Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Dufek (* 1916  †︎ 2009)

Nelituji ničeho, to všechno patří k životu

  • jako student medicíny vstoupil do mezinárodních brigád bojujících na straně republikánů ve španělské občanské válce
  • po stažení mezinárodních brigád odešel do Francie, kde byl internován
  • bojoval v čs. zahraniční armádě ve Francii
  • po porážce Francie odešel do Anglie, byl superarbitrován a pracoval v továrně na letecké součástky
  • po vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944 se stal styčným důstojníkem u amerického štábu
  • v letech 1948-51 byl velvyslancem v Turecku
  • v lednu 1952 zatčen, obviněn jako trockista, americký špion etc.
  • v květnu 1953 souzen spolu s Eduardem Goldstückerem, Pavlem Kavanem a Richardem Slánským, odsouzen na 25 let
  • odseděl si čtyři roky v Ruzyni a ve Valdicích
  • po rehabilitaci zaměstnancem Svazu protifašistických bojovníků
  • od roku 1957 vydával časopis Mezinárodní politika, pak řídil tiskový odbor MZV
  • v letech 1968-72 velvyslancem v Brazílii

Dítě z obory

Karel Dufek se narodil 24. ledna 1916 nedaleko Velkého Meziříčí v rodině lesníka. Otec František pracoval na panství Františka Harracha a se svou manželkou Františkou měl sedm dětí. Rodina byla nábožensky vlažná, byli spíše jen formálními katolíky: „V oboře jsem trávil svoje nejranější dětství. Ve Velkém Meziříčí jsem chodil do obecné školy a do gymnasia, absolvoval jsem osm roků gymnasia a maturitu s vyznamenáním. Měl jsem pět sester a jednoho bratra, já jsem byl předposlední v celý řadě. Z těch [sourozenců] už nikdo nežije. Po maturitě jsem se rozhodoval, kam půjdu a co budu studovat, chtěl jsem studovat práva, ale z nějakýho pomatení mysli jsem se přihlásil na medicínu.“ Nastoupil na lékařskou fakultu Masarykovy university v Brně a patřil zde mezi premianty: „…ale vedle studia jsem samozřejmě pokračoval v četbě politickejch věcí a ideologickejch věcí, který mě velmi zajímaly, protože už jako gymnasista jsem četl některé věci kolem socialismu, kolem Marxova Kapitálu, vedle poezie, která mě velmi zajímala.“ Jeho sympatie k levici byla dána neutěšenou situací mnoha tisíců spoluobčanů, kteří byli nezaměstnaní a žili v bídě v nouzových koloniích: „Já jako dítě nepříliš majetnejch rodičů jsem vždycky měl sympatie pro nějaký socialistický zřízení a socialistický zákony, který lidem dávali určitou životní perspektivu.“

Kounicovy koleje

Do Brna přišel v roce 1935. V meziválečném Československu byla daleko větší politická angažovanost studentů, než je tomu dnes. Část studentů inklinovala také k českým fašistům Radoly Gajdy a docházelo k častým střetům mezi nimi a levicovými sympatizanty: „Tam se v tý době odehrávaly velký boje na jednotlivejch fakultách, mezi pravicí a levicí. Samozřejmě, že já jsem tendoval k levičákům a hledal jsem, kde bych se k tomu přichytil, tam existovala prakticky na všech brněnskejch fakultách levičácká Jednota pokrokovejch studentů. Ta byla levičáckýho, sociálnědemokratickýho i komunistickýho, ražení. Tam jsem pracoval velmi intenzivně, byl jsem členem, v druhém semestru jsem se dostal do samosprávy Kounicovejch kolejí, kde jsem bydlel, a tehdy Kounicovy koleje měly pověst levičácký koleje, protože tam potom byly druhý koleje, ty byly lidovecký, kde byli většinou studenti, který tendovali ke katolicismu... Ale Kouničky, jak se jim říkalo, ty byly pověstné svými levicovými tendencemi. Tam jsem se seznámil s celou řadou lidí, kteří pracovali v levicovým hnutí, chodili jsme na různý schůze. Každá fakulta měla svoje fakultní spolky.“ Levicoví studenti se soustředili hlavně na právnické fakultě, filosofické fakultě a medicíně: „…a jedinou pevností pravičáků byla technika. Tehdy byly v Brně dvě techniky, byla česká vysoká škola technická a byla německá vysoká škola technická.“

