Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Rita Erbenová (* 1953)

• narodila se 20. srpna 1953 v Náchodě

• prarodičům z matčiny strany vzali vinařské závody a vilu ve Zbečníku

• prarodičům z otcovy strany textilní továrnu v Hronově

• otce uvěznili za takzvané neoprávněné obohacování

• po sametové revoluce se domohl soudní rehabilitace a návratu majetku

• pamětnice vystudovala medicínu

• po absolutoriu nesměla kvůli svému otci pracovat v Náchodě

• až koncem 80. let se do rodného kraje vracela jako lékařka

• přestěhovat se mohla až po roce 1989

• v době sametové revoluce se zapojila do aktivního dění

• v Praze demonstrovala na Václavském náměstí

• doma vylepovala plakáty a letáky

• v nové době pracovala jako imunoložka a alergoložka

• zapojila se do boje proti onemocnění Covid-19

• po vypuknutí války na Ukrajině pomáhala uprchlíkům

• v roce 2023 žila v Náchodě

Prarodiče Rity Erbenové byli úspěšní podnikatelé. Jedni vedli továrnu a obchod s vínem, druzí textilní továrnu. Oběma rodinám veškerý majetek znárodnili komunisté po převratu v roce 1948. Otce Lubora Linharta kvůli takzvanému neoprávněnému obohacování odsoudili na téměř  tři roky do vězení. Propustili ho o něco dříve na amnestii.

Při domovních prohlídkách jim stále a znovu prohledávali dům. „Chtěli prošmejdit i moji skříňku s hračkami, ale já si před ni sedla a řekla jsem jim, že to je moje, tak to nakonec nechali být.“ Matka musela tvrdě dřít v naprosto nevyhovujícím prostředí, které přispělo k jejím fatálním zdravotním problémům.

Po sametové revoluci, díky níž na konci roku 1989 padl komunistický režim, Lubor Linhart restituoval znárodněný majetek, stejně jako jeho manželka a její sestra. Ale všechno bylo těžce zdevastované a zadlužené. Majetek po prarodičích Židových nakonec přenechali státu a bývalou textilní továrnu prodali. Nicméně navrácení bývalého majetku mělo ještě hořkou dohru. „V den, kdy táta na úřadě restituci podepsal, tak někdo zapálil chalupu na náměstí. Všechny moje vzpomínky z dětství zmizely, což mě dodnes mrzí,“ říká s lítostí Rita Erbenová.

Rita Erbenová vystudovala medicínu, nicméně do náchodské nemocnice nesměla nastoupit kvůli kádrovému profilu svého otce. Období sametové revoluce prožila v Praze, kde se účastnila všech demonstrací a protestů.

Sebrali jim úplně všechno

Děda Oldřich a babička Anna Židovi vybudovali firmu Vinné sklepy a destilace likérů ve Zbečníku u Hronova. Postavili si zde i krásnou vilku, kde bydleli se svými dvěma dcerami Dážou a Irenou. Po komunistickém převratu o všechno přišli, ale aspoň mohli nadále bydlet ve vile. Firma se po převzetí podnikem Východočeské pivovary začala specializovat jenom na limonády. Děda Oldřich, přestože měl velmi vážné problémy se srdcem, musel pracovat jako noční topič v hronovské továrně Tepna. „Po práci šel na návštěvu k Linhartům. Vyšel do druhého patra, řekl: ‚Dobrý den‘ a zhroutil se mrtvý na zem,“ popisuje okolnosti smrti svého dědečka pamětnice.

Děda Miroslav Linhart s manželkou Žofií vybudovali textilní továrnu Linex, později přejmenovanou na Retex. Po roce 1945 zaměstnávali mnoho kladských Čechů, kteří museli odejít ze svých domovů v Kladsku. Jejich syn Lubor měl po nich vedení podniku jednou převzít. Nicméně i oni po nástupu komunistické totality přišli o veškerý majetek, který budovali dlouhá léta.

S novorozencem měli žít v bývalé líhni kuřat

Irena Linhartová, rozená Židová, a její manžel Lubor Linhart si opravili byt v podkroví vily Židových ve Zbečníku. Bydleli zde pouhých čtrnáct dní a právě se vraceli s novorozenou dcerou Ritou z porodnice. Jenže nalezli dveře svého bytu zapečetěné, státní moc jim ho sebrala a přidělila jiný.

