Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Ducháček (* 1940  )

Nebyl důvod, abych se na budování komunismu nepodílel

  • narozen 22. června 1940 v obci Vitějeves
  • pochází z chudé rodiny, která se živila zemědělstvím
  • absolvoval zemědělskou mechanizační školu ve Strážnici
  • začátkem 60. let pracoval v organizaci Státní odborný dozor
  • byl zaměstnán ve státním statku v Březové, kde se stal předsedou místní organizace KSČ
  • sedmnáct let pracoval na okresním výboru KSČ ve Svitavách
  • po roce 1989 začal podnikat
  • v privatizaci získal malé obchody, kantýny a zabývá se chovem kožešinových zvířat

Dluhy, těžká dřina na poli, neustálé šetření, žádná zábava. Když přišel ze školy, hned musel jít pomáhat rodičům, aby se všichni uživili. V padesátých letech mu proto nepřišlo nic divného na kolektivizaci v zemědělství. Rád se zbavil malého rodinného hospodářství, uvěřil komunistickým myšlenkám a nakonec se stal zemědělským tajemníkem na okresním výboru KSČ ve Svitavách.

František Ducháček se narodil 22. června 1940 v malé obci Vitějeves na Svitavsku. Jeho otec pocházel ze šesti dětí. Když se oženil, pět sourozenců musel vyplatit, aby mohl zůstat v rodném domku, k němuž patřily čtyři hektary půdy. Z dětství si proto pamatuje jen neustálou dřinu na poli, šetření a nabádání rodičů, aby se nikdy v životě nezadlužil. Druhou světovou válku přežili Ducháčkovi bez úhony. Její konec strávili ve sklepě, malý František měl totiž od rodičů zakázáno vycházet ven. „Když jsme pak vyšli ven, dvůr byl plný koní a vojáků. Byli tam asi tři dny a pak jsme zjistili, že to nebyli Němci, ale, jak se říkalo, vlasovci. Ti vlasovci odjeli. Nevím, jak dlouho nebylo nic, ale potom najednou k večeru byl hrozný rachot a velká střelba. Zase jsme nesměli ven. Potom, když jsme vyšli, tak venku byla všude německá auta,“ vzpomíná. Nakonec na stejné místo dorazila i sovětská armáda.

Po osvobození se Ducháčkovi rozhodli, že se přestěhují do pohraničí a budou hospodařit na statku po odsunutých Němcích. Vybrali si obec Mikuleč na Svitavsku, kde byl volný statek o rozloze asi šestnáct hektarů. „Dařilo se nám tam, ale neustále jsme byli znepokojováni a zastrašováni tím, že se vrátí Němci. Otec sledoval zahraniční rozhlas, myslím, že to byla Anglie. Potom nám dvakrát nebo třikrát přišel dopis od Němců, že se vrátí, že zatím máme o jejich statek pečovat. Otec to nervově nevydržel a tlačil na to, abychom se vrátili do rodné Vitějevsi, že tam máme chalupu,“ vypráví František Ducháček. Nakonec se v roce 1950 vrátili, jenže přišli na to, že je jejich malé hospodářství neuživí. Otec proto odešel pracovat do Brna a matka se snažila se syny dál obdělávat pole a starat se o zvířata. „Nějaké zábavy bylo málo. Můj život tehdy byla škola, pole a zvířata,“ shrnuje pamětník.

Pole a zvířata jsem nechtěl

Když mu bylo čtrnáct let, šel do učení do strojní traktorové stanice ve Svitavách. Dva roky poté jeho tatínek zahynul při železničním neštěstí. František Ducháček zdědil rodný dům. Jeho bratr byl v té době na vojně a sestra byla vdaná. Ve škole dobře prospíval, a tak mu bylo nabídnuto, aby absolvoval mistrovskou zemědělskou mechanizační školu ve Strážnici. Stál před rozhodnutím, zda se dát na školu, nebo se vrátit domů a hospodařit na zděděném majetku. Nakonec se rozhodl pro jiný život, než vedli jeho rodiče. Byla právě padesátá léta a vrcholila kolektivizace v zemědělství. Zatímco mnozí lidé se bránili nátlaku směřujícímu k tomu, aby odevzdali své usedlosti a stali se členy zemědělských družstev, pamětníkovi se tato možnost hodila. „Já jsem prostě odmítl hospodařit. Domluvil jsem se s vedoucím tehdejšího státního statku a půdu a pole jsem jim předal, i když se to sestře ani bratrovi nelíbilo. Odjel jsem do Strážnice do školy,“ říká.

