Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Meir Lubor Dohnal (* 1938  )

Něco důležitého vždy zůstane stranou, to je dobře. Nechme to být, takový je život

  • narodil se ve smíšeném manželství 27. května 1938 v Praze
  • maminka pravděpodobně zemřela ve vyhlazovacím táboře Sobibor
  • otec musel za války opustit místo učitele a pracoval jako totálně nasazený v továrně
  • vzpomínky na válku, osvobození Roztok u Prahy Rudou armádou, odsun německého obyvatelstva
  • rušení skautského oddílu
  • nedokončil vojenské učiliště v Žilině, vojenská služba – pohotovost v roce 1956
  • 1961 přijat na studium scenáristiky na FAMU v Praze
  • spolupracoval například na filmech: Kristove roky; Předpověď: nula; Slávnosť v botanickej záhrade; Archa bláznů; Petrolejové lampy; Postav dom, zasaď strom
  • okupace v roce 1968 a nástup normalizace ve společnosti, filmové a televizní tvorbě
  • 70. léta – dělnická zaměstnání, praktikování židovské víry, šikana StB
  • signatář Charty 77
  • v roce 1978 emigroval s rodinou do Mnichova
  • spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa a věnoval se scenáristice, režii a dramaturgii filmových a televizních projektů
  • od 90. let – působení na FAMU
  • společenská situace devadesátých let a současnosti

Odjíždějí dobytčáky naložené lidmi. Viděl je nakládat. Vídal ty sousedy, o paní Holubové věděl s jistotou, že to byla hodná dáma, pomáhala přeci ostatním. Ruští vojáci, kteří se k němu a dalším dětem chovali tak přátelsky, jí vyrabovali dům a pak pracovala před sokolovnou. Manžel prý má štěstí, z wehrmachtu se zatím nevrátil. Malý Lubor si při pohledu na nakládání vlaku vzpomněl na maminku. Také takovým před lety odjela a zatím se nevrátila. Zastesklo se mu. Lidé by se do dobytčáků nakládat neměli.

Židovským míšencem prvního stupně dle norimberských zákonů 

Lubor Dohnal se narodil 27. května 1938 v Praze Libni nedaleko pivovaru. Obsazením republiky a vznikem protektorátu vyvstal Dohnalovým problém smíšeného manželství. Maminka se narodila v bádenském Karlsruhe a rodina Wurmova, ze které pocházela, měla židovské kořeny. Zřejmě ze snahy ochránit malého Lubora se rodiče rozvedli. Rodinu Wurmovu čekal v květnu 1942 transport do Terezína, ale hned po něm pokračovali směr Majdanek, Belzec, Sobibor. Maminku zařadili na práce nedaleko vyhlazovacího tábora Sobibor. Ještě několik měsíců posílala Luborovi dopisy. Poslední přišel v srpnu 1942. Z dvaceti sedmi členů nejužší rodiny přežila jediná dívka.

Tatínka vyhodili z učitelského místa.Jako totálně nasazený pracoval ve Štěchovicích a později v Ostravě. Každých 14 dní navštěvoval Lubora v Praze, kde se o něho starala služebná Marie. Povinně se spolu chodili hlásit na úřad. Na jaře 1944 oslavil šesté narozeniny a musel začít nosit žlutou hvězdu. Ve vzduchu visel transport. Aby Lubor zmizel z dohledu úřadů, poslali ho k Mariině rodině na jižní Moravu. Ztratil se tam v chumlu dětí a prožil chvíle naprosté svobody v krásné přírodě. Až před koncem války se vnuka mohla ujmout do té doby těžce nemocná babička Dohnalová v Roztokách u Prahy.

Babička Dohnalová hodně četla. Chodila jí Národní politika, tu s oznámením smrti Adolfa Hitlera a jeho černě zarámovanou podobiznou přes celou titulní stranu vyvěsil Lubor k její hrůze do okna. Po válce začala opět pravidelně chodit do knihovny a vnuka brala s sebou. Své mayovky brzy přečetl, a protože do další výpravy na knížky bylo daleko, začal číst i babiččinu literaturu – Karla Klostermanna a Jindřicha Šimona Baara. Lubor ještě v červnu 1945 nastoupil do první třídy v Žalově, kde probíhalo vyučování v hospodě. Budovu roztocké školy využíval za války wehrmacht a pro žáky se otevřela až na podzim. Luborovi řekli, že se maminka vrátí, a jemu se po počátečním smutku ani příliš nestýskalo. Otec sledoval seznamy navrátilců. Jediná informace od židovské obce nedávala mnoho nadějí, z tisícihlavého transportu, kterým maminka odjela, se vrátili čtyři lidé.

