Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Douša (* 1953)

• narozen 31. března 1953 v Nučicích

• jeho dědeček byl zemědělec a provozoval povoznictví, kvůli čemuž na počátku padesátých let musela rodina čelit útlaku režimu

• pamětník vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze

• v lednu 1969 se účastnil pohřbu Jana Palacha

• na základní vojenskou službu nastoupil na Slovensko, později sloužil v Aši u Pohraniční stráže

• v letech 1972–2002 působil v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb Praha

• v prosinci roku 1989 spoluzakládal v Nučicích místní Občanské fórum (OF)

• v letech 1990–2002 byl starostou obce Nučice

• v roce 2024 žil stále ve své rodné vsi

Už jako malý chlapec věděl, že totalitní režim, ve kterém žije, jeho rodině hodně ublížil. Komunisté jeho prarodiče a rodiče připravili o jejich majetek i obživu – přišli o po mnoho let opečovávaný statek, dobytek i stroje a museli jít vykonávat dělnické profese.

Komunisti udělali z prarodičů žebráky

Miloslav Douša se narodil 31. března 1953 v Nučicích, západně od Prahy, do tehdy čtyřčlenné rodiny. Vyrůstal po boku starší sestry a bratra. Ve své rodné vsi prožil – až na dvouleté období, které strávil na vojně – celý život. V letech 1959–1968 navštěvoval místní základní školu. V té době byla obec Nučice hornickou obcí, kde se těžila železná ruda (těžba byla ukončena v roce 1964). Na mnohých místech se nacházely vstupy do těžebních štol, které Miloslav Douša a jeho spolužáci s chutí prozkoumávali.

Rodina Doušových se neřadila mezi ty místní, kteří se živili právě hornictvím. Dědeček už za první republiky působil v obci jako pachtovní zemědělec (pronajímal si polnosti za naturálie) a provozoval také povoznictví. „Přišel rok 1951, a protože žádný zákon neumožňoval zabrat někoho, kdo měl svých sedm hektarů, zabíralo se nad dvacet hektarů, tak komunisti udělali nucený pachty,“ vypráví pamětník a dodává: „Vždycky si něco vymysleli, že ten člověk něco neodevzdal nebo že něco provedl. A povinně mu dali pachty do družstva, do JZD. Nevzali mu jenom pozemky, vzali mu úplně všechno, veškerý dobytek a veškerou úrodu, kterou měl.“

Prarodiče i rodiče, kteří v hospodářství pomáhali, byli nuceni jít vykonávat práci v těžkém průmyslu. Navíc jim komunistické úřady do domu nastěhovaly cizí osoby. Rodina se ocitla bez majetku a musela se srovnat s novou, nepříznivou situací. Babička s dědečkem museli také pracovat v dělnických pozicích, a když odešli – nuceně až pozdním věku – do penze, jejich starobní důchod činil dohromady jen asi 400 Kčs.

Mirku, vstávej, je válka

Kvůli špatnému kádrovému profilu nemohli starší sourozenci studovat střední školu. Miloslav Douša měl už větší štěstí, protože základní školu ukončoval v době Pražského jara, kdy Československo prožívalo politické uvolnění. Miloslavu Doušovi se podařilo dostat se na Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze. Vzhledem k rodinné zkušenosti rok 1968 prožívali on i jeho rodina velmi intenzivně a s velkými nadějemi, které ovšem brzy uhasly. „A 21. srpna 1968 – to byly prázdniny – mi babička přišla do ložnice a říká: ,Mirku, vstávej, je válka,‘“ vzpomíná. „My jsme s bráchou v dalších dnech jeli do Prahy. Máma nám ustřihla trikolory a my jsme chodili po Praze.“ Když se však nachomýtli ke střelbě z kulometů, byl jejich dobrodružstvím konec. „Naši už nás tam pak samozřejmě nepustili. Už to bylo opravdu nebezpečné,“ vypráví pamětník. Na počátku roku 1969 se jako středoškolák účastnil pohřbu Jana Palacha a každý rok si jeho oběť připomínal.

Po absolvování střední školy nastoupil na základní vojenskou službu. „Musel jsem narukovat na Slovensko, do Brezna, do takzvaný ŠDZ, tam se vás neptali, jestli se vám chce, nebo nechce studovat, to bylo rozkazem, to byla škola důstojníků v záloze. Po tý škole mě převeleli k Pohraniční stráži, to jsem byl v Aši,“ popisuje. Na konci vojny utrpěl při havárii na motocyklu úraz pravé ruky, jenž pro něj měl doživotní následky. Dlouhou dobu strávil v nemocnici a mnoho let musel rehabilitovat, ale i tak se vždy snažil vést plnohodnotný život.

V letech 1972–2002 působil Miloslav Douša v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb Praha. V roce 1974 se oženil. Se svojí manželkou vychoval dvě dcery. V roce 1988 a 1989 se účastnil protirežimních demonstrací. Během sametové revoluce se díky kontaktům s vysokoškolskými studenty angažoval v dění a denně chodil na demonstrace. V prosinci roku 1989 pamětník spoluzakládal v Nučicích místní Občanské fórum (OF). Od roku 1990 do roku 2002 byl starostou obce Nučice. Společně s ředitelem školy se mu podařilo zřídit mateřskou školu a školní družinu, získat pro školu pozemky a nemovitosti. V letech 2002–2014 působil na radnici jako zastupitel a předseda kontrolního výboru zastupitelstva obce.  V roce 2024 Miloslav Douša žil ve své rodné vsi a radost mu dělala vnoučata.