Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Eliášová (* 1947)

Život mě naučil nelpět na věcech a nehromadit je

  • narozena 22. srpna 1947 v Humenném na Slovensku

  • otec vlastnil na Slovensku pilu a továrnu na výrobu nábytku

  • otec v roce 1949 odsouzen na deset let nucených prací

  • časté stěhování po Československu (Jáchymov, Praha, Příbram)

  • zážitky z výstavby Příbrami

  • celoživotní práce v mateřských školách, ředitelkou mateřské školy v Ouběnicích

  • v 80. letech distribuovala samizdatové Lidové noviny

  • rozšiřovala Chartu 77

  • zapojila se do Občanského fóra v Příbrami

Do základní školy v Praze přišla v průběhu školního roku dvě nová děvčata, dvojčata Jana a Milada Ryňákovy. Ačkoliv to byly malé děti, provázela je pověst třídních nepřátel. To se odráželo i na známkách, které dostávaly, i když probíranou látku uměly. Ani jedna tomu nerozuměla a doma jim rodiče nic nevysvětlili. Když už se s novou třídou trochu sžily, stěhovaly se zase jinam. A za chvíli zase. Za prvních pět let školní docházky celkem čtrnáctkrát.

Kapitalista a vykořisťovatel

Jana Eliášová, rozená Ryňáková, přišla na svět 22. srpna 1947 v Humenném na Slovensku jako mladší z dvojčat. Rodiče se na Slovensko vrátili po válce z Prahy, kde se otec Jan vyučil a za války seznámil s maminkou Miladou. Vzali se a roku 1942 se jim narodil syn. Maminka byla účetní a otec si v Humenném pořídil pilu a malou továrnu na výrobu nábytku. Zaměstnával pětadvacet lidí, což začalo být po převratu v únoru 1948 komunistům trnem v oku. V jejich prospěch hovořil i zákon, ve kterém stálo, že kdo zaměstnává více než patnáct lidí, je kapitalista a vykořisťovatel. Jana Ryňáka nakonec udal zaměstnanec, kterého vyhodil za opilost. Jana Eliášová zná celý příběh z vyprávění. „Maminka na Slovensko jít nechtěla a v roce 1948 doufala, že otec podnik prodá a vrátí se do Prahy. Už to nestihli. Jeho bývalý zaměstnanec ho udal, že kšeftuje se dřevem. Na jaře 1949 otce zatkli a odsoudili k vysokému trestu vězení v uranových dolech v Jáchymově. Mamince a jejímu bratrovi právníkovi se s pomocí úplatků povedlo trest změnit na deset let nucených prací.

Ještě téhož roku se maminka s dětmi přestěhovala zpět do Prahy a pak ke své matce do Kněžic. Otec pracoval nejprve v Jáchymově na uranu, poté rubal uhlí a následně ho přeřadili opět na uran. Aby mu byla rodina nablízku, stěhovala se s ním. V důsledku toho děti neustále měnily školy. Na tu dobu Jana Eliášová nevzpomíná ráda: „Mám ráda změnu, ale jako dítě jsem tím trpěla. Neměla jsem kamarády, špatně jsem se začleňovala. V každé škole byli v učivu někde jinde, a než jsme to dohnaly, zase jsme se stěhovaly jinam. V jednom školním roce třikrát, v kalendářním čtyřikrát. Navíc nás provázela pověst třídních nepřátel, takže se po nás učitelky vozily. Dávaly nám špatné známky, i když jsme všechno uměly.“ Jako nejhorší vnímala fakt, že rodiče jim neřekli, co je důvodem častého stěhování, proč otec stále mění práci a proč se na ně děti ve škole dívají skrz prsty. „Měla jsem jim to za zlé. Se sestrou jsme cítily, že se v rodině něco děje, ale pravý důvod jsme zjistily až v roce 1968, kdy naši žádali o restituceTo jsem se teprve dozvěděla, že táta byl zavřený jako politický vězeň.

