Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Eder (* 1940)

• narodil se 31. ledna 1940 v Havlíčkově Brodě

• rodina se v rámci osidlování pohraničí přestěhovala do severočeského Rumburku

• vyučil se univerzálním frézařem, jeho snem ale byla umělecká dráha

• vojenskou službu absolvoval v Jihlavě, na útvaru založil Soubor vojína Edera

• kvůli korespondenci se strýcem z Kanady nesměl k přijímacím zkouškám na JAMU

• v Jiříkově vedl Spojené závodní kluby ROH, kino a později i kulturní středisko

• v roce 1968 přišel o místo poslance národního výboru kvůli snahám o návrat sochy T. G. Masaryka na náměstí v Jiříkově

• nesouhlas s okupací Československa v srpnu 1968 ho stál místo v národním podniku Bytex

• v roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra v Jiříkově

• po roce 1989 byl vedoucím správního odboru na Městském úřadu v Rumburku

• v důchodu působil v jiříkovských novinách, podílel se na vzniku historických knih o městě

• v roce 2023 žil v Jiříkově

Josef Eder byl odjakživa umělecky nadaný, od útlého mládí hrál na několik hudebních nástrojů a rodiče, spolužáci i učitelé ve škole velice oceňovali jeho komediální nadání. Narodil se 31. ledna 1940 v Havlíčkově Brodě, s rodiči se ale záhy přestěhoval do města Rumburk ve Šluknovském výběžku, aby po druhé světové válce pomohli zalidnit české pohraničí. Josef Eder nechtěl nic menšího než studovat na Janáčkově akademii múzických umění. Na přijímací zkoušky se připravoval velice intenzivně už jako divadelní elév, všechny sny o uměleckém vzdělání mu ale zhatil jediný dopis.

Soudruhu, ty jsi nám lhal! Udržuješ písemné styky s emigranty

„Matčin bratranec emigroval do Kanady. Maminka sice soudruhům příbuzného v emigraci nezapřela, písemné styky ale neuvedla,“ vypráví pamětník o začátku konce jeho ambicí studovat na prestižní umělecké akademii. „V roce 1969 jsem narukoval do Jihlavy, po dvou letech vojenské služby jsem na Vysočině zůstal. Měl jsem v Jihlavě příbuzenstvo a navíc jsem se stal členem Horáckého divadla, kde jsem sbíral zkušenosti,“ usmívá se pamětník při vzpomínce na roční působení na prknech, která znamenají svět. Tou dobou si přivydělával jako redaktor závodního časopisu Okénko Modety a právě do redakce mu dopis od strýce přišel.

 „Ty jsi nám lhal!“ zavolal si předseda celozávodního výboru podniku Modeta pamětníka, hned po obdržení dopisu v červenomodré obálce, do kanceláře. „‚Napsal jsi do dotazníku, že máš strýce, který emigroval, ale nenapsal jsi, že se zahraničím udržuješ písemné styky! Máš dvě možnosti, buď půjdeš sám, soudruhu, nebo tě vyhodíme.‘ Samozřejmě, že jsem šel raději sám a dobrovolně. Musel jsem v divadle oznámit, že za těchto podmínek nemohu v Jihlavě žít a musím ukončit angažmá. Tím pádem bylo i po studiích.“ Nakonec se musel Josef Eder vyučit univerzálním frézařem a spokojit se s tím, že kulturu bude vždycky dělat tak trochu „na vedlejšák“. Už během učení navíc začal studovat večerní průmyslovou školu.

Po vyučení už byl Josef Eder ostříleným bavičem, hercem, hudebníkem a konferenciérem. Na vojně založil hudební Soubor vojína Edera, který objížděl s vystoupením vojenské útvary. Po vynuceném odjezdu z Jihlavy se ještě pokusil dostat k cirkusu. „Vždycky jsem toužil zužitkovat svůj bavičský um. Odjel jsem do Prahy, kde jsem složil úspěšně klaunské zkoušky u Československých cirkusů a varieté v Praze. Na štaci s cirkusem jsem ale nakonec neodjel, zpátky do pohraničí mě přilákala nabídnutá pozice vedoucího Spojených závodních klubů ROH v Jiříkově,“ vysvětluje.