Z periferie do centra zájmu

„V třicátém šestém roce začalo povstání ve Španělsku a samozřejmě to bylo impulsem k obrovský aktivitě celý řady nejen lidí, ale i organizací v Československu i po celým světě. K tomu protestu proti povstalcům a Frankovi se postavila celá řada světovejch osobností, spisovatelé jako byl např. Romain Rolland, jako byl Hemingway, kterej sám přišel potom do Španělska. Po celým světě se organizovaly hnutí na obranu republikánskýho Španělska a i část studentstva žila tím, co se děje ve světě, protože to Španělsko úplně galvanizovalo politické myšlení, nejen v Československu, ale po celým světě.“ Karel Dufek vysvětluje důvod, proč země doposud stojící na periferii evropského zájmu najednou vzbudila tak velkou a emotivní vlnu solidarity a protestů tím, že byla dávána do spojitosti s nacistickým Německem a představovala tak hrozbu pro Evropu i svět: „Španělsko reprezentovalo vykročení fašismu na mezinárodní scénu, protože pokud to bylo v Německu, tak to se mohlo říct, že je to Německá záležitost [Německo vystoupilo ze Společnosti národů, pozn. aut.], ovšem Španělsko, to povstání, které vzniklo z impulsu nacistickýho Německa a bylo od počátku zásobovaný zbraněma a vším možným, to byl první vstup fašismu na mezinárodní scénu. Proto to galvanizovalo celej svět, protože tady se stalo něco, co narušilo ten normální běh, kterej byl v Evropě v tý době.“

Zprávy ze Španělska

Impulsem k odchodu do Španělska pro Karla Dufka bylo, že: „…už od podzimu třicátého šestého roku byly zprávy, že z celýho světa se tam hlásí dobrovolníci, a dokonce že v listopadu tam začaly vznikat mezinárodní brigády.“ Ze slov K. D. vyplývá, že lidé byli dostatečně informováni o tom, co se ve Španělsku děje. Charakter zpráv byl ovšem různý: „Ve Velkém Meziříčí byly dva biografy, jeden sokolskej v sokolovně a jeden katolickej v tzv. Charitě. Zatímco v tom sokolským kinu, tam jako žurnály dávali americký žurnály Paramountu o dění ze Španělska přímo z fronty, o postupu frankistický cizinecký legie atd., v tom druhým, katolickým kině dávaly žurnály UFA, nacistický, německý, jak hrdinně bojují Francovi fašisti! Španělský povstání mělo prakticky podporu především, vedle interventů nacistickejch a fašistickejch italskejch, Vatikánu a katolický církve! Katolická církev byla jedním z hlavních podporovatelů Francova hnutí. Franco sám byl bigotní, bigotní katolík. To jsme viděli ve filmech, co se tam děje na frontě.“

Cesta do války

V Československu vznikl bezprostředně po vypuknutí války Výbor na pomoc demokratickému Španělsku. Když se Karel Dufek rozhodl odejít, spojil se právě s touto organizací: „Tak jsem kontaktoval právě je, kteří dávali ponaučení [kudy jít], protože přes nacistický Německo se dobře nedalo chodit, protože nacisti každýho Čechoslováka, kterej i s legálním pasem šel přes Německo, zatkli, podezírali ho, že jde do Španělska [a vraceli ho zpět].“ Policie sledovala sekretariáty politických stran, protože nábor dobrovolníků pro Španělsko byl trestným činem. Sloužit v armádě cizího státu se rovná vlastizradě. K. D. se se svým odchodem netajil, své úmysly svěřil rodičům a některým přátelům z vysoké školy. V lednu roku 1937 se vydal přes Rakousko do Itálie, hranici překročil v Brenneru. Celní kontrola byla pouze formální. Pokračoval dále do Milána, kde si koupil jízdenku do Lyonu: „Z Lyonu jsem jel do Marseille, kde byla celá řada dobrovolníků, kteří přijížděli z celýho světa. Tam jsem střetl nejmíň třicet italskejch antifašistů, to byli emigranti, potom nějaký Němce, Američany atd. Ujaly se nás francouzské organizace pro pomoc Španělsku, to nebyla jen komunistická, ale levicový francouzský organizace. Udělaly s náma tam v jednom sále veřejnej mítink, stáli jsme na podiu a byli tam řečníci... Celej sál byl plnej lidí, když to skončilo, to bylo už pozdě večer, po desátý hodině, tak polovička těch lidí s náma šla přes ulice a doprovázela nás na nádraží, kde stály autobusy, který nás legálně vezly na španělskou hranici, a dokonce v té době, v lednu 1937, ta hranice nebyla zavřená. Ty francouzský pohraniční stráže nás zdravili zaťatou pěstí.“

