Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Drašnarová (* 1927)

• narozena 4. března 1927 v Řevnicích

• po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava rodina ukrývala Žida a komunistu Zikmunda Steina

• ve 40. letech byli nuceni ubytovat vojáky wehrmachtu

• 1942–1944 studium školy reklamní grafiky a módního kreslení v Praze

• přímá účastnice náletů na obce Řevnice a Černošice

• pamatuje průchod armády A. A. Vlasova mířící na Prahu

• v 50. letech kostymérkou na Barrandově

• modelkou pro Stalinův pomník na Letné

• v roce 1969 vystoupila z KSČ

• ani v důchodovém věku nikdy nezahálela, vždy se věnovala sportu, malování a psaní pohádek pro děti

Svobodu, rozvoj a modernizaci masarykovské republiky ukončily dva nejzrůdnější totalitní režimy. Eva Drašnarová prožila své dospívání a mládí za nacistické okupace, kterou jen pár let po válce vystřídala nejtvrdší komunistická éra padesátých let. Když dnes vzpomíná na davy lidí nadšených ze zářné budoucnosti pod křídly Stalina a Sovětského svazu, nevěřícně kroutí hlavou: „Tenkrát po válce ti lidi chtěli, aby se měli lépe. To jsme se dozvěděli daleko později, jaký to byl [Stalin] hajzl, že byl možná ještě horší než Hitler.“ Osobní životní zkušenosti a absurdity komunistického režimu Evu Drašnarovou velmi rychle vyvedly z omylu.

První republika

Eva Drašnarová se narodila 4. března 1927 a celý život prožila v Řevnicích. Období masarykovského Československa si dodnes živě vybavuje: „Žilo se tady krásně. Na náměstí v neděli se postavilo dřevěné pódium, hrála tam dechovka a dámy v květovaných šatičkách ve slamácích a pánové v obleku tančili, nebo se korzovalo. Byly tam kavárničky, takže se popíjelo. Život byl takový družný.“

Městečko Řevnice skutečně žilo čilým společenským životem. Vedle dechovky a kaváren zde pravidelně promítalo kino, fungoval Sokol a nadšenci provozovali divadlo. K zakladatelům Lesního divadla v Řevnicích patřil též nadšený ochotník a otec Evy Drašnarové, Karel Kocourek. Jeho choť Františka, rozená Stuchlíková, mu pomáhala s divadelními kostýmy. Byla totiž švadlenou, vyučenou u vyhlášené módní návrhářky Hany Podolské, která oblékala přední osobnosti, jakými byly pozdější první dáma Hana Benešová, automobilová závodnice Eliška Junková nebo herečka Nataša Gollová.

Manželé Kocourkovi vlastnili obchod s koloniálním zbožím, který provozovali přímo v domě, kde žili. Malá Eva musela rodičům v rodinném podniku pomáhat. „Tatínek měl krám, a když přišla milostpaní, tak jsem jí nosila košíček za 50 haléřů. Tak jsem si vydělala na kolo,“ vzpomíná si.

Pomoc židovskému soudruhovi v nouzi

Chladný den 15. března 1939 si Eva Drašnarová pamatuje dodnes. Z nebe padal déšť se sněhem a ve škole se žáci dozvěděli smutnou novinu: na našem území byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. O pár měsíců později prokázali rodiče malé Evy velkou dávku odvahy. Tatínek Karel Kocourek byl přesvědčeným komunistou, na schůzích strany se seznámil s JUDr. Zikmundem Steinem. Tento advokát židovského původu pomáhal svým komunistickým soudruhům v právních záležitostech, zároveň často přispíval do Rudého práva. Po příchodu nacistů mu jako komunistovi a Židovi v jedné osobě hrozilo velké nebezpečí. „Tady se taky ukrýval. To mě zavolali, bylo mi 12 let. Mně bylo divné, že se tam pořád zamykají, já jsem si tam dozadu chodila hrát, měla jsem tam panenky. Teď to bylo zamčené. Otec si mě zavolal a říkal, že tam má pána, který se schovává, a kdybych to někde řekla, že nás všechny postřílí.“ Zikmundu Steinovi se podařilo uprchnout do Sovětského svazu. Z dochovaných materiálů v Archivu bezpečnostních složek a z publikace Erika Steina „Zikmund Stein: třicet let obhájcem dělníků“ z roku 2004 se dozvídáme o dalších osudech tohoto muže. Již během emigrace spolupracoval s Klementem Gottwaldem. Dokonce se po válce uvažovalo, že by se Zikmund Stein stal novým ministrem spravedlnosti. Po zkušenostech ze Sovětského svazu se však cesty Gottwalda a Steina názorově rozcházely. Zikmund Stein byl zatčen a odsouzen v jednom z vykonstruovaných politických procesů padesátých let. 
Za války si u rodiny Kocourkových ukryl nábytek, který měl podléhat arizaci. Arizace, tedy převod židovského majetku do rukou „nadřazené árijské rasy“, probíhala na území protektorátu již od června 1939. Tento nábytek Zikmund Stein po válce rodině nechal jako poděkování za pomoc před nacisty.

