Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Dosoudil (* 1951)

• narodil se 7. září 1951 v Kvasicích na Kroměřížsku

• vyrůstal v tradiční katolické rodině na moravském venkově

• v letech 1966 až 1970 vystudoval železniční průmyslovku

• pamatuje okupaci 1968, smrt Jana Palacha a Jana Zajíce

• od doby dospívání poslouchal zahraniční rozhlasové stanice

• věnoval se „deixingu“, vyhledávání krátkovlnného vysílání

• zorganizoval „DX komunitu“, vydával samizdat DX Revue

• byl sledován a pravidelně vyslýchán Státní bezpečností

• v době natáčení v srpnu 2025 žil v rodných Kvasicích

Opravář vzal do ruky šroubovák, uvolnil šroubky a sejmul z rádia zadní desku. Pak vrazil šroubovák dovnitř. Rádio vyprsklo a vyděšený Vašek skočil do kouta. Nevěděl, co se děje. Měl to rádio rád a dostal strach, aby se mu něco nestalo. Když trochu vyrostl, sedával v sobotu pod oknem a čistil celé rodině boty. Aby byly dobře naleštěné, až v neděli půjdou spolu všichni na mši. Pucoval podrážky, vtíral krém do kůže, zatímco v rádiu četli dobrodružnou povídku. Vpodvečer dávali pořad pro motoristy a ještě později vysílali kabaret. Nakonec si rodinné rádio značky Tesla Klasik malý Václav úplně přivlastnil. Vysedával u něj celé hodiny, a jen co přišel ze školy, už točil knoflíkem a brouzdal po vlnách.

České vysílání Hlasu Ameriky uslyšel poprvé 14. listopadu 1965. Pamatuje si to přesně a dodnes si ten den připomíná jako svátek. Ve čtrnácti už trošku chápal, v jaké zemi žije. Komunisty nikdo doma nevelebil a stejně to měly rodiny přátel, se kterými Dosoudilovi chodili do kostela. Děda František hospodařil, pak mu ale komunisté sebrali koně i pole a Václav to dobře věděl. Doma se o tom nemlčelo. Ovšem od chvíle, kdy naladil Hlas Ameriky, začal chápat, že ta doba neskončila, že se tady pořád v jednom kuse lže. Následovala Svobodná Evropa, BBC, Deutschlandfunk, Deutsche Welle… A postupně si Václav Dosoudil stvořil svůj vlastní svobodný svět, o kterém říká, že do něj rádiově emigroval.

Dárek z Hlasu Ameriky

„Už to přišlo! Už je to tady! Máš to na vrátnici,“ vtrhnul k Václavovi do pokoje spolužák Jirka. Na vrátnici internátu čekala na polici velká žlutá obálka s americkými poštovními známkami a s logem Hlasu Ameriky. Na jaře 1969 se blížil let Apollo 11 a Spojené státy o tom dlouho dopředu důkladně informovaly. V poznávání vesmíru soutěžila Amerika se Sovětským svazem a přistání na Měsíci bylo událostí, kterou sledovaly miliony lidí na celém světě.

Jakmile Václav Dosoudil obálku otevřel, našel v ní poskládaný plakát s velkou fotografií lunárního modulu. Obrázky a texty v přehledné grafice ilustrovaly jednotlivé fáze vesmírné výpravy od startu, přes misi na Měsíci, až po návrat na Zemi. Plakáty s plánem letu posílala redakce svým posluchačům zdarma. Stačilo do redakce ve Washingtonu poslat dopis. Václava Dosoudil to udělal. Když Apollo 11 v červenci skutečně odstartovalo, viděl, že se všechno odehrává přesně tak, jak o tom plakát vyprávěl. Pověsil si dárek Hlasu Ameriky v internátním pokoji na stěnu a dodnes ho má ve svém archivu.

Železniční průmyslovku začal Václav studovat na podzim roku 1966. V Kvasicích nedaleko Kroměříže vyrůstal v železničářské rodině strojvedoucího Václava Dosoudila. Táta sloužil na směny a Václav si dobře pamatuje na tichou domácnost, když otec vyspával po noční. Dodnes vzpomíná na jízdu z Otrokovic do Vizovic, když ho otec vzal do práce na lokomotivu. Na levé tváři cítí žár parního kotle, na pravé studený vítr fučící kolem mašiny. A také slyší, jak na sebe otec s topičem volají. Topič hledí dopředu, sleduje návěstí a hlásí: „Volno!“ Táta odpovídá: „Volno!“, a vlak sviští přes zastávky ve Zlíně, který byl tehdy Gottwaldov, přes Lípu a Zádveřice až do Vizovic.

Od chlapeckých let obdivoval Václav parní lokomotivy a dlouho to vypadalo, že se vydá otcovou cestou. Jenže pak si zamiloval rádio, ve škole měl rád fyziku a také o elektrotechniku se zajímal. Proto se nakonec rozhodl, že bude studovat sdělovací a zabezpečovací techniku. Místo jízdy na mašině měl dbát na to, aby vlaky byly na kolejích v bezpečí. Aby přednostové ve stanicích měli spolu dobré spojení, aby výhybky, návěstidla a závory dobře fungovaly. „Táta souhlasil. Dobře věděl, jaké to je v noci pracovat, ve dne spát a jaká hrůza strojvůdce čeká, když mu někdo skočí pod vlak. Takže byl rád, že mě to mine,“ vypráví Václav Dosoudil.

Informovaný student železnice

Se spolužákem Jiřím Tieftrunkem z Havířova chodil na průmyslovce do stejné třídy tři roky, přesto o sobě dosud příliš mnoho nevěděli. Ovšem Apollo 11 je dalo dohromady. Zjistili, že oba poslouchají zahraniční rozhlas, a měli z toho radost. „Vzal jsem dlouhý drát, zakončil ho banánkem, vsunul banánek do anténní dírky a rádio jako by poskočilo,“ vyprávěl pro Paměť národa Jiří Tieftrunk. Najednou se objevila spousta stanic, hlavně v angličtině. Anglicky nezvládal ještě ani základy. Ve škole se učil rusky, ale anglicky neuměl nic. Ovšem pamatuje si, že jednou chytil stanici, která se hlásila slovy: ‚Ajči radio europa libera!´ Domníval se, že jsou to nějací Italové. Nevěděl, že slyší rumunštinu. Že je to vlastně Svobodná Evropa rumunsky. Bylo mu šestnáct a bylo to zřejmě poprvé, kdy Svobodnou Evropu naladil.

Přesně půl roku před tím, než Apollo 11 odstartovalo k Měsíci, 16. ledna 1969, napsal student filozofie Jan Palach tento dopis:

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni dát se pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: Okamžité zrušení cenzury. Zákaz rozšiřování Zpráv. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.“

V únoru 1969 následoval Palacha student Jan Zajíc a Václav Dosoudil si to dobře pamatuje. „Jan Zajíc byl náš kolega. Studoval železniční průmyslovku v Šumperku. Velmi silně jsme to prožívali.“ Od srpnové okupace vydávali studenti v České Třebové školní časopis. Dali mu název „Instužel“, což ve zkratce znamenalo „informovaný student železnice“. Oběti Jana Zajíce věnovali celé jedno číslo. „Hlavním redaktorem časopisu byl student Pavel Střihavka z Ostravy,“ vzpomíná Václav Dosoudil. „Když jsme měli o rok později maturovat, nepustili Pavla ke zkouškám a ze školy ho vyhodili.“ Také další studenti železniční průmyslovky, kteří se na vydávání časopisu podíleli, měli velké problémy. 

„Jsme připraveni prozkoumat jakýkoli návrh v tomto směru, abychom zesílili působení naší propagandy, abychom zvýšili její koordinovanost. Vždyť před námi je velmi dlouhé období práce. Napadne sníh, přijde jaro a my všichni ještě budeme pracovat nad otázkami ozdravění situace v Československu,“ prohlásil sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv 27. září 1968. Brežněvova slova cituje historik Petr Blažek ve své analýze „Okupační propaganda na československém území po 21. srpnu 1968.“ Už koncem srpna začala vycházet nejznámější okupační tiskovina časopis Zprávy, který se tiskl v Německé demokratické republice. Na československém území se distribuoval v masovém nákladu a do 10. května 1969 vyšlo celkem jedenašedesát čísel.

A právě výzva k zastavení cenzury a zákazu „Zpráv“ patří k tomu nejzásadnějšímu, co Jan Palach svou obětí požadoval. Propagandistické texty ospravedlňovaly invazi a nazývaly ji bratrskou pomocí. Okupační jednotky jimi zaplavily veřejný prostor, protože v Moskvě dobře věděli, že vedle represí jsou dezinformace nezbytné k rozkladu společnosti. Potřebovali přimět politiky i obyvatelstvo ke kolaboraci, docílit toho, aby se lidé smířili s násilím a zapomněli na pokus o reformy, kterým se Pražské jaro stalo. Ovšem studenti sdělovací a zabezpečovací techniky Václav Dosoudil a Jiří Tieftrunk ještě víc než před invazí chápali, že zahraniční rozhlas jim pomůže zůstat v okupované zemi svobodnými informovanými lidmi.

Získali jsme bibli

„Přišel jsem domů z práce a vybral schránku plnou pošty z celého světa,“ vzpomíná Václav Dosoudil. Pošťačka v Kvasicích i úřednice za přepážkou hlavní pošty v Kroměříži věděly, že tolik obálek, dopisů i karet s různými obrázky a logy ze všech kontinentů široko daleko nikdo nedostává. Spolu s Jiřím Tieftrunkem propadl Václav zálibě spojené s pojmem zvaným „Distance X“. Tedy „vzdáleností neznámou“, ve slangu svých příznivců nazývanou „déixing“. Slovo i hudbu na krátkých vlnách odráží ionosféra všude na zeměkouli a fanouškům déixingu po celém světě to přináší velké dobrodružství. Lovili stanice na svých radiopřijímačích, pátrali po tom, jak se stanice jmenují, odkud jsou a co vysílají. Posílali o tom do redakcí dopisy a dostávali od nich kartičky, kterým se říká QSL neboli potvrzení o příjmu.

QSL s indiány na koních. Radio Station Colorado. QSL s jezerem a lekníny. Radio Nacional de Chile. QSL s průrvou v krajině. Ríkisútvarpid, stanice z Islandu. Déixing a sbírání QSL kartiček mělo svá pravidla. Jakmile Václav Dosoudil zachytil nějakou stanici, zpracoval o tom poslechovou zprávu. Datum, čas, frekvence, obsah pořadu. Aby bylo zřejmé, že si to nevymyslel. Sílu signálu, případně rušení vysíláním jiné stanice vyhodnotil kódem od jedné do pěti. Pokud měly rozhlasové stanice zájem, posílaly své vlastní formuláře, do kterých pak zprávu o poslechu vyplňoval. Stanice tak získávaly přehled, jaká je slyšitelnost jejich vysílání.

V roce 1973 se Václavovi s Jiřím podařilo získat objemnou zahraniční příručku „World Radio TV handbook“. V příručce bylo popsáno, na jaké frekvenci a kdy stanice vysílají. Byl tam také jazyk vysílání a kdy vysílají anglicky. „Ta kniha byla jako zázrak. Opravdový poklad. Byla to naše bible. Najednou jsme věděli, kde a kdy máme lovit,“ vzpomíná Václav Dosoudil. Příručka vycházela každý rok a je tomu tak dodnes. V roce 1974 však úřady v Československu zakázaly „World Radio TV handbook“ prodávat veřejnosti.

Tisíce hodin u rádia pak udělaly z Václava zkušeného lovce. Najednou měl „jízdní řád“ stanic ze všech světadílů a postupně stále lépe chápal, co se děje v ionosféře. Jak krátké vlny z různých kontinentů a zeměpisných šířek ionosféra po celé planetě odráží. Jak je to závislé na roční i denní době nebo třeba na počasí a sluneční aktivitě. Ionosféra začíná přibližně v sedmdesáti kilometrech nad zemským povrchem a nacházejí se v ní elektricky nabité částice ovlivňující šíření rádiových vln. Jakmile to všechno Václav pochopil, stal se indiánem, který jde lovit jelena za svítání nebo večer, ve stepi nebo u jezera, přesně podle toho, jak mu to lovecké zkušenosti napovídají.

Ještě se uvidíme

„Soudruhu, dostavte se na kontrarozvědku. Máte tam Státní bezpečnost,“ vyzval Václava Dosoudila dozorčí vojenského útvaru v Hodoníně. V roce 1974 byl na vojenském cvičení a stalo se poprvé, že se musel podrobit estébáckému výslechu. Na QSL kartě Svobodné Evropy je vyobrazený zvon svobody na blankytném podkladu. Václav tu kartu našel v poště asi dva měsíce před nástupem na cvičení.

Rozhlasové stanice posílaly QSL lístky většinou bez obálky. Jedna strana lístku nesla logo a název stanice, na druhé straně byla vypsaná adresa. Od prvního okamžiku, kdy Československá státní pošta kartu ze zahraničí převzala, mohl každý poštovní úředník vědět, že si Václav Dosoudil z Kvasic dopisuje se Svobodnou Evropou. Poštovní úřad v Praze nebyl jenom místem, kde se zahraniční zásilky třídily a proclívaly, bylo to současně i pracoviště Státní bezpečnosti. 

„Tato znělka patří ilegální rozhlasové stanici, která je nástrojem podvratné a špionážní činnosti ústřední zpravodajské služby Spojených států severoamerických, nechvalně známé pod zkratkou CIA,“ sděloval moderátor oficiální rozhlasové stanice Hvězda v jednom z propagandistických pořadů, když předtím zazněly tóny ze znělky Svobodné Evropy. „Vysílání uvedené rozhlasové stanice je namířeno proti zemím socialistického společenství. Ano, jde o štvavou vysílačku Rádio Svobodná Evropa se sídlem v Mnichově,“ oznamoval mužský hlas.

„Kam píšete? Proč pořád někam píšete? Co vás k tomu vede? Jaké máte kontakty? Kdo vám posílá peníze? S jakými lidmi se stýkáte? Proč se s nimi stýkáte? Kde jste se seznámili? Jaké posloucháte stanice…“ výslech vedený příslušníkem Státní bezpečnosti v kanceláři vypůjčené od vojenské kontrarozvědky trval dvě hodiny a pro Václava Dosoudila to bylo první setkání s StB. Vysvětloval, že rádio je jeho koníček, že ho zajímá především technická stránka rádiového vysílání, a to je jediný důvod, proč rádio poslouchá. Ovšem estébák mu stejně nevěřil. Vyklepal na stroji protokol na tři stránky a doporučil mu, aby s tím raději přestal. Václav Dosoudil věděl, že s tím nepřestane a oddechl si, když se estébák zvedl ze židle. „Myslím, že se ještě uvidíme,“ sdělil mu ten člověk ve dveřích.

Všude se nás báli

„Kdo ještě nezačal, měl by se věnovat tropickým pásmům, neboť právě zde najde praktické základy vyšší školy DXingu. Každý by si co nejdříve měl osvojit základy principů šíření na celém rozsahu krátkých vln. Bez základních znalostí této teorie je pokus o vážnější DXing pouhým tápáním a DXer zbytečně vynakládá čas k příjmům bezúspěšně,“ napsal Václav Dosoudil samizdatu DX Revue v lednu 1976.

Ve stejném roce, kdy Václav Dosoudil poprvé poznal, co je to výslech u StB, začali s Jiřím Tieftrunkem hledat další kolegy, kteří se „déixingu“ věnují. Poměrně velkou a organizovanou komunitou lidí byli radioamatéři. Tedy držitelé licence radiokomunikačního úřadu, kteří vlastní vysílací zařízení a navazují spojení s jinými radioamatéry po celém světě. Každý radioamatér má přidělenou unikátní volací značku a využívá pro radioamatéry zvlášť vyčleněná volací pásma radiových vln. V době před rokem 1989 byli radioamatéři v Československu organizováni především prostřednictvím Svazu pro spolupráci s armádou. Byla to armádou a komunisty řízená instituce zvaná Svazarm. Radioamatéři měli svůj oficiální časopis a Václava s Jiřím napadlo poslat do něj inzerát. „Tak jsme našli další lidi, kteří dělali stejné věci jako my. Bylo nás asi dvacet,“ vzpomíná Václav Dosoudil. „Abychom mohli lépe komunikovat, rozesílal jsem okružní dopis. Každý do něj přidal své zkušenosti a poslal dopis dál. Dopis koloval po republice a vznikla DX revue.“

