Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Diviš (* 1944)

• narodil se 10. června 1944 v Radotíně u Prahy, již po smrti svého otce

• s maminkou Jaroslavou a sestrou se přestěhovali do Příbrami, později do Svaté Maří u Vimperka, kde maminka vedla domácnost páterovi Josefu Schreierovi

• s páterem se stěhovali do Myšence, Čížové a Nepomuku

• nemohl studovat teologii, pracoval proto v Geodetickém topografickém ústavu

• v roce 1962 začal studovat na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích

• kněžskou službu začal v Týně nad Vltavou, poté sloužil jako výpomocný kněz v Sušici

• v roce 1968 vedl skautský oddíl vlčat v Sušici, kvůli tomu a své duchovní činnosti byl sledován StB

• po hrozbě odebrání státního souhlasu opustil duchovenskou službu a vykonával různá zaměstnání (dělník, lodník, topič, sanitář)

• v únoru 1977 podepsal Chartu 77

• roku 1978 dokončil večerní zdravotní školu a nastoupil jako zdravotní bratr v nemocnici v Motole

• v roce 1979 se oženil s Marií Šebestovou

• v roce 1985 podepsal pod tlakem StB spolupráci, ale odešel pracovat na Šumavu do teletníku, aby byl z dosahu dění

• spoluzakládal Občanské fórum v Hartmanicích

• vystudoval germanistiku na Pedagogické fakultě v Praze

• po roce 1989 učil na základních a středních školách

• v Hartmanicích spoluzaložil skautské oddíly a ochotnické divadlo

• v letech 2006–2016 byl ředitelem synagogy v Hartmanicích

• v roce 2022 žil v Sušici se svou manželkou Margitou a věnoval se divadlu

Život Václava Diviše je plný velkých zázraků, ale také jednoho velkého zklamání ze sebe sama. Dlouhá léta kráčel svou cestou, po správném břehu. Nestal se Pionýrem, opovrhoval komunistickými idejemi, pracně si vyšlapal cestičku ke studiu teologie a k noviciátu. Silně vtahován do světského života se přece jen nakonec oženil. Věnoval se skautingu a podepsal Chartu 77, ale nakonec se ze strachu o rodinu spolupráci s StB podvolil. 

Pán Bůh má s ním své plány

Václav Diviš se narodil 10. června 1944 v Radotíně u Prahy mamince Jaroslavě Divišové, za svobodna Nešvarové, a tatínkovi Václavu Divišovi. Na svět přišel až po smrti svého tatínka 17. května téhož roku. „Maminka to měla v těhotenství těžké, protože tatínek poměrně rychle odcházel na tuberkulózu,“ uvádí své vyprávění Václav Diviš. Od maminky se až mnohem později, aby jej neovlivňovala, dozvěděl poslední tatínkova slova, která zněla: „Dítě, co se narodí, bude knězem. Pán Bůh má s ním své plány.“ Maminka zůstala na výchovu Václava a jeho o sedm let starší sestry Marie sama. 

Dědeček Jaroslav Nešvara byl lidovec a předseda spolku Orel. Pracoval na ředitelství drah v Praze. Tam byl později zaměstnán i Václavův tatínek, a to ve strojové statistice. Celá rodina tak díky tatínkovi měla režijní legitimaci, čehož využívala při svých četných cestách do Prahy. 

Poslední výstřel a zářící Svatá Hora

Domov, ve kterém Václav strávil první okamžiky života, se nacházel poblíž lesa s kouzelným rozhledem přes údolí až na Zbraslav. Poté se přestěhovali do Příbrami, do domku po babičce, který měli napůl se strýcem a tetou. Bydleli v podkrovní místnosti. Prožili zde dramatický konec[1] války. „Táhla tudy milionová Schörnerova armáda, poté následovali Vlasovci, kteří se utábořili přímo naproti našemu domečku, a pak přišla Rudá armáda. Poslední boje se odehrávaly právě v Brdských lesích,“ vypráví Václav Diviš. Dvanáctého května padl poslední výstřel[2] v blízké obci Slivice. To byl ale Václav ještě maličký chlapec. Pokračuje ve vyprávění: „Můj první zážitek, který ve mně zanechal hluboký dojem, byl ze Svaté Hory. Nebyly mi ještě ani tři roky, když mě maminka vzala do baziliky. Vstoupili jsme do úžasného osvětleného prostoru. Když je ta bazilika nasvícená, tak přímo září. Je tam nádherný velký stříbrný oltář a uprostřed je svatohorská milostná soška, kterou měl kdysi vyřezat sám první arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic.“ 

