Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Drábek (* 1929  )

Válka se už nesmí nikdy opakovat

  • narozen 17. ledna 1929 ve Vinarech
  • otec Richard Drábek starší byl kvůli tajné zásobě obilí v roce 1942 odsouzen jako sabotér
  • otec zemřel roku 1944 v nacistické věznici v Briegu
  • v roce 1950 odsouzen k osmnáctiměsíčnímu trestu, když do JZD nevědomky odevzdal obilí nakažené broukem pilousem
  • v letech 1951 - 1952 vězněn v lágru Prokop u Horního Slavkova
  • v letech 1952 - 1954 sloužil povinnou vojenskou službu
  • od roku 1953 přeřazen k Pomocnému technickému praporu (PTP)
  • roku 1956 odevzdal pole družstvu
  • v roce 1957 se oženil s Ludmilou Novákovou
  • v letech 1960 - 1984 pracoval v Dole Rudý říjen v Ostravě
  • jeho dcera na konci osmdesátých let emigrovala do USA a úřady zkonfiskovaly dům
  • v současnosti (2019) se věnuje malování obrazů inspirovaných krajinou jeho domova
  • kronikářem obce Vinary

Richard Drábek se narodil 17. ledna 1929 ve Vinarech poblíž Přerova jako nejmladší, sedmé dítě Františky Drábkové, rozené Novákové, a Richarda Drábka. Školní docházku absolvoval v letech 1935-1943 v Předmostí. Protože se narodil do zemědělské rodiny, odmala především pomáhal s prací na poli. Rodina obdělávala deset hektarů půdy. Živobytí malorolníků bylo náročné, zisku málo a práce mnoho, vše se obstarávalo bez strojů. Maminka zůstávala v domácnosti. Vychovávala děti, měla na starosti dojnice i pomoc s prací na poli, kde pěstovali řepu i ostatní plodiny a všechny druhy obilí. Lidé na své půdě lpěli a měli k hospodářství silnou vazbu.

 

Z koncentračního tábora poslali domů jen hodinky a boty

Za nacistické okupace Richarda Drábka staršího odsoudili za válečný hospodářský zločin a sabotáž jako škůdce lidu k sedmiletému vězení. Jeho tajné zásoby obilí totiž udal soused, starosta obce. Psal se rok 1942, Richardovi tehdy bylo 12 let. Tatínek byl nejprve ve vyšetřovací vazbě v Olomouci, kam mu jeho syn vozil z domova bábovku a prádlo. Vypráví, že jezdíval do Olomouce rád, pro vesnického chlapce znamenala cesta do města nevšední zážitek. Ale s tatínkem se při takzvaných návštěvách nikdy neviděli. Pokaždé zazvonil u brány soudní budovy, před kterou stáli dva obrovští lvi. Vedli ho několika dveřmi, na konci od něj převzali balíček. Dodnes si není jistý, jestli se k tatínkovi balíčky skutečně dostaly. Později otce přesunuli do koncentračního tábora v Briegu na území dnešního Polska, kde přežil pouze do roku 1944. Rodině přišlo oznámení o jeho smrti, jako důvod uvedli zápal plic. Poslali nazpět také tatínkovy boty a hodinky, které Richard Drábek dodnes opatruje. 


Tatínek poslal rodině před smrtí několik dopisů. Nebyly psány jeho rukou, diktoval je některému Němci a pouze je podepisoval. V dopisech především radil, jak mají doma během jeho nepřítomnosti hospodařit. Byla z nich patrná láska k půdě. Že ihned po jeho uvěznění nacisté Drábkovým zkonfiskovali veškerý majetek a nechali jim ho pouze ve správě, nejspíš ani netušil. Nejdojemnější dopis byl ten, který přišel od tatínka jako poslední, v prosinci roku 1943. Asi už tehdy cítil, že ho opouštějí síly. V dopise vyjádřil přání, aby Richard jako jeho nejmladší syn převzal starost o hospodářství, pokud už by se nevrátil domů. Richard nejprve úřední zprávě o tatínkově smrti nevěřil. Když skončila válka a domů postupně přicházeli lidé, kteří byli během okupace vězněni, pořád doufal, že přijde také tatínek. Ale nedočkal se. Poslední přání svého otce vyslyšel a ujal se doma zemědělských povinností, zatímco jeho bratři šli do učení a do zaměstnání. Nebylo to jednoduché. Byl ještě hubený, mladý kluk a chodit celý den brázdou s pluhem byla tvrdá práce. Dřina ale bývala přirozenou součástí práce v zemědělství a Richard vzpomíná na toto období s nostalgií. 