Poté absolvoval povinnou základní vojenskou službu. Když se z ní vrátil, neměl nic. Viděl, že jeho dům je ve špatném stavu, nikdo se o něj nestaral. Maminka z Vitějevsi odešla pracovat do textilní továrny v Letovicích, dostala tam i ubytování na internátu a byla spokojená. Bratr odjel studovat vysokou školu. František Ducháček dostal nabídku pracovat v organizaci Státní odborný dozor, což znamenalo, že školil lidi v zemědělských družstvech, aby se naučili pracovat s různými stroji. K tomu ještě po večerech pracoval jako instruktor v autoškole. Poprvé v životě si vydělal peníze, nemusel šetřit každou korunu a k tomu dřít na poli. Postupně začal rodný domek opravovat a byl rád, že se polí a zvířat zbavil. „Začal jsem se mít dobře. Ale nikdy jsem nezapomněl na těžký život mých rodičů. Protože se zadlužili, když museli vyplácet otcovy sourozence, každou korunu obraceli a pořád nám bylo doma do hlav vtloukáno, ať si v žádném případě v životě nepůjčíme. A abychom vždy měli střechu nad hlavou a starali se o baráček. Abychom se nedostali do pozice bezdomovce, tedy do nájmu,“ vzpomíná.

Zvolili mě předsedou

Nakonec se stal mechanizátorem na státním statku v Březové. Tam mu bylo nabídnuto, aby vstoupil do komunistické strany. Nepřipadalo mu na tom nic špatného, naopak: „Proč jsem šel do strany? No, nabídli mi to. Já jsem se vcelku cítil dobře. Dostal jsem vzdělání, zaměstnání a neviděl jsem důvod, proč bych se na tom neměl podílet. Když jsem to srovnal s životem matky nebo otce nebo naší rodiny předtím, tak jsem podstatně viděl ten pokrok, kterého jsem dosáhl. Mamince se to moc nelíbilo, byla silně nábožensky založená. Ale řekla, abych si šel svou cestou, že je to moje věc.“

V té době už byl pamětník ženatý, s budoucí manželkou se seznámil ve Strážnici. I ona vyznávala komunistické myšlenky. Na statku v Březové se často vyjadřoval k různým záležitostem a stal se tam velmi výraznou postavou. Říká, že byl mluvčím určité skupiny zaměstnanců a ti si ho zvolili jako předsedu stranické organizace. Po čtyřech letech se František Ducháček stal předsedou celozávodního výboru KSČ na statku. Byl povolán na stáž na okresní výbor strany ve Svitavách. Po pěti měsících mu nabídli, aby zůstal natrvalo. Tehdy nad tím hodně přemýšlel, protože ho práce v zemědělství bavila. Naopak pozice funkcionáře mu připadala nejistá: „Pak jsem si říkal, že to na chvilku zkusím, že tam stejně dlouho nikdo nevydrží. Že tam zůstanu prakticky sedmnáct let, až do revoluce, to by mě tehdy nenapadlo.“

Práce v KSČ mě bavila

Zpočátku pracoval na organizačním oddělení. Jeho úkolem bylo prozkoumávat podněty a připomínky, které lidé posílali na okresní výbor KSČ. Měl se starat o to, aby připomínky byly řešeny, aby lidé dostávali odpovědi, a prověřovat, zda jsou stížnosti oprávněné. Zabýval se například tím, že někde delší dobu nefungoval vodovod nebo si z nějaké obce stěžovali, že jim nevozí čerstvý chléb. „Řešil jsem různé problémy. S pekárnami, s ubytováním, s elektrikou. Jednou za rok jsem ze všeho dělal zprávu, jak se jednotlivé připomínky vyřešily. Byla to zajímavá práce a bavila mě,“ říká. Přitom vystudoval Vysokou školu politickou, a když se na okresním výboru uvolnilo místo zemědělského tajemníka, dostal ho. 

