plukovník Alois Dubec

* 1923  †︎ 2019

  • „Tak jsem si říkal, ti se vzdají, my jsme v křoví, a tak. Jo. Jak přišli poslední: ´Hände hoch!'´A za tou cestou byla kamenná zídka tak asi na půl metru z kamení, z hrubých kamenů, a za tím louka dolů k potoku, takových tři sta metrů louka. Byl rozkaz: vzdají se - zajmeme, nevzdají - prostě budeme střílet. Tak hände hoch! Vteřina ticha a teď sem viděl: ty ruksaky dolů a hned po zbraních, teď to začalo. Do smrti to nezapomenu, protože těch třicet, ne, devětadvacet, na té louce, a ještě co šla vzadu četa, ještě potom z té čety, tam byl hroznej masakr, hroznej masakr byl…“

  • „My jsme nastoupili u RAFáků a tam každé letiště vysílalo z leteckého dorostu pohotovostní hasičské družstvo na celostátní soutěž v Anglii, jednou za rok se konala. Tam byli profíkové a pak vybírali amatéry a každé letiště vysílalo na tyhle závody družstvo. Naše družstvo, pět vládních vojáků nás vybrali, cvičil nás Skot, kapitán, se stopkama. Měsíc jsme denně dostali tři hodiny na tenhle výcvik, měli jsme českou pumpu Sigma. Výsledky byly úžasné. Ten Skoťák říkal: ´To ještě nikdo v Anglii nedosáhl, máme šanci.´Tak do Hullu jsme jeli v květnu, první den byl výcvik. A to už se vědělo, ti Češi, ti budou nebezpeční. A k tomu byl putovní štít z jasanu, pobitej kovovými znaky. Které družstvo to vyhrálo, tak si ho odneslo. Češi to nesmí vyhrát – to už byl konec války – protože by to odnesli do Čech, musejí prohrát. A to jsme poznali při tréninku, když jsme se rozeběhli – 1:57 byl nejlepší čas zjištěný při tréninku, pro nás to byla hračka. A to už koukali profíkové: ´Jé, to nemáme šanci…´My jsme dostali tak mizernou pumpu…! Protože ten, co běžel a vodu měl v patách, když neběžel velmi, tak ta voda ho dohonila, vybouchly hadice a všecko… Tam na tréninku čekal a ohlížel se, kde je voda! To jsme měli takovou pumpu… Ale přesto jsme byli asi čtvrtí.“

  • „Tenkrát byl tlak na ty četníky takový, že zvláště ty z první republiky se snažili dostat pryč. Jenže bratr byl takovej rozenej selskej synek, ten neměl nepřátele, taky neudával lidi, prostě se snažil vyjít s dobou. No, nakonec to dopadlo… Pohyboval se tam Malý, to byl známý takzvaný diverzant ze západu. Přišel a v Dolní Lipové, kde byl (bratr) náčelníkem, se tam přechodně zdržoval, měl tam spoustu známých. A ti s tím Malým spolupracovali, byla to taková odbojová (skupina) protikomunistická… Ale bratr se držel dál od toho, jednak měl rodinu… A říkal Dobrovolnému: ´Podívej, já vím, že Malý tady je, ale já o tomhle případu nechci slyšet, protože tady je rodina. Ať si Malý dělá, co chce, ale já jsem tady velitel četnictva a jakmile na něj dostanu hlášení, tak mi nezbude, než to hlásit dál.´Jenomže to nepřišlo a Malého potom chytli, myslím Babice to byly, ta aféra… Jenže přišlo k soudu a zjistili, že bratr byl velitel četnické stanice v prostoru, kde se Malý přechodně půl roku zdržoval. Tak přijeli si pro něj na četnickou stanici, a k vojenskému soudu. A ten prokurátor říkal: ´Pane Dubec, já tady nemám proti vám nic, já vás musím pustit. Ale chcete se podívat ještě domů? Vyjděte zadním vchodem a nechoďte na hlavní nádraží, běžte na zastávku a minimálně do rána budete doma.´Poněvadž Státní bezpečnost na něho čekala u hlavního vchodu, protože dostali zprávu, že byl propuštěn, aby ho zatkli. Všecko přečkal, dostal sedmnáct měsíců, byl odsouzen pro nic za nic. A tak skončil, od četnictva byl vyhozen a pak válcovny a kamenolom a takové věci…“