 

Osvobození a naděje na lepší život

17. prosince 1944 byl Richard Drábek svědkem havárie amerického pilota Davida Milese ve stíhačce P-38 Lightning, kterou sestřelili němečtí vojáci. Pilot havaroval v lese za obcí Vinary. Richard Drábek vzpomíná, že předtím, než jej Němci zajali, kolem sebe rozhazoval bonbony a čokoládu, kterou u sebe vojáci mívali jako železnou zásobu. Pilot válku přežil a dokonce se s pamětníkem po mnoha letech opět setkali, když David Miles po revoluci navštívil Českou republiku a Vinary. Od roku 2010 připomíná tuto událost ve Vinarském lese památník.


Konec války přinesl mezi lidi obrovskou vlnu euforie. Vítali sovětské vojáky, kteří je přišli osvobodit. „Těch koní a vozů a té slávy!“ vzpomíná na osvobození pamětník. Doma v návalu radosti zničili obrovské těžké knihy, do kterých během války zapisovali vysoké odvody a do kterých museli přesně zaznamenávat všechen dobytek, přírůstky vajíček, drůbeže i mléka. To bylo konečně pryč. Válka pominula. Věřili, že nyní už nastane svoboda. A první léta po válce to tak skutečně vypadalo. V letech 1946-1948 absolvoval Richard Drábek dva ročníky zimní rolnické školy v Přerově a nepochyboval, že zůstane v zemědělství.


Konec společenské i osobní svobody


Vítězný únor v roce 1948 však znamenal pro svobodu začátek nového konce. „Když to začínalo, říkali, že si každý vezme podle potřeby to, co potřebuje,“ vzpomíná Richard Drábek. Lákavé vidině podlehl kdekdo - také bratr Richarda Drábka, který byl v národním výboru. Jednoho dne přišel domů nadšený s úžasnou zprávou: pole, které měli do té doby v pronájmu, bude teď jejich! Nakonec bylo všechno docela jinak a naděje zůstaly nenaplněny. Atmosféra ve společnosti houstla. Lidé si přestali důvěřovat. Začali se dělit na chudé a bohaté, na vhodně a nevhodně politicky smýšlející. „To byla velká chyba. Názory můžeme mít různé, musíme spolu ale žít, jeden druhého tolerovat,“ hodnotí poúnorový vývoj společnosti Richard Drábek.

V roce 1950 pracoval Richard Drábek jako mlátičkář a byl zodpovědný za odvoz sklizeného obilí do družstva. O žních jej nečekaně přišli zatknout. Obvinili ho ze sabotáže, údajně odevzdal obilí nakažené škůdcem, broukem pilousem. Zinscenovaná sabotáž se týkala čtyř pytlů s obilím, které zbývaly odevzdat a do nichž někdo pilouse nasadil. Richardův nejstarší bratr Jindřich, který obilí odvážel, byl zatčen také. Odsoudili jej k šesti měsícům v jáchymovských dolech. Jindřich si myslel, že když bude vysoce překračovat stanovené normy, pustí ho z Jáchymova dřív, anebo mu alespoň dají více jídla. Během tvrdé práce se však zapotil a následně onemocněl těžkým zápalem plic. Jeho věznitelé si již mysleli, že zemřel, a tak se Jindřich během následujících dnů probudil v jáchymovské márnici. Po propuštění měl již do konce svého života podlomené zdraví.