Říká, že do této pozice šel s elánem, protože problematiku zemědělství na Svitavsku dobře znal. A i když se vlastních polí zbavil, říká, že se s tamní půdou stále cítil srostlý. Za své úspěchy z té doby považuje například to, že se v okrese dařilo pěstování obilovin, vznikl masokombinát v Poličce a zlepšila se úroveň zásobování pečivem v obcích. V pozici komunistického funkcionáře prožil i srpen 1968, tedy okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Byl jsem na státním statku v Březové, bylo o žních. Sekalo se. Názory byly různé. Já jsem říkal: ‚Chlapi, podívejte se, sklidit musíme, to za nás nikdo sklízet nebude. Když tady budeme diskutovat a kecat, tak nám nikdo nic nedá.‘ A sklízelo se,“ vzpomíná František Ducháček.

Tvrdí, že se blíže o okupaci nezajímal a že nikdo z jeho okolí nebyl z KSČ později kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk vyloučen. „Myslím, že jeden odešel dobrovolně. Byly to víceméně takové řeči, tříbily se názory,“ říká pamětník. Vztahy mezi komunistickými funkcionáři byly podle něj na Svitavsku dobré. Nikdy nepocítil nějaké zákulisní boje či neshody kvůli kariérnímu růstu. Tvrdí také, že nikdy neměl žádný kontakt se Státní bezpečností. „Moje zásada byla mluvit otevřeně a říkat své názory. Mnohdy jsme si je vyříkali, ale respektovali jsme se navzájem. Nepociťoval jsem, že bych se někoho bál nebo se před někým styděl,“ tvrdí. 

Na disidenty jsem dobrý názor neměl

Do jeho života ani nijak nevstoupil rozruch kolem Charty 77. Nezná nikoho, kdo by tuto petici za svobodu a lidská práva ve svitavském okrese podepsal, a nepřišel do styku s disidenty: „Nezabýval jsem se tím. Na disidenty jsem ale moc dobrý názor neměl. Mluvil jsem například s ředitelem pivovaru, kde dělal Havel, a popisoval mně jeho pracovní morálku, no co vám mám povídat...“

Nestýkal se s lidmi, kterým komunisté ublížili a připravili je o majetek. Každý rok s rodinou jezdíval na dovolenou do Maďarska či do Německé demokratické republiky a jednou byl na akci s názvem Vlak družby v Sovětském svazu. To, že se za socialismu nemohlo běžně cestovat do nesocialistických zemí, mu nevadilo a nepovažoval to za problém. Lidi v Sovětském svazu obdivoval za to, že se vypořádali s následky druhé světové války a dokázali žít v nuzných podmínkách. „Viděl jsem, jak byl Leningrad poznamenaný blokádou a co si tam lidé za války museli zkusit. Viděl jsem tam i ten velký rozvoj po válce. Já si pamatuju, jak po válce i u nás nebylo vůbec nic. Jak nám jedna paní ze Svitav dovezla kostku margarínu a my se o ni s bratrem a sestrou porvali,“ vzpomíná František Ducháček.

Nemyslí si, že za socialismu bylo vše dobré, ale zároveň nesouhlasí s názory, že socialismus lidem škodil. „Vím od lidí, kteří byli na Západě, že se tam někteří chytli a někteří nechytli. Mysleli, že jim tam bude padat štěstí, ale dopadli zle a vrátili se. Je třeba brát vše s nadhledem a nemyslet si, že někde je všechno dobré a někde všechno špatné,“ popisuje pamětník.

