Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Doležal (* 1962)

Byl jsem nezkrotný živel

  • narozen roku 1962

  • jeho otec podepsal Chartu 77

  • v roce 1989 pamětník podepsal petici Několik vět

  • v roce 1989 ho vyhodili z práce v tiskárně

  • po sametové revoluci ho přijali zpět

Hlídali nás v tiskárně, hlídali nás doma, byli jsme neustále sledovaní. Tak vzpomíná Vladimír Doležal na léta poté, co jeho otec podepsal v roce 1983 Chartu 77. Jemu v té době bylo jedenadvacet let.

„Otce k tomu vedly zkušenosti s režimem, nebyla možnost se svobodně vyjadřovat, cestovat,“ vysvětluje pamětník, proč se jeho otec připojil k iniciativě, která kritizovala tehdejší režim za nedodržování lidských práv. 

„Znal se hodně s disidenty z Pardubic. Když to podepsal, odstartovalo pronásledování, odposlouchávání telefonu, to bylo v přístroji slyšet. Auta stála před domem, byli jsme neustále sledovaní. Ale otec byl v té době už v invalidním důchodu a já byl zdravej a mladej. Tak jsem to odnášel hlavně já,“ vzpomíná Vladimír Doležal, jak ho komunisté neustále tahali k volbám, zastrašovali a sledovali. Jak doma, tak v práci. Jeho to však neodradilo, naopak. V roce 1989 se sám režimu postavil tím, že podepsal dokument Několik vět.

Aby věděli, že s režimem nesouhlasím

„Já jsem byl spíš nezkrotnej živel. I v tiskárně, u mašiny, jsem se snažil ctít 28. říjen nebo výročí srpnové okupace. Pravidelně jsem vyvěšoval vlajku s černýma stužkama, aby věděli, že s režimem nesouhlasím. Celé to vygradovalo v roce 1989, kdy už nedokázali přehlížet moje excesy,“ vysvětluje pamětník, proč ho vedení tiskárny vyhodilo z práce. Jenže než skončila výpovědní lhůta, režim se zhroutil a ti samí lidé, kteří mu dali výpověď, ho zase museli přijmout zpátky. Zůstali totiž ve vedení tiskárny i po revoluci.

„Tvářili se jakoby nic. Jakože zaplaťpánbůh přišel Listopad, konečně žijeme ve svobodné zemi a na to, co bylo, můžeme zapomenout. Ale já už jsem pod těmi lidmi nedokázal fungovat. Asi po roce jsem z tiskárny odešel,“ uzavírá Vladimír Doležal.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa na cestách

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa na cestách (Barbora Fialová)