Krásný čas dětství

Na Svatou Horu se vraceli častokrát. Jezdíval tam i páter Josef Schreier. Díky dědečkovi Jaroslavu Nešvarovi se spřátelil s rodinou Divišových a na podzim 1945 se přestěhovali do obce Svatá Maří u Vimperka, kde maminka páterovi začala vést domácnost. Nepobyli tam však dlouho, jelikož po pár dnech byl páter přeložen do Myšence u Protivína. Ten se stal záhy místem krásného Václavova dětství. „Stěhovali jsme se vždycky s páterem Josefem Schreierem, kterému jsme říkali ‚velebný pán‘. Kdybych měl to dětství charakterizovat, tak to bylo něco na způsob dětství Káji Maříka,“ říká s úsměvem Václav Diviš. Páter Schreier žil v levé půlce fary, Divišovi v pravé. Ač byly poválečné časy složité, nestrádali. Útulný domov byl formován vírou, láskou a vzájemným respektem. Václav trávil zimní čas s kamarády. Sáňkovali, stavěli sněhuláky a koulovali se. Od jara do podzimu vyháněl kozy chalupníků na pastvu. Chlapci se ale nejvíce těšili na Velikonoce, kdy pro ně bylo poctou obcházet s řehtačkami a písničkami celou vesnici. 

Mládí v atmosféře strachu

V Myšenci chodil do první a druhé třídy. Rád vzpomíná na pana řídícího Lukáše, který je v této nelehké době dokázal vést. Ještě v první třídě visel na zdi učebny kříž a hodiny náboženství byly samozřejmostí. Ve druhé třídě však kříž zmizel a zůstal pouze portrét Stalina a Gottwalda. Také dění na vesnici bylo poznamenáno nástupem komunistického režimu. „Za velebným pánem chodili ženy i muži a říkali: ‚Pane faráři, co máme dělat? Máme do toho družstva vstoupit?‘ A on říkal: ‚Musíte si to rozmyslet. Stojíte před těžkým rozhodnutím.‘“ Páter Schreier poslouchající Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu malého Václava nepřímo ovlivňoval. Václav tehdy zaslechl humornou říkanku Járy Kohouta: „Člověku se to věřit nechce, kůň se tomu jenom řehce. Íhááá.“ Má také živou vzpomínku na událost z roku 1949 z Čihošti, která se pro pátera Josefa Toufara stala osudnou. Z Heřmaně do Myšence jezdíval páter Peřina. „Dostal se do soukolí akcí nastražených StB. Inteligence v Písku se dostala do léčky a nakonec byli všichni pozavíráni.“ Na svobodu se páter Peřina dostal až v šedesátých letech.

Nechci být komunista!

V létě roku 1952 se vzhledem k dalšímu přeložení pátera Schreiera přestěhovali do Čížové. Tato fara už neskýtala tak pěkné domácí prostředí. Všudypřítomné vlhko začalo poznamenávat zdraví nových obyvatel. O necelý rok později přišla měnová reforma. Maminka měla našetřeno, a tak stihla ještě před reformou koupit koberce. „Soudruzi, když to nesla, říkali: ‚Paní Divišová, vy máte strach, že bude měnová reforma, viďte? Se bojíte?‘ A ona říkala: ‚Já se nebojím, já jsem si koupila koberec, jaký se mi líbí.‘“ Václav začal v roce 1955 docházet do osmileté školy kpt. Otakara Jaroše v Písku. „Písek byl komunistické město. Když jsem přišel do šesté třídy, tak tam byly samé bílé košile a rudé šátky.“ Jen Václav a další dva spolužáci nebyli v Pionýru. Na otázku soudružky učitelky Böhmové, proč není v Pionýru, s náturou sobě vlastní odvětil: „Já nejsem v Pionýru, protože nechci být komunista.“ Načež jej odvedla k řediteli, kde to musel zopakovat. „Soudruh ředitel jenom pokýval hlavou a měl jsem to potom ve svých papírech s poznámkou: jenom do JZD.“ 