Kolem dvaceti, na konci padesátých let, mi začalo být jasné, co je režim zač

Otec se znovu oženil a vstoupil do komunistické strany, Lubor o sobě říká, že byl vzdorný kverulant, v opozici vůči němu i okolí. Lubor chodil do Junáka, popisuje, jak se s kamarády chopili příkazu rozpuštění skautského oddílu a předání oddílového majetku Socialistickému svazu mládeže: „Naše dřevěná klubovna stála na střelnici v Kobylisích. Rozmlátili jsme ji házecí koulí, takové ty drobné věci, co byly v klubovně, jsme rozdělili mezi sebou a řekli si, že je vrátíme, až nastanou lepší časy. Přišel jsem domů a zkoprnělému tátovi jsem řekl: ,To nevadí, my teď budeme existovat ilegálně.‘“ Zákaz vycestování pro jeho kamaráda Ivana Jandla, který dostal Oskara za dětskou filmovou roli a mnoho nabídek angažmá ze zahraničí; podivné zprávy o politických procesech v Rudém právu, kde u jmen odsouzených neopomněli uvést židovský původ, – to vše pomalu formovalo Luborův protirežimní postoji založený na pevnějších základech než opozice vůči otci.

Chtěl se co nejdříve dostat z domova, a tak hned po maturitě v roce 1955 nastoupil na vojenské učiliště v Žilině. Studoval s velmi dobrým prospěchem finanční směr – v době, kdy se ze střechy hlavní budovy sundával obraz generála Alexeje Čepičky. Závodně se věnoval běhu na lyžích a plavání, bavilo ho jezdit na koních a starat se o ně. Vojenská buzerace a představa, že z něj bude důstojník, se pro něj stala nepřijatelnou, a tak udělal vše pro to, aby ho ze školy vyloučili. Základní vojenskou službu dokončil jako vojín. Při pohotovosti v roce 1956 spolu se svými spolubojovníky fandili maďarskému povstání a užívali uvolněných mobilizačních zásob. V zákopech u Komárna sledovali s obavou přijíždějící tanky, ani důstojníci nevěděli, zda jsou maďarské, nebo ruské. V roce 1957 se vrátil do Prahy. Střídal zaměstnání, hrál divadlo s bývalými spolužáky Ivanem Jandlem, Janou Hlaváčovou a dalšími, stýkal se s literárně činnými lidmi – Ivanem Vlkem, Petrem Králem, Miroslavou Ochovou, Karlem Vachkem a Karolem Sidonem. Psal především poesii, teprve později začal psát povídky. V roce 1961 ho při druhém pokusu přijali na katedru dramaturgie a scenáristiky Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Nejzásadnějším setkáním na FAMU bylo seznámení a přátelství s Elem Havettou. Natočili spolu filmy Předpověď: nula a Slávnosť v botanickej záhrade. Po absolvování pracoval jako dramaturg bratislavských filmových studií Koliba a později přešel do Filmových studií Barrandov.

Konec všemu a další změna mohla vyjít jen z Moskvy

V průběhu natáčení filmu Slávnosť v botanickej záhrade přišla srpnová okupace republiky. Lubor bydlel s manželkou Blankou a dcerou v Celetné ulici v Praze. S přáteli se neúspěšně snažili, aby se rozezněly týnské zvony. Zorganizovali průvod od Wilsonova nádraží na Václavské náměstí. Hodila se každá vlajka, i ty, co visely z průčelí hotelů. Nabídl své síly zahlcené redakci Literárních novin a dělal reportáže z pohnutých dnů okupace v Praze. Lubor vysvětluje, proč musel režim umlčet celou jednu generaci filmových tvůrců, jejíž byl součástí: „Poetika, přístup k lidskému osudu a příběhu, to vnímal režim jako nebezpečné a takoví lidé byli vystaveni nepřátelství a cenzuře. Slavnost – karnevalová poetika, ale jde tam o svobodu, domov – já jsem to jako politická témata v prvním plánu necítil, ale ono tam vlastně o politiku šlo.“Normalizace ve filmové a televizní tvorbě nastupovala pozvolna a natáčecí plány se hned neměnily. V roce 1970 dokončil s Ivanem Balaďou film Archa bláznů. Následujícího roku ještě napsal scénář k Petrolejovým lampám Juraje Herze, ale to už byl v tvůrčí skupině jen trpěn a záhy musel z Barrandova pro svůj neskrývaný odmítavý postoj k okupaci a celkové společensko-politické situaci odejít. Změnily se natáčecí plány a probíhaly personální čistky. Luborovi kolegové se buď přizpůsobili, nebo emigrovali, anebo jen přežívali a své práci se mohli věnovat jen výjimečně či vůbec. Lubor se nechtěl přizpůsobit, musel vrátit zálohy za scénáře k dílům, která se již nesměla realizovat, a dostal se s rodinou do velmi tíživé situace. Po čase si našel místo topiče, později pracoval jako uklízeč a měl tak nakonec vyšší plat než scénárista. Prožíval deziluzi a nechuť z přizpůsobení většiny normalizačním poměrům. V roce 1976 napsal pro Juraje Herze scénář k filmu Město Anatol, který vznikal v barrandovsko-berlínské koprodukci. Aby se na něm mohl podílet, museli mu vyjednat smlouvu s východoněmeckými kolegy, v Československu byl u filmu nebo televize nezaměstnatelný. K filmu Juraje Jakubiska Postav dom, zasaď strom, dokončenému v roce 1978, také napsal scénář, ale nemohl být uveden jako autor.