V boji

Střediskem dobrovolníků bylo příhraniční městečko Figueras, kam dorazil i K. D. V té době tam bylo již několik tisíc mužů: „Byl to babylon všech možnejch jazyků. V životě jsem už nic takového nezažil – obrovský sbratření lidí všech možnejch národností. Čekalo se samozřejmě, že se pojede dál do jižního Španělska do Albacete, kde bylo středisko mezinárodních brigád, kde nás rozdělovali k jednotlivejm jednotkám.“ K. D. měl tu výhodu, že byl výborně jazykově vybavený, hovořil francouzsky, německy, anglicky a trochu rusky, brzy si osvojil i španělštinu: „Já jako vysokoškolák jsem byl zařazenej k technickejm věcem, ne k pěchotě, ale byl jsem přidělen k protiletecký baterii. Ty baterie, to bylo poslední slovo techniky, to byly sovětský protiletecký baterie.“ Po zaškolení od sovětských technických inženýrů se dostal na frontu na Jaramě: „…kde byly obrovský boje, kde se fašisti snažili prorazit k Madridu, tam strašně krvavý boje a tam nás hodili. Do tý doby neexistovala v celým Španělsku žádná protiletecká baterie a Němci a Taliáni si tam mohli lítat jak na promenádě, házeli pumy a proti nim nebyla žádná obrana. První naše vystoupení bylo na Jaramě u Morata de Tajuna, vesnice, která byla těsně ve frontovým pásmu, kde jsme rozdělali kanony, a sotva jsme rozdělali kanony, tak letěly bombarďáky.“ Po bojích u Madridu se brigáda přesunula k Teruelu: „Kdekoliv byly nějaký velký bitvy, tak tam jsme byli přesunuti. Ty baterie byly čtyři nebo pět. Jednu baterii měli Francouzi... V průběhu bojů až do konce třicátého sedmého roku jsme prošli všechny hlavní bojiště.“ Boje byly těžké a krvavé, situaci ještě zhoršovalo strašné horko: „Na těch tancích, ty pancíře byly tak rozžhavený, že si tam [jeden] mohl pomalu péct amolety na tom.“ Je známou skutečností, že španělská bojiště sloužila jako pokusný terén pro zbraně, které plně přišly ke slovu během II. světové války. „Každej vždycky tvrdí, že se nebál. Podívejte se, o tom voják neuvažuje, teda pořádnej voják, protože na to nemá čas. Dostanu to, nedostanu. Strach má jedině z toho, aby nebyl zmrzačenej, aby mu to neurazilo nohu nebo něco podobnýho. Ale strach? Né! Kdybych měl strach, tak bych tam bejval nešel, protože s tím jsem počítal. Ani jsem nepočítal s tím, že bych to mohl přežít. [Já] jsem si říkal: ‚Prostě se uvidí.‘ Tam je tolik momentů, který vás zaměstnávaj, kde každá vteřina je drahá. Na ten strach není čas.“

Jako jedna rodina

„V životě jsem prožil všechno možný. Byl jsem v čs. armádě, byl jsem u Američanů na štábech atd. – to, co jsem zažil ve Španělsku, jsem v životě nezažil. To byla věc, která se nedá vyjádřit. To bylo bratrství ve zbrani. Nás v mezinárodních brigádách bylo prakticky skoro padesát národností. Tam neexistovala bariéra jazyka nebo národnosti, přesvědčení, náboženství. To bylo bratrství ve zbrani, to jsem nikdy nikde nezažil. Tam nikdy neexistovalo, aby někdo nechal někoho raněnýho – kdyby tam měl lézt po čtyřech, tak tam musel lézt, protože to byla solidarita tak fantastická, jakou jsem už nikdy nikde nezažil. Ty interbrigády, to byla železná dobrovolná disciplína těch lidí. Železná! S náma nepohnul nikdo. Ani s náma nepohli Francouzi v koncentráku, který agitovali do cizinecký legie, nikoho tam nedostali. To si normální člověk, kterej to neprožil, nedokáže představit. My jsme například dostávali žold. My jsme ho nepotřebovali. My jsme se vzdávali žoldu. My jsme ho odkazovali na dětský domovy, kde byla po vybombardování děcka... To jsem v životě už nezažil a nezažiju. To Španělsko stálo za to, při všech patáliích, který potom člověk prožil, za toto poznání a ten pocit, že existuje na světě něco, organizace, která je těsnější než svazky mezi bratry.“