Nepomuk, městečko na dlani

V osmé třídě jej následkem nevyhovujícího bydlení začaly zlobit průdušky, a tak strávil nějaký čas v nemocnici a poté dva měsíce v ozdravovně v Říčanech. Mezitím byl páter Schreier přeložen do Nepomuku. Suché bydlení a jiné klima Václavovi prospělo. A stal se ještě další zázrak. Sestry manžel Rudolf Pravda, nadšený člen komunistické strany, učitel a později školní inspektor, zařídil, aby se Václav na odvolání dostal na Střední všeobecně vzdělávací školu v Nepomuku. Po tom, čím prošel, se raději stal členem Československého svazu mládeže. Dle něj bylo prostředí na střední škole úžasné. „Byli tam učitelé, kteří ještě zažili protektorát a začátek té poválečné svobody.“ Rád vzpomíná zejména na profesora PhDr. Jaroslava Baťka. Václav v Nepomuku stejně jako v Čížové ministroval. Ještě před maturitou, ve třetím ročníku, přišlo rozhodování, jakým směrem se vydat. 

Na teologii? Spadl jsi z višně?

Václav Diviš často navštěvoval poutní místo na Svaté Hoře, kde jeho tatínek zemřel. „A přišlo mi jako blesk z čistého nebe, že je plno inženýrů, lékařů, učitelů, ale že ta duchovní služba, kterou jsem zažil, je potřebná.“ Byl touto myšlenkou hluboce zasažen. Ale z počátku se jí bránil. Snad v tom jistou roli sehrála i jeho studentská platonická láska. Také miloval divadlo, původně chtěl studovat herectví. „Už v Myšenci jsem napsal takovou hříčku pro děti, kterou jsme hráli u nás na zahradě,“ vzpomíná s úsměvem. Divadlo hrával i v Čížové a Nepomuku. „Ale ten tlak shůry je tak silný, že tomu člověk nemůže odporovat,“ říká. 

V českobudějovické diecézi mu kapitulní vikář Antonín Titman doporučil, aby se na studia teologie hlásil ze školy. „Zástupce ředitele Škarda se ptal: ‚Kluci, kam kdo? Všichni na tu techniku, ne, jdete?‘ A já jsem říkal: ‚Ne, já na teologii.‘ ‚Geologii, jo, jo…‘ ‚Ne! Teologii!‘ Zůstal, jako když do něj uhodí blesk. ‚Ty jsi snad spadl z višně, ne?‘“ Václav vysvětlil, že to myslí vážně, načež zástupce zmizel. Vrátil se se slovy: „Kdo je tady z Písku? Nemáme jeho papíry.“ Václav Diviš po diskuzi s ředitelem nakonec odcházel s posudkem, že jej doporučují výhradně do pracovního poměru. Bylo to prý však především rozhodnutí tamější KSČ. Se spolužákem Janem Horákem, který se z ideologických důvodů nedostal pro změnu na medicínu, se 13. srpna 1961, v době začátku stavby Berlínské zdi, vydali na necelé tři měsíce na brigádu ke geodezii. Vyměřovali až u Rotavy. Bral si s sebou zajímavou literaturu, na půdě fary ve Vrčeni například objevil celé ročníky olomoucké dominikánské revue Na hlubinu[3].

Místo zemědělky přece jen na teologii

Po brigádě nastoupil do Geodetického topografického ústavu v Praze, což prý byla opravdu tvrdá práce. „Celou tu dobu, jak jsem potom poznal, jsem byl sledovaný.“ Ze zaměstnání mu komplexní hodnocení odmítli dát a stejně tak i na setkání duchovních na Plzni-jihu. Nakonec mu jej ale po poradě dali na střední škole s tím, že může jít jedině na vysokou zemědělskou školu. Smířil se s tím a podal si přihlášku, především proto, aby se vyhnul vojně. Tou dobou mu vikář páter Vystrčil až po nepomucké pouti řekl, ať se přece jen ke studiím teologie zkusí přihlásit. Václav Diviš tedy poslal dokumenty a jako zázrakem byl do šesti neděl přijat ke studiím v Litoměřicích. Bez přijímačích zkoušek, které se ten rok nedělaly.

