Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oskar Dub (* 1924  )

Jako dítě jsem se přes noc stal nepřítelem

  • narozen v Kadani v roce 1924 ve smíšené židovsko-německé rodině

  • v září 1938 rodina uprchla po obsazení Sudet do Prahy

  • otec pracoval na Židovské obci

  • v Praze zažívá protižidovské perzekuce

  • na podzim 1944 transportován do Terezína

  • následně transportován do pracovního tábora Klettendorf nedaleko Drážďan

  • svědek spojeneckého náletu na Drážďany

  • v zimě 1945 útěk z pěšího transportu a návrat do Prahy

  • ke konci války internován na pražském Hagiboru

  • po válce návrat do Kadaně

  • svědek odsunu německého obyvatelstva

  • žije v Kadani

Oskar Dub se narodil v roce 1924 v Kadani do rodiny židovského obchodníka. Matka, původem kadaňská Němka, se starala o chod domácnosti. Malý Oskar začal chodit do české školy. Silné nacionální smýšlení kadaňských Němců pocítil ještě dlouho před začátkem války. „Kadaň byla prakticky německá a otec si chtěl udržet dobré obchodní vztahy. Na nátlak jeho německých obchodních partnerů mě nechal přeložit do německé školy, jinak by s ním neobchodovali.“

Většina německého obyvatelstva oblasti Sudet se po první světové válce nesmířila s vymezením československých hranic a začleněním pohraničních oblastí do nového státu. Sudety se staly „třecí plochou“ česko-německých vztahů. Už dlouho před posílením Sudetoněmecké strany v pohraničí dali kadaňští Němci najevo nesouhlas s novými poměry. Oskar Dub vzpomíná na vyprávění svých rodičů o demonstraci na kadaňském náměstí, která se odehrála ještě před pamětníkovým narozením. Vešla do historie jako Kadaňský masakr.

„V roce 1919 se konala německá demonstrace na kadaňském náměstí. Bylo v tu chvíli plné lidí, včetně dětí, které vycházely z kostela po povinné školní mši. Česká armáda měla obavy z nepokojů. Vojáci obsadili náměstí, dokonce na náměstí naproti sobě postavili ve vikýřích domů dva těžké kulomety. Došlo k nepokojům a ke střelbě, vojáci měli prý rozkaz, když uslyší výstřel, že mají pálit. Tenkrát všichni v Kadani říkali, že první vystřelil český důstojník. Pak začali vojáci střílet do shromáždění z jednoho kulometu. Nikdo asi pořádně neví, jak se to seběhlo, ale výsledkem toho bylo dost mrtvých. Padl tam i synovec mé matky, bylo mu tehdy čtrnáct let.“

Příčina této tragédie nebyla nikdy dostatečně prošetřena. Dodnes vedou historici debaty, zda za vyhrocení situace může horlivost československých důstojníků, nebo agresivita a provokace německých demonstrantů. To však nic nemění na hrozivé bilanci tohoto březnového incidentu, kdy na kadaňském náměstí bylo zastřeleno a na následky zranění zemřelo pětadvacet lidí.

Oskar Dub měl mezi německými dětmi hodně kamarádů. Nikdo nedělal rozdíly mezi Čechy, Němci či Židy. To se však na podzim roku 1938 změnilo. „Nacismus v Sudetech posiloval a my se jako děti prakticky přes noc stali nepřáteli německých dětí. Bylo to dosti nepříjemné, později se proti nám postavili i němečtí učitelé.“

 

Každý den jsme trnuli hrůzou, zda se otec vrátí domů

Po přijetí mnichovské dohody pamětníkův otec na nic nečekal a s celou rodinou přesídlil do Prahy. Doba přichystala nelehký osud i sourozencům Oskara Duba. Starší sestra se dlouho před rokem 1938 provdala za kadaňského Němce. Po obsazení Sudet zůstala v nepřátelském prostředí říšské Kadaně. Její manžel v době mobilizace v roce 1938 narukoval k československé armádě. Jako sudetský Němec však nebyl pro obranu státních hranic dostatečně spolehlivý, a byl proto převelen do Českých Budějovic. Odtud byl později převeden do německé armády a pokračoval na ruskou frontu. Domů se vrátil až po válce.

Těžký osud potkal i ostatní příbuzné Oskara Duba. Ti, kteří vstoupili do smíšeného manželství, museli Sudety opustit. Další odjeli transporty do koncentračních táborů, ze kterých se jich většina nevrátila. Zvláště smutný je příběh pamětníkovy sestřenice z matčiny strany. Sestra pamětníkovy matky si jako Němka dlouho před válkou vzala pražského Žida. Z manželství vzešla pamětníkova sestřenice, v době války náctiletá. Ta jako míšenka musela nastoupit do transportu do Terezína. V Terezíně mohla vystoupit. To neudělala, přestože vyvolávali míšence, aby transport opustili. Ona ale německy neuměla a nikdo jí tuto informaci neřekl. Pokračovala tedy transportem dále na východ, kde zahynula.

