Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Faltusová (* 1929)

• narodila se 16. srpna 1929 ve Francii

• otec odešel s rodinou za prací v hornictví do zahraničí

• od poloviny 30. let žili v hornické kolonii v Belgii

• do Československa se vrátili před rokem 1938 a žili na severu Čech

• otec neměl stálé zaměstnání, rodina se často stěhovala a žila v chudobě

• bratr nuceně pracovně nasazený v Německu

• po válce se vyučila švadlenou, poté pracovala jako dělnice v porcelánce v Žacléři a v Sedlčanech

• v roce 2025 žila v domově pro seniory ve Vojkově

Zdeňka Faltusová, rozená Martincová, se narodila 16. srpna 1929 ve Francii rodičům Antonínu a Marii Martincovým, původem ze Žacléře. Její otec patřil k horníkům, kteří se svými rodinami odešli za prací do zahraničí. Zdeňka byla nejmladší ze šesti dětí.

Dívka určená k adopci

Krátce po jejím narození otec rodinu na několik let opustil a matka zůstala sama s dětmi. „Maminka mě prý chtěla dát k adopci, ale nakonec si mě nechala,“ líčí pamětnice podle vyprávění své starší sestry. Od samého příchodu na svět ji tak provázela složitá rodinná situace.

Hodně nás bil, pil a karbanil

Někdy v první polovině 30. let se otec vrátil a rodina se přestěhovala do Belgie, kde pracoval v dole. Žili v hornické kolonii a starší sestry sloužily v domácnostech místních rodin. Když se blížila válka, otec rozhodl o návratu do Československa. „Bylo mi asi osm nebo devět let, když jsme jeli domů. Táta říkal, že bude válka.“

Usadili se ve Žďárkách na Náchodsku. Otec si těžko hledal stálou práci a rodina se potýkala s chudobou i častým stěhováním. Podle Zdeňky byl despota, často se choval násilně, pil a hrál karty. „Hodně nás bil, i maminku. Kolikrát jsme neměli ani na chleba a jeho to nezajímalo,“ říká a nerada se ke svému dětství vrací. 

Druhou světovou válku přečkali Martincovi v Rokytníku u Hronova. Otec si sháněl práci v dolech u Svatoňovic, docházel i do dolů v Polsku a pracoval také v bývalé přádelně v Bělovsi, kde za války německá firma Lufthansa opravovala letecké motory. Situace rodiny se ale nijak zásadně nezlepšila.

Pracovala výměnou za jídlo

Starší bratr Oldřich si přál studovat, což si rodina nemohla finančně dovolit. Kvůli částečně německému původu matky mu přišel povolávací rozkaz do wehrmachtu. Otec měl však do řízení zasáhnout a Oldřich byl namísto fronty nuceně pracovně nasazený na práci v Třetí říši. 

Zdeňka Faltusová začala chodit do školy až po návratu do Československa a s několikaletým zpožděním. Po vyučování pracovala u sedláka, často výměnou za jídlo. „Když jsem přišla ze školy, šla jsem k němu pracovat, abych se mohla najíst,“ líčí své útržky z dětství.

Po válce se dva roky učila švadlenou v Trutnově. Cestou z nádraží vídala shromážděné Němce, o nichž se domnívá, že čekali na odsun. Po vyučení měla zůstat v textilce, ale výdělek nestačil ani na cestu do práce. Otec jí proto nabídl místo v porcelánce v Žacléři, kam se rodiče po válce přestěhovali.

V porcelánce pracovala jako dělnice a také zde poznala budoucího manžela. V roce 1950 se za něho provdala. Když podnik rozšiřoval výrobu do Sedlčan, odešel tam nejprve manžel a později se přestěhovala i Zdeňka Faltusová. V Sedlčanech pak společně založili rodinu.