Maminčina rodina vnímala špatně, že byl otec zavřený, a žila v představě, že určitě musel něco udělat, když dostal tak vysoký trest. Maminka na to bohužel přistoupila, což poznamenalo jejich soužití. V těžkých chvílích svého muže nepodržela a on jí to nikdy neodpustil. Dvakrát se rozvedli. S maminčinými příbuznými se z toho důvodu moc nestýkali. Otec byl sirotek a měl o dvanáct let starší sestru. Ta jediná věřila, že nic neprovedl. Žila v Humenném a Jana Eliášová vzpomíná na návštěvy u ní. „Teta nás vždycky načančala a vyrazily jsme do města k takovému pseudozámečku, kde jsme tenkrát bydleli a kde měl otec pilu a továrnu. Dovedla nás k plotu a řekla: ‚Děvčata, toto je vaše.‘ Byla tam cedule s červeným nápisem, kterou bolševici přebílili, ale písmena se stejně dala přečíst. Stálo tam: ‚Stolné a nábytkové truhlárstvo Jan Ryňák.‘“ Teta jediná občas dětem řekla, co se v rodině děje. Na základě toho se s ní maminka nepohodla a kontakt se přerušil.

Příbram, město zaslíbené

V roce 1959 přišla rodina do Příbrami, kde otec po skončení trestu pokračoval v práci na uranových dolech. Dostali hezký byt na nově budovaném sídlišti s výhledem na staveniště kulturního domu. Ten stavěli, tak jako celou novou Příbram, muklové. Jana Eliášová se na ně se sestrou dívaly z okna a vymýšlely si, co ti chlapi asi udělali, koho zabili či okradli. Až později pamětnici došlo, že to byli také političtí vězni a jak těžké pro otce bylo, když musel poslouchat takové řeči. „On přesně věděl, kdo to je, protože měli na zádech nebo na rukávu našitý červený trojúhelník. Ale všichni vězni po skončení trestu museli podepsat mlčenlivost pod pohrůžkou, že je opět zavřou, takže táta o tom mlčel jako hrob.

Příbram v té době lákala spoustu lidí kvůli množství královsky placené práce v uranových dolech. Průměrný plat v republice se pohyboval okolo 1 500 Kčs za měsíc, ale horník na uranu měl měsíčně 10 000 Kčs a často ještě příplatky. Většina spotřebního zboží a jídla byla bez problémů dostupná, na trhu chyběla jen zelenina a ovoce. Dokud byl otec ve výkonu trestu, platil ze svého výdělku dluhy, které mu soud vyměřil. V Příbrami už to bylo jinak. Časem složil střelecké zkoušky a pracoval v dolech jako střelmistr. Maminka se živila jako mzdová účetní. Pamětnice nastoupila na základní školu v Březových Horách, kde nárůst počtu obyvatel způsobil, že školní rok končila jedna třída a po prázdninách žáky z ní rozdělili do tří nových tříd a přidali k nim děti, které se přes léto do Příbrami přistěhovaly.

Třídního nepřítele je nutné mít na očích

Jana Eliášová se konečně začala cítit jako doma, nicméně ani v Příbrami se komunistické perzekuci nevyhnula. Přes její naléhání ji nechtěli přijmout do Pionýra. Jako dítě se cítila ukřivděná, protože všechny ostatní děti už v Pionýru byly. Až jako dospělá na to byla pyšná. Do Pionýra ji nakonec dovedla třídní učitelka, která razila heslo, že třídního nepřítele je třeba mít na očích. Pamětnice ráda četla a šla jí recitace. Jako drobnou úlitbu režimu díky tomu jezdila na různé soutěže a umisťovala se na předních místech. I přes výborné výsledky na základní škole studium na gymnáziu, tenkrát Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ), v Příbrami nepřicházelo v úvahu. Sestry Ryňákovy směly jít pouze na střední zemědělskou školu do Březnice, kam se neskládaly přijímací zkoušky. Jana Eliášová na tu dobu vzpomíná: „Dlouho jsem si myslela, že je to moje chyba, že mě na gymnázium nepřijali. Když jsem se měla možnost po letech podívat do školního archivu, zjistila jsem, že sestra Milada přijímačky neudělala, ale já ano. Byla u toho ale poznámka, že nástup ke studiu je nežádoucí.“ Později si dálkově dokončila SVVŠ v Příbrami a tříletou pedagogickou nástavbu v Praze se zaměřením na učitelství pro mateřské školy. Měla již rok praxe, a dostala tudíž doporučení ke studiu – třídní původ už nikdo nezkoumal. Stále jí ho ale vytýkali v kádrových materiálech.