Oskar Dub se za dramatických okolností s rodiči dostal do Prahy. Nábytek nechali převézt vlakem ve vagónu na uhlí, zakrytý velkou plachtou. „Odešli jsme na poslední chvíli. Z jedné strany jsme odjížděli a před Kadaní už stála německá armáda. Přijeli jsme do Prahy a měli jsme velký problém sehnat byt. Kamkoliv otec přišel, byl odmítán.“ Majitelé bytů se totiž domnívali, že mimořádná situace po zabrání Sudet potrvá jen pár měsíců, a nechtěli přijímat krátkodobé nájemníky. Nakonec se rodině podařilo sehnat byt v Praze na Pankráci ještě s další židovskou nájemnicí. Svobodní a ovdovělí Židé měli totiž nařízeno sestěhovat se dohromady s rodinami. „Po čase se za námi přistěhovala sestra s malým synovcem. Jeho otec bojoval v německé armádě. Synovce pak prakticky po dobu války vychovával můj otec.“ V bytě o dvou pokojích s jednou kuchyní nakonec bydlelo šest lidí. 

V Praze začal Oskar Dub docházet do učení, chtěl se vyučit zámečníkem. K závěrečným zkouškám však jako židovský míšenec nemohl.„Transportů jsem byl ze začátku války ušetřen. Otec pracoval na pražské Židovské obci a musel na hrudi nosit žlutou Davidovu hvězdu. Když otec odcházel do práce, bylo u nás po celou dobu napětí. Trnulo se hrůzou, zda se vůbec vrátí domů nebo jestli nepřijde rozlámaný.“

Od začátku transportů žili pražští Židé ve velké nejistotě. Pamětníkův otec měl štěstí. Pracoval na pražské Židovské obci při inventurách zabaveného židovského majetku. Tato práce, stejně jako manželství s německou křesťankou, ho chránily před nastoupením transportu do koncentračních táborů.

„Byty Židů, kteří se vystěhovali, zůstaly i se zařízením. Otec chodil do těch bytů a dělal tam inventuru. Sepisoval vybavení bytů. Aby se nic neztratilo, tak při každé inventuře byl přítomen esesák. Vybavení bytů, hlavně nábytek, se pak stěhovalo většinou do prázdných synagog. Podle hodnosti důstojníka se dále přidělovalo Němcům. Když se pak do bytů po Židech nastěhoval obyčejný voják, dostal obyčejný nábytek. Když to byl nějaký pohlavár, dostal komplet luxusní vybavení po bohatých Židech. Otci tehdy procházel rukama velký majetek, ale žili jsme, jak se říká, z ruky do huby.“ Výdělek totiž otec domů nosil minimální: Židovská obec za výplaty svých zaměstnanců kupovala jídlo, které se posílalo vězňům do Terezína. Rodinu však podporovala Oskarova sestra, která jako manželka vojáka wehrmachtu dostávala z Německa finanční podporu. 

Oskar Dub vzpomíná, že pro chvíle klidu si v Praze Židé chodili na židovský hřbitov. Úzké cesty mezi hroby se jim staly nucenou promenádou. Tam se mohli nerušeně potkávat a společně hovořit, aniž byli vystaveni útokům. Navíc se vedení pražské Židovské obce snažilo své souvěrce všemožně zaměstnat a právě na hřbitovech bylo zaměstnáno v tamní údržbě hodně lidí. Pamětník vzpomíná, že hřbitov byl tehdy upraven skutečně jako park.

 

Odklízeli jsme trosky a mrtvoly pod nimi

Na podzim roku 1944 dostal pamětník předvolání do transportu. Z dejvického nádraží dorazil do Terezína. Tam se setkal s tetou a sestřenicí. V ghettu pracoval tři nebo čtyři měsíce jako zámečník. Odtud se Oskar Dub dostal, jak vzpomíná, do pracovního tábora v Klettendorfu, města nedaleko Drážďan. Tábor byl tvořen dřevěnými bloky, uzavřenými plotem z ostnatého drátu. Většina vězňů byli Češi, kteří pracovali v nedalekých Drážďanech na stavbě protileteckých bunkrů.

