Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Dresslerová (* 1939)

• narozena 14. července 1939 v Bratislavě

• otec Slovák pracoval v národní bance, matka Češka pracovala na sekretariátě Pražského hradu

• po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se rodina přestěhovala z Prahy do Bratislavy

• otec pamětnice se zapojil do Slovenského národního povstání, skupina byla krátce před koncem války odhalena, otec zatčen a deportován pravděpodobně do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl zastřelen

• o osudu otce nemá rodina doteď žádné zprávy

• vystudovala střední chemickou průmyslovou školu a pracovala ve společnosti Slovnaft

• na zájezdě v Bulharsku potkala Čecha, vdala se a přestěhovala do Brna-Líšně

• srpnové dny roku 1968 trávila rodina i s prarodiči na dovolené v Jugoslávii; ve Vídni se rozhodovali, zda se vrátit do okupované vlasti, nebo zůstat v cizině

• v roce 2024 žila Dagmar Dresslerová v Brně-Líšni

Koncem války prohledávali Němci dům, v němž Dagmar Dresslerová, tehdy ještě Vagačová, bydlela se svou rodinou. Našli klobásy, které rodina dostala od babičky, a zabavili je. „Maminka tehdy říkala, ať je necháme, kdoví, co je v životě čeká,“ vzpomíná pamětnice na překvapivá slova své matky. Ta jako dítě strávila tři roky v blízkosti zajateckého tábora v Salcburku, kde byl její otec zaměstnán, a dokázala si leccos představit.

Otec pamětnice pracoval jako bankovní úředník a obdobnou práci vykonával i jako partyzán během Slovenského národního povstání. „Scházeli se na faře v Bratislavě a nikdo o nich nevěděl, až pak to z faráře Němci dostali mučením,“ popisuje Dagmar Dresslerová, jak se Němci na sklonku války o skupině dozvěděli. Otec pamětnice byl v březnu 1945 deportován jedním z posledních transportů s politickými vězni pravděpodobně do koncentračního tábora Mauthausen, kde byli vězni hromadně povražděni. Rodina o něm nemá žádné zprávy ani záznam o jeho úmrtí. „Odjel vlakem smrti a už jsme o něm nikdy víc neslyšeli. Přitom Bratislava byla osvobozena 4. dubna, bylo to opravdu velmi těsné,“ kroutí hlavou nad zbytečnou smrtí otce Dagmar Dresslerová. „Matka pak dva roky čekala na zprávu o tom, jak otec zahynul, ale nedočkala se,“ dodává. Rodina po válce pobírala otcův důchod až do roku 1948, kdy po komunistickém převratu o nárok přišla a výrazně zchudla. „Ještě v roce 1968 se matky na otce přišli zeptat, jestli náhodou neví, kde by mohl být slovenský národní poklad,“ usmívá se pamětnice. Matka tehdy údajně odpověděla, že je v Rusku.

Svetry jsme pletli z vypáraných erárních ponožek

Dagmar Dresslerová, rozená Vagačová, se narodila 14. července 1939 v Bratislavě jako třetí ze čtyř sourozenců. Otec byl Slovák a pracoval v národní bance, matka byla Češka a pracovala na sekretariátu Pražského hradu. Rodiče se poznali v Praze, kde rodina žila do vyhlášení protektorátu Čechy a Morava; poté se všichni přestěhovali do Bratislavy. „Matka neuměla mluvit slovensky, což byla ostuda a na Slovensku to byl problém, takže ji otec učil slovenštinu podle slabikáře,“ vzpomíná Dagmar Dresslerová. Popisuje také krásný dům na okraji Bratislavy, kde rodina bydlela: „Bylo to jak vila Tugendhat. Bylo tam všecko, na zahradě bazén, a dokonce i elektrická pračka.“ Spolu s bratry stávala na balkoně a dívala se, jak Němci bombardují rafinerii Apollo. „Byli jsme od centra Bratislavy daleko, takže jsme byli ochráněni,“ říká pamětnice, která byla i díky dvěma starším bratrům vychována k nebojácnosti.

Ze školních let si vybavuje moderní, čistou školu. „Před školou stál školník – a kdo měl špinavé boty, musel se zout,“ vzpomíná. Poválečnou nouzi občas zmírňovaly tzv. desátky z programu UNRRA. „Tam jsem poprvé viděla džus nebo třeba žvýkačky či čokoládu,“ říká Dagmar Dresslerová.

Po roce 1948 matka přišla o důchod po otci a početná rodina zchudla. „Chodila jsem v oblečení po bratrech, do tanečních jsem nechodila, neměli jsme na to,“ popisuje pamětnice, která však navzdory finanční tísni vzpomíná na dětství s úsměvem. „Byli jsme pořád venku, chodila jsem do Dunaje plavat, jezdila jsem na starém kole po mamince, pořád v pohybu.“

Po skončení základní školy nastoupila na střední chemickou průmyslovku. „Byli jsme první ročník, který končil v osmičce, takže i spolu s deváťáky bylo na průmyslovce otevřeno osm tříd – čtyři dívčí a čtyři chlapecké. A do toho s námi chodili i starší, kteří třeba za války nemohli studovat a vzdělání si doplňovali postupně.“ Ve škole chyběli odborní učitelé. „Třeba chemii nás učil fotograf. Slovenštinu pak starý pan profesor, ale ten nebyl komunista, takže ho brzy propustili.“ Vzpomíná také na skromné podmínky – vlastní i spolužaček. „Holky, co byly z vesnic a byly na internátě, neměly ani na jízdenku. Páraly se erární ponožky a z těch jsme šily svetry. To byly krásné norské vzory!“

Komunistům barák nenecháme!

Po maturitě nastoupila Dagmar Dresslerová do třísměnného provozu ve Slovnaftu, kde pracovala rok a půl. Utrpěla pracovní úraz – začala jí hořet ruka a polovina obličeje – ale naštěstí bez trvalých následků. Do Slovnaftu se už nevrátila. Manžela poznala na zájezdu SSM v Bulharsku, brzy se vzali a ona se přestěhovala do brněnské Líšně. Narodily se jí dvě dcery a pracovala ve školství.

Události srpna 1968 ji zastihly s rodinou i prarodiči na dovolené v Jugoslávii. „Dozvěděli jsme se to z rádia na nádraží. A ti jugoslávští chlapi, že prý máme jít a bojovat,“ líčí pamětnice. „V Jugoslávii nám strašně pomáhali, byli na nás moc hodní.“ Rodina se postupně blížila k Československu a řešila, zda se vrátit do okupované země, nebo odejít do světa s minimem věcí. „Přijeli jsme do Vídně, kde se děda s babi rozhodli, že komunistům barák nenechají a vrátí se. Manžel se šel zeptat na vídeňské úřady. Evropa už nebrala, museli bychom do Kanady nebo do Ameriky. Já bych práci našla hned, ale manžel měl vystudovanou socialistickou ekonomku – a to by mu na Západě neuznali.“ Rodina se obávala, že by manžel nenašel práci a děti by musely do cizojazyčné školky. „A to jsem nechtěla,“ vysvětluje rozhodnutí vrátit se do okupované vlasti.

Dagmar Dresslerová později pracovala v Brněnské strojírenské a rozpad Československa nesla velmi těžce. „Na hranicích po mně chtěli pas, já říkám: ‚Jaký pas, já jedu domů!‘“ popisuje se zvýšeným hlasem. V roce 2024 žila v brněnské Líšni, starala se o dům, zahradu a pravnoučka.