Stále v obraze

„My jsme tam měli politický komisaře a politickou výchovu, informace... Přímo na bojišti, když byly volný chvíle, tak ten komisař vystoupil a řekl, jaká je situace na frontách, co se děje, kde jsme museli ustoupit, kde jsou fašisti atd. To bylo dennodenně, ta politická informace. Od toho byli političtí delegáti, političtí komisaři. U každýho útvaru byl politickej komisař nebo politickej delegát. To byla jeho povinnost. My jsme dostávali korespondenci z domova, z rodiny, z rodnýho města. Mně posílali ze závodu z Velkýho Meziříčí hromadný dopisy, pozdravy, všechno možný. Já jsem jim psal taky. Psal jsem domů, kamarádům na fakultě... My jsme nebyli izolovaní, my jsme byli informovaní prakticky o všem, co se děje nejen ve Španělsku, ale i co se děje ve světě. Komisaři v mezinárodních brigádách, to byli naši [Čechoslováci], Jugoslávci, Bulhaři, Němci, Rakušani... Komisař, ten byl volenej lidma, ovšem říkám, to bylo u jednotek republikánskejch, ne u anarchistů.“

Anarchisté a zaostalost

„Veliký problémy byly s anarchisty, protože ti zaprvé byli velmi silní v Katalánii. Španělsko bylo poslední zemí, kde přežíval anarchismus. Anarchismus má koneckonců svoje historický podmínky. Anarchismus zůstal a přetrval tam, kde byla obrovská zaostalost, kde byla negramotnost, izolovanost. A to bylo typický pro celou řadu provincií ve Španělsku. Evropa končila na Pyrenejích a Španělsko svým politickým, geografickým a sociálním charakterem za monarchie – to byla de facto Afrika. Všude na těch zaostalejch místech vládla katolická církev. Katolická církev byla vedle těch tierratenientů [vlastníci půdy, pozn.aut.] a šlechty, která ovládala většinu půdy ve Španělsku, vlastníkem obrovskejch latifundií a nejen to: církev byla vlastníkem dokonce světskejch věcí. Církev např. za monarchie vlastnila loděnice v Alicante, církev vlastnila např. telekomunikace v Madridu atd. Byly vesnice nebo městečka, kde byly dva kostely, dva kláštery a kolem dokola vinice. To všecko patřilo církvi! A ty obyvatelé tam, to byli bezzemci! Těm nepatřil ani kvadrátní metr půdy, to byli ubožáci. Žili v těch chatrčích, samozřejmě negramotní, kde byla hliněná podlaha, kde spali a bydleli s tím oslíkem... Všechno kolem bylo církevní. Církev vlastnila prakticky, teda používala, přes dva tisíce bezzemků, kteří pracovali jako nádeníci na církevním majetku! Základní problém ve Španělsku byla agrární otázka, po celý staletí byla agrární otázka. To byl klíčový problém ve Španělsku a církev byla hlavní, nejlačnější element, vedle samozřejmě monarchie, kterej ovládal celý Španělsko. [Zapalování kostelů na začátku občanské války] to byla reakce na to, že po celý staletí byla církev jedním z největších utlačitelů a vykořisťovatelů tam. Ta nenávist toho drobnýho, prostýho člověka vůči církvi, podporovaná samozřejmě anarchisty, se vybíjela na tom, že zapalovali kostely a mlátili tam kněží atd.“

Kapitulace a odchod do Francie

K. D. utrpěl na podzim roku 1938 zranění. V nemocnici se dozvěděl, že oslabení republikáni přistoupí na dohodu o stažení dobrovolníků a uzavření míru: „Tam byl naprosto neomezenej přísun moderních zbraní pro Franca, zatímco ta Francie a Anglie dusily a mordovaly republiku a nedovolily přes hranice nic [dovážet]. Fašisti obsadili Baleáry a [tam] měli leteckou a vojenskou základnu, takže Itálie ovládala a kontrolovala celý Středozemní moře. Kdyby bejvali chtěli Sověti poslat zbraně po lodi, tak neměli kudy. Ta republika nedostala žádný zbraně a nic, mlela doslova z posledního. Byl nedostatek všech moderních zbraní.“ Republikánská fronta byla rozdělena na dvě části. K. D. se ocitl na katalánské frontě. Jedním z posledních střetů byl boj o Barcelonu: „Oni [fašisti] se prolomili k moři z Aragonu. Když fašisti útočili na Barcelonu, tak jsme se dobrovolně hlásili znovu na frontu. Šli jsme znova, aby nám dali zbraně, že půjdeme na obranu Barcelony.“ Barcelona padla dříve, než se tam K. D. dostal. Po překročení španělsko-francouzské hranice se interbrigadisté, ale i část republikánské armády a civilisté dostali na pobřeží moře, kde byli internováni: „Přišli jsme na pláž v jižní Francii - St. Cyprien - a druhá pláž byla vedle. Na tý pláži nebylo nic. Tam byl písek. Měli z nás strach, hlídali nás s kulometama. Zadrátovali nás ostnatým drátem. Mezi náma byli civilisti... Na tom písku, na tý pláži nás bylo i s těma civilistama přes dvě stě tisíc! Tam nebylo nic, tam nebylo sanitační zařízení, tam nebyla latrína.“ Francouzi považovali dobrovolníky za podezřelé živly, a proto se k nim chovali velmi rezervovaně. V dubnu 1939 byli přemístěni do nového tábora, který se nalézal u Bayonne. Do tohoto tábora se dostali interbrigadisté, kteří se nemohli dostat zpět k sobě domů: Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, Poláci, Němci, Španělé a Italové. Solidarita mezi vojáky naštěstí přetrvávala i zde.