Richard byl po zatčení nejprve vězněný v Přerově, v malé cele na samotce. Pro člověka navyklého tvrdé dřině na poli se i jeden den v nečinnosti změnil v peklo. Navíc, jak sám vzpomíná, ke svým vyšetřovatelům se choval vzpurně, a vykoledoval si proto krutá bití, kdy ještě po měsíci cítil bolavá záda a žebra. Aby si alespoň trochu ukrátil čas, sestrojil si v cele sluneční hodiny. Poté, co jej převezli do Olomouce, kde čekal na soud, se jeho situace mírně zlepšila. Richard poprosil o práci a dostal ji. Dali mu štětku, barvu a nechali jej vymalovat určené místnosti. Stále však musel myslet na to, že je zavřený v budově, kde věznili i jeho tatínka. Lépe se vyrovnat se svým údělem mu také pomohl jeho starší spoluvězeň, Němec Pretz. „Hochu zlatej, proti větru se nedá jít,“ říkal mu. „Musíš bojovat, musíš to nějak přežít. Podívej, tys dostal 18 měsíců a jsi smutnej. Já dostal 18 let a su veselej! Ber život, jak ide!“ Richard Drábek vzpomíná ještě na další odsouzené, s kterými se v Olomouci potkal. „Vedle v cele zpíval jeden písničku: ,Žili spolu kamarádi, druh měl druha rád, někdy se jim špatně vedlo, někdy měli hlad.´ Standa Jurečka se jmenoval a on to tak krásně zpíval, já jsem se to naučil. Potkal jsem se tam i s jedním redaktorem, ten měl padesát roků a já jsem se ho ptal: , A kde máte zuby?´ A on říká: ,Vymlátili mně jich.´“ Původně Richard počítal s tím, že ho odsoudí k osmnácti letům. Díky tomu, že měl před zatčením známost s dcerou předsedy městského národního výboru, napsal mu její otec dobrý posudek a Richard od soudu odcházel s osmnácti měsíci v uranových dolech v Jáchymově.

 

Těžký život vězňů v lágru 

„Němci měli za války takový vymyšlený systém, co ještě pak komunisté vylepšili. Tatínek psal po dvou měsících, když měl nárok na to psát dopisy, ale já jsem seděl v Jáchymově a vůbec jsem za celou dobu nesměl napsat ani dopis. Nesměl jsem komunikovat s rodinou. Od rodiny nic nechodilo, ani dopisy, i když je prý posílali. Neměl jsem žádné zprávy o domově,“ vzpomíná Richard Drábek na své uvěznění.

Lágr Prokop u Horního Slavkova čítal asi 5000 vězňů. Mnoho z nich byli lidé odsouzení z politických důvodů jako Richard Drábek. Ale našli se i tací, kteří měli trest za kriminální činnost. Jak sám pamětník vzpomíná, společnost to byla různorodá: „Byl tam kluk, co zabil maminku kvůli desetikoruně. Anebo jeden, Peluha, ten zase utopil manželku v Bečvě. Ale vesměs jsme tam byli političtí. Se mnou dělal nějaký Sokol z Brna, továrník, všechno mu sebrali, už tam byl delší dobu, tak já jsem se s ním skamarádil, a jednou mu přišel dopis od manželky, že se s ním rozvádí. Že tolik let je odsouzený a ona nemůže být bez muže, že se zamilovala. Tak plakal,“ vzpomíná Richard Drábek.

Každé ráno začínalo nástupem, při kterém je spočítali. Následovala snídaně a cesta na šachtu. Buď kratší cestou pěšky přes louku, nebo autem, do kterého se namačkalo až padesát lidí. Richard Drábek vzpomíná na jednu z cest, kdy šli v létě do práce pěšky: „Měl jsem rád hezké věci, tak jsem se ptal toho esenbáka, co nás hlídal, jestli si můžu utrhnout jedno kvítko. A on říkal: ,Jo, ale jak uděláš druhej krok navíc, zastřelím tě!´“ V zimě byly přesuny venku náročné, nic teplého na sebe vězni neměli. Ale na šachtě, když sfárali, bylo tepleji. Denně se musely umývat chodby i záchody. Kdykoliv mohl být zavelen nástup, který dozorci svolávali mlácením tyče do obrovské roury zavěšené na řetězu. Nástup trval tak dlouho, jak se dozorcům zlíbilo. „Když bylo teplo, tak nás měli spočítané hned, a když byla zima, nechali nás stát čtyři hodiny. Když nás nechali stát dlouho na tom apelplacu, víte, jak jsme se bavili? Jak jsme stáli, po rameni jsme klepali jeden druhého, a když neuhodl, tak jsme to vraceli. Abychom se zahřáli. To jsme jako museli stát na místě, nemohli jsme se pohybovat, ale těma rukama jsme mohli házet. Pak nám dali rozchod a znovu jsme museli nastoupit, tak nás trýznili,“ hovoří o zkušenostech vězně pamětník. Na lágru probíhala neustále nějaká „buzerace“, vězni se proto raději i o sobotách a nedělích hlásili k práci na šachtě.