Aby se mohli osobně poznat, uspořádal Václav Dosoudil první schůzku. Stál uprostřed haly na hlavním nádraží v Praze s tabulkou s nápisem DX. V bytě jednoho z kolegů pak seděli v obýváku na koberci a plánovali, co dál. Hnutí lovců krátkých vln vzniklo krátce po 2. světové válce ve Skandinávii a ve svobodném světě za železnou oponou fungovaly DX kluby, kterým nikdo v ničem nebránil. V okupovaném Československu to nebylo možné.

„Jsme připraveni prozkoumat jakýkoli návrh, abychom zesílili působení naší propagandy, abychom zvýšili její koordinovanost,“ prohlásil v srpnu 1968 Brežněv a jeho českoslovenští soudruzi ten návrh během normalizace rozpracovali do nejmenších detailů. „Rádi bychom se někde registrovali, ale všude jsme narazili,“ vzpomíná Václav Dosoudil. „Žádali jsme Svazarm nebo třeba sběratelské spolky. Jakmile se dověděli, že posloucháme zahraniční rozhlas, dostali strach a nechtěli s tím mít nic společného.“

S anténou na Rujáně

Byli pyšní na to, že dělají něco zvláštního. Věděli, že je Státní bezpečnost sleduje, navzdory tomu se fanoušci „deixingu“ scházeli a vydávali svou DX Revue. O víkendech pořádali „polní dny“ a v létě zase takzvané „poslechové expedice“. Polní dny byly akce, na které se sjeli se svými radiopřijímači, celé dva dny lovili a poslouchali stanice. U chaty nedaleko Jablonce nad Nisou postavili anténu vysokou snad čtyři metry, připojili rádia, nasadili sluchátka a byly to pro ně nezapomenutelné zážitky. Každou chvíli někdo volal: „Pojďte sem, všichni sem, poslouchejte, co jsem chytil.“

Na poslechové expedice vyjížděli během několika dnů například někam do pohraničí, ale nejdelší výpravy byly prázdninové cesty do východního Německa. První zastávkou byly lesy na předměstí Berlína. Tam postavili stan, vztyčili anténu a začali lovit. V západním Berlíně měly posádky americká i britská armáda a pro vojáky tam vysílaly jejich vlastní rozhlasové i televizní stanice. „Berlín? To byla bonanza,“ vypráví Václav Dosoudil. Na severu Německa u moře se potom utábořili v kempu na Rujáně. Když tam poprvé postavili anténu, připojili svá rádia, nasadili sluchátka a začali s anténou otáčet, srotily se kolem zástupy zvědavých turistů. Museli se zašít někam bokem. Východoněmecká tajná policie se jmenovala Stasi. Měli obavu, aby ji někdo z těch lidí nezavolal.

Pod širým nebem lovili na Rujáně stanice ze západního Německa a Skandinávie. Na fotkách z poslechové expedice ze začátku osmdesátých let dřepí Václav Dosoudil s lodičkou na hlavě a sleduje malou přenosnou televizi sovětské výroby značky Šilelis. Na dalších snímcích jsou monitory jako důkaz. „Fotili jsme monoskopy dánské nebo švédské televize, záběry skandinávské krajiny během přestávky ve vysílání nebo unikátní slepici, která se pak mezi námi stala slavnou.“

Z práce k výslechu

Ze zápisu Státní bezpečnosti z roku 1979 uloženého v Archivu bezpečnostních složek ČR: „Bylo vyslechnuto celkem šest osob a získány dokumentační materiály plně dosvědčující, že skupina je nelegální. O jejich vazbách do kapitalistické ciziny a v neposlední řadě o jejím pronikání na území Sovětského svazu a Německé demokratické republiky. Bylo potvrzeno, že DX Klub vyvíjel na území ČSSR organizovanou činnost, včetně vydávání nelegální tiskoviny DX Revue, pravidelných schůzek např. v Jablonci nad Nisou a v bytech členů DX Klubu z Prahy a na dalších místech. Šéfredaktorem nelegální tiskoviny byl Dosoudil Václav z Kvasic u Kroměříže. Do uvedené tiskoviny přispívali všichni členové DX Klubu.“