Na podzim roku 1939 začal nábor do čs. zahraniční armády, vojáci se soustřeďovali poblíž města Agde na jihu Francie. Většina bojovníků ze Španělska se tam přihlásila. K. D. se zařadil na začátku ledna 1940, nebyla mu uznána vojenská hodnost, jíž dosáhl na španělských bojištích, a stal se tudíž řadovým pěšákem. Vybavenost armády byla velmi zastaralá a Francie tudíž neměla podle názoru K. D. žádnou šanci se Němcům ubránit.

V Anglii

Po kapitulaci Francie se nalodil spolu s dalšími Španěláky v přístavu Sète a odplul: „Nevěděli jsme kam, mysleli jsme, že někam do severní Afriky. Za třináct dní jsme se dostali až do Liverpoolu. Já jsem potom byl superarbitrovanej v důsledku zranění a byl jsem potom v civilu a v jednačtyřicátým roce jsem se přihlásil do letecký fabriky.“ Současně se zapojil do společenského života československé komunity: „Byli tam vojáci, kteří byli ze zdravotních důvodů dočasně superarbitrováni, těch bylo asi šest nebo sedm set. Měli organizaci, já jsem se stal taky členem a za půl roku jsem byl zvolenej předsedou. To byla Organizace superarbitrovaných vojáků a důstojníků.“ Pracoval na noční směně a ve dne místo spánku vyřizoval záležitosti týkající se zmíněného spolku. Jednalo se hlavně o sociální zabezpečení vojáků: „Chodil jsem po ministerstvech naší emigrační vlády, na ministerstvo sociální péče, pro určitý podpory pro invalidy. U Beneše jsem několikrát byl...“

Styčným důstojníkem

Po vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944 došlo k zásadní změně i v životě a kariéře Karla Dufka: „Československá vláda vytvořila skupinu lidí, hlavně bejvalejch vojáků, která měla za úkol [jít] těsně po invazi do jednotlivejch zón k americkejm štábům a k anglickýmu štábu, pro hledání uvězněných Čechoslováků, jejich shromažďování, pátrání po válečnejch zločincích atd. To jsme byli jako styčný důstojníci přifařený k americkejm a anglickejm štábům. Já jsem tam na podzim odjel lodí do Ostende a tam jsem zpočátku byl ve Francii a potom jsem šel do Bonnu, kde byl americkej štáb. Tam byl taky shromažďovací tábor těch uprchlíků a repatriantů. Hlavně tam byli Poláci, ale byli tam třeba i naši osvobození ze Slovenského národního povstání. Potom jsem byl přifařenej na americkej štáb do Remeše. Z Remeše jsem vyjížděl ve sledu těch jednotlivejch americkejch posádek, tam jsem kontaktoval velitele a pátral po našich lidech ve spolupráci s americkejma službama. Potom mě přeložili za Rýn – fronta se hnula. Na Rýnu jsem zažil konec války a po ukončení války jsem byl přeloženej do Wiesbadenu ke 12. americký armádní skupině na štáb, tam jsem dělal totéž. K posledu jsem byl v pětačtyřicátým roce přeloženej do Frankfurtu na vrchní spojenecký velitelství k Eisenhowerovi. Tam jsem byl až do podzimu sedmačtyřicátýho roku. Byl jsem součástí československý vojenský mise, byl jsem hlavním styčným důstojníkem na vrchním americkým velitelství.“