Tehdy měl každý větší podnik svůj dělnický klub, který se staral o volnočasové aktivity zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků a pořádal společenské akce. Jako první v celém rumburském okresu otevřel v roce 1950 svůj dělnický klub národní podnik Elite Varnsdorf a další fabriky varnsdorfskou Elitku následovaly. Josef Eder měl aktivity klubů koordinovat. „Musel jsem si doplnit vzdělání na požadovanou pozici, a než jsem kurz dodělal, ze spojení závodních klubů sešlo,“ dodává s tím, že nějakou chvíli pracoval brigádně a na vedlejší poměr se stal vedoucím kina v Jiříkově.

Vousy oholím, až odsud okupanti odtáhnou

Oba rodiče Josefa Edera byli v komunistické straně. „Otec ale otevřeně nesouhlasil s popravou Milady Horákové, a tak ho ze strany vyhodili. Soudruzi nám na vrub připsali i písemné styky s kapitalistickým zahraničím a to byl jen začátek,“ vysvětluje pamětník. „Na počátku pražského jara jsem byl poslancem národního výboru a členem kulturní a školské komise. Tou dobou jsem pracoval v národním podniku Bytex Rumburk, který se zabýval výrobou koberců a nábytkových látek. Angažoval jsem se ve snahách navrátit sochu T. G. Masaryka na náměstí v Jiříkově a o post poslance jsem tak přišel,“ říká pamětník a doplňuje, že události pak začaly nabírat rychlý spád. „Přišla okupace v srpnu 1968 a já byl velmi aktivní, protestovali jsme, scházeli se a diskutovali, v kině jsem odmítal hrát sovětské filmy. Následovaly prověrky a já samozřejmě s bratrskou pomocí spřátelených vojsk souhlasit nemohl, a tak jsem dostal výpověď z národního podniku Bytex. Hrozilo, že přijdu i o místo vedoucího kulturního střediska a kina.“

Vidina nezaměstnanosti pamětníka příliš nelákala, byl už ženatý a doma měl sotva dvouletého syna. „Potkal jsem známého, kovaného komunistu, tajemníka Městského národního výboru v Rumburku. Nabídl mi pozici ředitele tamního Domu kultury. Odmítl jsem a vyložil mu, v jaké situaci se nacházím. On se ptal, jak mi může jiříkovská partaj hrozit vyhazovem, když nejsem ve straně. Zvedl telefon, soudruhům v Jiříkově vysvětlil, o koho by přišli, kdyby mě o místo v kulturním středisku a v kině připravili, a tak jsem tam zůstal.“ 

Zůstat v kultuře ale mohl Josef Eder jen za podmínky, že přijde každý rok na pohovor, kde vyjeví své postoje k vedení strany. „Někde jsem navíc prohlásil, že si neoholím vousy, dokud z republiky neodejde poslední okupant. To soudruhy velmi dráždilo. Plnovous jsem si obhájil, řekl jsem, že se líbí mojí manželce,“ směje se při vzpomínce na to, jak některé členy partaje jeho zarostlá tvář dráždila.

Do života mi zasáhla obrovská tragédie, přišel jsem o synka

Josef Eder byl sice pod drobnohledem strany, i tak ale mohl rozvinout svůj talent naplno. „Kino v Jiříkově bylo stavěné jako koncertní sál. Mohl jsem do něj zvát různé umělce, vystoupila tam třeba Omara Portuondo s Havana show. Jezdil jsem po estrádách, založil dechovou kapelu, estrádní soubor Studio J a jako konferenciér jsem absolvoval nespočet štací s kytarovou skupinou Flamingo,“ vypočítává pamětník. Popsat podrobně jeho činnost v kulturním dění Šluknovského výběžku by zabralo stohy papírů. Dařilo se mu, soudruzi mu ale neustále šlapali na paty. „Pozval jsem například do Jiříkova Kamilu Moučkovou, už bylo po okupaci. Lístky byly v předprodeji, komunisti ale její vystoupení zatrhli a z představení sešlo. Stejné to bylo s Ivou Janžurovou, ta byla taky nepohodlná. Nakonec jsme to uhráli na slib, že ohlídáme, aby z jeviště nepadaly žádné invektivy na adresu strany,“ dodává pamětník.