„Naše parta bourala nízké protiletecké kryty. Byly tam na stropech ocelové překlady. Velké ocelové desky. A když byl nálet a kryt dostal zásah, tak se ty desky prohnuly a propadly se. Kdo byl pod tím, tak to měl spočítané. Tam nebyla možnost úniku. Místo toho jsme pak měli stavět účinnější kryty. K tomu ale už nedošlo,” vzpomíná Oskar Dub 

V únoru 1945 Spojenci masivně bombardovali Drážďany. Nedaleký tábor zůstal prakticky nehlídán a vězni byli ponecháni na pospas osudu.„V noci, když byl ten velký nálet, tak předem přiletělo několik letounů a jako by do vzduchu pověsily zaměřovací světla do takových čtverců. Dozorci utekli, my zůstali v těch dřevěných barácích, kdyby tam nějaká bomba spadla, tak je po nás. Koukali jsme, jak na město dopadají bomby. Bylo to hrozné, něco nepředstavitelného. Další den jsme šli do Drážďan uklízet. Město tvořily jen hořící trosky a pod nimi spousta mrtvol. Nebylo to nic příjemného. Tam jsme hlavně vyklízeli a zpřístupňovali cesty.“

Po třech dnech po náletu došlo k evakuaci tábora. Vězni se s dozorci, tedy spíše s vysloužilými vojáky z domobrany, vydali na pěší transport. Transport zesláblých vězňů byl dva dny nepřetržitě v pohybu. Mířil do hroutícího se Protektorátu Čechy a Morava.„Šli jsme a došli jsme do nějaké fabričky, už ani nevím, jak se to místo jmenovalo. Tam jsme nocovali. K jídlu jsme od někoho dostali špenát a brambory. Nevím, kde to tenkrát v té zimě sehnali. Večer jsme se pět nebo šest kluků rozhodli, že utečeme.“

V noci se chlapci potichu vykradli z továrny a došli na nádraží. Nastoupili do vlaku a protože měli civilní oblečení, vmísili se mezi německé vojáky a tak se dostali až do České Třebové. Odtud pokračovali rychlíkem až do Prahy. Na pražském Masarykově nádraží se chlapci rozdělili. Oskar Dub chtěl co nejdříve domů na Pankrác. Bez jízdenky nastoupil do tramvaje. Tam ho chytil konduktér, a když zjistil, že nemá jízdenku, chtěl volat policii. Oskar Dub však z tramvaje vyskočil a domů doběhl po svých. Tam se šťastně setkal s rodiči. Ukrýval se v bytě a nevycházel. Válka však ještě neskončila a nacistická důslednost byla pro pamětníka překvapením: „Představte si, že v tom zmatku, který v Praze ke konci války panoval, mě úřady asi po čtrnácti dnech vyhledaly a poslaly pro mě četníka.“

Oskar Dub se mohl nechat zapřít, nikdo nemohl vědět, že se v bytě ukrývá. Měl však strach o svého otce, aby ho nepotrestali místo něj, a tak se raději sám četníkovi přihlásil.„Ten mě odvedl na Vinohrady na Hagibor, kde byl pracovní tábor. Bydlel jsem tam na místě tehdejších zahrad, jak dnes stojí Svobodná Evropa. Tam stály čtyři dřevěné baráky. V jednom jsme bydleli my, míšenci. V dalších dvou Židi, v jednom muži, v druhém ženy. A v posledním byly toalety a sprchy.“

Zajímavou vzpomínkou Oskara Duba je, že na Hagibor přišel jeho otec coby poštovní doručovatel. Prohodil si totiž službu s pošťákem, který byl zaměstnán pražskou Židovskou obcí, a mohl se tak dostat do tábora za svým synem a vyměnit si s ním pár slov.

V táboře na pražském Hagiboru byl v porovnání s jinými tábory, kterými Oskar Dub prošel, mírnější režim. Vzpomíná, jak v táborové dílně spravoval kola a další potřebné věci.„Hlídali nás esesáci, kteří měli v kamenné budově, kde sídlila správa tábora, komandaturu. V té věžičce budovy měli namířený těžký kulomet. V rozích tábora u plotu byly strážní budky pro esesáky. Pamatuji si, že velitel tábora se svou ženou bydleli právě v té hlavní budově. Oba byli strašný potvory. Ke konci si to s nimi židovští vězni také patřičně vyřídili. Když v květnu dozorčí komando z tábora uteklo, tak vězni chytli velitele tábora a jeho ženu. Zavřeli je do tamního protileteckého krytu a nechali tam, beze všeho. Nevím, jestli je nakonec nechali tam zemřít hladem nebo je zastřelili.“

Na Hagiboru se Oskar Dub dočkal konce války. V nastalém zmatku přelezl táborovou zeď a utekl domů. Tam se znovu setkal s rodiči, sestrou a synovcem. Jediný, kdo se z jejich velké rodiny vrátil, byla pamětníkova sestřenice a teta, které přijely z Terezína. Přežila ale jen dívka, její matka záhy zemřela na tyfus. 