Na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Praze se sídlem v Litoměřicích nastoupil koncem září roku 1962. V ročníku jich bylo pouze šest. „Byl velký tlak, aby duchovních bylo čím dál méně.“ Ve všech ročnících jich bylo pouhých šedesát tři. O ročník výše studoval Josef Mixa, budoucí sekretář biskupa Františka Tomáška. Řád na bohoslovecké fakultě byl přísný, ale také tam byla skvělá parta studentů. Děkanem fakulty byl ThDr. Jan Merell[4], bývalý vězeň koncentračního tábora v Dachau. „V roce 1962, v době Karibské krize, bylo svoláno fakultní shromáždění a tam jsme museli odsouhlasit rezoluci proti Americe. Zvlášť pro některé profesory to bylo ponižující. Musím podotknout, že tajemník fakulty byl jistý pan Souhrada, estébák. Byli jsme sledováni a byli jsme si toho také vědomi.“ Václav Diviš výslechům unikal. „Nebyl důvod, já jsem se do ničeho nezapojoval.“ 

Katechetiku je učil Josef Beneš, jeden z těch, kdo spolu s Josefem Plojharem vedl Mírové hnutí katolického duchovenstva. Hnutí fungující v Československu v letech 1950-1968 bylo zneužito komunistickým režimem k prosazování své politiky v rámci katolické církve. Václav Diviš se v roce 1964 v Mukařově setkal poprvé s panem arcibiskupem Josefem Beranem po jeho propuštění z internace. Velmi jej tehdy zaujal. Podruhé se s ním setkal v charitním domově v Radvanově. Také na bohoslovecké fakultě udržoval svou vášeň pro divadlo. Na jeho návrh tak se spolužáky nastudovali pod jeho vedením hru Člověk pro každé počasí od Roberta Bolta. 

Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Roku 1967 se blížil konec studií a Václav Diviš stále nevěděl, zda se nechá vysvětit nebo ne. Cesta zůstávala otevřená. V prosinci se povinně zúčastnili Celostátního sjezdu Mírového hnutí katolického duchovenstva v obecním domě u Prašné brány. Poslechli si krásný Svatováclavský chorál a poté čtyřhodinový projev Josefa Plojhara, ministra zdravotnictví a vůdce komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, včetně zmíněného Mírového hnutí katolického duchovenstva. Po jeho projevu následoval oběd. O přestávce se připojil k rozhovoru spolužáka z ročníku a pro něj neznámého slovenského kněze. „On na nás slovensky: ‚Tak ako, chlapci, ako sa vám to páčí?“ Tak zase… Mluviti stříbro, mlčeti zlato v té době… Ale tak jsem povídal: ‚No, mám-li být upřímný, tak krom toho chorálu Svatý Václave a toho výborného oběda to nestálo za nic.‘“ Načež se páter rozčílil a začerstva to Plojharovi donesl, šlo totiž o pátera Josefa Lukačeviče, slovenského poverenika. Václav Diviš měl být vyloučen ze školy, ale díky profesoru Josefu Benešovi k tomu nakonec nedošlo. Stal se tak další zázrak v jeho životě.

Dne 25. června roku 1967 byl vysvěcen v Katedrále svatého Štěpána v Litoměřicích. Domluvená primice na Svaté Hoře, k níž měl úzký vztah, byla zakázána. První mši měl nakonec díky dominikánovi, páteru Metoději Habáňovi v Chlumu sv. Maří 2. července 1967. Na své první kněžské místo nastoupil do Týna nad Vltavou jako zastupující kněz. V říjnu 1967 jej však čekala povinná vojenská služba v Domažlicích. Byl o pět let starší než ostatní, sloužil na pozici zdravotníka. Na vojně pobyl jen půl roku. „Nakonec jsem se přes ploché nohy dostal do civilu,“ říká s úsměvem. 