Nadále měli přebývat v suterénu statku v nedalekých Žabokrkách, v bývalé líhni kuřat. „Mělo to jen dvanáct metrů čtverečních a vlhké a od plísně úplně černé stěny. Nebylo myslitelné zde bydlet s novorozencem,“ říká pamětnice. A tak se Irena přesunula s dítětem ke svým rodičům do vilky a její manžel začal urychleně přestavovat starou rodinnou chalupu v Hronově.

Později se o malou Ritu hodně starala babička Žofie Linhartová. Maminka musela totiž těžce manuálně dřít a starat se o obživu celé rodiny, když zavřeli jejího manžela. Prarodiče bydleli naproti jejich chalupě a babička měla velký vliv na její život. „Pamatuji se, jak se šourala po chalupě a třásly se jí ruce, měla Parkinsona, a přesto říkala, že by nejraději šla pracovat,“ vzpomíná pamětnice s láskou na svoji milovanou babičku. „V těch nejhorších okamžicích, kdy byl táta zavřený, tak mi říkala, že to všechno přežiji, protože mám modrou krev. Prababička Marie totiž pocházela z holandské šlechtické rodiny de Witte.“

Tatínka odvedli v poutech

Po znárodnění rodinné firmy pracoval otec na různých místech. Kromě toho se snažil přispět do rodinného rozpočtu pěstováním jahod a kozlíku lékařského ve spolupráci s JZD. Ovoce a léčivou bylinu prodával do hospod a lékáren. Jenže mu to nakonec přineslo obvinění z neoprávněného obohacování. „Dobře si pamatuji, jak tatínka odvedli v poutech. Předcházely tomu domovní prohlídky. Prohledávali to úplně všude, ale nikdy nic nenašli, protože už nám stejně všechno vzali.“ vypráví pamětnice.

Lubora Linharta odsoudili na dva a třičtvrtě roku vězení ve slovenské Ilavě. Maminka ho tam několikrát navštívila, když jí to povolili. „Jela vždy strašně dlouho a pak s ním mohla mluvit třeba jen pár minut,“ říká pamětnice. „Táta o pobytu ve vězení nikdy nechtěl mluvit, vím jen, že se tam setkal třeba s bratry Petrofovými, bývalými majiteli slavné továrny na klavíry.“

Mnozí z vězňů mladého Lubora Linharta podporovali, dávali mu své jídlo. Chtěli, aby přežil a mohl jednou podat svědectví o strašných poměrech v komunistickém vězení. Rita Linhartová musela napsat několik dopisů prezidentovi, které jí nadiktovali prarodiče. „Měla jsem psát, jak mi chybí tatínek a že mám samé jedničky. Kreslila jsem tam i obrázky. Tátu opravdu pustili o rok dříve, ale mé dopisy s tím asi nesouvisely,“ připouští pamětnice. Lubora Linharta propustili na prezidentskou amnestii v roce 1960.

Irena Linhartová musela mezitím nastoupit na místo svého muže do komunálního podniku v Hronově. Vyráběla těžké květinové truhlíky, do kterých se tehdy přidával azbest, nikdo ještě netušil o jeho škodlivosti. Poté pracovala v čistírně prádla, kde se také používaly různé toxické chemikálie. Těžká práce ve zdravotně zcela nevyhovujícím prostředí pravděpodobně zapříčinila její pozdější zdravotní problémy a předčasný skon.

Kličkovali mezi tanky

Po základní škole se Rita Linhartová bez problémů dostala na gymnázium v Náchodě. V srpnu 1968 se s ostatními spolužáky vydala na chmelovou brigádu na Žatecko. „Česali jsme chmel a najednou tam byl můj táta a že jedeme domů,“ vypráví pamětnice. „Na zpáteční cestě jsme kličkovali mezi sovětskými tanky. Já v životě žádný tank neviděla a teď jely jeden za druhým.“ Stala se očitou svědkyní okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, která měla utnout demokratizační proces zvaný Pražské jaro.

Bydleli přímo na rohu hronovského náměstí. Tatínek se bál, aby tanky do jejich domku nenarazily a nezbořily ho, měl strach zejména o svou dceru. Proto Ritu nastěhoval ke spřátelené rodině. „Nedávno mi připomněla kamarádka Eva Šimková, jestli si pamatuji, že jsme spolu nějakou dobu bydlely,“ říká pamětnice.

V Náchodě se gymnazisté a s nimi i Rita Linhartová účastnili protestních stávek a demonstrací. Nicméně z toho nikdo z nich neměl žádný postih. Rodiče poté začali silně přemýšlet o emigraci. Otec ve sklepě jejich domku celý rok stavěl přívěs za auto. Ještě v roce 1969 dostali povolení k cestě do Jugoslávie. „Otec tehdy rozbořil stěnu toho sklepa a vyjel s přívěsem ven. Já jsem vůbec netušila, že ho postavil kvůli emigraci,“ krčí rameny pamětnice.