Richarda Drábka věznili v letech 1951-1952. V lágru se potkal také s československými hokejisty odsouzenými roku 1950. Občas se někdo z vězňů pokusil o útěk. Dozorci ale měli spoustu konfidentů mezi civilisty, kteří v dolech pracovali. „Byl tam mladík Vébr, který nadával na komunisty, a Sokol mi říkal: ,Bacha, Richard, bacha! To je konfident, to by nám přihodili ještě pět let navíc,´“ vypravuje pamětník. Na většinu plánovaných útěků se přišlo již předem a vězni byli pochytáni těsně předtím, než se pokusili zdolat ostnaté dráty lágru. Někteří byli zastřeleni, v lepším případě je zavřeli na samotku, na „korekci“. Mezi vězni se vyprávělo, co tam pak lidé museli vydržet. Jednou se o útěk pokusila větší skupina lidí. Většinu z nich zastřelili, některé ale nechali stát dozorci v noci venku v mrazu jako odstrašující příklad. Ostatní vyhnali ven, aby se na ně dívali. Museli celou noc chodit dokola kolem dopadených a dívat se na ně. Kdo se nedíval, dostal ránu pendrekem. Jak postupně víc a víc prošlapávali nezpevněnou půdu, brzy bylo všude bláto, které jim natékalo do bot.

Jáchymovští muklové bydleli v dřevěných domech. Za chladných měsíců se topilo v jedněch kamnech dřevem, které měli na příděl, a nebylo ho mnoho. Nejblíže kamnům spávali na palandách ti nejstarší. „Někdy v zimě jsem se ráno vzbudil a měl jsem na rameni sníh. Ale byl jsem mladý, tak jsem to vydržel,“ říká Richard Drábek. Díky své manuální zručnosti a svářečským zkušenostem se brzy z uranového dolu dostal na dílnu. Vězňové běžně dostávali jen polévku s červenou řepou, ale v zámečnické dílně vyfasovali klobásu. Když byla zkažená, ohřáli si ji v radiátoru a snědli ji. Richard Drábek kvůli nedostatku vitamínů a celkově špatné stravě prodělal kurděje a po návratu z dolu Prokop přišel o všechny zuby.

Lágr vzal Richardovi Drábkovi 18 měsíců života. Před propuštěním musel podepsat, že o životě v lágru nebude nikomu nic vyprávět. Propuštěn byl v zimě, ale domů se vracel v oblečení, ve kterém ho o žních zatkli. Jel domů vlakem. Tehdy, při návratu z lágru, viděl poprvé Prahu. 

 

Vojna a převelení k PTP

Po svém propuštění v roce 1952 pracoval v Hranické cementárně a vápence v Přerově jako zámečník a svářeč. Svářet uměl, s autogenem pracoval i v lágru a od mládí s bratry rád trávil čas v dílně, kde například opravili karoserii auta nebo vyrobili mlýn s lopatkami na elektrické ovládání. Později téhož roku nastoupil na povinnou vojenskou službu. Díky dobrému posudku předsedy národního výboru se na vojně dostal nejprve k radistům. Učil se morseovku, nakonec ji ale nepotřeboval. Jeho úkolem bylo vozit důstojníky. Během jednoho měsíce udělal autoškolu na všechny typy vozidel. Vojnu zvládal dobře a velitel si ho oblíbil, protože na rozdíl od ostatních měl ve věcech perfektní pořádek. Velitel nevěděl, že disciplíně se Richard Drábek těžce naučil v lágru. Richard Drábek nepřiznal, že je bývalý vězeň, a jeho velitel byl přesvědčený, že je dobrý adept na důstojníka, chtěl jej proto poslat na školu pro důstojníky v záloze (ŠDZ). Richard Drábek mu vysvětloval, že chce zůstat v zemědělství, vyprávěl mu také o slibu, který dal otci. Velitel však přesto napsal doporučení na okres. Teprve tehdy vyšlo najevo, že Richarda Drábka odsoudili jako sabotéra. Veliteli roty to napsali v odpovědi z okresu.