 

Matku pronásledovali jako Němku

“Byla chyba, že jsme po válce nezůstali v Praze,” komentuje Oskar Dub rozhodnutí svého otce vrátit se do Kadaně, kam ho táhlo dědictví, rodinný mlýn. Očekávaného klidu si tam příliš neužili. Pamětníkova matka byla totiž Němka a Češi si brzy po válce chtěli s tamními Němci vyřídit účty.

 

„Když jsme se vrátili domů do Kadaně, nastal další problém. Matku začali Češi honit jako Němku. Měli jsme strach, situace v Kadani, jako i na dalších místech republiky, byla pro Němce těžká.“ Ani to, že jeho matka se celou válku i pod nátlakem odmítala s otcem rozvést a pravděpodobně mu tím zachránila život, jí nebylo nic platné. Rozhněvaný dav byl nelítostný a pamětníkovu otci dalo velkou práci vyřídit pro ženu výjimku. 

 

Sestra Oskara Duba se z Prahy do Kadaně vrátila až po dvou dnech věznění. I když byla původem poloviční Židovka, provdala se za Němce. To byla po válce pro mnohé jasná kolaborace.

„Její manžel který bojoval ve wehrmachtu. Neměli jsme o něm žádné zprávy. Nakonec jsme ho našli. Jako německý zajatec stavěl v Praze nemocnici v Motole. Otec ho z toho nějak dostal. Také to neměl lehké. Byl to kadaňský  Němec, ale nebyl to žádný hitlerovec. Vzal si poloviční Židovku. Musel za ‚slavnou‘ německou říši narukovat do armády. Bojoval v Jugoslávii, v Belgii, ve Francii a na ruské frontě. U Stalingradu byl zraněn, léčil se v Berlíně a odtud se před koncem války dostal do Prahy, kde byl zajat.“

 

Nahrávání byl přítomen také syn tohoto vojáka wehrmachtu Bedřicha neboli Fritze Glasera a synovec Oskara Duba Petr Glaser, který vzpomínky doplnil: „Otec o válce moc nemluvil. Jednou jsem se ho ale ptal, jak mohl střílet po lidech. On mi odpověděl: ‚Víš, když jsi v těch zákopech, kulky ti začnou létat kolem hlavy. Vedle tebe padne kamarád, druhý začne řvát, že ho to trefilo, tak pak už nekoukáš na nic. Buď ty, nebo on…‘ Otec vzpomínal, jak v Berlíně ostřelovali Rusové město raketami, které trhaly bloky domů. Lidé překračovali napůl mrtvé a raněné a každý se staral vyloženě jen o sebe a svůj život.“

Ale zpět k Oskaru Dubovi, ten vzpomíná na poválečnou situaci kadaňských Němců a na jejich následný odsun do Německa. „Já jsem přímo nic hrozného neviděl. Viděl jsem, že když začal odsun, Němce shromažďovali na nádraží v Prunéřově a tam je nakládali do vlaků. Teta mi vyprávěla, jak těsně po válce zastřelili několik Němců na kadaňském náměstí. Bylo to prý kruté. Víme, co Němci dokázali, víme, co dělali, ale zase se to asi nemělo takto oplácet. Prý jim začali nejdříve střílet do nohou a pomaloučku nahoru. Ti lidé museli zkusit jak psi, než zemřeli.“

Oskar Dub vzpomíná, že běžnou praxí bylo zabírání bytů a domů, kde ještě bydleli němečtí obyvatelé. Češi se zástupci Revoluční gardy přišli a původní obyvatele vyhodili. Ti často ani neměli možnost si něco ze svého majetku odnést.  


Nejdůležitější je slušnost

Otec získal mlýn, který po válce se švagrem provozovali. Oskar Dub nastoupil na vojnu do Mladé Boleslavi. Po roce 1948 chtěli komunisté pamětníkova otce z mlýna vyhodit. V tu dobu se Oskar Dub po dvou letech vojny vrátil domů, jeho otec do čtrnácti dnů zemřel. Matce jako Němce byl přiznán minimální důchod ve výši čtyři sta korun, z něhož sama bez dalšího příjmu nemohla vyžít. Oskar Dub ji proto měl celý její život u sebe a pomáhal jí.

Pamětník v současnosti žije v Kadani. Jeho velkým koníčkem je motorismus, sám se účastnil motocyklových závodů. Má dva vnuky a dvě pravnoučata. Děti jsou jeho radost a smysl života.

 „Hodně mi teď pomáhá můj synovec. Nebýt jeho, byl bych úplně sám.“

Oskar Dub končí své vyprávění slovy: „Vždycky jsem se snažil být slušný. Slušnost je to nejdůležitější, co by dnešní lidé potřebovali. Nejenom honit se za penězi a nic jiného nevidět… Z vlastní zkušenosti vím, že člověk může být šťastný, i když vlastně nic nemá…“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Lukáš Květoň)