V Jugoslávském Ankaranu se jim líbilo, seznámili se tu i s dalšími Čechy. Společně se po večerech bavili o přednostech a nedostatcích odchodu ze země. „Dívali jsme se přes zátoku na svítící Terst. Já jsem ještě takhle osvětlené město neviděla a říkala jsem si: Aha, tak to je ten Západ,“ popisuje své tehdejší zážitky pamětnice a dodává, že se kvůli prarodičům rozhodli vrátit zpátky.

Na začátku studia medicíny vážně onemocněla

Od první návštěvy u lékaře chtěla Rita studovat medicínu. Po vynikající maturitě se přihlásila na Univerzitu Karlovu do Prahy. Cestou autem na přijímačky ji otec instruoval, co má říct, pokud se budou ptát, proč není v Socialistickém svazu mládeže (SSM), což by mohl být tehdy problém. Měla tvrdit, že s ohledem na náročnou přípravu na medicínu by nemohla pracovat v SSM na sto procent a to nemá v povaze. „Opravdu se na to zeptali a moje odpověď je tak rozesmála, až se smíchy celí prohýbali,“ tvrdí pamětnice.

V prvním ročníku studia ji potkala vážná nemoc. Mezi studenty se rozšířily zarděnky, ale Ritě se přidala vážná komplikace, trombocytopenická purpura. „Mým rodičům na rovinu řekli, že umřu. Vždycky mě viděli jen za oknem a začali brečet,“ vypráví pamětnice. „Až za šest týdnů sehnali lék, který dovezlo letadlo z Ameriky, a já se začala uzdravovat.“ Ale rekonvalescence trvala ještě dlouho, užívala celý rok kortikoidy a každý týden chodila na odběry krve.

Rodiče ji kvůli těhotenství vyhodili z domova

V době studia také otěhotněla a v roce 1975 porodila syna Filipa. Prvního manžela Františka Michalíka znala pouhý měsíc, když zjistila, že je těhotná. Rodiče ji kvůli vztahu s nevhodným a pro ně neznámým partnerem a jejímu těhotenství vyhodili z domova a přerušili s ní veškerý kontakt.

„Táta se za prvé bál, že kvůli dítěti nedostuduji, a za druhé mu vadil tchán, kovaný komunista. Ten byl v padesátých letech jeden z vysoko postavených komunistů na Slovensku, předseda Okresního výboru KSČ ve městě Námestovo. Dostal desítky vyznamenání za tvrdé a nekompromisní znárodňování, která visela po celém domě v Bytči, spolu s fotkami Lenina a Stalina,“ vysvětluje pamětnice motivy svého otce.

S manželem bydleli nejprve na běžné studentské koleji Na Větrníku v jedné místnosti jako ostatní studenti. „Chodila jsem vyvařovat plínky do kuchyňky a věšela jsem je po pokoji. Navíc jsem tam pracovala jako uklízečka, aby nás tam vůbec vzali. Pak jsem venku s kočárkem z vyčerpání omdlela a odvezla mě sanitka.,“ vzpomíná na nelehkou dobu pamětnice.

Rodiče sice všechno těžce nesli, nicméně ke své dceři se neznali. Nepřijeli se ani podívat na vnoučka do porodnice. Ale lidé v Hronově jim nedali zapomenout, že vyhodili jedinou těhotnou dceru. Až po pěti měsících od Filipova narození na pohřbu dědy Miroslava Linharta v Liberci se naštěstí všechno urovnalo. Rodina se zase stmelila a začala Ritu a Filipa podporovat.

Michalíkovi naštěstí brzy získali místo na nové manželské koleji, kde žilo dalších devadesát studentských rodin s dětmi. „Měla jsem štěstí, že tam byli manželé Jarenovi s malou holčičkou Klárkou, kteří se dopoledne postarali o Filipa, abych mohla chodit na přednášky,“ prozrazuje pamětnice. Studovala se vší vervou a energií a uspěla. Státnice měla individuálně rozložené, ale promoce proběhla v řádném termínu v červnu 1977 jako u ostatních studentů.