Duchovním a skautským vedoucím

Václavu Divišovi započal noviciát, po kterém následoval vstup do prvního řádu sv. Dominika. To už bylo ve vzduchu cítit Pražské jaro. Atmosféra se začala uvolňovat a lidé se bavili o politice. Tou dobou nastoupil Václav Diviš jako výpomocný kněz do Sušice, jelikož tamější děkan páter Rožánek vážně onemocněl. S nabídkou přišel páter Antonín Prager[5], který mu také sehnal státní souhlas k vykonávání kněžské služby výpomocného duchovního. „Najednou jsem v tom uvolnění viděl na hotelu Svatobor ceduli: ‚Kdož chceš pracovat ve Skautu, přijď mezi nás.‘“ Neváhal a vyšel vstříc svému snu. Od března roku 1968 se začal věnovat práci s vlčaty. „Byly to nejkrásnější chvíle mého života.“ Na táborech sloužil i skautské mše. Dodnes považuje skauting za nejlepší výchovný systém. Chlapecký oddíl Zlaté lilie spolu s ním vedli Václav „Nokima“ Švehla a Josef „Křišťan“ Jícha. Sám získal přezdívku „Balú“. Do opětovného zákazu v roce 1970 stačili udělat vůdcovské zkoušky a lesní školu.

Okupace a indiánský kmen v hledáčku StB

Dne 21. srpna roku 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Bylo to neuvěřitelné. Ráno v pět hodin mě vzbudil šéf. Říkal: ‚Václave, jsou tady Rusové!‘ Já jsem povídal: ‚Hele, neotravuj, nedělej si srandu.‘ ‚Tak si pojď poslechnout rozhlas.‘ Sedli k rádiu a sledovali jsme, co se děje. Co se děje na Václavském náměstí. Pak jsme slyšeli, že až zazní hymna, tak už bude konec svobodného vysílání...“ V půl jedné se na sušickém náměstí plném lidí objevil první sovětský gazík plný dezorientovaných vojáků. Přijížděla další obrněná vozidla. „Pak se vojáci stáhli do lesů a asi jim nebylo moc dobře. Ale naši lidé byli semknutí.“

V týž den 21. srpna obdržel pozvání na studia do Říma. Vše se brzy změnilo. Začalo přituhovat. Vyučování náboženství na školách bylo opět omezováno. Také „kytarovky“ křesťanské mládeže byly sledovány StB. „Poté začalo vyšetřování kvůli Skautu. Protože my, starší hoši, jsme si řekli, že budeme pokračovat dál, že uděláme takový indiánský kmen podle Seatona. Ale zapomněli jsme na jednu věc, a to že přes telefon se dá všechno odposlechnout.“ Skauty začali vyšetřovat. Václav Diviš tušil, že mu bude odebrán státní souhlas, a tak se rozhodoval, co dál. V roce 1975 rozvázal pracovní poměr a po vzoru Alberta Schweitzera se přihlásil ke studiím medicíny. Sledování neustalo. „Měli mě v hledáčku dlouhou dobu.“ Pokračuje ve vyprávění slovy: „Byl jsem pozván na okresní výbor KSČ, kde mi nějaká soudružka řekla, že do zdravotnictví se určitě nedostanu, to je ideologická oblast.“ 

Nepovedená emigrace a práce ve zdravotnictví

Václav Diviš opět přemýšlel, co dál. Stále přemýšlel o studiích v Římě, a jelikož si předplatil zájezd do Jugoslávie, vydal se tam. Dokonce získal od vedoucího zájezdu pas, přemluvil pohraničníky a málem by se byl dostal až do Itálie. Brány přístavního města Terstu mu však zůstaly uzavřeny. Neměl vízum ani dostatek peněz. Vrátil se zpět do Československa a pracoval jako pomocný dělník na stavbě, poté jako lodník na přehradě Orlík, pak jako topič u ČSAD. Poté dva a půl roku pracoval jako sanitář na dětské ORL klinice. Zajímavostí bylo, že přednosta kliniky i hlavní sestra byli Židé. Ani výborné doporučení od přednosty mu však ke splnění snu o studiích medicíny nepomohlo. Absolvoval tedy alespoň večerní studium zdravotní školy. V roce 1978 odmaturoval a nastoupil jako zdravotní bratr na operační sál. Pracoval ve velké budově nemocnice Motol.