Další štace

„Já jsem končil, protože jsem byl na návštěvě v Praze, byl jsem na ministerstvu zahraničí u Clementise, kterej byl státním tajemníkem, zástupcem Honzy Masaryka, my jsme byli velicí kamarádi, ještě z Londýna. Já jsem byl proti němu [Clementisovi] kluk, ale on si mě nějak oblíbil, já jsem byl prostě jeho oblíbenec. Navštívil jsem ho v kabinetu na ministerstvu zahraničí, přišel tam Honza Masaryk a Clementis říká: ‚Tady je Dufek, ten pracuje v Německu...‘ A Honza Masaryk říká: ‚Jo, člověče, teď právě potřebujeme... Zakládáme německej odbor tady [na ministerstvu], nic o tom nevíme. Svlékni uniformu a hned tady zůstaň!‘ Já jsem říkal: ‚Pane ministře, to tak rychle nejde, já tam ještě musím skončit.‘ [Jan Masaryk] říká: ‚Tak to tam rychle skoncuj a tady nastoupíš.‘ Takhle jsem se, naneštěstí, dostal na ministerstvo zahraničí.“ Německý odbor řídil Dr. Vavro Hajdů, který byl později souzen v procesu s Rudolfem Slánským a byl jedním ze tři lidí z celkového počtu čtrnácti souzených, který nebyl popraven. „Byl jsem tam vedoucím německého oddělení, mým šéfem byla potom taky Dr. Sekaninová [Gertruda Sekaninová-Čakrtová]. Tam jsem byl do podzimu osmačtyřicátého roku a potom Clementis říká: ‚Podívej se, nemáme lidi, protože tam měli čistky, tam se to hejbalo po Únoru  48 a potřebujeme lidi ven [tj. do diplomatických služeb, pozn.aut.]. Potřebujeme obsadit buď Egypt, nebo Ankaru... Vyber si, půjdeš ven.‘ Já jsem říkal: ‚Teď jsem přišel, ještě jsem se tady nevohřál...‘“ Karel Dufek si nakonec vybral post velvyslance v Turecku. V Ankaře setrval do podzimu roku 1951. „Pak mě odvolali, ani rozloučit jsem se tam nemohl. Byly asi nějaký prověrky, čistky – odvolali i Hoffmeistera z Paříže a kdekoho odvolali zpátky.“

Revoluce požírá své děti

„Devátýho ledna dvaapadesátýho roku si přišli pro mě do bytu. Zatkli mě, zavázali oči a odvezli. Oni si mysleli, že nevím kam – do Ruzyně. V Ruzyni jsem byl pět set padesát dní v betonový kobce, v samovazbě, se zavázanejma očima bez minuty vycházky.“ Karel Dufek byl obviněn z následujícího: „Zaprvé jsem byl ve Španělsku, tzn. [že jsem byl] trockista. Tam byla ubohá malá politická strana, POUM – Partido Obrera Unificada Marxista, Trockého strana, to byli přívrženci Trockého. Stalin si vzal do hlavy, že kdokoliv byl ve Španělsku, i ti jeho poradci a technici, byli načichnutí trockismem. Pro tadyty lidi [kteří ho zatkli a věznili, pozn. aut.] a pro sovětský poradce, který tady řádili, interbrigadista rovná se člověk načichlej trockismem. Taky jedni z prvních, kteří byli zavíraní po Únoru 48, byli interbrigadisti. Za druhý: byl jsem několik let v americký zóně. Znal jsem se s generalitou, takže to je jasný – americkej špión. [V] samovazbě jsem neměl právo absolutně na nic, ani jsem si nemohl sednout na tu plechovou sedačku, ta se zaklápěla a zamykala do zdi, musel jsem většinou šestnáct hodin chodit. [Byl] jsem v těch tenoučkejch konopnejch hadřících, ani ponožky mi nedali. Měl jsem jinovatku na tom betonu, tam se netopilo a šestnáct hodin chodit. Když jsem měl oteklý a modrý nohy, chtěl jsem si sednout na tu podlahu, tak už [bachař] tříská na dveře: ‚Vstát! Chodit!‘ Tak jsem musel chodit.“ Aby se v této absolutní samotě nezbláznil, vytvořil si určitý systém cvičení pro mozek: „Myslel jsem např. takhle – půjdu u nás doma v rodným městě tam po tý cestě, tam je ten starej kaštan... nebo jsem si vytvářel všechny města, který jsou třeba na em: Melbourne, Madrid,... nebo zase nějaký matematický věci, aby si člověk furt počítal. Člověk musel něčím zaměstnávat ten mozek, protože jinak by se tam doslova zbláznil. Tam mě ani spát nenechali, protože voni potřebovali toho člověka úplně zničit, aby byl jako hadr, vonuce, kterej se pak přizná, že chtěl zavraždit svý rodiče a Gottwalda atd. A ty lidi potom taky takhle vypovídali.“