Práce lékařky nebyla snadná

Dostala umístěnku do nemocnice v Pardubicích na dětské oddělení. Dva roky byla v podstatě samoživitelka, protože manžel jeden rok dokončoval studia v Praze a druhým rokem musel nastoupit na vojnu. „Bydlela jsem s Filipem na lékařské ubytovně v bytě 2+1. My jsme žili v kuchyni, v jednom pokoji byly dvě sestry a v druhém pokoji další doktorka. Koupelnu a záchod jsme měli společné.“ Rodiče se ji snažili dostat do nemocnice v Náchodě. Nicméně kvůli svému otci, jehož kádrový profil nebyl zrovna záviděníhodný, do Náchoda nastoupit nesměla.

Po roce aspoň získala místo v nemocnici v Jaroměři. V nemocnici bylo plno práce a jen dva lékaři. „Ležely tam i těžce postižené nebo zanedbané romské děti. Když jsme jeli sanitou do Hradce, inkubátor jsem držela nohou, v ruce kapačku a v druhé masku, kterou jsem dítě prodýchávala,“ popisuje pamětnice svoje zážitky ze zdravotnictví konce 70. let.

Když se vrátil manžel z vojny, musela nastoupit do služeb. „Měla jsem i sedmdesát návštěv za noc, jezdila jsem k porodům, krvácením všeho druhu, mrtvicím a infarktům, nebožtíkům a sebevrahům. Přišla jsem v pátek ráno do služby a v pondělí odpoledne jsem šla domů.“

Když se začala připravovat na první atestaci, podruhé otěhotněla, ale přesto všechno úspěšně zvládla. V roce 1981 se narodila dcera Magda. „To bylo moje nejšťastnější období v životě, protože jsem byla dva roky doma s oběma dětmi,“ říká s úsměvem pamětnice.

Po mateřské dovolené nastoupila částečně opět do jaroměřské nemocnice a na poloviční úvazek jako obvodní lékařka v České Skalici. V roce 1984 ji požádal primář Cvejn z náchodské nemocnice, jestli by se nechtěla věnovat alergologii a imunologii. Začala ji učit doktorka Dvořáková, jediná alergoložka v kraji. „Tehdy se specifická imunoterapie dělala jinak. Měly jsme plné auto autovakcín, jezdily po kraji, rozdělovaly je a přitom vyšetřovaly děti. Nikoho to nikdy nepoškodilo a dneska se vozí vakcíny ze zahraničí a je v tom zásadní rozdíl,“ vysvětluje pamětnice.

Sametovou revoluci prožila v Praze

V roce 1989 se začala připravovat na atestaci. Celý listopad a prosinec prožila v Praze, kde absolvovala stáže  v nemocnicích Motol a Bulovka a také obrovské demonstrace za ukončení komunistické totality.„Zažila jsem euforické a neuvěřitelně šťastné období sametové revoluce. Chodila jsem na Václavák a zvonila klíči, nešlo tam nejít,“ usmívá se pamětnice. Domů jezdila na víkendy a vozila letáky a plakáty, které pak vylepovala.

Po úspěšné atestaci pracovala pořád v jaroměřské nemocnici a jako alergoložka v Náchodě na poliklinice. V roce 1992 svoji ordinaci privatizovala a stala se prvním soukromým alergologem. Na začátku 90. let se rodina přestěhovala do Náchoda. Nepříliš šťastné manželství už nicméně spělo ke konci, rozvedli se po dlouhých tahanicích v roce 1995.

Zásadní zlom přinesl už telefonát z podniku, kde pracoval její manžel. Rita Erbenová tehdy přijela plná euforie ze sametové revoluce na víkend domů. „V sobotu ráno zazvonil telefon a tam se ozvala jakási žena: Čest práci, soudružko. Tvůj manžel musí okamžitě přijít na schůzi KSČ. Bude se jednat, jak zatočit s těmi rozvraceči,“ popisuje pamětnice okamžik prozření. „Já jsem jí řekla, že to je hloupost, že můj manžel není komunista. Ale ona mě vyvedla z omylu, ostatně to podle všeho všichni ve městě věděli, až na mě. To bylo horší, než kdyby měl ženskou,“ přiznává pamětnice a dodává, že to byl prakticky konec jejich manželství.

S druhým manželem, lékařem Richardem Erbenem, se náhodou seznámila v nemocnici. Společně opravili známou náchodskou vilu po primáři Kudrnáčovi a zařídili si zde nové bydlení a vlastní lékařské ordinace. Velmi rádi spolu cestovali a objevovali nové kraje.

Rita Erbenová se jako lékařka zapojila do boje proti pandemii Covid 19. V době války na Ukrajině pomáhala finančně i svými lékařskými schopnostmi ukrajinským uprchlíkům. „Nesnáším nespravedlnost a udělám cokoli, abych pomohla, když se nějaká děje,“ zakončuje pamětnice své vyprávění.