Ticho před bouří

Václav Diviš studoval na jazykové škole ivrit. Přivedl jej k tomu jeho kamarád Tomáš Vlasák, tajně vysvěcený kněz. Před Vánoci v roce 1976 se ho zeptal, zda by nepodepsal něco dobrého. A byla to Charta 77. Byl bez závazků i bez státního souhlasu, a tak se rozhodl ji podepsat. Přišly ale Vánoce a náročné pracovní směny. Sešli se tedy znovu až poté, kdy už vyšla i Anticharta. Václav Diviš už věděl, oč se jedná, a Chartu 77 začátkem února přesto podepsal. „Tomáš Vlasák říkal: ‚Ale tady se stala taková věc… Proti Chartě musel v televizi promluvit pan biskup Tomášek, a to tedy nebylo dobré.‘“ Václav přitakal. „Tak jsme napsali otevřený dopis panu biskupovi Tomáškovi, jenomže tenhle otevřený dopis se objevil v Pelikánových italských Listech. Pelikán, to byl původně velký komunista.“ Nastalo ticho před bouří. „Pak ale pánové přijeli a podali si mě.“ StB Václavu Divišovi vyhrožovala, že pokud se bude dál angažovat, ponese tvrdé následky. Tou dobou tajně sloužil v Praze u Dominikánů. Od sedmdesátých let šířil i jejich ilegální magnetofonové nahrávky.

Světský život a ecclesia silentii

Václav Diviš, dříve rozpolcený mezi světským a duchovenským životem, se 3. března 1979 na staroměstské radnici oženil s Marií Šebestovou. Po svatbě se přestěhovali do Mirovic, protože se museli starat o Václavovu těžce nemocnou maminku. V Mirovicích pracoval jako zdravotník v ozdravovně. V létě roku 1980 se díky kamarádovi setkal v jeho olomouckém bytě s dominikánem Janem Gabrielem Součkem, který ho zasvětil do toho, jak funguje skrytá církev. Připodobnil ji k řetězu. „Důležité je, aby člověk měl dobré přátele a aby toho moc nevěděl.“ Napojili se na Mezinárodní federaci ženatých kněží. V roce 1984 přišly Václavovi přes Petra Živného z Prahy teologické materiály tohoto společenství, které přeložil. „A ta StB po nás šla.“ V lednu 1985 jej odvezli do Příbrami a u něj doma došlo k domovní prohlídce, kde StB tyto texty objevila a zároveň zabavila německé marky, které zdědil po páterovi Schreierovi. 

Podpis ze slabosti a strachu o rodinu

Dle Archivu bezpečnostních složek byl Václav Diviš od 30. ledna 1976 veden jako prověřovaná osoba s krycím jménem Kaplan, od 15. června 1985 jako agent s krycím jménem Javor. Dle vyprávění Václava Diviše se nejednalo o červen, ale o konec ledna. Vysvětluje to slovy: „StB chtěla přes nás, ženaté kněze, – bylo nás jen hrstka - rozjet kontakty na to Mezinárodní společenství ženatých kněží ve světě. Musím přiznat, že jsem to ze slabosti a ze strachu o rodinu udělal. Když jsem se poté vrátil v noci, řekl jsem své ženě: ‚Odvolám ten podpis a radši půjdu do kriminálu než s tímhle žít. Já s tím žít nemůžu.‘“ Na další den bylo domluvené setkání ženatých kněžích, kde Václav v úzkém kruhu vysvětlil situaci. Na základě toho se domluvili, že to postupně zahrají do autu. Navázali kontakty i s rakouskými ženatými kněžími, ale pak to účelově nechali vyhnít. „Ve svém nitru jsem to pociťoval jako své největší selhání.“

Spolupráci s StB tedy podepsal, nechal se zlomit. Tlak na jeho osobu byl příliš silný. Proto se pak uklidil na Šumavu a plně se zaměstnal prací, aby byl z dosahu informací a neměl StB o čem informovat. „Potom jsem napsal na jaře 1989, že všechno ruším, ale oni už asi měli jiné starosti.“ Spisy ohledně jeho spolupráce s StB jsou skartovány. Do Hartmanic, odkud manželka pocházela, se přestěhovali v březnu roku 1985. Bydleli ve Štěpanicích, kde Václav Diviš pracoval v teletníku. „Říkal jsem si, že když se náš Pán narodil ve chlévě, proč já bych tam nemohl pracovat,“ říká s úsměvem. Tou dobou koupili pozemek na Dolejším Krušci, kde si začali stavět nové bydlení. Vychovávali tři dcery, k nimž pak ještě přibyl syn.