Žida střídají němečtí vojáci

Jednoho jarního dne roku 1941 přišli do domu němečtí úředníci spolu s dvojicí mladých vojáků wehrmachtu, aby rodině oznámili, že je musí ubytovat. Tankisté měli trávit měsíc dovolené v protektorátu před definitivním přesunem na východní frontu. Operace Barbarossa, jejímž cílem bylo napadení Sovětského svazu, vypukla 22. června 1941.

Pro manžele Kocourkovy to byl šok. Hned si vzpomněli na arizovaný nábytek, v komodě Zikmunda Steina se navíc nacházely komunistické spisy včetně fotografií Klementa Gottwalda. Ještě větší zděšení zažívali v momentě, kdy se úředníci s vojáky vydali právě do zadní části domu, kde se tyto věci nacházely. „A právě ten židovský nábytek tam byl. Ještě ke všemu tam byly žluté nálepky Jude a naši to tam nechali, je nenapadlo, že tam přijdou němečtí oficíři. Až dovnitř nešli, jen tam nakoukli. Ti kluci ale do toho přišli a vůbec si nevšimli těch nálepek, dali tam kufry a hned běželi do hospody, tak to naši rychle seškrábali.“

Rodina Kocourkových brzy poznala, že se nejedná o zapálené nacisty, ba právě naopak. Na pobyt Němců pamětnice dodnes vzpomíná v dobrém: „Byli to študáci z Berlína – jednomu bylo 19, druhému 20 let. Pořád chodili za mámou, objímali ji, že mají takovou maminku doma. Když dělala lívance, dávala jim, byli strašně hodní. Tátovi řekli, že vědí, že jdou na smrt a že Hitlera nenávidí, takže nebyli všichni ti Němci tak špatní.“

Nacistická moc sílí

Po nástupu Reinharda Heydricha na post zastupujícího říšského protektora v září 1941 se situace výrazně přiostřila. Řada členů českého odboje byla zatčena, začaly systematické deportace židovského obyvatelstva. Tíha holocaustu dopadla také na spolužačku a blízkou kamarádku Evy Drašnarové, Zuzanu Steinerovou. Pamětnice vzpomíná na poslední setkání. Zuzana se před odjezdem do Terezína přišla se svou kamarádkou rozloučit, bála se však jít do koloniálu, aby rodině Kocourkových jako Židovka nezpůsobila problémy. Po měsíci stráveném v terezínském ghettu byla v říjnu 1942 spolu s mladší sestřičkou Hedvikou transportována do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde obě zemřely.

Rok 1942 byl pro Evu Drašnarovou významným mezníkem, ukončila měšťanskou školu a začala studovat střední školu reklamní grafiky a módního kreslení v pražském Karlíně. Radost ze studia kalily obavy o tatínka. Karel Kocourek byl v roce 1942 odsouzen německými soudy k jednomu roku odnětí svobody za kriminální delikt, konkrétně černý obchod. Tehdy bylo odsouzeno celkem pět obchodníků z Řevnic, kteří prodávali načerno mouku. Výkon trestu nastoupil v káznici Bayreuth. „Naštěstí na něj neprasklo, že je komouš, to měl veliké štěstí. Maminka brečela jako želva, bála se, že to někdo prokecne a on půjde nakonec do koncentráku. Takže oni dostali jenom káznici v Bayreuthu a dělali v lese, káceli dřevo.“ Rok bez tatínka byl velmi náročný zejména pro maminku, která musela zastat veškerou práci v koloniálu sama.

Konec války se blíží

Během roku 1944 došlo na válečných frontách k výraznému oslabení Německa. Bombardování se přesunulo také na strategická místa protektorátu. Vedle spojeneckých útoků na zbrojní závody a rafinérie v Plzni, Pardubicích a okolí Brna, byly stále častějším jevem nálety tzv. hloubkařů. Spojenci využívali své piloty pro operace v nízkých letových hladinách, kde cílili na místní infrastrukturu. Nejčastěji likvidovali lokomotivy, trafostanice či vojenské automobily. Na jaře 1945 zažila pamětnice několik náletů v Řevnicích i Černošicích. „Houkaly sirény, bylo to už těsně na konci války, možná v dubnu. Tak jsem utíkala domů a rodiče už byli ve sklepě. Běhal tam ‚CO‘ pán [civilní protiletecká ochrana] a honil lidi do krytu. A já jsem si říkala, že to chci vidět. Já vylezla na půdu po provazovém žebříku do toho střešního okýnka, tam jsem se chytila komínu a sedla jsem si obkročmo na střechu. Vytáhla jsem veliký bílý šátek a začala jsem mávat. Byla to malá letadla, tady se nad námi točil, protože létali na nádraží a házeli takové tužtičky. Stál tam veliký německý vlak s municí a vojáky a on chtěl, aby odjel, protože ho chtěli zničit a nechtěli v obci, oni byli opravdu kavalíři, dá se říct. Ten vlak skutečně potom odjel a opravdu ho vyhodili mezi Třebání a Karlštejnem.“