  • „To vám musím ke cti říct, když jsme přišli do Southendu, to bylo náhradní těleso pěšáků, tak velitel: ´Konečně tady máme vojáky.´Co tam bylo těch Francouzů, z Francie, těch bývalých Čechofrancouzů, to byli flinkové, to nebyli vojáci, ty neměli… už v tom výcviku to brali laxně. Kdežto my trénovaní (bývalí Vladaři), A-1-1, republikánský výcvik, my jsme to brali hrozně vážně. Proto Starosta, velitel výcviku v Southendu říkal: ´No konečně tady máme vojáky.´To samý u RAFáků.“

  • „A v noci jsme se - první tři, druzí tři a z pohotovosti ještě dva - domluvili, že utečeme. Velitel stráže nevěděl nic a další účastníci taky ne. Ne, že bychom jim nevěřili, ale byli to starší pánové, to byli štábní rotmistři s rodinami, věděli jsme, že nikam nepůjdou. Na mostě jsme těžký kulomet shodili do řeky. A já ještě, fiškulín, říkám - velitel za mnou odpoledne přišel, jestli bych mu nevyčistil pistoli – říkám, ale jo, vyčistím. Tu jsem si vzal s sebou, byla to ještě rakouská, velmi průrazná pistole. No a vzali jsme zbraně, co tam byly, měli jsme akorát pušky. A ten most nebyl až do čtyř ráno hlídán, obě směny odešly. Chlapec pro nás přišel, a tam jsou podél železnice kukuřičná pole a spousta kanálů. A my jsme se spletli tak, že ráno jsme v pět hodin zjistili, že jsme asi tak 2,5 km od místa, co jsme utekli a na hory je daleko. Tak jsme se schovali do vysoké kukuřice a ten chlapec říkal, že pro nás přijde navečer, že už ví, kde jsme. Tak jsme zažili den v kukuřici, tam nás objevil takovej malej kluk, oči vyvalený, utekl k vesnici… Bylo to velice nebezpečný. Na hory nám zbývalo asi tak 15 km. Byli jsme v noci, řekli jsme přes žádný pole už nepůjdem, uděláme prostě vojenskou skupinu a půjdeme klidně dál, staň se vůle Páně. Šli jsme přes most na dálnici, kde byli dole (němečtí) vojáci a nahoře na mostě nikdo. Tam jsme prošli a měli jsme v podstatě vyhráno. Tak jsme se dostali na úpatí hor, tam nás převzala spojka od partyzánů. A teď jsme stoupali čtyři pět hodin nahoru, tam byl klášter, tam už nás hostili. To už byla oblast partyzánů, kde bylo bezpečí.“

  • „Dolů do té vesničky pod horami přijela čtyři nákladní auta, z Afriky, to byli Afrika Korps. Že tam jsou partyzáni a dali se údolím, celá ta četa se dala k našim srubům. No, hlášku jsme měli dobrou, že tam přijeli a všecko… tak oklikou jsme se dostali dolů do té vesnice, tam byla krátká přestřelka, bylo tam asi deset těch Němců, kteří hlídali ta nákladní auta. Ostatní, ten oddíl, táhnul a my jsme jim odřízli v tom údolí cestu, že se nemohli dostat, aby se vzdali. A oni se skutečně vzdali.“

  • „Jako jídlo bylo jakž takž, dalo se žít. Z toho válečnýho (standardu) to ještě ušlo. Švýcaři se k nám chovali velice slušně. Akorát u jídla bylo… Poněvadž vždycky měli službu z toho (jednoho) národa dva, že rozdělej službu těm ostatním. Nás tam mohlo být tak stopadesát. Vždycky se poprali – Rusové a Poláci. To byly dva (národy), který se strašně nesnášely a který, když byl Polák, tak přál svým. Najednou přišla řada na nás, na mne a na Vlastu. Já jsem byl tak šikovný, že jsem to poctivě rozdělil a honem ještě pro nášup do kuchyně. A že jsme tam pomáhali v prádelně, jsme se přihlásili a žehlili, tak nám vždycky dali nášup. Tak oni potom odhlasovali, že musíme pořád my rozdělovat to jídlo. A taky tomu bylo tak až do konce. Přišla tam ještě ruská (sovětská) delegace pro emigraci. Rusové, ty je hnali klackama a kamením pryč. Ti nechtěli s nimi mít nic společnýho. Ti zajatci, Rusové, co utekli, už věděli asi, co se děje v Rusku s nima.“