Všichni jsme byli svědkem velkého zázraku

„Všichni jsme cítili, že to takhle dál jít nemůže, že se musí něco změnit.“ Sametovou revoluci přivítal s nadšením. Dění sledoval s manželkou od pátku 17. listopadu 1989. Hned následující týden se rozjeli do Prahy, kde se účastnili demonstrací na Letné. Spolu s dalšími zakládal v Hartmanicích Občanské fórum. Po roce 1989 začal vyučovat německý jazyk na škole v Hartmanicích. Začal také studovat germanistiku na Pedagogické fakultě v Praze. Po ukončení studia učil německý jazyk, dějepis a občanskou nauku na základních a středních školách. Pro studenty psal i divadelní hry. Opět se vrátil ke skautingu a tuto štafetu po něm převzaly děti, z nichž jsou dnes všichni skautští vedoucí. V rámci své učitelské profese často jezdíval do Terezína, Osvětimi či Dachau, věnoval se tematice holocaustu. Pro studenty sepsal hru Světlo ve tmě podle knižní předlohy Sen autorky Evy Erbenové, přeživší holocaustu. Když představení hry skončilo, Václava objal Matytjahu Adler, syn šumavského rabína Šimona Adlera, plakal dojetím. Václav Diviš působil ve škole šestnáct let. V roce 2006 se podařilo dokončit rekonstrukci hartmanické synagogy, v níž začal Václav Diviš působit na pozici ředitele. Setrval téměř deset let. Když bylo nevyhnutelné chod synagogy kvůli nedostatku financí „zakonzervovat“, vrátil se k učitelské profesi. V době natáčení v roce 2022 žil se svou druhou manželkou v Sušici, kde se nadále věnuje divadlu – naposledy sepsal hru o posledních okamžicích Mistra Jana Husa v Kostnici.

 

[1] https://kahan.pribram.eu/clanek/pred-75-lety-skoncilo-u-pribrami-posledni-dejstvi-2-svetove-valky-v-evrope

[2]„Význam bitvy u Slivice na Příbramsku z 11. a 12. května 1945 je umocněn tím, že proti nepřátelskému uskupení hitlerovské branné moci nebojovali jen dobrovolníci z řad domácího hnutí odporu a sovětští partyzáni, ale též jednotky tří ukrajinských frontů (1., 2. a 4. UF) v součinnosti s americkou 3. armádou. Předtím zasáhli do těchto bojů rovněž vojáci protibolševické Ruské osvobozenecké armády (ROA); podle generála Andreje Andrejeviče Vlasova často označovaní jako vlasovci.“ (https://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/udalosti-spjate-s-koncem-druhe-svetove-valky-na-pribramsku-prvni-dil-20250503.html)

[3]„Tématy byla převážně teologie, především pak christologie, učení o Trojici, eklesiologie a eschatologie, dále dějiny duchovního života, církevní dějiny, exegeze, liturgie, vztah církve a státu, morálka, rovněž i duchovní hudba a sakrální architektura. Též překlady křesťanské mystiky vč. soudobých interpretací. Hlavním cílem redaktorů byla duchovní obroda společnosti.“ (https://scriptum.cz/cs/periodika/na-hlubinu)

[4] „V roce 1942-1943 přes zákaz přednášel na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti pražském. Nacistická moc jeho počínání hodnotila jako sabotáž říšských předpisů, za což byl 14. srpna 1943 zatčen a uvězněn v terezínské Malé pevnosti a později převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl až do 29. dubna 1945.“

[5]„Spolu s Antonínem jsme válčili v jednom kaplanském bytě. On měl tolik příhod, tolik toho prožil. Byl zavřený, nejprve jako redemptorista pět let v centralizačních klášterech v Broumově a na Králíkách, v Želivi, to všechno mi vykládal. A potom znovu v jedenašedesátém roce, znovu udělali zátah na ty redemptoristy, protože jich bylo poměrně hodně, a on dostal dvanáct let. Po roce ho ale pustili, dostal amnestii.“