Před soudem

„Po samovazbě jsem měl přidělenýho obhájce ex offo. To byl chudák. Kdyby mě bejval [byl] obhajoval pořádně, tak zavřeli i jeho. Ten obhajoval asi tak: ‚No, on můj mandant je lotr, darebák, velezrádce, to je všecko pravda, ale k jeho omluvě bych chtěl zdůraznit, že vždycky měl rád švestkový knedlíky.‘ Asi takovej způsob, to byla jejich obhajoba. Já jsem nevěděl, jak budu souzenej. Já jsem nevěděl absolutně nic. Ten soud byl 25. a 26. května 1953. Zase mi zavázali oči, vzali mě do antonu, kde byly jednotlivý kobky vestoje. Takže ani tam jsem nesměl bejt s nikým dohromady. Tam jsem stál se zavázanejma vočima a vezli mě na Pankrác. Na Pankráci mně to [pásku z očí] sundali, až když mě vedli do toho sálu, kde se soudilo. Tam teprve jsem zjistil, když nás proložili těma esenbákama, že vedle mě sedí otec [Jana] Kavana, Dr. Pavel Kavan, a z druhý strany že vedle mě sedí Eduard Goldstücker. Ještě tam byl bratr Slánskýho, Richard Slánský. My čtyři jsme byli souzeni. Byli jsme souzeni dva dny. Hlavní generální prokurátor byl Urválek. Ten mně nadával, protože mně jinak neřekl, než „tento lotr ze Španělska“ a takhle nás tituloval. Pro všecky žádal trest smrti. Nevěděli jsme, co se děje, tak jsem počítal se vším. Byl jsem frontovej vostřílenej chlap, tak jsem si říkal: ‚No co, to člověka můžou jedině voběsit.‘ Jedině člověka mrzelo, to víte, ta bezmocnost. Kdyby normálně, jak jsou procesy v Americe, přijdou mu [obviněnému] tam známý, on má možnost komunikace... Né, voni vás chňapsnou a už se nedostanete s ničím a s nikým do styku. Držej vás jako zvířátko až do toho trpkýho konce, kdy vás pověsej. To je to strašný na tom. Ne ta smrt. To oběšení trvá pár vteřin, ale ta bezmocnost úplná, to ponižování! Nejste ani jako hadr, nejste ani jako poslední zvíře u nich! Tak s váma zacházej. To aj když vám dávali jídlo – to žrádlo mizerný, co to bylo, tak to přiotevřeli ty dvířka a ten esšálek nohou tam kopli, jak psovi.

Tehdy za komunismu byl člověk jako politickej souzenej nejvyšším soudem – to už neexistovalo žádný odvolání. Já jsem až do odsouzení nevěděl, že zemřel Stalin s Gottwaldem. To bylo to, čemu se říká „mít štěstí“. Kdybych bejval byl souzenej vo ty dva měsíce před tím, tak jsem šel na šibenici a Goldstücker se mnou taky. Takhle už se nevědělo, co bude a co nebude, tak to dopadlo tak, že byly dvě doživotí, to byl Goldstücker a Slánskýho bratr, a dvakrát pětadvacet let – Kavan a Dufek.“

Konec jednoho manželství

„Když mě odsoudili, já jsem navrhl manželce, aby se se mnou rozvedla. To ještě byla velká patálie na městským soudu v Praze.

[Soudce] se mě ptal: ‚Za co jste byl odsouzen?‘

‚Za velezradu.‘

‚A co jste provedl?‘

‚Nic jsem neudělal.‘

‚A kde jste byl?‘

Já jsem říkal: ‚Já jsem byl v armádě.‘

‚A vy jste byl v Protektorátu?‘

‚Ne, já jsem byl ve Španělsku.‘

A jak jsem řekl „ve Španělsku“, tak celej ten soudní [tribunál] se pomalu obrátil proti tý mojí manželce!

‚A vy místo abyste ho podporovala, tak se s ním chcete rozvádět?‘

Já jsem říkal: ‚Ne, to jsem navrhl já sám a to nemá přece smyslu, [jsem odsouzen] na pětadvacet let a to nemá perspektivu.‘ Tak jsem se musel sám zastávat manželky, protože oni jí to zazlívali.“

K. D. se po propuštění z vězení znovu oženil. Jeho první manželka se již nikdy nevdala.

Po procesu

Karel Dufek si celkem odseděl čtyři roky. Kromě Ruzyně byl vězněn v Kartouzích (Valdice): „Tam už to bylo potom celkem lidský. Vždycky nás bylo na cele asi osm nebo deset, tam jsme drali to peří. Byl tam jeden, co byl strašnej chudák. To byl nějakej Bartek. Ten byl souzenej jako nenapravitelnej svědek Jehovův. To byli taky zločinci, svědci Jehovovi! To byl chudák, takovej přizrzlej. Měl amputovanou jednu ruku. Drát peří nemohl, ale musel tam s náma u toho stolu sedět. U toho stolu seděl jeden biskup ze Slovenska, potom dva Řekové. To byli partyzáni od toho Markose a ti utekli sem jako emigranti, když to tam prohráli. Chtěli se vrátit [k rodinám], přestože tam byl podle nás fašistickej režim.“ Ač se to na první pohled nezdá, draní peří byla dřina, protože chvíli trvalo, než si kůže zvykne na tento specifický materiál a i pak hrozily bolestivé ekzémy: „Norma byla osmnáct deka dranýho [peří]. To si nedovedete představit, co to je za hromadu. To byla denní norma, a když by neudral, tak mu strhli na jídle. Mně to moc nešlo, tak ti Řekové mně pomáhali a vždycky mi něco přidrali.“