Josef Eder měl možnost „dotáhnout“ to až na ředitele Okresního kulturního střediska v Děčíně. „Místo by bylo moje, pod jednou podmínkou, a tou byl vstup do strany,“ usmívá se. „Na to jsem ale přistoupit nemohl a nechtěl.“

Jak šel čas, Josef Eder se oženil a postupně se mu narodily tři děti. „První chlapec přišel na svět v roce 1967, byl to šikovný kluk. Bohužel jsme o něj, když mu bylo sedm let, přišli. Přejelo ho nedaleko našeho domu auto,“ má pamětník při vzpomínce na prvorozeného synka slzy v očích. „Pak se nám narodila dcera a po ní další syn, jako by tomu prvnímu z oka vypadl.“

StB mě vedla jako důvěrníka, to rezolutně odmítám!

Jak šel čas, provokoval pamětník občas soudruhy drobnými naschvály. „Dostal jsem třeba Mao Ce-tungovu Rudou knížku s jeho postuláty. Studoval jsem ji a velmi jsem se u toho bavil. Jednou jsem šel s knížkou na národní výbor, mával jsem jí a citoval z ní různé pasáže, třeba tu, že imperialismus je papírový tygr. Soudruzi nevěděli, která bije. Pak jsem měl v posudku napsáno, že propadám maoismu,“ vypráví pamětník s úsměvem, který mu v okamžiku z tváře zmizí. „Slyšel jsem zvěsti, že mám v kanceláři kina odposlech a další věci. Všechno do sebe začalo zapadat ve chvíli, kdy jsem si po revoluci zažádal o lustrační osvědčení.

„Klíčová revoluce“, jak Josef Eder nazývá listopadové dění roku 1989, vynesla pamětníka na post vedoucího správního odboru Městského úřadu v Rumburku. „Těsně po revoluci bylo pro výkon funkce ve veřejné správě potřeba čisté lustrační osvědčení. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že jsem evidovaný jako spolupracovník StB [Státní bezpečnost] pod písmenem C,“ kroutí pamětník hlavou. „Nikdy jsem si ale s agenty nezadal, dokonce jsem s nimi o případné spolupráci nemluvil!“

Josef Eder neváhal a podal stížnost na neoprávněné vedení své osoby ve svazcích StB. Z městského úřadu na něj navíc tlačili, čisté lustrační osvědčení potřeboval k tomu, aby mohl ve funkci zůstat. „Znovu jsem si o ně, po komunikaci s ministerstvem vnitra, požádal, a to už přišlo čisté.“ V souladu s nálezem Ústavního soudu z roku 1991 už totiž v seznamech nebyli zahrnuti lidé vedení tajnou policií v kategorii důvěrník či kandidát tajné spolupráce, kteří o své údajné spolupráci ani nemuseli vědět.

Byl jsem mluvčím Občanského fóra v Jiříkově, scházeli jsme se u mě v kině

Na listopadové události roku 1989 vzpomíná Josef Eder rád. „Občanské fórum se scházelo u mě v jiříkovském kině, stal jsem se jeho mluvčím. Byla to náročná a dynamická doba.“

Na rumburském městském úřadu vydržel pamětník téměř do důchodu. „Půl roku před odchodem do penze jsem odešel do evidence úřadu práce. Vykonával jsem totiž souběžně několik funkcí, v jednu chvíli jsem zaskakoval i za nemocného tajemníka a to se podepsalo na mém zdraví,“ dodává.

I v důchodu je Josef Eder velmi aktivní, vede klub filatelie v Jiříkově, desítky let byl kronikářem tamního sboru dobrovolných hasičů, redigoval místní Jiříkovské noviny, pět let byl zpravodajem státní památkové péče. Spolupracoval i při tvorbě knih o malém příhraničním městečku v severovýchodní části Šluknovského výběžku. Za kulturní rozvoj města v minulých i současných letech získal v roce 2018 titul čestného občana.