V důsledku toho Richarda převeleli k Pomocným technickým praporům (PTP) do Komárna. Velice silně prožíval, že má být znovu někde zavřený. Do Komárna jel ještě s chlapcem, jehož maminka byla politická vězeňkyně. „Co jsme udělali?“ říkali si, když se blížili ke kasárnám za vysokou, čtyřmetrovou zdí. Právě se rozednívalo, a oni proto viděli, jak zde probíhal budíček. Díky tomu z nich strach opadl. Slyšeli totiž, jak vojáci z postelí volají: „Nech nás spát!“ Bylo očividné, že režim zde není zdaleka tak tvrdý, jak se obávali. „Tak jsme říkali, to jsme se ale dostali na dobrou vojnu!“ Při příjmu je rozdělovali a Richarda Drábka opět zařadili mezi skupinu řemeslníků. „To byla výhoda, že jsem něco uměl a byl jsem pracovitý,“ vzpomíná pamětník a dodává, že u Pomocných technických praporů sloužili za trest i lidé o mnoho starší: „Byl tam jeden, co měl šedesát. A jenom za to, že jezdil s krávama a bičem jenom lehce na ně: ,Hyjé, soudružky, hyjé, soudružky!´ Hrouzek se jmenoval.“

 

Tak nás ničili, až nás zničili

Po vojně v roce 1954 chtěl konečně naplnit tatínkovu vůli a pracovat doma v zemědělství. Nezvládal ale odvádět nesmyslně vysoké dávky a několikrát mu byly uděleny desetitisícové pokuty (například 20 000 korun za nedodaných 1500 litrů mléka nebo 30 000 korun za nedodané obilí). „Tak nás ničili, až nás zničili. Dali nám pole nevyhnojené a museli jsme dodat obilí jako z těch nejlepších podmínek,“ hodnotí neúměrně vysoké kvóty pro odvody v padesátých letech Richard. V roce 1956 nakonec podepsal prohlášení, že odevzdává pole družstvu, a nastoupil na stavbu vodojemu v Přerově u společnosti Ingstav Brno. 


V roce 1957 se oženil s o rok mladší Ludmilou a měli spolu dvě děti, syna Richarda a dceru Ludmilu. V roce 1960 začal pracovat v Dole Rudý říjen v Ostravě. Protože přicházel s funkčními návrhy na zlepšení provozu, byl přeřazen do dílny, kde jednu dobu dokonce vedl učně. „Mám dekret, že jsem v komunistickém režimu učil!“ směje se pamětník. V Ostravě pracoval až do roku 1984, kdy odešel do důchodu. Pro obě své děti postavil svépomocí domy, avšak jeho dcera na konci 80. let emigrovala do Ameriky a její dům byl zabaven. Zpět jej nikdy nezískali. Dcera si změnila křestní jméno na „Adrianne“ a žije v Americe dodnes. Svého otce občas navštěvuje.

 

Zmařené naděje po listopadovém převratu

Richard Drábek prožíval v období po převratu v roce 1989 opětovnou naději, že bude lépe. Ze současné politické situace je ale zklamaný: „Myslel jsem si zase, že už bude navěky pořádek a svoboda a spravedlnost. Dnes už si to nemyslím.“

Richard Drábek nadále žije ve svém rodném domě ve Vinarech. Maluje obrazy inspirované krajinou svého domova, které již několikrát představil také veřejnosti (např. výstava v Přerově roku 2009), a pracuje také na kronice obce Vinary.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava