Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Edr (* 1941)

Jako kulacké dítě si nemohl vybírat. Havířina nakonec nebyla špatná

  • narozen 2. června 1941 ve Zruči nad Sázavou ve středních Čechách

  • rodiče tam měli velké hospodářství s osmnácti hektary polí

  • při kolektivizaci zemědělství v padesátých letech statek zabrali komunisté

  • vyučil se v Karviné horníkem

  • v letech 1961 až 1990 pracoval jako profesionální důlní záchranář

  • dlouholetý člen kroužku krojovaných horníků Barbora v Karviné

  • v roce 2022 žil v Karviné-Ráji

Hospodářství se mu zprotivilo ještě dříve, než jim ho komunisté sebrali. Dokud o něj rodina Aloise Edra v padesátých letech 20. století nepřišla, musel odmalička pomáhat na poli a u dobytka. A když mu v devíti letech zemřel otec, práce mu ještě přibylo. O svobodné volbě povolání si nemohl nechat ani zdát. „Chtěl jsem do Jihlavy na stavební průmyslovku, ale jako kulacký synek jsem nedostal doporučení. Bylo mi řečeno, že můžu buď zůstat v zemědělství, anebo jít za havíře. Zemědělství jsem už měl po krk. A tak když do školy přišli náboráři z Ostravsko-karvinských dolů, rychle jsem se nechal zverbovat,“ vypráví Alois Edr.

Jejich téměř dvacet hektarů polí, lesy, louky a zvířata v části Zruče nad Sázavou Želivec pohltil státní statek. Matka šla pracovat do továrny. Čtrnáctiletý Alois odjel poprvé do Karviné a nakonec tam zůstal natrvalo. „Když jsem poprvé fáral, byl jsem samozřejmě vyhukaný, ale zvykl jsem si. A jako důlní záchranář jsem viděl, jak uboze někdy končil život. Práce mě ale bavila a dávala mi smysl. Výdělky byly taky dobré,“ říká.

Doly pro mě byly jediným řešením

Alois Edr se narodil v roce 1941 v části Zruče nad Sázavou Želivec v okrese Kutná Hora. Rodiče Alois a Antonie tam měli hospodářství. Otec se nedožil násilné kolektivizace zemědělství, kterou po roce 1948 v Československu uskutečnili vládnoucí komunisté. Zemřel v roce 1950 na infarkt, když bylo pamětníkovi devět let. Dobu, kdy ještě rodiče hospodařili, má Alois Edr spojenou s neustálou dřinou.

„Dělalo se od rána do večera. O sezónních pracích nám chodili pomáhat lidé z vesnice, kterým jsme na oplátku půjčovali koně, jinak jsme ale pracovali jako rodina sami. Než jsem šel ráno do školy, musel jsem dát krmení kravám. Pořád jsem měl povinnosti. Někdy jsem musel jít dělat na pole i místo školy,“ říká.

Měl čtyři sourozence. Dva starší nevlastní bratry a dvě mladší sestry. Od útlého dětství se staral o zvířata. Často a rád býval ve stáji u koní. „Otec s koňmi také handloval. Velice brzy mě začal učit, jak s nimi zacházet,“ říká.

Když komunisté začali i v Ledči nad Sázavou kolektivizovat statkáře, sedláky i malé rolníky, matka už byla vdovou. Komunistům nevěřila a socializace vesnice se účastnit nechtěla. Zpočátku se snažila plnit povinné dodávky, které národní výbory ukládaly soukromým zemědělcům. „Mamka dělala, co mohla, ale někdy od roku 1953 to už nešlo. U nás nebylo jednotné zemědělské družstvo, ale státní statky s ředitelstvím v Janovicích. Dopadlo to tak, že nám majetek sebrali, něco málo nám za to dali a mamka šla dělat do Sázavanu,“ vypráví.

Učni fárali od druhého ročníku

Jedním z důvodů, proč se Alois nechal zlákat na hornické učiliště do Karviné, bylo to, že chtěl zbavil matku starostí o svou obživu. Učiliště nabízelo chlapcům nejen stravu a bydlení, ale také kompletní ošacení. Dostávali i kapesné. Na učilišti neměl moc času přemýšlet, kde se to ocitl. „Měli jsme přísnou drezuru,“ říká. Všichni byli svazáci a pořád soutěžili, ať ve sportu nebo v práci. Od druhého ročníku začali kopat uhlí. „Fáralo se dva dny v týdnu. Ve třetím ročníku jsme už fárali pořád. A pamatuji si, že nás poslali do nízkých slojí, kde se muselo lézt po čtyřech. Škola byla akorát v sobotu,“ říká.

Jako učeň pracoval na tehdejším Dole 1. máj, pozdější Barboře, jehož provoz skončil v roce 2002. Po vyučení tam nastoupil do mládežnického kolektivu, který patřil k vyhlášeným rekordmanům. Udělal si kombajnérský kurz a naučil se zacházet s dobývacím kombajnem Donbas. Po necelých třech letech hornické práce se přihlásil do kurzu pro záchranáře.

Sotva kurz zvládl a stal se stálým báňským záchranářem, na dole Dukla v Havířově zemřelo při požáru sto osm horníků. Bezprostředně po neštěstí tam nezasahoval, ale účastnil se prací na odstraňování následků tragického důlního neštěstí.. „Stavěli jsme tam uzávěry, abychom zamezili přístupu kyslíku. Dělali jsme v dýchacích přístrojích. Tenkrát se ještě používaly aparáty, které vážily přes dvacet kilogramů. K tomu tam byla stoprocentní vlhkost. Byla to zabíračka,“ vzpomíná.

Při dalších haváriích na různých šachtách v revíru opakovaně vytahoval z šachet mrtvé. „Bylo to někdy děsivé a pak se mi o tom v noci zdálo. Ani nechci vzpomínat,“ říká. Nemůže zapomenout například na důlní otřes na šachtě v Doubravě. „Byli tam chlapi rozmačkaní mezi rourami. Musel jsem jednoho vyhrabávat,“ říká.

Bál jsem se, ale dalo se to překonat

Měl štěstí, že za více než třicet let práce v dolech neutrpěl žádné zranění. Dva jeho blízcí kolegové zemřeli na popáleniny. V roce 1990 zahynul při výbuchu metanu na Dole 1. máj také jeho zeť Ivo Staněk, kterému bylo teprve něco málo přes dvacet let. „Tenkrát tam zůstalo třicet lidí,“ říká.

Vztah k půdě a zvířatům měl Alois Edr možnost uplatnit i v Karviné. Se svou druhou manželkou bydlel v hornické kolonii zvané Mexiko, kde měli velkou zahradu s ovocnými stromy. A kromě slepic a králíků chovali také bažanty, papoušky nebo tmavá vietnamská prasata. „Jedno za mnou chodilo jako pejsek,“ říká.

Jako přidanou hodnotu práce v hornictví vnímá to, že v nebezpečném prostředí pod zemí se ukazují pravé charaktery lidí. „Speciálně práce důlního záchranáře se neobejde bez stoprocentní důvěry v kolegy, se kterými jdete do akce. Bez toho by to vůbec nešlo. Stejně jsem měl vždycky strach, ale dal se překonat,“ říká.

Za většinou havárií je lidské selhání

V roce 1990 se mu naplnila maximální prašná expozice, tedy doba, po kterou mohl pracovat v extrémně znečištěném vzduchu na šachtách. Poslední rok před důchodem se na povrchu staral o údržbu a plnění hasicích přístrojů. S první manželkou měl čtyři děti, z toho jednoho syna, který se také stal důlním záchranářem.

„Záchranáři mají kvalitnější vybavení, ale jinak se ta práce od doby mého mládí moc nezměnila. Bezpečnostní předpisy v dolech se sice vylepšují, nehody se však pořád stávají a skoro za každou je lidské selhání. Obcházení předpisů je naše neštěstí,“ míní. Odchodu z rodného kraje nikdy nelitoval. Hornictví mu přirostlo k srdci. Ještě v osmdesáti letech se scházel s bývalými havíři a záchranáři v kroužku krojovaných horníků Barbora.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Petra Sasinová)