Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Naděžda Dvořáková (* 1942)

• narozena 12. října 1942 ve Vsetíně do úřednické rodiny

• dědeček Jan Šrubař vězněn za války v KT Sachsenhausen, vrátil se roku 1945

• konec války a osvobození rodina strávila v Ratiboři

• po roce 1948 otcově rodině v Ratiboři zabrány pozemky, babička z matčiny strany ve Frenštátu přišla o živnost

• problémy pamětnice s přijetím na střední školu kvůli jejímu původu

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Kroměříži, poté externě pedagogiku a FF UPOL, obor historie – zeměpis, cestovní ruch, Lékařskou fakultu MU v Brně

• celý život pracovala jako zdravotní sestra a učitelka

• byla členkou TJ Slovan, reprezentovala ČSSR v pěší turistice, je členkou TJ Sokol Olomouc, dosud cvičitelkou zdravotně postižených

• členkou staršovstva FS ČCE v Ratiboři, vede sborovou kroniku

• roku 2025 žila v Olomouci

Naděžda Dvořáková, drobná žena překypující energií, si v životě vždycky musela umět poradit. Za mnohé prý vděčí svým předkům. Sama přišla na svět za války, zažila bombardování Vsetína a osvobození prožila v Ratiboři. Po roce 1948 babičce z matčiny strany zavřeli živnost, rodinu z otcovy strany zasáhla kolektivizace. Pamětnice měla po skončení základní školy do života vykročit s posudkem, ve kterém stálo: Schopna pouze pomocné práce v průmyslu. Díky své nezlomné a houževnaté povaze postupně vystudovala dálkově tři vysoké školy. Pozemky s babiččiným domkem v Ratiboři vrátili rodině po roce 1989 zpět v restituci. Jejich ztrátu ale zaplatila babička životem...

Dědeček strávil válku v koncentračním táboře

Naděžda Dvořáková přišla na svět 12. října 1942 ve Vsetíně do rodiny Vladimíra a Zdeňky Dvořákových. Narodila se jako starší ze dvou dcer, roku 1948 do rodiny přibyla ještě mladší Hana. Po válce oba rodiče pracovali jako úředníci. Tatínek, Vladimír Dvořák, pocházel z Ratiboře, z rodiny evangelického faráře Čeňka Dvořáka. Tatínek měl šlechtické předky, rodokmen Naděžda Dvořáková dohledala až do roku 630, má potvrzeno, že jejich rodinná větev sahá ke Střežimírovi z rodu Janoviců, který pochází z rodu Vršovců.

Maminka pocházela z Frenštátu pod Radhoštěm. Jejími rodiči byli advokátní koncipient Jan Šrubař a Eliška Šrubařová, která ve Frenštátu provozovala krejčovskou dílnu. Poklidný život měl brzy narušit příchod druhé světové války. Po podpisu mnichovské dohody v roce 1938 byla pohraniční území postoupena Německu, 15. března 1939 vznikl Protektorát Čechy a Morava. Téhož dne obsadila německá vojska Frenštát. Spolu s nimi přišlo do města dvacet příslušníků gestapa. Dne 1. září 1939 vypukla druhá světová válka.

Po zahájení okupace v roce 1939 začali frenštátští vlastenci s přípravami odbojové činnosti. Patřili mezi ně i Jan Šrubař a jeho nadřízený, JUDr. Božetěch Parma, v jehož advokátní kanceláři pracoval jako koncipient. Činnost skupiny však byla odhalena záhy po jejím vzniku. Hned 1. září 1939 proběhlo ve Frenštátě zatýkání v rámci akce „Gitter“, namířené proti antifašistům. Dne 1. září 1939 bylo ve Frenštátě zadrženo prvních dvacet osob. Nejprve je převezli do místního hotelu Slavia, odsud pak k výslechu do věznice v Ostravě. Deset z nich bylo propuštěno ve dnech 26.–27. září 1939, dalších šest, mezi nimi i Jan Šrubař, skončilo po dalších přesunech v koncentračním táboře Sachsenhausen. Otcova rodina prožila válku v Ratiboři, dědeček Čeněk Dvořák zemřel už před jejím začátkem, roku 1927. Oba prarodiče pocházeli ze šlechtického rodu – dědeček byl babiččiným strýcem. I babička tedy přišla do manželství s velkým věnem. Dědeček, jako farář, pomáhal lidem v okolí, jeho prostředky se časem rozplynuly v pomoci potřebným. Babička ze svého věna koupila v Ratiboři pozemky, které později pronajímala. Stejně jako její manžel, pomáhala, kde se dalo. Oba měli silné sociální cítění. Z války si Naděžda pamatuje potravinové lístky, které platily ještě dlouho po roce 1945. Vzpomíná, jak chodívala pro bonbony, kterých měli na měsíc přiděleno deset deka. Rodiče jí vyprávěli, že koncem války, když Vsetín zažíval nálety, stála jako malá při zvuku sirén v postýlce a křičela. Ve městě nebylo bezpečno, rozhodli se proto odejít do Ratiboře k babičce, kde zůstali až do osvobození. V okolí Ratiboře za války operovali partyzáni, babiččin dům se ale nacházel přímo v obci, takže s nimi do styku nepřišli.