Státní podnik Pal vyráběl součástky do automobilů a měl pobočky po celé republice. Václav Dosoudil pracoval v pobočce Pal Magneton v Kroměříži jako konstruktér. „Zazvonil telefon a chtěli vědět, v kolik končím. Pak mě čekali na parkovišti a odvezli na další výslech,“ vypráví Václav Dosoudil. Když estébák po prvním setkání v kasárnách v Hodoníně vyhrožoval, že se nevidí naposledy, myslel to vážně. U výslechu byl Václav Dosoudil od té doby několikrát ročně a bylo to pořád stejné.

Estébáci vyhrožovali, nabízeli spolupráci, za každou cenu chtěli nahnat strach a Václav Dosoudil byl ve zvláštní situaci. Zatímco disidenti, signatáři Charty 77, otevření nebo skrytí odpůrci režimu, se u výslechů převážně drželi zásady „nemluvit a nevypovídat“, Václav Dosoudil žádným disidentem nebyl. Znovu a znovu podrobně vysvětloval, jak se na krátkých vlnách loví stanice z Afriky, z Venezuely nebo třeba z komunistické Číny i samotného Sovětského svazu, ale estébáci mu nevěřili. Zahraniční rozhlas byl zahraniční rozhlas a hotovo.

Ostatní kolegové na tom byli stejně. „Plavu, sbírám houby, jezdím na kole a čtu cestopisy,“ sdělil estébákům Jiří Tieftrunk, když se ptali, co tak pořád dělá, pokud zrovna není v práci. „No a taky poslouchám rádio a dělám krátkovlnný déixing,“ dodal. „A vidíte! To je právě to, co nás zajímá,“ povyskočili chlapíci na druhé straně stolu. A tak jim vysvětlil, že sice chápe starost komunistického režimu s vysíláním Svobodné Evropy, že jim štvavá vysílačka dělá těžkou hlavu, ovšem jemu že je to jedno. „Chytit Svobodnou Evropu umí každý blbec, pánové,“ sděloval tajným. „Ovšem naladit v Havířově Rádio Togo, to je jiná trefa!“

S rádiem ke svobodě

V roce 1979 Státní bezpečnost během několika dnů posbírala Václavovy kolegy po celé republice a podrobila je křížovému výslechu. „Buď toho necháte, nebo půjdete sedět,“ vyhrožovali jim estébáci. Ve stejném roce se Václav Dosoudil oženil. Už se nemohl rozhodovat jenom sám za sebe, rodina musela mít přednost. Podobně začali přemýšlet i přátelé a začali být více opatrní. Přestali vydávat DX revue a domlouvali se většinou telefonem, při osobních schůzkách nebo si psali dopisy.

Celkem šest ročníků samizdatové DX revue se však přesto stalo ojedinělým a unikátním svědectvím o přirozené touze nadšených lidí dělat si, co chtěli, co je bavilo, co měli rádi a dávalo jim to smysl, bez ohledu na to, že žili v normalizované zemi plné okupačního vojska, kolaborantů a rezignace. V zemi, která nevyslyšela Jana Palacha, nezrušila cenzuru a namísto okupačních tiskovin s titulem Zprávy, po jejichž zákazu Palach tak naléhavě volal, lhaly všechny československé noviny, rozhlas i televize. 

„Poslední srpnový den roku 1970 zahájila vysílání stanice Hvězda,“ uvádí v rozhlasové reportáži z roku 2018 redaktorka Veronika Kindlová. „Nahradila dosavadní stanici Československo a symbolicky potvrdila vítězství normalizace v Československém rozhlase. Nejen její název, ale i úvodní znělka, kterou tvořily první takty budovatelské písně Směr Praha, dávaly najevo, že jde o výkladní skříň husákovského socialismu.“ Václav Dosoudil Hvězdu neposlouchal. Zpravodajství si nepouštěl ani v Československé televizi. „Vypnul jsem Hvězdu a vytvořil si svůj svobodný svět. Rádiově jsem emigroval.“