V dubnu 1945 byly akce hloubkařů takřka na denním pořádku. „Lidi, co jezdili do práce, už to měli skoro denně, takže jezdili v teplácích. V práci měli slušné šaty a jezdili v příšerných hadrech, protože se váleli pořád někde v té stráni. Tak taková to byla doba.“

Průchod vlasovců Řevnicemi a osvobození Rudou armádou

Na začátku května 1945 byly celé Řevnice na nohou, mladí muži uposlechli výzvy z rozhlasu a jeli na pomoc Praze, ti zkušenější přebírali moc na místní radnici. Najednou se městečkem rozkřikla zpráva, že od hřbitova se blíží početná skupina vojáků. Byli to vlasovci, tzv. Ruská osvobozenecká armáda, složená ze sovětských zajatců. Od roku 1943 bojovali proti Rudé armádě na straně Německa. V čele stál generál Andrej Vlasov, kterému bylo na konci války jasné, že jediným východiskem bude dostat se do amerického zajetí. Proto se jeho vojáci vydali na západ přes Prahu, kde Čechům pomohli během Pražského povstání. „Oni měli německé uniformy a mluvili rusky, tak jsme byli z toho zmatení. Volali rusky, že potřebujou kýble, aby koníčkům dali pít, tak se ty báby rozhodly, že přinesly kýble, oni napojili koně a jeli na tu Prahu. Ovšem my jsme netušili, že jsou to vlasovci, my jsme v té době nevěděli, kdo to je,“ vzpomíná Eva Drašnarová.

Dne 9. května 1945 přišla do Řevnic Rudá armáda. Dva sovětští vojáci přišli také do domu rodiny Kocourkových. Jeden z nich se toužil umýt, druhý popít něco tvrdšího. Tatínek Evy Drašnarové vykopal slivovici, kterou za války ukrýval, a společně připíjeli na oslavu konce války. „Když byl konec války, tak všichni jásali, házely se šeříky na vojáky, Stalin byl opěvovaný, což dneska většinu lidí mrzí. Mě teda strašně, že jsem ho milovala v té době.“

Revoluční gardy v Řevnicích

Těsně po válce působily v Řevnicích revoluční gardy – skupiny ozbrojených dobrovolníků, které měly pomáhat v nastolení poválečného pořádku. Ne vždy tomu tak skutečně bylo. V řadě případů se dopouštěly rabování a teroru. Pamětnice si vzpomíná, jak členové revolučních gard lynčovali a vraždili nevinné lidi německého původu, kteří v Řevnicích a okolí žili: „Tenkrát vedli lidi, kteří sympatizovali s Němci, a vedli je a mlátili obušky. Ale byli tam i lidi, kteří nic neudělali – jenom to, že jejich maminka byla Němka, což se mi zdálo kruté. Pak je odvedli do Dobřichovic a tam na takovou louku, kam předtím padla bomba, a postříleli je kulometem a zasypali.“

Kostymérkou na Barrandově

V prvních poválečných letech pracovala Eva Drašnarová jako kreslička filmových plakátů, její plakát k sovětskému válečnému filmu Syn pluku (1946) byl vylepený po celé tehdejší Praze. Také tatínek začal dělat u filmu, hned po válce zavřel obchod a živil se jako příležitostný herec a administrativní pracovník u Filmových ateliérů Barrandov. Díky otci se mladá Eva dozvěděla o volném místě kostymérky a byla přijata. Tehdy se v Praze natáčel sovětský velkofilm Pád Berlína (1949). Roli Hermanna Göringa ztvárnil Jan Werich. Pamětnice byla tehdy pověřena, aby se kromě jeho kostýmů postarala také o samotného herce. Vařila mu kávu a nosila občerstvení. Na osobnost pana Wericha vzpomíná dodnes s úsměvem: „Byl hrozně hodný, ale co jsem mu vyvedla! Přišla vedoucí kostymérka a říkala, že je potřeba Werichovi vyprat košili. Tak jsem běžela do šatny a tam visela košile, ale čistá. Ona mi to dala jako rozkaz, tak jsem ji vyprala v lavoru. Končilo filmování a najednou: ,Ježíši Kriste, kterej vůl, kterej blbec! Co jste mi to udělali?‘ On s tím mlátil, s tou mokrou košilí. Říkám: ,Pane Werichu, proboha, nezlobte se, když ona mi to nařídila.‘ Řekl: ,Sežeň mi šátek a nebreč!‘ Zakryl si špínu od make-upu šátkem se slovy: ,Ono se to neposere…‘“