Revize rozsudku

„To mě zavolali koncem pětapadesátého roku a teď mně dali znovu želízka a [naložili mě] do tatraplánu a vezli mě přes Pardubice zpátky do Prahy, na Pankrác. Tak jsem si říkal: ‚Hergot, to nevypadá dobře. Jestli je to obnova procesu – ti mě chcou asi voběsit dodatečně.‘ Na čtyři dny mě vrazili do kobky a nikdo se mnou nemluvil. Potom mě vytáhli a táhli před nějakou komisi lidí. Já jsem nikoho z nich neznal, ale byli tam nějací vojáci, důstojníci, ale ne estébáci, z armády. Říkali: ‚Podívejte se, my jsme byli vládou pověřeni, abychom prověřili všechny ty případy, kde byly vysoký tresty.‘ A teď se mnou začali: ‚Z čeho vás obvinili?‘ A pak říkaj: ‚Tak oni vás odsoudili za velezradu a za trockismus!‘ Já jsem prvně nechtěl mluvit. Já jsem říkal: ‚Pánové, já vás neznám a ještě to bude horší…‘ A ten jeden vojenskej prokurátor, mladej člověk, říká: ‚Podívejte se, ty estébáci s tím nesmí mít nic společnýho, my jsme jim urazili ruce od toho a my to celý prověřujeme znova.‘ Za dva, za tři dny mě zavolali znova. Byl tam už Goldstücker s Kavanem.“ Komise rozhodla, že v případě těchto odsouzených byl porušen zákona a odsouzení zrušila v plném rozsahu. 23. prosince 1955 byli všichni čtyři propuštěni na svobodu.

Koloběh elit

Po návratu z vězení byl rehabilitován a usiloval o znovuzískání zaměstnání na ministerstvu zahraničních věcí: „Když jsem skončil s kriminálem a byl jsem propuštěnej a rehabilitovanej, tak spekulovali, kam mě dají. Já jsem říkal: ‚Já chci zpátky na ministerstvo zahraničí.‘ A [Antonín Novotný] říká: ‚Vy můžete [pracovat] kdekoliv, ale tam by to nebylo dobrý, abyste se tam vracel.‘ Já jsem říkal: ‚A proč?‘ To tam se mnou u Novotnýho byl i Goldstücker. ‚Proč tam nemůžeme jít?‘ A on říká: ‚Víte, oni ti soudruzi tam by to nepochopili.‘“ Karel Dufek se zpočátku živil tím, že jakožto člen Svazu protifašistických bojovníků jezdil po republice a přednášel o španělské občanské válce. V roce 1957 se stal spoluzakladatelem a šéfredaktorem nového časopisu Mezinárodní politika, který vycházel měsíčně. „Byli tam i chytří lidé. Jeden čas byl v redakční radě Pithartův otec [Vilém Pithart], ten byl náměstkem na ministerstvu zahraničí. To jsem dělal až do šedesátého čtvrtého nebo šedesátého pátého roku. A tehdy na ÚV KSČ na mezinárodním odboru byl vedoucím můj bejvalej velitel z protiletecký baterie ze Španělska, [Bohuslav] Laštovička. To byl bejvalej důstojník a taky byl redaktorem Rudýho práva už před válkou, znal se s Fučíkem a tak. Velmi chytrej člověk. Ten mě potom vlastně vyfechtoval to, že jsem se mohl vrátit na ministerstvo zahraničí. Tam mě furt nechtěli pořádně zařadit, pak mně dali tiskovej odbor, to nikdo nechtěl dělat. Když potom nastoupil [Jiří] Hájek, tak Hájek říká: ‚Člověče, ty seš tady už nějak dlouho, ty bys měl jít ven.‘“ Karel Dufek se nakonec stal velvyslancem v Brazílii, kde působil od roku 1968 do odvolání v roce 1972. Podle svých slov byl odvolán jakožto „Dubčekovec“. Po návratu do Československa měl jako voják již nárok na odchod do důchodu, což také učinil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století