Na jaře 1945 zabrali babiččin dům nejprve ustupující Němci, poté příchozí osvoboditelé – Sověti. Nějakou dobu žili ve sklepě, kde se schovávali před příchodem fronty. Naděžda byla malá, má z této doby pouze záblesky vzpomínek, vybavuje si, jak se lidé kolem baví o tom, že Němci a později partyzáni v okolí znásilňují dívky, nechápala tehdy význam těchto slov. Živě si vybavuje, jak ji otec nesl na ramenou vstříc příchozím sovětským vojákům, aby je přivítali. Po válce se vrátili domů, do Vsetína. Z koncentračního tábora se vrátil dědeček. „Byl jako chodící kostra,“ vzpomíná Naděžda Dvořáková. Měl ale štěstí, přežil. Po válce pak pracoval jako úředník na MNV. Advokát, u něhož byl zaměstnán, se domů už nevrátil.

Změna režimu zasáhla do života celé rodiny

Když v únoru 1948 převzali moc komunisté, otec neskrýval své obavy. Zanedlouho začalo znárodňování, kolektivizace. Babička pamětnice z matčiny strany přišla o krejčovskou dílnu ve Frenštátu, živnost jí byla znárodněna. Nějakou dobu ještě šila bývalým zákaznicím tajně. V Ratiboři, u otcovy strany rodiny, vzrůstal tlak na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). V padesátých letech babičce postupně zabavili pozemky, prodělala opakovaně mozkovou mrtvici, roku 1953 ještě zažila měnovou reformu, zemřela téhož roku ve věku šestasedmdesáti let. „Přišli za ní komunisté a říkali: ‚Tady vám to zabavíme, tu zahradu, paní farářko, a postavíme na ní hotel.‘ No ji to kleplo, naštěstí k tomu nedošlo, ale babička to odnesla životem. To byla druhá mrtvička, umřela v listopadu 1953.“

Naděžda nastoupila roku 1949 ve Vsetíně do první třídy. Chodila do náboženství, učení jí šlo. Někteří učitelé ji přesto hodnotili nespravedlivě a v jejich předmětech dostávala horší známky, protože neměla vhodný původ. O to víc se vždy snažila, aby vynikla. Ve volném čase chodila ve Vsetíně do TJ Slovan, fungujícího místo Sokola. S otcem, členem Svazu českých turistů, celé dětství chodívali na túry do přírody.

Roku 1951 ukončila základní školu. Toužila po studiu Střední zdravotnické školy ve Vsetíně, nebyla ale přijata. V posudku, který měl určit, kudy se bude ubírat její další životní cesta, stálo, že je schopna pouze práce pomocné průmyslové dělnice. Posílali ji do zbrojovky. Zkusila se přihlásit i na Střední zdravotnickou školu do Kroměříže. Babička ve Frenštátu se o problémech své vnučky zmínila zákaznici, paní učitelce Dobečkové z Lichnova, jejíž sestra byla ředitelkou kroměřížské zdravotní školy. Když sestře telefonovala, sdělila jí, že už na přihlášku toho dne odeslala zamítavou odpověď. Dala si však tu práci a spolu s poštovním doručovatelem v noci prohledala na poště zásilky. Dopis nebyl odeslán, a pamětnice tak mohla v září nastoupit do prvního ročníku. V letech 1957–1961 žila na internátě vzniklém v prostorách bývalého kláštera a byla zde šťastná. Učení ji bavilo. Ve druhém ročníku byla vybrána, aby zastoupila nemocnou laborantku na plicní klinice. Všechno se tehdy učila za pochodu. V průběhu školy také absolvovala roční vojenské cvičení, které ukončila s hodností rotné.