  • „Komunisté, to je zvláštní, vyvolali prostě kolaborace. Zapomněli na obyčejný strážníky, městský pražský, i to četnictvo se nějak tolerovalo, že nebyli kolaboranti… My jsme nepřísahali, my jsme akorát podepsali slib jako všichni státní úředníci, žádná přísaha nebyla – říkají: ´Přísahali Hitlerovi.´To je chyba – nepřísahali. Podepsali jsme slib jako všichni státní úředníci, učitelé… tu samou listinu. Jenže přišla válka a po válce bylo… a hele, komunistům byli dobří i Vladaři. A já když jsem potkával potom lidi, sloužili dál. A šli do penze jako plukovníci taky, od vládního vojska. Najednou jim nevadili.“

  • „No, netrvalo to dlouho, u národního podniku. Dělal jsem geometřinu, protože jsem ovládal topografii, na projektech jsem se taky zapracoval, a jako z udělání jsem dostal vyměřování letiště, Gonia. V tom národním podniku byli samí vyhození profesoři a důstojníci, čili já jsem tam mezi nimi byl někdo, tam dole, nikdo na mě nešahal, jak se říká. Ale to taky dlouho netrvalo. No tak jsem jezdil na letiště Gonia a potom dokonce zakázka byla, pět polních letišť, přísně tajný, vyměřování. U Kožlan, Moravské Budějovice a další. Když jsem dělal na druhým, zemní úpravy, propočty a přístupové cesty, tak zjistili, že jsem zápaďák, no to bylo… Kádrovák dostal přes nos a okamžitě mě vyhodili. A vyhodili mě tak, že Stavoprojekt, tenkrát se sešlo asi 350 lidí, to jsme byli na celnici – velký sál, a to byla už druhá prověrka, už důkladná. Ing. Koula a ještě tam byli tři specialisté, opravdu specialisté, a já jsem tam mezi nimi byl zase dole, co se týká vzdělání a odborníků. Veřejně před celým (shromážděním) - že jsme nepřátelé socialismu a že jsme okamžitě propuštěni ze státní služby – a k lopatě. A že tam můžeme dokázat, jak to se socialismem myslíme.“

  • „Byl tam jeden chlapec z jedné vesnice a říká: ´Pojď se mnou k nám, bude to tak dvě a půl hodiny chůze, podíváme se k nám domů.´Já jsem říkal: ´Člověče…´´Neboj se, já znám cestu, půjdeme v noci a zase se v noci vrátíme.´Tak jsem v té rodině byl, dvě a půl hodiny tam, dvě a půl hodiny zpátky. Ohlásili jsme to na vedení, že jde domů… Totiž Italové, to bylo dobrý. Dokud nebyl sníh a nebyla zima, tak se bojovalo. Přišla zima, tak oni šli domů! Do těch vesnic po těch horách blízko... šli domů. A my jsme tam zůstali sami. To byla taky taková katastrofa dost… A oni, to je zajímavý, oni válčili proti Němcům, ale hlavně proti vlastním fašistům. Ty nešanovali, ty zabíjeli, vyloženě. Když zajali Němce, tak vyjednávali. Přes faráře, všelijaký takový ústupky… tak to bylo. To oni vedli boj za národní očistu.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Zlín, 25.03.2018

    (audio)
    délka: 05:00:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 12

    Vlachova Lhota, 06.10.2013

    (audio)
    délka: 12:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 13

    Praha, 04.01.2006

    (audio)
    délka: 01:45:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Druhá skupina se vzdát nechtěla, sáhli po zbraních, tak se muselo střílet

Alois Dubec u vládního vojska
Alois Dubec u vládního vojska
zdroj: Archiv pamětníka

Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě na Valašsku. Rodina měla malé hospodářství, vzorem mu byl starší bratr, který byl četníkem na Podkarpatské Rusi. Ten mu také v roce 1941 poradil, aby vstoupil k vládnímu vojsku a vyhnul se tak totálnímu nasazení. Alois Dubec tak skutečně nastoupil k útvaru do Týna nad Vltavou, v roce 1944 pak byl odvelen do severní Itálie. Zde po krátké době přešel spolu s několika dalšími členy vládního vojska k partyzánům. Před blížící se zimou utekli do Švýcarska, odtud dále do Anglie, kde Alois Dubec nastoupil pilotní výcvik u RAF. Ten však musel přerušit s koncem války a bez maturity jej nemohl v Československu dokončit. Absolvoval tedy armádní topografický kurz, ale po únoru 1948 odešel na doporučení svého nadřízeného do stavebnictví. Jako západní voják měl problémy se sháněním práce, díky své pracovitosti však nikdy netrpěl nouzí. Přesto v roce 1968 využil situace a emigroval do Švýcarska, kde nadále pracoval na stavbách jako geometr. Také se tam oženil se svou dřívější družkou. Domů do vlasti se natrvalo vrátil v roce 1996. Alois Dubec zemřel 19. července roku 2019.