Kroky správným směrem

Na počátku 70. let začal navštěvovat Židovskou obec v Praze. V Staronové synagoze se svojí paní slavili svatbu a začali praktikovat židovskou víru. Lubor popisuje svoji hlavní motivaci tohoto kroku, ke kterému se po celou dobu pomalu, ale jistě přibližoval, a pro který musel překonat svoji obavu z toho, jak ho židovské společenství přijme: „V judaismu jsem našel úžasné spojení filosofického a náboženského názoru. Náboženství, které není v rozporu s vědou a poznáním… Tóra dává látku k poznávání a hledání ve vztahu k textu a hlavně světu. Úžasné spojení mně blízké orientace a svobody v rozhodování a odpovědnosti.“ Aktivní zapojení v Židovské obci v Praze probíhalo pod dohledem Státní bezpečnosti. Legitimování účastníků přednášek a obřadů bylo běžné. Jednou se ze sobotní bohoslužby Lubor vrátil až po dvou dnech, doklad totožnosti u sebe totiž neměl a strávil tak ve vazbě v Bartolomějské ulici čtyřicet osm hodin bez udání důvodu nebo výslechu.

V roce 1977 podepsal spolu se svojí manželkou Chartu 77. Karol Sidon před Luborem existenci dokumentu nejprve tajil, aby rodinu nepřivedl do konfliktu s mocí státu. Pohybovali se však ve společnosti, kde byl dokument znám, a záhy tak připojili i své podpisy. Následujícího roku požádali, jako každý rok, o výjezdní doložku na dovolenou. K jejich velkému překvapení ji dostali pro oba dva i dceru. „Manželka Blanka chtěla emigrovat především kvůli vzdělání dcery, nebylo jisté, zda by mohla na gymnázium, na vysokou školu a co by se tam musela učit. Mně se emigrovat nechtělo a uvažoval jsem o tom, že bych za nimi odjel až později. Plán jsme tajili a radili se pouze se dvěma kamarády, o nichž jsme se po roce 1989 dozvěděli, že byli spolupracovníky StB. Na poslední chvíli mi došlo, co je to za blbost nechat po světě bloudit dva lidi, co mám nejraději. Dopoledne jsme obíhali s Karolem banky a ještě jsem vyběhával poslední potvrzení. Rychlík Vindobona měl odjíždět v 11.30. S jazykem na vestě jsem doběhl, ale na jiné nástupiště, a viděl u vedlejšího rychlík s holkama připravený k odjezdu. Doběhl jsem a nastoupil do téměř rozjíždějícího se vlaku.“

A pak že štěstí přeje připraveným

Odjeli do Vídně bez jakéhokoliv zajištěného zázemí. Měli štěstí. Požádali o pomoc americkou židovskou organizaci a ta jim zajistila ubytování a stravu v malém hotýlku, nemuseli do utečeneckého tábora. Rozhodovali se mezi odjezdem do Ameriky a Německa, to prosazoval Lubor, chtěl se věnovat tématu šoa a domníval se, že tam bude mít lepší podmínky. Blanka, vystudovaná egyptoložka, nakonec souhlasila a doufala, že si doplní vzdělání v oboru z bohaté německy psané literatury a snad se v něm i uplatní. Z monumentální krásy bývalé metropole monarchie, která působila na Lubora až tísnivě neskutečným dojmem, se po šesti odpočinkových týdnech přesunuli do účelného a šedivého Mnichova, kde se mu naopak ulevilo. Stesk po Praze přišel pouze na dceru. Lubor zjistil, že jako uklízeč by rodinu neuživil. Opět jej potkalo štěstí a po několika týdnech se setkal se svým přítelem z FAMU, kameramanem Igorem Lutherem, který pracoval na filmu Fűrchte dich nicht, Jakob! (Neboj se, Jakube!), jeho režisér Radu Gabrea potřeboval přepracovat scénář. První honorář rodině pomohl překonat první těžké období v emigraci.

Lubor začal externě spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa. Působil jako scenárista, dramaturg a režisér televizních a filmových projektů, ale na svůj dřívější tvůrčí rozmach v novém prostředí a společenském kontextu již nenavázal. Věnoval se sudetoněmecké a židovské tematice. Rychle se naučil německy a brzy si i své scénáře překládal sám. Lubor i Blanka pedagogicky působili na univerzitě Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově. V devadesátých letech začal pracovat na projektech v České republice a vyučovat na FAMU, jejíž katedru scenáristiky a dramaturgie od roku 2002 vedl. S odstupem emigranta usazeného v bavorské metropoli, kde s rodinou žil v atmosféře sociálního bezpečí jistoty, všeobecné vstřícnosti a kultivovanosti, sledoval v devadesátých letech drasticky rozdílnou situaci v Čechách. Narážel na všeobecnou melancholii, naštvanost, podezíravost a myšlení vzešlé z dlouhých desetiletí totalitního státu, kdy si lidé něco jiného mysleli a něco jiného říkali. Časem ho těšilo postupné, avšak viditelné zlepšování tohoto stavu a společenské atmosféry. V současnosti žije v Praze, naplno a s radostí se věnuje studentům při psaní jejich prvních scénářů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)