Manželství nemělo dlouhého trvání

Po maturitě dostala umístěnku do Nového Jičína, na porodní oddělení tamní nemocnice. Aby mohla učit, po střední škole ještě externě vystudovala Pedagogickou fakultu UPOL v Olomouci. Roku 1964 ji otec donutil, aby se provdala za jeho kolegu ze Svazu českých turistů, o devatenáct let staršího Jaroslava Štrupla. Se sňatkem nesouhlasila ani maminčina část rodiny, otec však trval na svém a Naděžda se nakonec, z úcty k němu, podvolila. Po svatbě se přestěhovali s manželem do Pardubic, kde učila na zdravotnické škole. Manželství nebylo od počátku šťastné, roku 1966 se tedy vrátila do Olomouce a rozvedla se. Z jejího vztahu s otcem tento stín už nikdy nezmizel.

Den invaze vojsk Varšavské smlouvy na naše území, 21. srpna 1968, prožila ve Vsetíně, byla zrovna u rodičů a chystala se na nákup. Před obchodem už stála fronta lidí, kteří bezhlavě nakupovali zásoby – báli se, že bude válka. Ve městě nedošlo k žádným dramatickým událostem. Z dochovaných fotografií je patrné, že i zde projížděla vojenská auta, ulice a výlohy byly plné protisovětských nápisů. I cesta do Olomouce potom proběhla klidně, pamětnice odjela vlakem, bydlela mimo centrum města, takže ani po návratu hned nenarazila na tanky. V Olomouci však zůstala sovětská posádka, která se stala součástí každodenní reality místních. Vznikaly sovětské obchody, domy pro rodiny vojáků i školy pro jejich děti.

Po návratu do Olomouce Naděžda Dvořáková učila na střední zdravotnické škole, od roku 1977 pak pracovala na oční klinice nemocnice u profesora Vejdovského. Protože si po rozvodu vypůjčila peníze na družstevní byt, následující léta se věnovala hlavně práci – o politiku se nezajímala, do komunistické strany nikdy nevstoupila. Aby mohla v klidu existovat, bylo potřeba neúčast ve straně nahradit nějakou aktivitou. Stala se tedy členkou uličního výboru. Jak uvedla, měla štěstí na dobré kolegy, kteří se nesnažili nikomu ublížit, z tohoto období má čisté svědomí. Jako reprezentantka v pěší turistice pod TJ Slovan ve Vsetíně směla i za normalizace cestovat za hranice, bývalo to většinou jedenkrát ročně. Žádné podmínky jí kladeny nebyly.

Vystudovala režimu navzdory

Celý život se Naděžda Dvořáková snažila vzdělávat ve všem, co ji bavilo a zajímalo. V sedmdesátých letech vystudovala dálkově Filozofickou fakultu UPOL, obory historie – zeměpis a cestovní ruch. O jejím studiu v zaměstnání nevěděli. Roku 1977 začala pracovat u ČD, v Ústavu podnikového vzdělávání, jako učitelka. Zároveň měla pracovní úvazek na drážní poliklinice, odkud později odcházela do důchodu. Časem, už v pozdějším věku, ji v zaměstnání tlačili ke studiu medicíny s odůvodněním, že vykonává lékařské úkony. Mysleli si, že ji tím odradí, panovalo zde silné prokomunistické smýšlení. Vzdávat se však pamětnice neměla v povaze a na medicínu se přihlásila. Dálkově vystudovala ještě Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, praxi absolvovala ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích. Dostala pak nabídku pracovat jako lékařka bez atestace na plicní klinice olomoucké nemocnice, přišla by ale o režijní průkazku na dráze, kterou hojně využívala, a tak nakonec zůstala.

Do důchodu odcházela předčasně, roku 1998, po prodělané mrtvičce. Nečinnost se však nikdy neshodovala s její povahou. V roce 2025, v době natáčení, žila Naděžda Dvořáková střídavě v Olomouci a Ratiboři, kde po sametové revoluci zdědila část domku po babičce, a stala se součástí místního evangelického společenství, kde dříve působil jako farář její dědeček Čeněk Dvořák. V době natáčení zde působila třetí funkční období jako presbyterka, vedla sborovou kroniku. Stále aktivně působila jako členka Sokola – členka olomoucké župy, cvičitelka zdravotně postižených v TJ Sokol Olomouc – a své široké znalosti stále doplňovala formou samostudia. Mladým lidem by vzkázala, aby nebyli líní na sobě pracovat, protože vzdělávání by mělo být celoživotním procesem.

Zdroje:

https://is.muni.cz/th/nzblv/Bakalarska_prace.pdf