Když přišel rok 1968, slyšela Jana Eliášová na Václavském náměstí v Praze projev Alexandera Dubčeka a Josefa Smrkovského. První z nich jí přišel naivní, druhý zase mnohomluvný, na společenské změny se nicméně těšila a doufala v lepší zítřky. Otec v té době požádal o rehabilitaci, která se naštěstí stihla kladně vyřídit. Tenkrát se pamětnice poprvé dozvěděla důvod častého stěhování i to, proč rodina přišla o majetek na Slovensku. Vpád vojsk Varšavské smlouvy byl pro celou rodinu šok. Dne 21. srpna slavila pamětnice svátek, ale toho roku ho slavit přestala.

Za bolševika o kariéru nestála

Po studiu na pedagogické škole dostala Jana Eliášová umístěnku do mateřské školy v Dobříši. Soudružka ředitelka byla zarytá komunistka, pracovat se jí moc nechtělo a s pamětnicí měla neustálé rozepře ohledně vedení dětí ve školce. Po první mateřské dovolené vzala pamětnici zpět, ale po té druhé už nikoliv. Aby se jí zbavila, zařídila jí místo ředitelky mateřské školy v Ouběnicích, kterou Jana Eliášová vedla několik let. V roce 1978, kdy Ondřej Stavinoha vyhodil do povětří bronzovou sochu Klementa Gottwalda na náměstí v Příbrami, byli všichni ředitelé mateřských škol svoláni na poradu. Jana Eliášová se při vzpomínce na schůzi usmívá: „Důrazně nám sdělili, k jakému záškodnickému činu došlo a jaká je to tragédie pro celý národ, že ta socha vyletěla do vzduchu. Dost nás to pobavilo a myslím, že téměř všichni měli co dělat, aby zachovali vážnou tvář.

V osmdesátých letech se Jana Eliášová zapojila do disentu. Její muž Pavel Eliáš byl jazzman a v Příbrami vytvořil Big Band. Často jezdili do Prahy. V roce 1986 se jí prvně do ruky dostaly samizdatové Lidové noviny. Společně s mužem je vozili do Příbrami a rozdávali známým. Nikdy z toho neměli problémy, ale pamětnice přiznává, že měla strach, aby je nechytili, když noviny převážela z Prahy autobusem. Také zvažovali podpis Charty 77. „Nakonec jsme to neudělali, ale dodnes mě to mrzí. Alespoň jsme ji distribuovali po Příbrami.“ Podle slov Jany Eliášové už byli komunisté od poloviny osmdesátých let bezradní. Jednou vtrhli v Praze do kavárny Viola, všechny legitimovali, ale pak už nevěděli, co dál. V roce 1989 se pamětnice zapojila do Občanského fóra v Příbrami a překvapilo ji, kolik lidí s komunisty nesouhlasilo a angažovalo se v revoluční době.

V roce 1991 zásluhou bratra, který celý život shromažďoval informace o otcově zatčení, požádali o restituci majetku na Slovensku. Uspěli jen částečně. Pila ještě stála, ale místo továrny bylo hospodářství, za něž dostali peněžitou náhradu. Pozemky už restituovat nestihli.

Dnes žije Jana Eliášová ve Skalici u Dalekých Dušníků. Je ráda, že režim padl a že člověk může ve svobodné společnosti rozvíjet svůj potenciál. Kvůli útlaku komunistů a nemožnosti studovat trpěla celý život komplexem méněcennosti. Zdůrazňuje, že lidé rychle a snadno zapomínají, jaký režim tady vládl čtyřicet let. A že není možné, aby se komunistická strana tvářila, že jsou to jiní lidé, než byli předtím.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)