Během svého pětiletého působení pracovala jako kostymérka budovatelských filmů od režisérů Miloše Makovce, Václava Kubáska, Miroslava Cikána či Martina Friče. Právě Martin Frič natočil v roce 1953 film poplatný tehdejší době – „Zocelení“. Děj z období světové hospodářské krize třicátých let se odehrává v severomoravských hutích. Filmový štáb proto natáčel ve frýdeckomísteckých válcovnách plechu. Evu Drašnarovou ihned zaujali mladí pohlední dělníci, pracující u pecí. Rozhodla se, že je namaluje, aniž by tušila, co její záliba způsobí. „Druhý den přijela KSČ komise z Ostravy, a že tam je špion, který maloval zařízení – to bylo staré zařízení, proto se to tam filmovalo. Co by s tím ti Američani dělali? Dvě hodiny mě vyslýchali, nadávali a já to nechtěla ukázat. To byla chyba. Pak mně režisér Frič říkal: ,Hele, dojdi pro ty malůvky,‘ no tak jsem šla. Tak to viděli, vůbec ne to zařízení, jenom ty chlapy, a ještě k tomu se mi nepovedli!“

Modelkou pro Stalinův pomník na Letné

Komunistická propaganda se vedle filmového průmyslu etablovala i v dalších sférách umění. V letech 1955 až 1967 se na pražské Letné nacházel monstrózní Stalinův pomník, žulové sousoší postav rozličných profesí, v jehož čele stál Josif Vissarionovič Stalin.

Práce na pomníku započal sochař Otakar Švec již v průběhu roku 1952. Tehdy na Barrandově hledali vhodné figuranty a zašli také do kostymérny. „Najednou přišel šéf a říkal, že potřebuje jednu holku. Ukázal na mě, aniž bych věděla, o co kráčí. Odvedl mě někam a už tam byli tihle lidičky [ostatní lidé stojící modelem Stalinově pomníku]. A byl tam ten pan sochař. Tak nás tam takhle postavil a já jsem pořád nevěděla, o co jde. Pak říkali, že to bude pomník, už jsem utéct nemohla, už to nešlo.“ Mladá Eva představovala rolnici se srpem v ruce. Na nohou rolnice však soudruzi nechali tehdy velmi módní „italky“, kožené boty na podpatku z imperialistického Západu.

Rodinný život

Práce kostymérky budovatelských filmů Evu Drašnarovou nenaplňovala, proto se rozhodla práci změnit. Nastoupila jako soustružnice do Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova v Karlíně. Nadřízení si brzy všimli jejích schopností psát hbitě na psacím stroji a přeřadili ji do kanceláře. Právě zde se seznámila se svým budoucím manželem, Milošem Drašnarem. Svatba se konala v dubnu 1956 na Staroměstské radnici v Praze. V roce 1959 se narodil syn Jan, o čtyři roky později mladší Michal.

Přestože v roce 1945 vstoupila do komunistické strany, brzy z této ideologie vystřízlivěla. Politické uvolnění šedesátých let přivítali spolu s manželem s velkým nadšením. O to větší překvapení pro ně byl srpen 1968 a následné období normalizace. Tehdy si soudruzi pozvali Evu Drašnarovou na pohovor, aby jim sdělila svůj názor na příchod vojsk Varšavské smlouvy. Pamětnice využila situace a sdělila, že žije pouze pro svou rodinu, vychovává dva syny, přičemž ten mladší je nedonošený a potřebuje její péči. Z těchto důvodů se necítí na to, aby mohla nadále vykonávat stranické úkoly. Reakce přísedících ji mile překvapila: „Byla tam nějaká baba a říkala: ,Soudruzi, ona je matka. Berte to tak, že jí je přednější dítě, tak jí to umožněte.‘ Takže jsem s tím plácla, s tou knížkou, přišla jsem domů, tak mě [manžel] popadl – úžasné, byli jsme osvobození! Ale člověk musel kecat.“

Brzy po sametové revoluci odešla do důchodu. V této době se totiž narodila nejstarší vnučka Kateřina a Eva Drašnarová si svou novou roli babičky chtěla užít plnými doušky. V době natáčení (2023) stále ráda malovala, psala povídky a milovala společnost.