatický, že jsme našly ten průvod. Dneska to nechápu, ale bylo to tak. Tak jsme s nimi šly. A jednou v tom pochodu smrti, když už s námi byli ti mladí (příslušníci SS – pozn. ed.), moje kamarádka skočila přes takový příkop, co tam byl, už byla na druhé straně, já se otočila, ona řekla Tak! a v ten moment se otočil ten esesák a už jsem nemohla. Tak se vrátila zpátky. Tak jsme šly dál. A jednou jsem v tom příkopu viděla něco, myslela jsem, že snad jablko. Že je to snad jablko, tak jsem tam skočila, jablko to nebylo, ale když jsem se dostala nahoru, stál tam esesák a hned jsem ji měla. My jsme napřed chodily vepředu a pak úplně vzadu. Jednou jsme přenocovaly na nějakém statku… a ta paní, když viděla, jak jsme na tom špatně, poněvadž všechny jsme tam nemohly spát, tak nám přinesla každému šest teplých brambor. Tak jsme každá snědly tři teplé a zbytek jsme si nechaly na druhý den. My jsme na tom už byly tak špatně, že jsme jedly i šlupky od brambor. Pak jsme samozřejmě všechny měly žloutenku a tyfus.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Vinohrady, Praha, 24.05.2016

    (audio)
    délka: 02:20:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pořád si říkám, že jsem měla žít

Albertina Farská, roz. Lang
Albertina Farská, roz. Lang
zdroj: Pamět národa - Archiv

Albertina Lang se narodila ve Vídni 5. června 1921 jako druhé dítě židovského obchodníka. Byť se rodina byla nucena vyrovnávat se smrtí staršího Leopolda, vídeňské období pro ni bylo velmi šťastné. Konec mu učinil anšlus Rakouska a strach z antisemitismu. Kvůli tomu s celou rodinou utekli do Prahy a plánovali emigraci do Anglie. Tam ovšem stihl odjet jen otec, matka se dvěma dcerami byla odvezena do Terezína. V terezínském ghettu se Albertina Lang vdala za Josefa Frankenbusche, který doufal, že ji tak lépe ochrání. Zatímco on nejprve zůstal v ghettu, Albertina byla přiřazena spolu s matkou a sestrou k transportu do Osvětimi. Její sestra byla na práci příliš malá a matka ji při selekci odmítla opustit, v plynových komorách tábora proto zahynuly obě. Albertina s pomocí přátel dokázala přežít práci v Osvětimi i pochod smrti. Po osvobození se dokázala spojit s otcem a dostat se do Anglie. Odtud se však vrátila do Československa po zjištění, že její muž je naživu. Manželé Frankenbuschovi se přejmenovali na Farské, protože v poválečné republice stále cítili hrozbu násilného antisemitismu. Předválečné majetky jim nikdy nebyly vráceny, národní výbor je naopak připravil o to, co nacisté opomenuli. Brzy se jim narodili dva synové a oni se soustředili na soukromý život v ústraní.