Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Eliáš (* 1940  †︎ 2025)

• narozen 13. ledna 1940 v Pardubicích

• otce zastřelila 8. května 1945 ustupující německá jednotka

• rodina se přestěhovala za strýcem do Liberce

• věnoval se hře na varhany v kostele po odsunutých řádových sestrách

• vystudoval lékařskou fakultu a stal se lékařem se specializací ORL

• v roce 1969 se přestěhoval i s rodinou do pražského bytu po příbuzných, kteří emigrovali

• celá rodina byla věřící, nikdy nevstoupil do KSČ

• zpíval v chrámovém sboru, kde potkal některé odpůrce režimu, sám se ale v jejich aktivitách neangažoval

• v roce 1989 založil Společenství pro duchovní hudbu

• po roce 1989 se stal Rytířem Maltézského řádu

• zemřel 5. dubna 2025

Jaroslav Eliáš se narodil 13. ledna 1940 v Pardubicích. Na samotnou válku má jen matné vzpomínky – přesto na některé obrazy nikdy nezapomněl. Bydleli nedaleko Semtína, kde se vyráběl benzín pro německou armádu. Místo bylo častým cílem náletů. Když začaly houkat sirény, rodiče ho nosili do sklepa v neckách.

Vzpomíná i na otce, který večer po práci na radnici kontroloval zatemnění, někdy ho doprovázel i Jaroslavův starší bratr. Konec války nebyl pro rodinu Eliášových ale vůbec radostný. 8. května 1945 potkala rodinu tragédie: „Otec byl důstojník v záloze, šel s dalšími vojáky ven, kolem projížděla kolona prchajících Němců a začali střílet. Táta byl jeden ze dvou mrtvých.“ Matka tak zůstala s pěti syny sama.

Památný byl i příjezd Rudé armády: „Byli opilí. První tank najel do brány kasáren, srazil sloupek, zacouval a srazil i ten druhý,“ přidává jednu z mála vzpomínek, které na konec války má.

Celoživotní láska – varhany

Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Liberce za matčiným bratrem, který podnikal v pohostinství a matka u něj dělala hospodářku. Po únoru 1948 ale strýc emigroval a rodina žila z matčina vdovského důchodu.

Další ránou byla měnová reforma. I pro malé dítě, kterým tehdy Jaroslav byl, šlo o velkou zradu. „Měl jsem těžce naspořenou stokorunu a chtěl jsem si za ni koupit míč. Najednou míč stál stejně a já měl jen deset korun místo stovky,“ vypráví, jak přišel o dětské úspory.

Všech pět bratrů Eliášových v Liberci nastoupilo do hudební školy. Jaroslav se naučil hrát na klavír a později i varhany. K těm se paradoxně dostal díky komunistům. Bylo mu patnáct, když začal hrát v nedalekém kostele. „Sestru voršilku, která na ně hrávala předtím, odvezli do internačního tábora, stejně jako všechny ostatní řádové sestry. K varhanám jsem se tak dostal vlastně ‚díky‘ komunistům.“

Později, když už žil v Praze, hrál na varhany z roku 1671, v Týnském chrámu. „Byly úplně jiné než ty, na kterých jsem se učil. Já znal do té doby jen ty modernější.“ Inspirací ke studiu lékařství mu byl o osm let starší bratr, tou dobou už praktikující lékař. Na medicínu se Jaroslav dostal až na druhý pokus. Poprvé ho nevzali – podle něj ne pro špatný kádrový posudek, ale kvůli nepovedené zkoušce. Rok pracoval jako nemocniční zřízenec a pečlivěji se připravoval. „To, co jsem se naučil za ten rok, jsme pak probrali v prvním ročníku za týden. Tam se s námi nemazali,“ vybavuje si své těžké začátky. 

Srpen 68 v nemocnici

Po škole dostal Jaroslav Eliáš první pracovní umístěnku na internu. Jeho cílem ale byla chirurgie. Přes ředitele nemocnice se nakonec dostal na ORL – specializaci, které zůstal věrný. 

21. srpna 1968 má Jaroslav Eliáš spojený se vzpomínkou na kolegyni, kterou ráno přivezli do nemocnice těžce postřelenou. Šlo o jednu ze zdravotních sester, kulky zasáhly krk a páteř a mladá žena, i přes nejlepší péči, druhý den zemřela. Atmosféra mezi lidmi byla tehdy napjatá, přesto se ale našli tací, kteří všeobecné zděšení z invaze nesdíleli: „Měli jsme tam kolegu a ten byl z invaze nadšený a to, myslím, že nebyl ani ve straně,“ připomíná Jaroslav Eliáš nepochopitelnou situaci.

Z Liberce do Prahy

Roku 1969 odešel s manželkou do Prahy. Šlo o rozhodnutí ryze pragmatické, manželčini rodiče emigrovali do západního Německa a v Praze po nich zůstal velký byt. Manželům Eliášovým se tak naskytla příležitost, jak získat bydlení pro svou rozrůstající se rodinu. „Byli bychom hloupí, kdybychom tenhle krásný byt nechali propadnout nějakému komunistickému papalášovi,“ přibližuje pan Jaroslav situaci, kdy s manželkou řešili bydlení pro sebe a svých šest dětí. 

Doktor Eliáš se tak musel rychle v Praze zorientovat a najít pro sebe uplatnění v hlavním městě. „Práci jsem hledal z telefonní budky, listoval jsem telefonním seznamem a obvolával nemocnice,“ vypráví, jak se mu nakonec podařilo nastoupit na dětské ORL klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici. 

V listopadu 1989 odjel do Říma na svatořečení Anežky České. „Nevěřil jsem, že to u nás taky padne,“ vybavuje si své pochyby, že by v Československu někdy mohl komunistický režim skončit. Domů do Československa se vrátil až 20. listopadu, tou dobou už byla revoluce v plném proudu. Hned zkraje se částečně zapojil do činnosti místní pobočky Občanského fóra. „Jednou za mnou přišla Eliška Balzerová – byla moje pacientka – a povídá, že Havel ztratil hlas a jestli bych mu dokázal pomoct. Od té doby říkám, že jsem Havla držel pod krkem,“ vypráví Jaroslav Eliáš úsměvnou vzpomínku.

Maltézským rytířem

Krátce před revolucí založil Jaroslav Eliáš Společenství pro duchovní hudbu. Inspiroval se v kurzech v Brně a Plzni, kam dojížděl. Spolupracoval s mnoha hudebníky včetně Petra Ebena, na kterého rád vzpomíná.

V Římě, během svatořečení Anežky České, poznal Daisy Waldsteinovou, která organizovala humanitární pomoc do Československa. Přes ni se dostal k řádu Maltézských rytířů. Když mu později nabídli vstup do řádu, tak neváhal a stal se tak jedním z Maltézských rytířů.

Na sklonku života má Jaroslav Eliáš radost, že dvě jeho dcery a jedna z vnučka šly v jeho šlépějích a také se věnují zdravotnictví. V pětaosmdesáti letech ho stále baví i moderní technologie: „S dcerami máme whatsappovou skupinu,“ zmiňuje během svého vyprávění.

Jaroslav Eliáš v době natáčení (2024) žil v Praze. I přes trápení s kardiostimulátorem a nemocnými průduškami na konci svého vyprávění zmiňuje, že nelituje ničeho, co v životě prožil. „Moje životní motto? Věřím v jednoho Boha,“ uzavírá své vzpomínání lékař, rytíř a varhaník. Jaroslav Eliáš zemřel 5. dubna 2025.