V pozici okresního zemědělského tajemníka prožil i období perestrojky, tedy změny, které v československém socialistickém hospodářství nastaly poté, co se do čela Sovětského svazu dostal Michail Gorbačov. „Rozvíjela se přidružená výroba, družstva začala dělat ještě něco jiného kromě zemědělství. Vyráběla věci, které nebyly, a na vesnici se tak dostaly služby, které tam chyběly. Družstva dělala stolařinu, zámečnické práce, opravy aut, střechy spravovala. Já myslím, že konkrétně na Svitavsku tu perestrojku pochopili, ale vedlo to k tomu, že poklesla pracovní morálka v závodech,“ míní František Ducháček. Dodává, že mnozí komunisté se nedokázali sjednotit v tom, jak změny po vzoru Sovětského svazu pod Gorbačovovým vedením dělat.

Začali jsme podnikat

Když probíhala v listopadu 1989 revoluce, bojoval pamětník s rakovinou. Byl po operaci, chodil na ozařování a téměř rok nevycházel mezi lidi. Listopadové události šly prakticky mimo něj. V té době se nestýkal ani se svými kolegy, funkcionáři z okresního výboru KSČ. Listopadové změny se však dotkly jeho manželky, která byla zaměstnána jako kádrová pracovnice v jednotném zemědělském družstvu. Z pozice, v níž měla na starost posudky na jednotlivé zaměstnance, byla sesazena. Šla pracovat k lisu. „Já ji přesvědčil, ať odejde, že začneme podnikat. Začala privatizace, tak jsme zprivatizovali dvě zeleniny a dvě kantýny,“ vypráví pamětník. Kantýny, které začali provozovat, vařily pro tisíc dvě stě lidí. V době největšího rozmachu jim patřilo i pět obchodů se zeleninou a potravinami. Jenže podniky v okolí se začaly měnit. Zaměstnanců ubývalo a vařilo se méně porcí jídla. Některé podniky se rozpadly, například Kara, která od chovatelů odebírala kožešiny a kůže. František Ducháček patřil mezi ně, chov kožešinových zvířat byl jeho velkou zálibou.

Zkusil tedy s kožešinami sám obchodovat a nechávat si přímo z nich šít výrobky, které sám prodával. „My jsme neměli kapitál a do té doby jsme ctili zásadu, že si nikdy nepůjčíme. Ale nezbylo nám než si na zásoby půjčit. Když jsme si ale spočítali úroky a zisk, tak to nebylo ani na prodavačku, na elektřinu, na nájem,“ tvrdí. Nakonec ale v podnikání s kožešinami vydržel a rodina dodnes provozuje farmu, která ji živí. Třicet let pracuje v Ústředním svazu chovatelů v kožešinové komisi a byl také předsedou celorepublikové organizace chovatelů lišek a norků. Často se kvůli tomu dostává do střetu s ochránci zvířat, kteří považují chov zvířat na kožešiny za nehumánní. S tím však nesouhlasí. 

Za nic se nestydím

I když se věnuje podnikání, stále jsou mu blízké komunistické myšlenky a události listopadu 1989 nepovažuje za přínosné pro společnost: „Já jsem tehdy v listopadu tušil, že se něco bude dít, to jsme viděli podle Polska a jiných států. Ale že to dopadne tak, jak to dopadlo, to jsem si nemyslel. Já jsem si myslel, že bude nějaká demokracie, že prostě dojde k posunu někam, ale že by společnost šla zpátky, to jsem si nedokázal představit.“

Říká, že vše, co dělal jako funkcionář KSČ, dělal pro lidi, z přesvědčení, že je to tak správné. Za nic ze své minulosti se nestydí a říká, že se ani po roce 1989 nesetkával s negativními reakcemi lidí na to, že byl komunista. Ze současnosti je zklamán a situaci ve společnosti označuje jako bezvýchodnou. Je přesvědčen, že to, co jeho generace vybudovala, bylo po revoluci v roce 1989 rozkradeno a nikdo za to podle něj není potrestán. „Mně už je to jedno, ale pro děti nevidím budoucnost. My jsme měli životní jistoty od kolébky po hrob, děti dnes životní jistoty nemají,“ shrnuje František Ducháček.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)